24. Harmonie mezi námi
Chystal jsem večeři. Když jsem dokrájel brambory, nedalo mi to a úzkou škvírou ve dveřích jsem zkontroloval své přátelé. To, co se mi naskytlo za pohled, mě překvapilo, ale v dobrém slova smyslu. Seděli na kožešině před krbem, objímali se a tiše si povídali. Přišlo mi to fakt hezké. Nechtěl jsem narušovat atmosféru, tak jsem je jenom chvíli poslouchal. Možná to nebylo úplně správné, ale museli vědět, že je můžu kdykoli slyšet.
Taimi se zrovna něčemu zasmála. „No, a jaké to vlastně bylo s Auri?" zeptala se ho.
„Hele, celkem fajn. Vlastně hodně fajn." Úsměv se už nedal potlačit. „I kdyby ten výcvik nějak nevyšel, tak by se s ní chtěl kamarádit. Je hrozně super." Slíbil jsem si, že musím Auri poděkovat za to, že ho vytáhla do hor, a že se k němu podle všeho chovala tak, jak by si přál. „Hele, Taimi, chci se ti omluvit."
„Za co?" zeptala se na otázku, která zajímala i mě.
„Chtěl jsem to pořádně udělat už dávno, ale... prostě, promiň, že jsem takhle vypadl do hor a pak chtěl udělat... no, ty víš co. Nezhoršilo to tu kletbu?"
„Bohové, za to se neomlouvej. Je to v pořádku, ano? A nezhoršilo. Nějak... jsem věděla, že ať se stane cokoli, Tuivo tady bude pořád pro mě." Taimi byla vážně úžasná. Přes to všechno, co se mezi námi stalo, mě hluboko uvnitř nikdy neopustila, nikdy ve mně nepřestala věřit. „A nechtěla jsem si připustit, že ty bys už nebyl."
„Tak jo," odvětil. „Neboj se, já zase vypadnu na ubytovnu, nebudeme tu takhle bydlet pořád. Potřebujete taky nějaký osobní prostor a jste zvyklí tu být jen spolu..."
„Jyrki," zastavila ho a já jsem vykročil k nim. Byli otočení zády a já jsem našlapoval tiše, takže si mě zatím nevšimli. „Jestli by někdo měl odejít, tak jsem to já."
„Nikdo nikam chodit nebude," prohlásil jsem a vmáčkl se mezi ně. U ohně bylo příjemně teplo. Taimi se chtěla odtáhnout, ale já jsem ji objal kolem ramen a nepustil. „Ani jeden, jasný? Když tak nám řekni, že chceš být sám, Jyrki, a nastěhuj se třeba do kuchyně, nebo se jdi projet, nebo na pár dní jdi do chaty nebo něco, ale doprdele, budeš bydlet tady. A ty taky, Taimi. Nechci, abyste se někam přesouvali."
„Ne," prohlásila ona. „Já to mám opravdu v plánu. Nechci překážet, když jste nyní spolu." Zaváhal jsem. Byla pravda, že to je trochu problém, ale nemohl jsem kvůli tomu Taimi vyhodit.
„My si nějak poradíme," prohlásil Jyrki a stiskl mi ruku. Nedívali jsme se na sebe, ale na tančící plameny.
„Nemusíte."
„Taimi, sakra," namítl. „Nejsi žádná přítěž."
„Ale vy mě tady chcete ne proto, jaká jsem, ale kvůli tomu, že víte, že by se bez vás projevila ta kletba." Zavrtěl jsem hlavou a konečně na ni pohlédl.
„Tohle fakt není z lítosti. Jyrki tě má doopravdy rád, to mi můžeš věřit, a... po tom všem, co jsi mi odpustila a v čem jsi mi pomohla a vůbec, co jsme spolu zažili, bych se k tobě nemohl chovat hezky jenom z lítosti." Pohlédl jsem na vystavené těžítko. „Pro všechny ty města, který jsme spolu prošli, tě mám fakt rád."
Na tváři se jí rozlil úsměv, ale okamžitě zase zvážněla. „Ale stejně..."
„Ne. Jestli chceš, abychom mohli být i sami, tak si najdi nějaké kamarády nebo... něco víc." Slyšel jsem Jyrkiho, jak se sykavě nadechl. Taimi po mě vrhla vražedný pohled.
„Nepatřím sem."
„To jsem nepatřil ani já. Z Pieni jsem si skoro nic nepamatoval, nebyl jsem na tom o moc jinak."
„Ale ty ses vzdal sám sebe, abys zapadl. A to je něco, co já nikdy nedokážu," prohlásila a přiložila do ohně. „Nechceš jít dodělat to jídlo?"
„Za chvilku. Nevzdal jsem se sám sebe, jenom objevil novou část. A ty bys taky mohla."
„Nikdy kromě vás dvou nepotkám nikoho, kdo by si nemyslel, že jsem jen bláznivá holka."
„Nechci vám do toho zasahovat," naklonil se k nám Jyrki. „Ale to jsem si myslel taky. A teď jsem potkal Auri a ona je prostě... má v sobě tolik energie," usmál se. Musel jsem se usmát taky. „A Joni je taky celkem fajn. A navíc, v Aletasu nejsou jenom Tuivovi kamarádi. Tím chci říct, že někoho takovýho určitě potkáš."
„Jenže ty a Auri máte společnou lásku k psům. Proto tě pozvala. Se mnou nebude mít společného nikdo nic. Nikdy. A pokud přece jen, tak si najde někoho jiného. Nebo zemře jako Launo."
„V žádným vztahu nemáš jistotu, že si ten druhý nenajde někoho jiného," prohlásil Jyrki. Já jsem se odhodlával k mnohem podstatnějšímu prohlášení. Bylo mi jasné, že se Taimi naštve, ale už bylo načase, aby to věděla.
„A pokud jde o toho Launa, tak to už se nebude opakovat. Jednak se to stalo v horách... a jednak to, proč se to stalo, už snad pominulo."
„Tuivo," hlesl Jyrki varovným tónem. Taimi na nás zmateně hleděla.
„Hetki," prohlásila. „Moment. Proč se to stalo? Copak to nebyla nehoda?"
Zvedl jsem se.. „Ne tak docela. Opřel jsem se o něho, zrovna když střílel, protože mi bylo zle, a on se naštval, a já do něj strčil, protože jsem se bál," vychrlil jsem ze sebe. „Promiň, Taimi. Tím chci jenom říct, že tohle se už znovu nestane." Vydal jsem se do bezpečí kuchyně, ale stejně jsem ji slyšel.
„Ty jsi to věděl," obořila se na Jyrkiho. Možná jsem měl zůstat, on si to nezasloužil. „A nic jsi neřekl! Nic!"
„Taimi, nechránil jsem jenom jeho, ale i tebe. Už tak jsi na tom tehdy byla špatně."
„Já vím, ale mohl jsi mi to říct kdykoli poté! Tuivo ti to zakázal, viď?"
„Tuivo mi nic nezakázal. Taimi, já..."
„Bohové!" vykřikla. Pak jsem zaslechl její kroky blížící se ke mně. Rozrazila dveře. Jyrki šel za ní, ale gestem jsem ho zastavil. Ať mi přišla říct nebo udělat cokoli, zasloužil jsem si to. Strčila do mě. Zapotácel jsem se. A pak vrazila facku, dost silnou. Zamrkal jsem a do očí se mi vehnaly slzy. Pak udělala něco, co jsem čekal ještě míň. Prudce mě objala.
„Ty jsi neskutečný idiot," vynadala mi. „Měl jsi mi to říct dříve. Co ještě tajíš?" Byl jsem tak ohromený tím, že mě objímala, že jsem se nezmohl na odpověď.
„To by mě vlastně taky zajímalo," přešel k nám Jyrki. Taimi mě pustila a oba na mě hleděli se založenýma rukama. Zaváhal jsem.
„Snad už nic. Tohle byla poslední věc. Hele... já už vám nebudu nic tajit. Nikdy. Slibuju." Myslel jsem to naprosto vážně.
Jyrki ke mně natáhl ruku. Nechápal jsem, co chce udělat. Nakonec mi ji přiložil na tvář, kam mě Taimi udeřila. Jeho dlaň příjemně chladila. Když mi došlo, co dělá, setřásl jsem ji.
„Ne," zavrčel jsem možná až moc ostře. „Tohle jsem si zasloužil. A přestaň, nebo něco fakt zamrazíš."
Jyrkimu se zablýsklo v očích. „Myslíš, že bych mohl?"
„Leda tak sebe," potřásl jsem hlavou. „Ono to funguje dovnitř, ne ven. Je nepravděpodobný..."
„Víš, jak by bylo úžasný, kdybych mohl proměňovat věci v led?" usmál se, přešel k umyvadlu, napustil vodu do sklenice a pevně ji svíral. Nejspíš mě chtěl jen rozveselit, proto to zkoušel. Tvář se mu zachmuřila, ale voda samozřejmě skupenství nezměnila. Zavrtěl jsem nad ním hlavou, ale Taimi k němu se zájmem vepsaným ve tváři přešla.
„Jak to děláš?"
„Ono je to jednoduchý, myslím na blbý věci a ono se to rozlízá. Ale když začnu myslet na něco pěknýho, tak se to zastaví a ustoupí. Ale ta blbá voda na to nereaguje."
„Možná by sis mohl představit, jak ta zima z tebe tryská ven..."
„No, až se vy dva naučíte zmrazovat vodu, tak chci umět dotykem uspávat lidi," ušklíbl jsem se.
Jyrki se na mě usmál. „To bych bral."
„Při mý smůle by ses neprobral, takže testovací subjekt bude někdo jiný." Zavrtěl jsem hlavou. „Taimi, normálně mi vynadej, nemusíš na mě být hodná."
Podívala se na mě. „Já se... nezlobím. Vím, jak zvláštně to zní, ale vážně mě mrzí hlavně to, že jsi mi to řekl až teď. Launo zemřel tak či tak, nakolik to byla nehoda, to už nic nezmění."
„Obdivuju tvůj přístup," přiznal jsem.
„Stále věřím v osud a v to, že se to přesně takto mělo stát. Jinak bychom nebyli naživu." Pokýval jsem hlavou. Víra byla sice hloupost, ale možná některým lidem pomáhala žít snadněji, vnímat věci snadněji, být šťastnými. „Bohové jsou stále v nás, aby nám pomohli v těžkých časech."
Ušklíbl jsem se. „Možná." Využil jsem téhle příležitosti, abych si sesumíroval myšlenky. „Ale každopádně, ještě ohledně tý kletby, musím vám fakt poděkovat. Nebýt vás, tak bych si ani nepochopil, že svobodu musím hledat v sobě, ne ve věcech okolo."
„To hory," prohlásil Jyrki. „Bez nich bysme nepochopili, jak jsme pro sebe důležití." Kývl jsem. „A nepotkal bych Taimi, a to by byla fakt škoda."
Jmenovaná se na něj usmála a objala ho. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem se k jejich objetí přidal. Dlouhou chvíli jsme tam stáli, drželi se a mlčeli. Slova byla zbytečná, narušila by tu nádhernou harmonii mezi námi. V ten moment bylo všechno v naprostém pořádku, a já jsem chtěl věřit, že bude už navždy.