Antiliiny příběhy

Zrovna jsem navečer mířila do stanu, kde přespávala většina mladých žen, a marně se snažila pochopit, že tady Tuivo a Jyrki byli a už zase nejsou, když se něco ozvalo. Ozvalo se zapískání. Ztuhla jsem. Došlo mi, kdo to je, ale těžko se mi tomu věřilo. Co tady ten stařec zase dělal? Zaťala jsem pěsti a sama pro sebe zavrtěla hlavou. Tentokrát za ním zkrátka nepůjdu. Nemůže jen tak vejít do tábora, vzbudil by rozruch a musel vědět, že by mi tím mohl ublížit a to mu z nějakého důvodu zřejmě nebylo jedno. Zkrátka jsem pokračovala v cestě, jako by se nic nestalo. Vzápětí jsem však za sebou zaslechla rychlé kroky.

Pokračovala jsem v chůzi, ale zarazilo mě to. Ano, sice byl šaman a jistě ovládal mnohá kouzla, ale netušila jsem, že mu umožňují podle rytmu těch kroků možná i běžet. Neohlédla jsem se. Proto mě vylekalo, když mě někdo popadl kolem pasu a dal mi ruku před ústa, nejspíš abych nevykřikla a nevyděsila ostatní. Poznala jsem, že to bude někdo mladý, ale než jsem se otočila, nenapadlo mě, že by to mohl být zrovna Launo. Nervózně jsem se zasmála. Neoplatil mi to. Tvářil se vážně a možná i trochu vyděšeně.

„Taimi, ty jsi ho neslyšela? Říkal, že jistě přijdeš, když zapíská..."

Zmateně jsem na něj pohlédla. „Po... počkej. Co ty s ním máš společného?"

Couvl. „Nic. Jen mě zastavil při cestě pro dříví a tvrdil, že jsem jeho poslední šance nebo něco takového. Myslel jsem, že mi to nějak vysvětlíš ty."

Bezradně jsem potřásla hlavou. „Hodně ve zkratce. Je to šaman z našeho kmene, ale vyhostili ho, protože nás zradil. Každopádně má tak obrovskou moc, že se tam čas od času stejně vyskytuje a spolupracuje s námi, protože jinak by byl proti nám a to nikdo nechce. Nebo si to ostatní šamani alespoň myslí. Orientuješ se v tom ještě?"

Trochu udiveně přikývl. „Popravdě, tím, že jsem tě oslovil, jsem se zřejmě zapletl do velkých věcí, viď?"

Pokrčila jsem rameny. „Doufám, že ne. O nic nejde, jen... bych chtěla žít jako každá jiná žena, ale jedna chyba z minulosti mi to neumožňuje."

„Toto asi nepůjde vysvětlit rychle, viď?" povzdechl si.

„Ale ano. Myslím tím to, co se stalo s Tuivem. Když jsme s ním odešli z kmene, ten šaman nám pomáhal přežít. Jenže pak mě Tuivo opustil a tím se spustila i ta nemoc, která je vlastně kletba a dá se zlomit jen tím, že tě má někdo doopravdy rád, což mě tak nějak nikdy nikdo neměl."

„Vždyť máš kmen. Je to tvoje rodina," namítl tiše.

„Já vím. Ale funguje to jen do určité míry. Nejspíš je potřeba, aby..." Zarazila jsem se. Ten důvod byl tak zřejmý, a přitom mě nikdy nenapadl. „Aby mě měl někdo rád tolik, jako já jeho."

Trochu rozladěně přikývl. „Proto jsi přijala mou nabídku. Myslela sis, že bych to mohl být já."

Kousla jsem se do rtu. „Vždyť jsem ti to říkala. A ty sám jsi to říkal také"

„Já vím. Jen ti nemohu slíbit, že to bude fungovat."

„Já vím," přikývla jsem. „Každopádně, k věci. Vrátila jsem se do kmene, abych se vyléčila, ale ukázalo se, že to nezabírá. A ten šaman se mě snaží přesvědčit, abych alespoň zachránila Tuiva a Jyrkiho, protože..." Odmlčela jsem se. „Oni mu nevěří. Já ano, a kdybych byla s nimi, tak by nám skrz mě mohl pomáhat, tím myslím varovat nás před nebezpečím a tak podobně. Potíž je ta, že já už s nimi nechci mít nic společného."

„Kvůli tomu, že tě Tuivo opustil?" otázal se. Znělo to, jako že mi alespoň trochu rozumí.

„Také. Já ti to časem vysvětlím podrobněji. Každopádně... proto za tím šamanem nepůjdu a nerozumím tomu, proč do toho zatáhl tebe."

„Měli bychom si ho alespoň vyslechnout. Pokud je vážně šaman, zřejmě ví, co dělá."

„Ne," couvla jsem.

Launo rozhodil paže. „Je to na tobě. Ale já si ho alespoň půjdu vyslechnout. Nestane se ti každý den, že za tebou přijde někdo tak důležitý."

Netušila jsem, jestli věděl, že to udělám, nebo ne, ale nemohla jsem ho tam nechat jít samotného. Nechtěla jsem ztratit svou naději. „Jdeme spolu." Zatímco jsme šli tam, kde jsme si mysleli, že se předtím onen šaman ozval, vzal mou dlaň do své. Bylo to docela příjemné.

Až když jsme se trochu vzdálili, znovu se ozvalo zapískání. Launo mi sevřel dlaň ještě pevněji. „Proč na tebe vlastně píská? Ano, je to užitečné, ale jak na to přišel?"

„Nebylo to tak vždy. Kdysi jsme o něm vůbec nevěděli, nevěděli jsme, že nám pomáhá. Přišel až později, a bylo to zrovna ve chvíli, kdy Jyrki, ten druhý, co sem přišel, svolával své psy právě pískáním. Proto ho to zřejmě napadlo."

„Přesně tak," ozval se za námi melodický hlas. Trhla jsem sebou. S pološíleným výrazem mě stařec popadl za paži, když jsem se k němu otočila. „Taimi," pravil naléhavě. „Musíš jim přece pomoct." Chtěla jsem se od něj odvrátit, ale jeho následující slova mě zadržela. „Musel to být osud, Taimi. Jinak byste se znovu v tak nepravděpodobné situaci nepotkali."

Potřásla jsem hlavou. „Já... já s nimi již nechci mít nic společného."

Jeho pohled zjihl. „Já vím. Ale pokud se dozvíš, že zemřeli, a budoucnost mi zatím ukazuje, že pokud jim nepomůžeš, tak se tak stane..." Vykulila jsem oči. „Bude ti to hodně líto. Smířil jsem se s tím, že jsem je ztratil, ale tebe to bude mrzet. Chci ti pomoct."

„Oni... zemřou, když jim nepomůžu?" zeptala jsem se. Ne, že by to nehrozilo, ale když podle něj ta možnost byla jistá, zasáhlo mě to. Vyměnila jsem si znepokojený pohled s Launem.

„Pravděpodobně ano. Ale víš, že budoucnost je velmi proměnlivá."

„Neměl... neměl jste mi to říkat," zašeptala jsem.

„Stejně by ses to dozvěděla. Řekla by ti to Tähti, protože to děvče se nikdy svého cíle docela nevzdá, a když za nimi už nepůjde, bude sbírat informace od každého cizince, kterého potká."

Zavrtěla jsem hlavou. To přece nebylo možné. „A jak zemřou?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že mi odpoví něco ve smyslu, že proudy času jsou příliš nevyzpytatelné a já si budu moct namlouvat, že z nějakého důvodu lže. Budu moct alespoň nějakou dobu prožít v klidu, než se opravdu dozvím, že zemřeli. A kromě toho, naznačil přece, že to není jisté. Možná budu žít v klidu až do konce svých dní.

„Tuivo," začal pomalu a získal si mou pozornost. „Dlouho nehodlal řešit své problémy s polární nocí, se kterými to není tak docela jednoduché, a ony ho dohnaly. Zkrátka a dobře, usíná pomalu na každém kroku, protože nemá možnost prospat skoro celé dny. A mnohdy ani v noci nespí, jak by člověk měl. A začíná si to vybírat svou daň. Jeho myšlenkové procesy zatím fungují, jak mají, ale brzy nebudou. Zpomalí se a nezareaguje včas, když se strhne lavina, kterou by za obvyklých okolností hravě přežil. A těch pár vteřin mu bude osudnými." Zachvěla jsem se. „A Jyrki se přes to nedokáže přenést. Oběsí se."

„Ne, to by..."

„Sama nejlépe víš, že kdyby nebylo Tuiva, tak to udělá dávno. Je mi to líto, Taimi. Kdyby ses náhodou rozhodla tomu zkusit zabránit, a věř mi, že by se nám to díky tobě povedlo, tak pamatuj, že se vrací do Pieni. Máš proto šanci na to, abyste je dohnali."

Launo se zamračil. „Není nesprávné takto měnit osud. Odpusť mi to, Taimi, ale pokud mají zemřít..."

„Kdybych neměnil osud, byla by mrtvá i tvá družka," odvětil stařec a zkrátka zmizel. Neodešel, ani se nevypařil v obláčku páry, prostě tam v jednu sekundu byl, a v druhou už ne. Zalapala jsem po dechu.

„On ti právě dal možnost někoho zachránit od téměř jisté smrti?" zašeptal Launo udiveně.

Přikývla jsem. „Ale... já nevím, co dělat. Nechci už s nimi mít nic společného. Tuivo mě hrozně zklamal a..."

„A ten druhý?"

„Jyrki?" Přikývl. „To je složité. Ale... nechci, aby zemřeli."

Launo chvíli mlčel. „Dokázala bys sama se sebou žít, kdyby se to stalo?"

„Ne," odvětila jsem bez přemýšlení. „Ne, když vím, že jsem tomu mohla zabránit. Ale nechci zahodit to všechno, co mám. Nechci ztratit naději na normální život, nechci ztratit naději na to, abys... mě miloval."

„A vyléčila ses. Já vím."

„A ty ses přestal trápit kvůli Meri," vzpomněla jsem si na jméno jeho milované. Zhluboka jsem se nadechla. „Ne. Nemůžu tam jít. Máš pravdu. Osud by měl zůstat takový, jaký je."

„Naznačil, že jen díky jeho měnění jsi naživu. Taimi, pokud jde o mě, ten problém snadno vyřešíme. Já tam půjdu s tebou."

Zmateně jsem zamrkala. „Ale... proč? A co ta má květina?"

Chytil mé dlaně do svých. „Protože mám šanci zachránit dva lidské životy. A kromě toho, u nás máme takovou tu tradici, že mladí chlapci vedou nějakou náročnější výpravu, aby se stali muži. A já jsem na ni kvůli Meriiné smrti nikdy nešel, protože... mi bylo všechno jedno, bylo mi jedno, že mě nebudou vnímat jako muže. Ale jestli se vrátím, toto by se mohlo počítat. A navíc zkrátka nechci, abys byla nešťastná. A co se týče té květiny, stejně bychom ji už nejspíš nenašli, a ani tak není jisté, že bychom zlomili kletbu, kdybys ji měla. Bylo by to jen pravděpodobnější."

„Vždyť se vlastně pořádně neznáme," zamračila jsem se.

„Ne. Ale jestli půjde všechno dobře, tak se budeme znát. Pro mě to bude dobrodružství, cesta za ušlechtilou věcí, o mě se nestarej. Záleží na tobě, jestli ti to za to stojí." Zaváhala jsem, ale nakonec jsem přikývla. Dokud tam bude on, nebude mě tak bolet znovu vidět Tuiva. Navíc, přes Tuiva bych se možná nějak přenesla, i když by bolelo, že ho neuvidím definitivně už nikdy, přece jen, nepočítali jsme s tím, že se ještě setkáme, ale Jyrki si tohle nezasloužil. Nezasloužil si cítit takovou bolest a pak zemřít. „Vyrazíme za úsvitu," pravil Launo a já jsem tušila, že se dnes příliš dobře nevyspím.