3. Další člověk v mém životě
S prudce bušícím srdcem jsem čekal na Auri, až přijde k úpatí hor. Nakonec přijela na skútru. Trochu mě překvapilo, že jela sama. Vzpomněl jsem si na nepříjemnou část rozhovoru z kavárny a zachvěl se. Nechtěl jsem, aby kvůli mně měla nějaké problémy. Ona se ale široce usmívala, jako by se nic nedělo. Pohledem jsem zkontroloval urovnané krabice a zamával na ni. Zaparkovala skútr a energicky ke mně přešla.
„Ahoj," prohlásila zvesela. „Obejmout asi nechceš, co?"
„Klidně," hlesl jsem a slíbil si, že před ní neucouvnu. Vrhla se mi kolem krku. Krátce jsem ji stiskl. Pak se naštěstí odtáhla. Nebylo mi to přímo nepříjemné, jen jsem nečekal až takovou blízkost. Přivítala se se psy, kterým se očividně líbila. „Tak jedem?"
„Kde máš Astu?" zeptal jsem se. Vrhla zmatený pohled na sáně a pak na mě.
„Copak tam máš místo na třetího člověka?"
Pokrčil jsem rameny. „Asi bysme se nějak zmáčkli, kdybysme chtěli. Spíš... se minule tvářil, že tě samotnou nepustí."
„Ale to on jen tak říká." Příliš moudrý jsem z toho nebyl. Sedl jsem si a ona vedle mě. Vyrazili jsme. Za chvíli jsme nechali město za sebou a hory mě přivítaly do své ledové náruče. Sněhu ubývalo, ale věděl jsem, že tam, kam jedu, nikdy nezmizí dost na to, aby se tam nedalo projet. Vítr získal jiný, teplejší nádech, ale stále byl dostatečně studený a svěží, přesně takový, jaký jsem miloval.
Auri do mě trochu strčila. „Nad čím přemýšlíš?"
Usmál jsem se. „Promiň, jsem zvyklej tu být sám. Mám rád tuhle přírodu a všechno."
„Jasně. Hele, naučíš mě je teda ovládat?" Kývla směrem k psům. Zamračil jsem se. Neměl jsem rád, když to někdo vnímal takhle. „Hele, proč vůbec nejseš instruktor? Vždyť ti to jde."
„Protože jsem to zkoušel," odvětil jsem. Možná ten výlet přece jen byla chyba. Co jsem si o sobě myslel? „Umět víst spřežení je jedna věc, ale neumím to s lidma."
„Škoda," prohlásila. „Ale mně to nevadí, klidně buď protivnej nebo na mě křič, já to snesu." Zmateně jsem zavrtěl hlavou.
„Ne, jenom... počkej. Zavezeme ty zásoby, a pak ti to ukážu, ale... za jednu jízdu nic nenaučíš."
„Ale s tím já nepočítám," mávla rukou. „Samozřejmě chci další. Ale zaplatím ti za to." Zaváhal jsem.
„Kolik?"
„Nevím, kolik bereš?"
Povzdechl jsem si. Nerad jsem si říkal o cenu. „Dvě stě marek za lekci?"
„Seš drahej. Přátelská sleva by nebyla?"
„Auri, já to nedělám úplně s láskou. Jestli se ti něco nelíbí, najdi si jinýho psovoda."
„Ne ne ne," usmála se. „Já chci tebe."
„Proč?" nedalo mi to se nezeptat.
„Přesně proto, cos říkal v tý kavárně. O tom, že se psy se musí jednat s láskou a tak. Asi jsem moc takových instruktorů nepotkala."
„Jo, oni si často chtějí prostě jenom vydělat. Ale pár jich je slušných. Mám tě někam doporučit? Ale levnější to nebude, spíš naopak."
„Ne. Mně seš sympatickej. Navíc nemusím nic dalšího domlouvat." Možná to nebyl dobrý nápad, ale nemuselo by to být zase tak špatné. Auri byla veselá a já budu moct být v horách skoro sám a ještě za to dostanu slušně zaplaceno. Můžu to zkusit, a přinejhorším se z toho nějak vymluvím.
„Tak fajn, Auri. Nebudu na tebe snad zlej, ale nejsem na to stavěnej, ok?"
„Víš, možná se to takhle alespoň naučíš. Nebudu ti to zbytečně ztěžovat." Možná měla pravdu. Pokračovali jsme v cestě k osadě.
„Astovi to vadit nebude?" napadlo mě po chvíli. „Vždyť měl problém i s tím, abys sem vůbec šla."
Odfrkla si. „Ten mi je ukradenej."
„Máte se brát," připomněl jsem jí.
„Jo, ale to přece neznamená, že ho budu poslouchat jak nějaká puťka. On je prostě žárlivej."
Zhluboka jsem se nadechl. „Víš, dost dobře by mohl mít pravdu. Jsme tu široko daleko sami."
Pohlédla mi beze strachu přímo do očí. „Jenže já vím, že mi nic neuděláš."
„Nevím, kde bereš tu jistotu, ale ne," ušklíbl jsem se. „Ale on to neví."
„Tak ať se třeba posere," ušklíbla se. „Hele, říkal jsi, že někoho máš, že jo?"
„Jo," odpověděl jsem opatrně.
„Tuiva?" Zatočila se mi hlava. „Nekoukej tak vyděšeně. Znám ho roky a k nikomu ještě nebyl tak ohleduplnej jako na tebe."
„Proč vůbec..."
„Tuivo je tvrdohlavej a musí mít svoji pravdu." Přikývl jsem. „Dohaduješ se s ním o všech blbostech, nebo mu radši občas..." Významně na mě pohlédla. „Neřekneš pravdu nebo mu prostě odpovíš, ať jde do prdele?"
„Nikdy jsem ho asi neposlal do prdele proto, že by mi něco chtěl zakázat," zamyslel jsem se. Snažil jsem si vybavit všechny situace, kdy jsme se hádali. „On mi nic nezakazuje. A i kdyby chtěl, tak bych si s ním promluvil a vyřešili bysme to. Takže ti fakt neporadím."
„Tuivo by tě neposlouchal."
„V tom se pleteš." Začínalo se to ubírat směrem, který jsem si nepřál.
„Stejně ti neříká pravdu on." Zaváhal jsem. Co by mi ještě mohl tajit? „Co třeba ta blondýna? Víš o tom, že spolu roky příležitostně bydleli pod jednou střechou, když zrovna nebyla u nějakých jiných lidí? Ty si fakt myslíš..."
„Ne, Auri. Dost přesně vím, co se mezi nima stalo. Já se o tomhle fakt nechci bavit, a nehraju si tu na vztahovýho kouče, jenom jsem se tě prostě ptal, jestli mu to nebude vadit, protože vám nechci zničit svatbu a manželství."
„Já jenom říkám, že to, co dělám já, dělaj všichni."
Zavrtěl jsem hlavou. „Já jsem tě fakt nechtěl kritizovat nebo tak něco. Hele, tohle je ta vesnice." Pohlédla na malé chatrče rozprostírající se před námi. Lidé, kteří by sem jiný dopravní prostředek než tenhle ani nepustili, aby splodiny nezničily čerstvý horský vzduch, na nás zvědavě koukali, ale s tím jsem počítal. Byli jsme cizí. Dojeli jsme k jedinému obchodu široko daleko. Prodavač na nás hleděl, a když si všiml krabic, otevřel mi dveře do menší místnosti, která zřejmě sloužila jako sklad. Pak se bázlivě schoval za pult. Usmál jsem se na něj. Netušil, že se ho bojím stejně jako on mě. Donesl jsem prvních pár krabic, když vtom jsem za sebou uslyšel kroky.
„Auri," hlesl jsem. „Co tady... nemusíš mi pomáhat."
Založila si ruce na prsa. „Protože jsem holka?"
„Cože? Ne. Protože prostě... nemusíš. Je to moje práce."
„Ale já chci," usmála se a odběhla pro další krabici. Následoval jsem ji, ale nedalo mi to.
„Auri," oslovil jsem ji opatrně. „Asta ti říká, že některé práce nemůžeš dělat, protože jsi holka?"
Zamračila se. „Ale on to myslí dobře. Nechce, abych se namáhala. Muži maj větší svaly a tak."
„Já vím, ale vadí ti to." Váhavě přikývla. „Tak mu to řekni. Řekni mu všechno, co ti na jeho chování vadí. Vždyť se máte brát, kurva." Pozorovala mě s široce otevřenýma očima. „A když to nepochopí, má to vůbec cenu?"
Zašel jsem do skladu. Nejspíš jsem to přehnal. Nic mi do toho nebylo. Ona přišla za mnou s podivně smutným výrazem. „Miluju ho, víš."
„Já vím." Zaváhal jsem, ale chtěl jsem jí pomoct. „Moje matka mýho otčíma taky milovala. Ale nechala ho jí rozkazovat a řídit život. Taky před ním měla tajnosti, ale aspoň naoko ho poslouchala na slovo. A víš, jak to dopadlo? Začal jí fakt ubližovat. Začalo to ponižováním, řvaním, když nebylo po jeho, manipulací... a skončilo to u facek." Doopravdy jsem věděl jen asi o dvou, které jí dal, ale potřeboval jsem, aby Auri nespadla do toho samého. Překvapovalo mě ale, jak snadno se mi o tom už mluvilo, když jsem se konečně odrazil od úplného dna a naplno si přiznal, že mám problém. A ulevilo se mi, stejně jako tehdy, když jsem to řekl Lumikkim. Možná by vážně nebyl tak špatný nápad zkusit nějakou psychoterapii. „Nemyslím si, že je Asta zlej, ale když uvidí, že mu vyhovuješ, může toho využívat. Měla bys mu říct, co je ti nepříjemný, aby to nedělal, domluvit se s ním na kompromisu, nebo já nevím." Překvapeně na mě hleděla.
„Tak jo," zašeptala. „Fajn. Já si s ním promluvím. Zkusím to. Díky, žes mi to řekl." Skrčila se, ale pak se zase narovnala a vtiskla mi polibek na tvář. Udivilo mě, že mě to potěšilo a nevyděsilo. „Fakt díky. Věděla jsem, že jsi hodnej člověk. A vztahovej kouč jsi taky." Usmála se.
„Prostě jen nechci, aby se ti stalo to samý," hlesl jsem. Donosili jsme krabice a opustili osadu. Nechali jsme za sebou všechny ty mlčenlivé a pracovité lidi, všechny ty polorozpadlé chatrče, a zamířili na jednu z rovných ledových planin, která se nacházela poblíž. Zastavil jsem.
„Tak jo," usmála se Auri. „Teď je čas na to, co si myslím?"
„Podle toho, co myslíš," ušklíbl jsem se. Od té doby, kdy jsme začali skládat ty krabice, mi bylo podivně dobře. Sundala si kapuci a přehnaně provokativně pohodila vlasy. Zvedl jsem oči k obloze. „Proč začínám mít pocit, že by ti to ani nevadilo?"
„Vadilo, ale upřímně jsem čekala, že aspoň něco zkusíš. Budu si to brát osobně, jakože nejsem hezká."
Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. „Lekce jedna, budeme si hrát." Vstal jsem a přešel k popruhům. Zmateně na mě pohlédla.
„Počkej, co?"
„Musíš si získat jejich důvěru. Pár jízd se prostě jen povezeš a budeš s nima blbnout, aby si na tebe zvykli a tak. Za to platit nechci," rozhodl jsem se, protože by to nebylo správné. „Ale jestli na to nemáš trpělivost, tak na to kašli, protože já tě dřív nic dalšího nenaučím."
„Ne, tohle zní dobře!" prohlásila a přešla ke mně. Začala opatrně drbat Reimu za uchem a já jsem věděl, že i když ji třeba nenaučím vést psí spřežení, má psy ráda. Honili jsme se s nimi, aportovali jim klacky a mazlili se s nimi, až dokud se nezačalo stmívat. Pak bylo načase vrátit se do pomalu se zelenajícího Aletasa, ale domluvili jsme si další setkání hned další týden. K Tuivově domu jsem mířil s úsměvem na rtech. Auri by mohla být další člověk v mém životě, která se dostane za všechny pracně vystavěné zdi a bude mi blízký.