19. Mohl bys lézt na nervy i nám
„Tyyne ti fakt řekla, že tě chce zpátky?" zeptal se Tuivo mezi prvními loknutími svého kamaráda.
„Člověk něco řekne jednomu, a víte to všichni," protočil Joni oči. „Jo. Prý mě má furt ráda. Ale já nevím. Už jsem se s tím, že mě opustila, vyrovnal," přejel nás pohledem. „A hlavně, ona je fajn, ale... já nevím. Pořád se mi snažila řídit život."
„Když jsi byl s ní," vyslovil Tuivo opatrně a napil se z hrníčku, který si sem kdysi sám donesl. „Byl jsi hrozně rejpavej. Jakože, zvykl jsem si, ale občas to už bylo přes čáru."
„Jo. Nezlob se, mluvili jsme tak spolu celý dny, tak jsem to pak přenášel i ven."
„Takže... jak to vidíš s holkama?" zeptal se Tuivo.
„Upřímně..." Joni přesměroval pohled na Taimi. „já teď fakt doufám, že neřeknu něco blbě, ale vy dva," ukázal na mě a na Tuiva. „Jste mi otevřeli oči."
„Ona o tom ví," zamumlal jsem. Taimi přikývla. Sledoval jsem její tvář, ale zdálo se, že jí to vážně nevadí, že jsme s Tuivem spolu.
Joni vydechl. „Jo. Tak fajn."
„V čem jsme ti otevřeli oči?" zeptal se Tuivo. Taky mě to zajímalo.
„Kdybych chtěl udělat to, co Jyrki, Tyyne by za mnou asi jela, to jo, ale nemyslím si, že by byla tak strašně vyděšená jako ty. A hlavně... jasně že by mě předvědčovala, abych si nic neudělal, ale z toho, co jsem viděl, tys byl úplně starostlivej a všechno. Pro ní by končilo chvílí, kdy bych se dostal z toho nejhoršího. A taky, nechal jsi ho jít do hor, i kdyžs věděl, že se dlouho neuvidíte, a i tak... ona by mě nenechala odejít ani na týden, a i kdyby věděla, že budu sám, tak by mě podezřívala, že ji chci podvádět," prohlásil a já jsem sklonil hlavu. Začínalo mi být trochu trapně. „A pak ty loďky..."
„Loďky?" vložila se do toho Taimi zvědavě. „Vy jste byli na stosských loďkách?" Smutně se usmála.
Tuivo na ni pohlédl. „Nezlob se." Za co se měla zlobit? Byla to pro ni krásná vzpomínka a nelíbilo se jí, že tam Tuivo šel se mnou?
„Nezlobím. Máš na to právo."
Joni se k nám naklonil. „Musím se přiznat, že nechápu vaše vzájemný vztahy."
Tuivo si povzdechl. „Ani se neptej. Je to jak blbá telenovela."
„Tuhle telenovelu si poslechnu."
„Můžu?" zeptal se nás Tuivo. Přikývl jsem a Taimi také. Nebylo na tom nic špatného. „Taimi je taky z kmene, to už jsem ti myslím říkal. Měli jsme se původně vzít, ale pak to mezi náma nějak nedopadlo, a jsme teďka dobří kamarádi. Jednu dobu jsem si myslel, že jsou do sebe s Jyrkim zamilovaní, a ono to tak občas bude působit i teď, ale upřímně, když to nebude komplikovat náš vztah s Jyrkim, tak je mi to asi jedno." Zmateně jsem na něj pohlédl. „Fakt. Normálně by mi to možná vadilo, ale zrovna u vás dvou je mi ukradený, co mezi váma je. A s Jyrkim jsem se to snažil udržet v tý kamarádský rovině, ale prostě... jsme už asi nemohli jít jinam. Bylo to moc intenzivní. Jasnější?"
„Moc ne, ale je to hezký," ušklíbl se. „Myslím, že tam jsou takhle rozmělněný ty hranice mezi kamarádstvím a něčím víc. Vždycky jsem se snažil vztah s holkou posouvat, dbal na takový ty věci jako a teď jsme si dali pusu, a teď spolu oficiálně chodíme, a teď je asi vhodný čas na to se spolu vyspat, ale mezi váma asi ty hranice moc nejsou, že?"
„Ne v takový míře, jako je normální," odpověděl Tuivo. Zamyslel jsem se nad tím. Možná měli pravdu. Nevadilo mi to, i když bych to nečekal. Bylo to svým způsobem osvobozující, nemuset řešit ono posouvání, prostě to jen nechat plynout.
„Spojily nás hory," řekl jsem a láskyplně pohlédl na vrcholky.
„To abych ty dva měsíce či kolik jste tu byli, vyrazil s nějakou holkou, co?"
„Ale musí mít nevyřešenou minulost a nejlíp i umírat. Stejně jako ty. Jinak to nebude fungovat," zazubil se Tuivo.
„Tak já si pořídím nějakou špatnou minulost a nevyléčitelnou nemoc. Tou nemocí ji nakazím, ale s tou minulostí teda nevím." S úsměvem jsem nad ním zavrtěl hlavou. Joni dopil poslední doušky kávy, podrbal Reimu za uchem a zvedl se. „Díky za všechno." Zaváhal jsem, ale nakonec jsem se rozhodl.
„Můžeš zase kdykoli přijet, než se vrátíme do Aletasa. A i pak se můžeme vidět," prohlásil jsem. Tuivo s úsměvem přikývl, Taimi jen tiše přitakala.
„Tak jo," zazubil se Joni. „Vážím si toho. Dík, Jyrki." Stiskl mi rameno. Pak se obrátil k odchodu. Zůstala po něm příjemná atmosféra.
„Zkontroluji šamana," prohlásila Taimi a také se zvedla. „Zůstaňte tu, jak dlouho chcete. Já chci být chvíli jen sama." Když odešla, obrátil jsem se k Tuivovi.
„Je v pohodě?"
„Blbečku. Chtěla nechat samotný nás." Protočil jsem oči. Nevěděl jsem, co dělat nebo říkat.
„Joni je fajn."
„Jo. Bez Tyyne mu bude líp a bude snesitelnej," zasmál se. Pak na mě pohlédl. „Až budeme v Aletasu, můžeš ho klidně navštívit i sám."
Ušklíbl jsem se. „Jo, jasně."
„Ne, fakt. Když ho líp poznáš, je strašně ukecaný, jako ještě víc než teď, nudit se nebudete."
„A to je právě ono. Nemyslím si, že bych ho mohl líp poznat." Dobrá nálada ze mě vyprchala. „Jsem prostě jen tvůj přítel, to je všechno. Je jen otázka času, kdy ti naznačí, že mě s sebou nemáš tahat, protože..."
„Vole," přerušil mě a pokusil se mě vzít za ruku. Ucukl jsem. „Kdybych si myslel, že se něco takovýho může stát, tak bych ti to neříkal."
„Vím, o co se snažíš," ušklíbl jsem se. „Pořád chceš, abych se dokázal bavit s ostatníma jako ty. Ale měl bys pochopit, že tohle prostě nefunguje. Já to jednoduše neumím."
„A to chceš jako napořád zkysnout se mnou a s Taimi? Nenapadlo tě třeba, že bys mohl lézt na nervy i nám? Nelezeš teda, ale jestli budeš pořád s náma, tak možná začneš. Měl bys..."
„Smečko," zvolal jsem. „Jdeme!" Většina psů se ke mně připojila, ty ostatní jsem nechal. Na Tuiva jsem se nepodíval. Popadl jsem sněžnice.
„Jyrki..."
„Klid. Jdu se jenom projít."
„Já jsem to tak..."
„Dej mi pokoj, doprdele." Zvedl se a chytil mě za rameno. Snažil jsem se jeho ruku setřást, ale držel mě moc pevně. Začínal jsem panikařit. Přestože jsem mu věřil, on mě teď držel na místě proti mé vůli a jeho výraz byl přinejmenším zklamaný. Nechtěl jsem se rozbrečet, nechtěl jsem mu znovu ukázat, jaký jsem slaboch. „Tuivo, prosím, pusť mě. Myslím to vážně."
„Jenom ti něco řeknu, dobře?"
„Fajn, ale pusť mě." Opatrně ode mě odtáhl ruku. Prošel jsem kolem něj a vylezl z boudy. Začal jsem si nazouvat sněžnice. Psi mě obklíčili a nedočkavě chodili dokolečka. Po chvíli za mnou přišel i Tuivo.
„Můžu jít s tebou?" zeptal se. Nepodíval jsem se něj, jeho hlas byl smutný, takže jsem si nechtěl ani představovat jeho pohled.
„Ne," odvětil jsem a zapískal na psy. Nakonec se k nám připojil i Viljo."
„Už bys ho mohl taky začít zapřahat, ne?"
Povzdechl jsem si. „Tuivo, řekl jsem ne. Tohle je ta chvíle, kdy nenaléhej."
„Fajn. Jenom... vím, že jsem řekl pitomost. Byl jsem na tebe moc tvrdej. Nemyslel jsem to ani vážně, prostě jenom chci, abys byl v pohodě. Ale chtěl bych to moc rychle."
„Máš pravdu. Jsem neschopnej."
„Ne, Jyrki, nejsi. Snesl bys alespoň Taimi? Bojím se o tebe."
„Neplánuju si něco udělat. Chci se prostě jenom projít," zavrčel jsem. „To je tak těžký pochopit? Říkal jsi, že to můžu udělat, když budu potřebovat."
„Jo," přikývl nakonec. „Ale vrať se na večeři."
„Jasně," ušklíbl jsem se a vydal se psy do blízkého okolí. Snažil jsem se uklidnit. Měl pravdu. Brzy začnu lézt na nervy i jím. Ostatně, v horách to se mnou vydržet museli, ale teď už nemají žádný důvod. Trochu jsem litoval, že jsem to ve Stosse neukončil. Nebylo by to správné, ale nemusel bych se ničím trápit. Vyrobil jsem sněhovou kouli a hodil ji před sebe. Ten prudký pohyb mě trochu uklidnil. Reima, která tuto hru milovala, za ní okamžitě běžela. Usmál jsem se nad její hloupostí. Stále si myslela, že uloví sníh. Hodil jsem jí další a to se ke hře připojila i Kaleva. Zachytil jsem Viljův zvědavý pohled.
„A co ty? Chtěl bys už vést taky spřežení?" Naklonil hlavu na bok. „No, starý a silný jsi dost. Můžeme to někdy zkusit, co říkáš." Zavrtěl ocasem a vesele poskočil. Někdy mi vážně připadalo, že mi rozumějí. Rozhodně více, než lidé. Ještě chvíli jsem si hrál se smečkou, ale začalo se stmívat. Sice se neblížila večeře, stále se stmívalo brzy, ale nechtělo se mi být za tmy venku. Začal jsem se neochotně vracet, ale měl u toho slzy v očích. Už to nebyla moje chata, moje útočiště. S obavami jsem vlezl dovnitř. Do nosu mě udeřila vůně masa. Taimi si o něčem povídala se starcem, a Tuivo si četl. Četl si jednu z mých knih.
„Neohýbej rohy," zavrčel jsem. Nejprve mě napadlo zalézt do boudy, ale pak jsem si uvědomil, že by určitě někdo z nich šel za mnou. Sedl jsem si proto kousek od Tuiva a zahleděl se na hřbet knihy. Encyklopedie. Jedna z mých encyklopedií o psech. Když viděl můj pohled, usmál se.
„Našel jsem tu psa, co vypadá úplně jako Orvo."
„Fakt?" broukl jsem. Poklepal vedle sebe. Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak fajn," hlesl a podal mi knihu se založenou stránkou. Otevřel jsem ji a chtě nechtě mi to vykouzlilo úsměv na rtech. Tuivo měl pravdu. Přejel jsem prsty po fotografii.
„Třeba je to nějaký jeho praprapředek," zazubil se Tuivo.
„Tak stará ta kniha zase nebude."
„Tak jenom jednou pra?" Pokrčil jsem rameny. „Třeba to byl osud, že Orvo skončil u tebe. Vysnil sis ho podle tý knížky, a pak k tobě fakt přišel."
„Odkdy ty věříš na osud?" zavrtěl jsem nad ním hlavou.
„Nevěřím. Ale zní to hezky." Neocenil jsem to. „Hele, Jyrki, už bys mohl vědět, že jsem otravnej. Budu za tebou tak dlouho chodit, až se naštveš a vytmavíš mi to, a pak to bude vyřešený."
„Nemám ti co vytmavovat," hlesl jsem. „Máš pravdu."
„Jyrki..."
„Ne. Nejsem uraženej, ale nebudu čekat, až vám začnu vadit." Taimi na nás pohlédla.
„Přiznám se, že vám nerozumím," prohlásila a přiblížila se k nám. Odtáhl jsem se. „Proč bys nám měl vadit?"
„Protože jsem mu to řekl," povzdechl si Tuivo. „Ale já to tak nemyslel."
„No, mně rozhodně nevadíš a vadit nezačneš. Jsi úžasný člověk, Jyrki." Podíval jsem se na ni. „Hodně krát jsi mi v horách pomohl a vždy ses ke mně snažil být spravedlivý a laskavý a myslím, že se ti to i dařilo. Máme tě rádi, tak se od nás neodtahuj." Vděčně jsem se na ni usmál. Opatrně ke mně přešla a přitiskla mě k sobě. Pevně jsem se jí chytil a setrval tak dlouho, dokud se tlak na mé hrudi nezačal uvolňovat. Když mě pustila, kradmo jsem pohlédl na Tuiva. Čekal jsem, že bude žárlit, ale on se na nás jen smutně usmíval.