20. Je v pohodě někoho potřebovat
V jednom momentu, kdy stařec znovu usnul, jsem vzhlédl od knih na své přátelé. Pokusil jsem se co nejupřímněji usmát. „Postavíme sněžisoba?" Taimi se na mě překvapeně podívala a oči se jí rozzářily. Trochu jsem se bál, jestli nezareaguje podobně jako v horách, když jsem chtěl vyprávět Pohádku o medvědovi, ale zdálo se, že má radost. Těšilo mě to.
„Postavit co?" zašeptal Jyrki.
„Je to něco jako sněhulák, akorát těžší. Stavěli jsme to v kmeni," vysvětlil jsem. Můj přítel přikývl. „Tak pojď."
„Já... ne."
„Proč ne?"
„Prostě ne," zavrčel. Zněl vážně podrážděně.
„Jyrki, co se děje?" ozvala se Taimi. Odvrátil od ní tvář. Zatahal jsem Taimi za paži a vyšel ven. Následovala mě. Věnoval jsem poslední pohled Jyrkimu, který přešel ke starci a sáhl mu na čelo.
„Co se mu stalo? Je to tím, že jsme tu s ním?" zeptala se.
Usmál jsem se na ni. „Netrap se tím." Začal jsem válet první kouli. Taimi mi pomáhala, ale v očích měla stále starostlivý výraz.
„Je to kvůli tomu, co jsi mu řekl?"
„Taimi, fakt se tím netrap. Nechci ti zkazit vzpomínky na sněžisoby tímhle."
„Zaprvé je tím nezkazíš, a zadruhé, je mi jasné, že jsi to navrhl hlavně kvůli němu."
„To není tak docela pravda. Kdyby to bylo kvůli němu, tak bysme stavěli sněhuláka." Zarazila se. „Už jsem ti říkal, že mi na tobě nikdy nepřestalo záležet. Nekoukej tak na mě a pojď sem." Roztáhl jsem paže. Opatrně mě objala. Silně jsem ji k sobě přitiskl.
„Přesně to jsem potřebovala."
„Já vím." Odmlčel jsem se. „Normálně za mnou přijď, když ti bude smutno nebo tak. Vím, co všechno jsem ti řekl, ale byl jsem... Senjo," zasmál jsem se, když se mi pod ruce připletlo štěně. Pak si podřepla k jedné kouli a začala močit. „Ne, to není... Bohové!" Složil jsem si tvář do dlaní. Taimi se začala smát.
„Netvrď mi, že jsi to nečekal."
„Jo, ale mohli nás to alespoň nechat dostavět, než to označkovala."
Vzala mě za ruce a přitiskla je k sobě. „Tak co se tedy stalo?"
Povzdechl jsem si. „Řekl jsem mu, že k Jonimu někdy může přijít i sám. Myslím, že by mu to nevadilo, viděla jsi sama, jak se před ním choval otevřeně. Ale moc jsem na něho tlačil a nějak ze mě vylezlo, že... Že se nás nemůže stejně pořád držet, nebo nám bude lézt na nervy nebo co. Nemyslel jsem to tak, ale jeho se to dotklo. Pochopitelně."
„Tomu v jeho případě rozumím," vyslovila opatrně.
„Jo. Já taky. Jsem prostě blbec."
„Máte se rádi. Vyřešíte to mezi sebou." Skousl jsem si spodní ret.
„Budeš na něho dávat pozor? Od tebe se snad tolik odtahovat nebude a..." Najednou Jyrki vyběhl ven. Ve tváři byl celý bledý a třásl se.
„Co se..."
„Umírá," vyrazil ze sebe. Všichni jsme se nahrnuli do chaty. Stařec lapal po dechu a jeho oči byly vyděšené, ale když si nás všiml, trochu se uklidnil. Přihnal jsem se k němu a vzal ho za ruku. Taimi mu začala otírat zpocené čelo. Jyrki se k němu posadil. Všiml jsem si, že má v očích slzy.
„Jsem rád, že jste při mně," vydechl. Psi do něj šťouchali čumáky, zřejmě tušili, že je něco zle. „A že jste..." Odmlčel se. „Tady byli v posledních dnech. Už pro vás nebudu přítěž." Rozkašlal se.
„Nejste. Nebyl jste," hlesl jsem.
„Já..." prohlásil Jyrki. „Já se omlouvám, že jsem tady nebyl celou tu dobu."
Stařec se unaveně usmál. „To je v pořádku. Hlavní je, že se ti nic nestalo. Vy všichni," pohlédl na nás. „Jste zlomili kletbu a máte před sebou ještě dlouhý život. A bude pro vás nejlepší, když ho strávíte spolu. Není to nutné, ale nemyslím si, že byste..." Ztichl.
„Nenamáhejte se," zašeptal jsem.
„To je v pořádku, chlapče," usmál se. „Nemyslím, že byste někdy přestali hledat jeden druhého." V tom měl nejspíš pravdu. Potřeboval jsem vedle sebe Jyrkiho, protože jsem před ním mohl být sám sebou, ale potřeboval jsem i Taimi, protože mi vždy nastavovala zrcadlo, ve kterém jsem viděl, jaký doopravdy jsem a jak se chovám. Stařec zavřel oči. Cítil jsem, jak se mi po tvářích koulí slzy. „Neplač. Kuolemalatar, bohyně smrti, mě přivítá s otevřenou náručí."
„Znamenal jste pro mě hodně. Jenom to vidím až teď," stiskl jsem mu ruku pevněji. Jeho sevření naopak chablo.
„Důležité je, že to vidíš."
„Chci prostě teďka jenom... normálně žít. Svobodu musím hledat v sobě, ne ve vnějších věcech."
Stařec se usmál. „Myslím, že v kmeni bys ji nikdy nenašel. Ale nyní můžeš. Už jsi udělal ohromný krok vpřed. A Taimi," pohlédl na bělovlásku, která mu přestala otírat čelo a dřepla si k němu. „Není zle, že ty kolem sebe budeš stále někoho potřebovat, dokud tam ten člověk pro tebe chce být. To mimochodem platí i pro tebe, Jyrki." Oslovený k němu vzhlédl. „Netrap se. Pojď ke mně. Pustil mě a stiskl Jyrkiho ruku.
„Můžeme vám pomoct? Udělám cokoli, abyste to přežil, protože nevěřím..."
„Ne, chlapče."
„Ale..."
Položil jsem Jyrkimu dlaň na rameno. „On chce umřít."
„Přesně tak," přitakal stařec.
„Ale jak by někdo mohl chtít umřít?"
„Možná aby už se víc netrápil. Každý jednou umře, Jyrki. Nech ho jít." Roztřeseně se nadechl.
„Pokud jde o tebe," rozkašlal se stařec. „Tak ty jsi měl vyhráno dávno předtím, než tě ta květina proklela. Pustil sis k sobě člověka, který tě má rád. Tak neodmítej ani ty ostatní."
Jyrki sklonil oči. „Ani matku?"
„Ty sám časem zjistíš, jestli ji ještě ve svém životě potřebuješ či nikoli." Zavřel oči. „Všichni jste urazili obrovský kus cesty." Seděli jsme mlčky, dokud se mu nepřestala zdvihat hruď. Tiše jsme plakali, ale já osobně jsem necítil bolest ani smutek, spíše podivnou melancholii, že něco skončilo. Taimi se ke mně přitiskla. Natáhl jsem ruku k Jyrkimu. Chytil ji a stiskl. Možná až moc pevně, skoro mi ji drtil, ale nic jsem na to neřekl. Nakonec přestal plakat jako první.
„Měli jste," ozval se do ticha. „V kmeni nějaký pohřební zvyk?"
„Nechat tělo uhořet na hranici s ochranným talismanem," prohlásil jsem. Taimi zdráhavě přikývla. „A prosit bohy za šťastnou cestu do světa mrtvých."
„Tak... já jdu sehnat dřevo."
„Jyrki..." zašeptal jsem.
„Teď ne."
„O to nejde. Nemusíš si to v sobě řešit sám, víš. Už nikdy. Jsme tu s tebou." Taimi přikývla.
„A co vám mám říct?" zašeptal. „Že mě mrzí, že jsem odjel? Že kvůli mě musel čarovat a to mu vzalo určitě minimálně pár dní? Že..."
„To si nevyčítej. Stejně by zemřel. Byl prostě starej, Jyrki, a cítil to. Dostal to, co chtěl. Těsně před koncem tu někdo byl s ním."
„Jak můžete být tak klidní?"
„Protože on se té smrti nebál," prohlásila Taimi. „Pojď sem." Jyrki zavrtěl hlavou.
„Už tu nemusíme být spolu. Nebudu vám na obtíž." Zapískal na psy. Doufal jsem, že jde opravdu jen pro dřevo. Na starého muže jsem se nedokázal podívat, bál jsem se, že se rozpláču ještě víc.
„Jdi za ním," kývla na mě Taimi.
„On nemá zájem."
„To nevadí. Když půjdeš za ním, nemá se tě jak zbavit."
„Nevím, jestli to tím nepokazím."
„Upřímně, jde to ještě?" Zarazil jsem se. „Běž." Vyrazil jsem. Našel jsem ho nasazovat psům popruhy."
„Jyrki," zašeptal jsem a posadil se na sáně. Čekal jsem, že mi minimálně věnuje vražedný pohled, ale on se tvářil hlavně smutně a plakal.
„Jak můžete být tak v pohodě?"
„Protože to byla jenom otázka času. A v kmeni se bere smrt jinak, jenom jako pokračování života."
„Ale ty v to nevěříš, ne?"
„Ne. Ale teď je snazší věřit. Proto Taimi pořád věří a zvládá tak všechno překonat líp."
Povzdechl si. „Závidím ti, že to dokážeš."
„Jedeš se projet?" usmál jsem se. „Můžu s tebou?"
Sklonil hlavu. „Popravdě jedu do Aletasa." Přikývl jsem. To jsem čekal. „Je toho na mě asi moc."
„A přemýšlel jsi, jak se odsud dostaneme my, nebo nás tu necháš zkysnout?"
Provinile na mě pohlédl. „Sakra. Tohle mi nedošlo."
„Dej pak aspoň vědět Jonimu, ok? Ta chata je fajn, ale já chci do města... někdy." Zbledl. „Nebo počkej, až ho pohřbíme, a pak můžeme jet všichni." Odmlčel jsem se. „Nemusíš se do příprav na ten pohřeb zapojovat. Objal jsem ho kolem ramen. Odstrčil mě, ale jen ledabyle, takže jsem zariskoval a sevřel ho do své náruče. „Víš, co říkal Taimi. Je v pohodě někoho potřebovat, když on o tebe stojí. Nebudu už na tebe příště tlačit, protože já prostě chápu tvůj problém. Stejně jako jsi ty vždycky chápal ten můj, a respektoval."
„Tak jo," usmál se a opřel se o mě. „Pojedeme hledat dřevo na sáních, když už je máme skoro připravené."
„My?"
„My." Ohromně se mi ulevilo.
Připojil se k nám, až když plameny zcela překryly tělo. Talisman jsme žádný neměli, ale Taimi se pomodlila k bohům. Snažil jsem se nemyslet na to, že je stařec pryč. Snažil jsem se věřit, že na nás odněkud stále dává pozor, a že se zase uvidíme. Pomáhalo mi to. Až když plameny už neměly co jíst a uhasil je sníh, rozhodli jsme se odjet z hor.