22. Zase se uvidíme
„Tuivo?" ozval se Jyrki opatrně, zrovna když jsem rozděloval zeleninu do misek. Byla drahá, ale museli jsme do sebe dostat nějaké vitamíny. Taimi čekala u stolu. „Někdo volal a... zvedl jsem to."
Usmál jsem se. „To je super." Byl jsem si vědom toho, že to u něj není obvyklá situace, většinou se telefonování děsil.
„Doufal jsem, že to bude Auri," prohlásil. „Víš, kvůli tomu, jak jsem jí slíbil, že ji svezu."
Přikývl jsem. „Minule říkala, že to vyřídí."
„Jo. Tak chce jet dneska. A ono se to vlastně i hodí, chtějí pro mě, abych dopravil nějaké věci do jedné vesnice v horách." Přikývl jsem. Jyrki se definitivně vykašlal na závodění a doručoval na nejbližší místa hor zásilky. Sice to znamenalo, že byl často pryč, ale nešlo si nevšimnout, jak se vracel šťastný, a hlavně poznával nové lidi.
„Vrátíš se ještě dneska?"
„Večer," kývl.
„Tak jo. Zapřáhneš už toho Vilja?"
„Dneska ještě ne, nechci to komplikovat, když pojede i ona. Ale příště už jo."
„Fajn," usmál jsem se. „Tak na sebe dávej pozor." Naklonil jsem se k němu a vtiskl mu pusu na čelo. Sklonil hlavu, a když ji zase narovnal, věděl jsem, co bude následovat. Natiskl se na mě a vřele mě políbil. Už jsem se nebál, nebo alespoň ne tolik. On by nedokázal udělat nic proti mojí vůli.
„Už musím. Najím se cestou." Položil jsem mu ruce na ramena.
„Tak fajn. Nezachraňuj žádné divné bělovlasé holky, nedotýkej se kytek, a když se bude dít něco nenormálního, tak zdrhej." Ušklíbl se. Sledoval jsem, jak balí poslední drobnosti, loučí se s Taimi a odchází. Taimi za mnou naopak přišla.
„Myslela jsem, že se s námi nají."
„Slíbil asi Auri, že hned přijede," odvětil jsem.
„Trochu se o něj bojím."
Mávl jsem nad tím rukou. „Nepoznala bys ho, kdyby tě za normálních okolností vzal na vyjížďku. On je úplně jinej, možná proto, že ví, že má všechno pod kontrolou a tak. Bude v pohodě."
„Tak dobře," vydechla.
„Povyprávěl bych ti o naši první projížďce, když nepočítám ten závod, na kterým jsme se seznámili, ale nechci ti ublížit."
Taimi se usmála. „To je v pořádku. Zajímá mě to."
„Nechci v tobě vzbudit nějaký blbý pocity."
„Tuivo," usmála se. „To už je minulost. Kdyby nebyla, myslíš, že bych tu s vámi vůbec vydržela tak dlouho bydlet? Ano, sice je často pryč a ty taky, a ostatně, i já tady nejsem, když zrovna vypomáhám v tom rybářství, ale i tak spolu trávíme hodně času. Kdyby mi vadilo, že jste spolu, už bych se dávno někam odstěhovala"
„Tak jo," hlesl jsem a podal jí misku. Sedli jsme si ke stolu a já jsem se ponořil do vzpomínek.
Zavřel jsem oči a svěsil hlavu. Slíbil jsem si, že při registraci závodníků už nikdy pomáhat nebudu. Bolela mě hlava a strašně jsem se nudil. Náhle se vedle mě ozval tichý smích. Poplašeně jsem se podíval na jeho průvodce. Ten člověk už od pohledu vybočoval mezi ostatními závodníky. Byl mnohem tepleji oblečený a jeho oděv byl namrzlý. Přitom ve městě už bylo několik dní dost teplo. A pak mi došlo, že ho znám.
„Jyrki," vydechl jsem. „Přišel jsi z hor?"
„Jo," položil přede mě stále s úsměvem peníze. „Dej mi ten blbý papír, ať se můžu zase vrátit." Bylo osvěžující na chvíli vypadnout z formální role. Znal jsem sice i jiné závodníky, ale nikdo nevěděl to, co Jyrki. Popravdě jsem doufal, že se ještě někdy potkáme. Vzal jsem jeden z papírů a dal mu ho na vypsání. Začal vyplňovat informace.
„Už nikdy na registraci nejdu. Za ty prachy to nestojí," pokusil jsem se začít rozhovor a doufal, že o to stojí.
„Musí to být nuda," pousmál se. Něco na jeho úsměvu mě fascinovalo. Měl jsem čas a chuť si s ním popovídat, tak jsem toho využil.
„Za hodinu končím, ale slíbil jsem, že přijdu ještě zítra," zaúpěl jsem. Jyrki mi podal vyplněný papír. Pohledem jsem přejel informace. „Jo, dobrý, akorát tady ještě jeden podpis," ukázal jsem na nenápadnou kolonku, kterou skoro všichni přehlédli.
Sklonil hlavu. „Každý závod na ni zapomenu."
„To každej. To mají za to, že chtěj dva podpisy," ušklíbl jsem se. Viděl jsem ale, že ho to nějakým způsobem mrzí. Souviselo to s jeho minulostí? „Nic si z toho nedělej."
Potřásl hlavou. „Pak si doma odpočineš."
Zhluboka jsem se nadechl. „Popravdě se mi asi nechce být úplně sám. Možná s někým zajdu do hospody." Kývl. „Ty... bys s náma nešel?"
O krok ucouvl. Čekal jsem podobnou reakci, ale zeptat jsem se zkrátka musel. „Já... na to úplně nejsem."
„Jo, to chápu. Hele... vím, že takhle to nefunguje, ale popravdě mi s tebou minule bylo dost fajn. Takže jestli chceš, tak pojď ke mně domů. Na chvilku."
Podezřívavě na mě pohlédl. „Proč?"
„Prostě jen tak."
Pousmál se. „Neznáme se."
„Já vím," hlesl jsem. „Tak se měj. Třeba se ještě někdy potkáme."
„Třeba," zašeptal. Zatřepal jsem hlavou. Vážně jsem neuměl normálně navazovat vztahy. Jistěže to odmítl. Vyřešil jsem pár dalších závodníků, a pak už jsem mohl odejít. Stavil jsem se do bufetu, abych někomu zavolal, jestli na mě nemá čas, ale sotva jsem vešel, cítil jsem na sobě upřený pohled. Sledoval jsem ho a zpozoroval Jyrkiho, jak se hrbí nad prázným kelímkem. To tu seděl celou tu hodinu? Přešel jsem k němu. Mlčel.
„Čekáš na někoho?" usmál jsem se.
„Na tebe," odvětil. To mě překvapilo.
„Zapomněl jsem na nějaký papír nebo...?"
„Ne, ne. Vůbec se to netýká tvoji práce." Úsměv se mi rozšířil.
„Chceš teda jít ke mně?"
„Ne. Ale jestli chceš, pojď se se mnou projet. Jestli teda už nemáš něco domluvenýho. Což asi máš, co." Venku se pomalu stmívalo, ale nechtěl jsem to zkazit námitkami.
„Nemám, zatím ne. Tak jo, jedeme," souhlasil jsem. Zvedl se, vyhodil kelímek do koše a zamířil k jedněm sáním. Překvapilo mě ale, že jsou dopravní, ne závodní.
„Ty máš dvoje?"
„Jo. Tyhle nejsou tak úplně moje, ale mám je radši. Nasedni." Poslechl jsem ho. Vyrazili jsme do hor. Nejel moc rychle, takže jsem se pohodlně usadil a užíval si večerní vzduch ve tváři. Všiml jsem si, že i on se uvolnil a na tváři mu hrál obrovský úsměv. Působil tak sebejistě a vesele.
„Co na mě tak zíráš?" vytrhl mě z přemýšlení.
Zavrtěl jsem hlavou. „Promiň. Jenom prostě... působíš jinak."
„Jo, já vím. Nemám město rád. A závody už vůbec ne, ale potřebuju si nějak vydělat a tohle je nejlepší možnost. Zkoušel jsem i jiné, ale nefungovalo to." Přikývl jsem. Oba jsme mlčeli.
„Jyrki," oslovil jsem ho. „Máš nějaký důvod, proč jsi mě sem vzal?"
Povzdechl si. „Můžu ti asi říct pravdu, že jo?" Přikývl jsem. „Přijde mi, že tě znám mnohem dýl."
„Jo. Mně taky. Nic si z toho nedělej, já mám prostě... problém navazovat vztahy, jdu na to moc rychle, a ty jsi jeden z mála, kdo neutekl. Já vím, že to není normální, když se vidíme podruhý v životě, ale upřímně, vadí ti to?"
„Ne," hlesl. „Prostě... jsem nechtěl být sám. Došlo mi to, když jsem tě potkal, a pak jsme se rozloučili. Ale tady mám kontrolu nad situací větší, než kdybych šel k tobě."
„Tak jo," kývl jsem a naslouchal tichu. Neuměl jsem si to vysvětlit, ale bylo mi hrozně příjemně. Bolest hlavy odezněla a naplňovalo mě kouzlo okamžiku. Dost dlouho jsme prostě jen mlčeli. „Víš, čím jsem si jistej?"
„Hm?"
„Že tě chci dál ve svým životě."
Zasmál se. „Jo, jasně."
„Ale já to myslím vážně."
„Prosím tě, pořádně mě neznáš. Dřív nebo později ti polezu na nervy." Odmlčel se. „Zavezu tě domů." Věděl jsem, že jsem se nechal unést. Zkrátil jsem tu projížďku. Pokazil jsem to. Vylekal se, a kouzlo okamžiku pominulo. Zase jsem to přehnal. Budu si muset na tu důvěrnost vážně dávat pozor. Nechal jsem ho zamířit směrem k mému obydlí, ale nechtěl jsem to ještě úplně vzdát.
„Chci si koupit nový lyže."
„Co?" usmál se nechápavě, ale znovu se uvolnil.
„Ještě moc nemám za co, ale budu muset, protože se mi povoluje vázání. Když jsem za tebou minule přijel, když Titta... hele, jak jí vůbec je?" teprve teď jsem si uvědomil, že tady fena není.
„Nechal jsem ji doma, myslím doma v horách. Má tam boudu. Asi je jí smutno, ale běhat ještě nemůže a asi dlouho nebude moct. Ale prý bude za chvilku alespoň normálně chodit, teď sotva skáče po třech. Ale nechci na to teď myslet. Co ty lyže?"
„Když jsem za tebou na těch závodech přijel, málem jsem se pár metrů od tebe přizabil, protože mi vylítla noha z těch řemínků. Dal jsem to spravit, ale prý jsou už stejně staré a ztrouchnivělé," pokrčil jsem rameny.
„No, minimálně si je můžeš nějakou dobu brát z půjčovny, ne? Aby se ti nic nestalo."
„Jo, to dělám. Ale se svýma se líp sžiješ." Přikývl. V podobně odlehčeném duchu se náš rozhovor nesl až k městu. Když zastavil u mého domu, jeho pohled se změnil. Byl podivně sklíčený. Položil jsem mu dlaň na rameno.
„Hele, zase se uvidíme."
Pousmál se. „Jo. Tak na závodech." Vydal povel a odjel. S úsměvem jsem pozoroval, jak se vzdaluje.
„Myslím, že teprve teď je toho zase schopný," prohlásil jsem a pohlédl na přemýšlející Taimi. „Zase se uvolnit."
„Je to krásné," vydechla. „Myslím, že jste po celou tu dobu, co se znáte, zkrátka potřebovali jeden druhého."
„Jo," usmál jsem se. „Teďka, po tom všem, jsem konečně fakt šťastnej." Otevřel jsem náruč. Se zaváháním se ke mně přitulila.