24. To možné není
Když otevřel vchod do stanu, zrovna jsem dodělávala poslední detaily svých svatebních šatů. Rychle jsem si otřela oči. Z nějakého důvodu se pobaveně zasmál za mými zády.
„Je něco, co ty neumíš? Šít, lovit, vařit… i když, ono to možná spolu souvisí, viď? Když už si to zvíře chytíš, tak ho umíš kompletně zpracovat.“ Neodpověděla jsem, nechtěla jsem riskovat, že se mi zlomí hlas. Přisedl si vedle mě. Skryla jsem tvář za závojem vlasů a soustředila se jen na protahování niti mezi vlákny látky. „Víš,“ povzdechl si. „Říkal jsem si, že s těmi šaty možná příliš spěcháš. Jestli potřebuješ nějaký čas, než se vezmeme, tak…“
„Ne,“ vyhrkla jsem a on udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Odhrnul mi vlasy z tváře a starostlivě na mě hleděl. Zrádné slzy mi začaly znovu téct po tváři. Chtěla jsem si je setřít, ale on mi chytil ruku. Vytrhla jsem se mu a chtěla utéct, jenže nebylo kam. Ještě více ponižující než to, že mě viděl plakat on, by bylo, kdyby mě viděl plakat zbytek kmene.
„Měla bys být ve stanu s ostatními ženami. Nebo mezi lovci. Ne tady se mnou. Potřebuješ poznat někoho, kdo by dal tvému životu smysl.“
„On má smysl,“ namítla jsem.
„Ano. To dítě. Ale… to nestačí, Lau.“
„Mělo by,“ zasyčela jsem.
„Ne. Jdi mezi ně. Jsi tady neustále zavřená při světle lucerny, tak sama. Musí ti být hrozně.“ To vyvolalo další salvu slz. „Já vím, že chceš mezi nás patřit, ale oni pochopí, že truchlíš nad něčím z tvého minulého života. Já ti to akorát zhoršuju.“ Opatrně mě objal kolem ramen. Myslel to upřímně, a možná na jeho slovech něco bylo.
„Já nevím, o čem s nimi mluvit,“ namítla jsem přesto.
„Můžeš jim říct, jak ti je. Neboj se být upřímná.“ O tom, že by něco takového bylo vhodné, jsem pochybovala, ale nechala jsem ho vyvést mě ze stanu a přitiskla se k němu, když jsme kráčeli napříč územím kmene a několik oči se k nám zvědavě otočilo. Nakonec mě zavedl ke stanu, který, jak jsem dobře věděla, patřil ženám, které měly rodit nebo kojily své narozené děti, aby měly klid. Kývl na mě a prostě odešel. Část mě chtěla jít zpět za ním, ale měl pravdu. Pohlédla jsem na šaty ve své náruči. Zkrátka se tam jen usadím a budu pokračovat v šití.
Vešla jsem dovnitř, kde k mým uších dolehl zvuk veselého zpěvu. Několik žen si mě však všimlo a okamžitě se ke mně hrnuly. S takovou pozorností jsem nepočítala. Zůstala jsem nejistě stát v rohu a žmoulala vzácně zbarvenou látku.
„Děvče,“ ozval se náhle pronikavý hlas jedné ze starších žen tady a hrnula se ke mně. „Vůbec se ničeho neboj a sedni si tady,“ ukázala na kožešinu v rohu. Nejistě jsem ji poslechla. Skoro mi vytrhla šaty z rukou a prohlížela si je. „Dobrá práce. Jen tady se ti to nějak zašmodrchalo.“
Pousmála jsem se. To byla oprávněná připomínka. „Já vím, ale už se mi to nechtělo párat,“ odvětila jsem.
Žena si ke mně přidřepla. Teprve teď jsem si všimla, že i ona čeká dítě. Ve svém věku měla v tomto světě možná jednu z posledních možností. „Já jsem Kukinta. Kdybys potřebovala s čímkoli pomoct, neboj se mně vyhledat. Koneckonců, tohle je už můj šestý potomek. Ostatní považují za lepší poletovat někde venku, než být s vlastní matkou.“ Zasmála se a já jsem si ji znovu prohlédla. Zase tak stará nemohla být, třicet jí ještě nebylo. A nesla v lůně své šesté dítě. To je dost možná i můj osud.
„Jokiho žena,“ prohlásila náhle dívka o něco mladší než já a posadila se ke Kukintě. „Nevěřili jsme, že se toho vůbec dočkáme.“ Jen jsem se usmála. Jejich zájem mi připadal milý.
„Ne, opravdu,“ přidala se Kukinta a ztišila hlas. Naklonila se ke mně natolik, že jsme se téměř dotýkaly čelem. „Víš, myslely jsme, že je s ním něco špatně. Jako náčelník je žádaný, a spousta z nás se o něj pokoušela, dokonce ty nejhezčí.“ Kývla k dívce po svém boku. Ty jemné rysy a velké zelené oči by mnoha mužům jistě učarovaly. „Ale nejspíš jsme mu nebyly dost dobré, když nejsme cizinky.“
Můj úsměv povadl. Odsuzovaly mě za to, že jsem přišla a lusknutím prstu ho získala? Měla bych se omluvit? Nedostávalo se mi slov. Joki neměl pravdu. Nikdy sem patřit nebudu, a to, že se stanu jeho ženou, mě možná v jejich očích ještě více odliší. Pohlédla jsem na látku. Joki to myslel dobře, ale měla jsem se vdávat v něčem, co tento kmen zná. Takto budu ještě více vyčnívat.
„Nemyslíme to zle,“ vyrušila mě mladší dívka z přemýšlení. „Tak se nemrač. Jen… že jsi ho musela hodně okouzlit.“
Podepřela jsem si bradu. Napadlo mě zjistit, jak moc je Jokiho strach z toho, že by kmen nepochopil jeho orientaci, oprávněný. „Říkaly jste, že jste si myslely, že je s ním něco špatně. Co by to mělo být?“
Kukinta se usmála. „Nyní to nehrozí, když má tebe. Ale bály jsme se, víš… že má třeba rád někoho, kdo o něj nejeví zájem. I když žena, která by ho odmítla, by byla vskutku hloupá.“
„Máte na mysli nějakou konkrétní?“
Kukinta zavrtěla hlavou. „Tak hloupá tady v našem kmeni ani není.“
Rozhlédla jsem se kolem a zkusila to z jiné strany. „Bude mi trvat si zvyknout, že vnímáte fyzický kontakt jinak,“ pokynula jsem ke dvěma ženám, které se k sobě tiskly a navzájem se hladily po vlasech. „V kmeni, odkud pocházím, to tak nebývalo.“ To byla lež, ale ony to nemohly vědět.
Kukinta na dívky láskyplně pohlédla. „Záleží jim na sobě. Nám všem na sobě záleží.“
„Tisknou se k sobě takto i muži k ženě nebo muži k mužům, když si chtějí projevit blízkost?“ zeptala jsem se na dost riskantní otázku.
„Ale jistěže,“ odpověděla Kukinta. „Ale co ti budu povídat, někteří se takto sblíží více.“
„Jakože… se začnou milovat? Tím romantickým způsobem?“ zeptala jsem se a srdce mi začalo zběsile tlouct.
„Ano.“
Olízla jsem si rty. „Je… je to hloupá otázka, odpusť, ale nikdo mi ji nikdy nezodpověděl. Je možné, aby tímto způsobem přilnula žena k ženě nebo muž k muži?“
Kukinta pohlédla na dívku a obě se upřímně rozesmály. Odpověděla ona mladší. „Ne, Lauro. Ne. To není možné. Kdyby bylo, mohli by spolu splodit děti a to je… Ne. Příroda to zařídila tak, aby to možné nebylo.“
Jejich reakce by mě neměla překvapit, vzhledem k tomu, co říkal Joki, ale stejně jsem nečekala, že jim to přijde až tak absurdní. „Ve světě tam venku to možné je.“
Kukinta se zamračila. „Protože je odpojený od přírody. My však přírodní zákony stále ctíme.“ Znovu jsem pohlédla na dvě ženy, které se k sobě tiskly. Rozhodně šlo o romantická gesta, ale ostatní ženy si to nepřipouštěly, aby to nerozbilo jejich vnitřní svět. Byla jsem v pokušení si ještě vymyslet, že i v kmeni, odkud pocházím, to bylo možné, ale neodvážila jsem se. Nakonec jsem se jen usmála.
„Děkuji za odpovědi. Hned to dává větší smysl.“ Myslela jsem to ironicky, ale dávala si pozor, aby to na mém hlase nešlo znát.
Prohodila jsem s nimi ještě pár bezvýznamných slov, než se vrátily k ostatním ženám a já jsem se mohla vrátit k šití a přemýšlení. Joki měl pravdu, měla bych si se svatbou dát načas, když mě i výroba šatů tolik bolela, ale potřebovala jsem se nějak zabavit. Kmen mi ještě neuložil žádné povinnosti, a i když jsem mu říkala, že bych o ně stála, prohlásil, že si musím nejprve zvyknout. Možná tu dost možná pro mě nebylo místo, každý měl svou roli a tu mou musí teprve někdo vymyslet. Nicméně, ať jsem se snažila jakkoli, stále to tak bolelo.
Hned ten večer, kdy se z jeskyně nevrátil, jsem se tam ponořila. Nikomu jsem to nepověděla, protože na tom nezáleželo. Těžko říct, proč mě jezero nevolalo tak, jako Taimi, ale viděla jsem totéž. Krystaly a Ristovu tvář v kameni. Nikoho nenapadlo se zeptat, jak přesně vím, že se utopil, možná nechtěli prohlubovat můj zármutek, ale byla jsem ráda, že nebylo třeba vymýšlet si výmluvu. Na ten pohled svého muže, kterému už nebylo pomoci, však nikdy nezapomenu. Byl celý život tak klidný a ani po jeho smrti se to nezměnilo. Jeho tvář v kameni neprozrazovala bolest ani strach, jen smíření. A to mě děsilo více, než kdyby se svou smrtí bojoval.
V náhlém popudu jsem popadla jednu z misek s vodou na omývání a ponořila do ní prsty. Symboličtější by to bylo, kdybych do ní mohla vložit nějaký kámen, ale to by bylo příliš nápadné. Předstírala jsem, že si umývám ruce, i když nebylo od čeho, ale ve skutečnosti jsem se chtěla cítit blíže svému milovanému muži. Myslela jsem na jeho tvář, i když se mi stále zjevovala jen jeho podoba v kameni.
Najednou jsem ucítila nějaký tlak. Voda mi kladla odpor, možná až příliš velký odpor. Udiveně jsem na ni pohlédla a taktak potlačila výkřik. Rychle jsem odtáhla prsty, ale voda se fialově třpytila. Zalovila jsem v ní a skryla v dlaních malý krystal. Kamenný krystal. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo si toho nevšiml. Co se to tady dělo?
Pak mě ovšem napadla další věc. Pokud jsem zrovna vytvořila z vody kámen, uměla bych ten proces zvrátit? Mohla bych zachránit Rista? Začaly se mi potit dlaně. Jak bych si mohla vzít Jokiho, když možná není ještě vše ztraceno? Měla bych si toho nevšímat. Měla bych svou schopnost tajit. Měla bych si vzít Jokiho a žit nový život. Ale copak jsem mohla, když se možná Rista dalo zachránit? Musím se vrátit do Pieni.
Jako omámená jsem vylezla ze stanu. Byla jsem připravená. Připravená začít znovu, připravená umožnit našemu synovi nový, lepší život. Zarazila jsem se. Měla bych to udělat. Mrtvé by se zachraňovat nemělo, a kdo ví, jak ta schopnost byla nebezpečná. Začnu znovu. Sama pro sebe jsem si kývla. Kdyby to nevyšlo, další bolest už bych neunesla. Spálím všechno na popel a vybuduji nový svět.
.
(Krkavec, 24. 2. 2023 20:14)