Antiliiny příběhy

Mechanicky jsem žvýkal kus sušeného masa. Dnes jsem už od rána balancoval na hraně svých pocitů, jen krok před temnou propastí, takže chuť na vaření byla někde v nedohledu. Neměl jsem ani chuť jíst, ale hlad mě přinutil. Každé sousto se mi ale v ústech měnilo v plastelínu a skoro se nedalo polknout. Stařec opět spal, tak jako skoro pořád, takže jsem se snažil nevydávat žádné zvuky, přestože se mi chtělo nahlas plakat a křičet. Do mrazu se mi ale nechtělo, byl jsem rád za teplo, které mě uklidňovalo, stejně jako pohled do plamenů, které ho vydávaly.

Znovu jsem se zakousl, ale vzápětí povolil stisk. Zavrtěl jsem hlavou. Kručelo mi v břiše, ale nešlo to. Odložil jsem maso na dřevěný talíř a složil si tvář do dlaní. Vždyť nebyl žádný důvod, proč mít takový problém uspokojit základní lidskou potřebu. Respektive, možná ten důvod existoval, ale bylo to už takovou spoustu let pryč. Zdálo se mi ale, že z tohoto se nikdy nedostanu, stejně jako nikdy nezastavím proud vzpomínek, který se dral na povrch.

Stál jsem před plnou lednicí, ale každý den, až na výjimečné situace, kdy máma koupila něco, co jsme běžně nemívali, mě to deprimovalo. Ne proto, že by obsah lednice byl stále stejný. Vlastně jsem ani nevěděl, jaký je. Nedíval jsem se, co obsahovala, díval jsem se jen po konkrétních potravinách, o kterých mi řekli, že jsou pro mě ty správné. Sice mi vadilo, že byly skoro každý den stejné, ale vždy jsem si za to vynadal. Mohl jsem být rád, že mám co jíst, spousta lidí takové štěstí určitě neměla.

Nemohl jsem nic ke starému chlebu, který nebude nikomu chybět, najít a docházel mi čas. Otssi, manžel mojí mámy, byl ve vedlejší místnosti, a věděl jsem, že když nechám lednici otevřenou příliš dlouho, začne varovně pípat a on se bude zlobit. Naštěstí jsem to nakonec uviděl. Kousek sýru. Máma mi vyloženě neřekla, že si ho můžu vzít, ale jindy mi to dovolila. Vzal jsem nůž a naposledy pohlédl za sebe. Ukrojil jsem si plátek, tak tenký plátek, aby to nešlo poznat. Rychle jsem prošel kolem dveří.

A pak se stalo něco, co mi v prvních vteřinách přišlo jen zlá představa. Dveře se otevřely. Zůstal jsem na něj hledět. On hleděl střídavě na mě a na talíř. Věděl jsem, že je zle, protože začínal rudnout.

„Ty si myslíš, že ten sýr je pro tebe?" zeptal se uštěpačně.

Sklonil jsem hlavu. „Myslel jsem, že si z něho můžu vzít..."

„To je ale můj sýr," odpověděl. Rychle jsem přikývl.

„Já ho tam vrá..."

„Ty nás tady prostě jenom vyžíráš!" začal. Zatím nekřičel, ale věděl jsem, že je to jen otázka času. „Místo aby sis našel brigádu..."

„Vždyť je mi třináct," namítl jsem. Hned jsem ale poznal, že jsem ho neměl přerušovat. Strčil do mě. Zapotácel jsem se.

„Vypadni! Do pokoje! Hned! A opovaž se ještě někdy vylézt!" Byl jsem za to rád. Alespoň jsem tam nemusel stát a poslouchat jeho výčitky. Položil jsem talíř na zem a rozběhl se do bezpečí. Až uvnitř mi došlo, že to znamená, že mi udělil trest. Zase. Netušil jsem, na jak dlouho ani co všechno bude obnášet, ale bylo mi jasné, že strávím delší čas s knížkou o psech a různými obrázky těchto zvířat, které jsem si lepil do sešitu a psal si k nim informace. Měl jsem sen. Chtěl jsem jednou chovat psa. Psi byli úžasná stvoření. Neubližovali lidem. Jen je bezmezně milovali.

Vzal jsem sešit do ruky a se slzami v očích jsem zalistoval už hotovými stránkami s obrázky a drobně popsanými odstavci. Několik fotografií jsem toužebně pohladil. Bylo to tak lákavé, mít vlastního psa, nebo rovnou nějakou smečku, a utéct s nimi do hor, daleko, daleko odsud. Popadl jsem do ruky knihu a písmo i fotografie plnily další stránky. Uklidnilo mě to natolik, že jsem po chvíli přestal plakat, a vydrželo mi to až do večera.

Otevřely se dveře. Máma se vrátila z práce. Nemohl jsem jí říct ani ahoj, protože jsem nesměl vylézt ven. Poslouchal jsem, jak otevírá dveře. Zavřel jsem oči, protože mi došlo, co přijde.

„Nechoď za ním!" zvolal Otssi. „Zase byl na mě zlý!" Dveře se zavřely. Nastražil jsem uši. Bylo mi jasné, že bych to neměl poslouchat, že mi to akorát ublíží, ale byl jsem zvědavý.

„Co se zase stalo?" povzdechla si máma.

„Přišel jak největší frajer do kuchyně, vzal si takový obrovský kus sýra," odmlčel se a byl jsem si jistý, že při tom ukázal mnohonásobně větší kus, než jsem si doopravdy ukrojil. „A pak po mě začal křičet, Zničehonic, jenom tak!"

„Co?" vydechl jsem si sám pro sebe. Byl jsem zvyklý, že zveličoval a vymýšlel si, ale toto ani nebyla dobrá historka.

„A proč po tobě křičel?" zeptala se máma. Protočil jsem oči. Ona mu to snad vážně věřila.

„Já nevím," bránil se. Štvalo mě, jak nevinně to znělo. „Prostě si stěžoval, že máme málo jídla..." Začal šeptat, takže už jsem je neslyšel. Což bylo možná dobře. Zaťal jsem pěsti. Proč to dělal? Snažil jsem se znovu soustředit na své obrázky psů, ale už jsem se do toho nemohl dostat. Plakal jsem a panikařil. Chtěl jsem osud, tak moc jsem chtěl odsud, ale nebylo kam jít.

„Jdu jenom na záchod," slyšel jsem mámu. Předstíral jsem, že jsem zabraný do práce, přestože jsem vůbec nedokázal vnímat ani text, ani obrázky. Dveře se otevřely a máma tiše vklouzla do místnosti. Předtím rozsvítila na toaletě, aby to vypadalo, že tam je. Zavrtěl jsem hlavou. Oba jsme dobře věděli, že má zakázáno za mnou chodit, pokud u toho nebyl on. Potřeboval slyšet, o čem se bavíme.

„Proč ses s ním zase pohádal?" zeptala se mě. Znělo to dost naštvaně. Sedla si vedle mě na postel a pohlédla na dveře, jestli za nimi nestojí.

„Vůbec to není tak, jak ti on řekl," povzdechl jsem si. Odvrátila tvář. Věděl jsem, že mi nevěří. Jistěže. Byl jsem jen malé dítě, děti si rády vymýšlejí. Přesto jsem se pokusil to vysvětlit, kdyby náhodou se rozhodla brát mě vážně. „Prostě jsem si chtěl vzít kousek sýru."

„Byl pro něho."

„Ale to jsem nevěděl. Normálně si ho vzít můžu."

„Měl jsi mi zavolat a zeptat se."

„Já jsem si ale fakt myslel, že si ho můžu vzít, mami," namítl jsem. Ovládal jsem se ze všech sil, abych se nerozplakal.

„Tak příště nemysli," zavrčela. Zhluboka jsem se nadechl, abych jí na to nic neodsekl. „Prý že jsi mu vyčetl, že máme málo jídla."

„To není pravda," vyprskl jsem. Už jsem se neudržel. „Jídla je doma dost. Akorát já si ho nesmím vzít. Ale neboj se, to jsem tomu debilovi neřekl."

„Neříkej mu tak."

„A on mi tak říkat může?"

„Mám tě plné zuby, Jyrki," odpověděla a tentokrát šla opravdu na toaletu. Složil jsem si tvář do dlaní. Snažil jsem se neplakat, opravdu jsem se snažil. Vždyť se nic nestalo. Byl to jen jeden trest z mnoha, bylo to jen další nedorozumění, další hádka. Nic se nedělo. Neměl jsem už právo kvůli tomu být smutný. Vždyť jsem měl být zvyklý. Když si slzy přece jen našly cestu z mých očí, vztekle jsem praštil do polštáře. Stále jsem nedokázal pobrat, co se vlastně stalo, jenom jsem se bál, co bude následovat.

To, že pobudu nějaký čas ve svém pokoji, který mi byl napůl útočištěm a napůl vězeňskou celou, bylo samozřejmé. Ale netušil jsem, do jaké míry na mě budou naštvaní a jak se ještě více omezí počet druhů jídla, které budu moct sníst. Nakolik mi omezí telefonáty s kamarády, jestli úplně nebo jen částečně. A hlavně, a toho jsem se bál ze všeho nejvíce, že mi zabaví můj sešit se psy, popřípadě knihy, ze kterých jsem čerpal. Obojí by bylo krajně nepříjemné. Sice to dělávali, jen když jsem provedl něco doopravdy strašného, ale nebylo jisté, jestli se do toho dnešní den nepočítal. Možná jsem mohl být k Otssimu ještě milejší. Možná jsem se měl více omlouvat. Možná bych se dokázal trestu vyhnout. Jenže na to jsem byl nejspíš moc neschopný.

Povzdechl jsem si. Snažil jsem se poslechnout to, co mi kdysi poradil Tuivo, že vzpomínky nemám potlačovat, ale prožít a pak nechat spát, ale potlačit bych je ani nedokázal nedokázal. Problém byl v tom, že ta část nechat spát u mě selhávala. Bylo mi po každé z nich bylo mnohem hůře, než kdyby nepřišla. Byl jsem slaboch, když jsem na ně nedokázal nemyslet, a ještě větší, když jsem se jimi nedokázal netrápit. Pohlédl jsem na stále spícího starce a vynadal si. Přišel za mnou, protože umíral, a podle počtu naspaných hodin jsem tomu už i věřil, a já jsem se tady zabýval takovými hloupostmi.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že jeden z motivů, proč jsem ho vzal dovnitř, byl, že jsem doufal, že si ještě jednou promluvíme o mně. Bylo to tak sobecké. Udělalo se mi ze sebe samotného špatně. Cítil jsem se tak rozbitý, tak zničený, ale vůbec jsem pro to neměl důvod. Nic špatného se mi nedělo. Minulost už byla dávno pryč. Musel jsem ji nechat hluboko zmraženou pod vrstvami ledu a postarat se o tohoto muže, který mě potřeboval. Přistoupil jsem k němu a sáhl mu na čelo. Naštěstí se nezdálo, že by měl horečku. Otevřel oči a vlídně se na mě usmál. Netušil jsem, co bych měl udělat, ale něco jsem musel. Cokoli. Musel jsem mu pomoct, jinak jsem na tomhle světě neměl co pohledávat.