18. Tak ho nenech zhasnout
„Je tak příjemný znovu víst psy, znovu cítit vítr ve vlasech a horský vzduch kolem sebe, znovu poslouchat jejich kroky, znovu mít pocit, že přesně tady patřím. Jsem tu takhle šťastnej," prohlásil Jyrki. Usmál jsem se na něj. Mířili jsme k chatě. Ještě předtím jsem zavolal Jonimu, aby tam dovezl Taimi. Možná to bylo hloupé, možná to takhle nebude fungovat a měli jsme se všichni vrátit do Aletasa, ale zaprvé by to šaman možná nezvládl, a zadruhé, Jyrki tady v horách vážně působil spokojeně. Já jsem byl taky šťastný, šťastný, že se tak cítí on, ale zároveň jsem se bál, že mezitím, co jsem zachraňoval jednoho člověka, umřel ten druhý.
Obavy zesílily, když jsme se přiblížili k chatě. Ani Jyrki už nebyl až tak uvolněný. Se zatajeným dechem otevřel dveře. Pohlédl jsem na něj, ale on se mému pohledu schválně vyhýbal, nejspíš abych nepoznal, že se bojí. Jako by mi to snad vadilo. Přesměroval jsem pozornost k posteli. Stařec chrápal, takže byl alespoň naživu. Chytil jsem ho za ruku. Otevřel oči.
„Už jsme tady," zašeptal jsem. „A znovu neodejdeme."
O pár minut později jsem krmil starce polévkou. Docházelo mi, že Jyrki si stále nepřipouští, že vážně umírá, byl až moc v klidu. Nebo se možná příliš zabýval sám sebou. Bál jsem se, že mu ublíží, až šaman zemře, ale doufal jsem, že to spolu nějak zvládneme. Slíbil jsem si, že nějakou dobu udělám všechno proto, abych ho nespustil z očí. Jestli bude chtít vyjet do divočiny, nechám ho, ale ne bez dlouhého přesvědčování, abych mohl jet s ním.
Pokud šlo o mě, snažil jsem se si šamana nevpustit do srdce. Možná v něm do určité míry byl, ale nenechal jsem ho vstoupit hlouběji, ne za takových okolností. Cítil jsem k němu hluboký vděk a možná i to, co po mě vždycky chtěli, možná i pokoru, protože byl jediný, kdo si ji kdy získal. Ale nechtěl jsem ho mít rád. Každopádně mi však hodně dal, hodně mi dával od samého začátku. Ponořil jsem se do vzpomínek.
Začínalo mi být chladno, ale nechtěl jsem se odsud ani hnout. Kreslil jsem klackem do sněhu obrazce, které nikdo kromě mě nemohl pochopit. Nechtěl jsem, aby je chápali. Byl to už dva roky můj svět, jen a jen můj. Přál jsem si tu na kraji lesa zůstat už napořád, ale u ohně mě čekalo jídlo a teplo. Za chvíli se tam vrátím. Tu chvíli jsem však stále odkládal. Najednou mě ovanul vítr a přede mnou se zjevila nějaká postava, Vyděšeně jsem o krok ucouvl.
„Chlapče," oslovil mě mužský hlas laskavě, ale já jsem se ohlédl za sebe, abych zvážil možnosti úniku. „Neboj se." Obrátil ruce dlaněmi nahoru na znamení míru. Zmátlo mě to. Tohle gesto přece normální lidé nedělali, ti ruce zvedali. Dělali ho jen ti z kmene.
„Vy jste z kmene?" K mému vzteku ta otázka zněla uboze.
Přistoupil ke mně a já jsem hleděl do tváře stárnoucího muže. „Dejme tomu, že ano."
„Nikdy jsem vás tam neviděl."
„Jsem šaman." Uklidnil jsem se. Šamani se běžně mezi obyčejnými obyvateli nepochybovali, mohl jsem ho přehlédnout. I by to vysvětlovalo, jak se tady zjevil, už jsem stihl zjistit, že se přemisťují. „Co to tady vytváříš?"
Potlačil jsem nutkání to zničit, bál jsem se, že mě za to očaruje. „Obrázky."
„To jsou zvláštní obrázky." Stále mluvil tak vlídně, a já jsem se začínal uklidňovat. „Poznávám tady pejska a tady nějaký podivný dům," ukázal na kresby svou holí. „Ale ten zbytek..."
„To je z města," prohlásil jsem. „Teď kreslím auto, ale nevím, jak tam dát kapotu." Tázavě jsem na něj pohlédl.
„Chlapče, já netuším, co to je, neumím ti pomoct."
„Jezdí to. A vydává to hlasitý zvuk. A smrdí to. Takže něco jako psí spřežení." Muž se začal smát. Nechápal jsem to. Co jsem řekl zle?
„Ty se mi zamlouváš." Začal holí také něco kreslit. „Poznáš to?" Soustředil jsem se na jeho tahy. Kolečko. Čárka. Druhá čárka.
„To je lehký. Slunko"
Usmál se. „Teď ty. Ale musíš kreslit něco, co znám." Zamyslel jsem se. Začal jsem črtat sněhové soby, jaký jsem viděl stavět ostatní děti. Neznali sněhuláky, ale tohle bylo podobné. Vytvořili dvě malé kuličky jako přední a zadní nohy, přes které položili jednu velkou a navrch ještě jednu malou jako hlavu, a následně do kuličky, která znázorňovala hlavu, napíchali větvičky jako paroží.
„Snežisob," usmál se muž.
„Jo," kývl jsem. Teď vy." Chvíli jsme jen pokračovali v obrázcích, ale pak na mě zkoumavě pohleděl.
„Chlapče," hlesl. „Chybí ti tvůj domov?"
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Proč?"
„Připadáš mi smutný."
„Mám pocit, že tady nepatřím," postěžoval jsem si. „Všichni na mě koukají skrz prsty."
„Jsi jiný, Tuivo," odpověděl. „To není zle. Řekl bych ti, ať se jim za každou cenu přizpůsobíš, ale myslím, že by tě to zničilo tady," poklepal si na hruď. „Tady uvnitř." Odmlčel se. „Nebude to jednoduché, ale zůstaň sám sebou." Poklepal holí na obrázek slunce. „Máš v sobě ohromnou energii. Jako by v tobě zářilo tvoje vlastní slunce. Tak ho nenech zhasnout." Tehdy jsem ho nepochopil, ale o pár let později mi jeho slova došla a řídil jsem se jimi." Tak pojď..." Vtom se ale ozvalo křupání sněhu a volání.
„Tuivo? Tuivo, jsi tu někde! Hledají tě!" Poznával jsem ten hlas. Byla to Taimi, děvče asi v mém věku. Z nějakého důvodu se stále snažila si se mnou povídat, ale nevadilo mi to, protože se mi snažila porozumět a někdy vyprávěla zajímavé věci. Podíval jsem se na místo, kde stál před chvíli muž, ale už tady nebyl. Plavovláska ke mně doběhla a pošlapala u toho nějaké obrázky. Padla mi do náruče. Tito lidé měli jiný pohled na fyzický kontakt, objímali se a drželi až moc často, ale popravdě mi to nevadilo. „Musíš se navečeřet, nebo na tebe nic nezbude!"
„Víš, že mi fajn, když jsem sám, nebo jen s tebou. Teda někdy, ale... zrovna teď se mi mezi ně nechce."
„Vždyť je to tvoje rodina," prohlásila neochvějně. „Je mi tak líto, že je tak nedokážeš vnímat." Odmlčela se. „Vnímáš alespoň mě jako rodinu?"
Zamyslel jsem se nad tou otázkou. „To jako, jestli jsi jako moje ségra?" Přikývla. „Nevím, nikdy jsem neměl..." Zamyslel jsem se nad slovíčky z jejich jazyka. Nakonec jsem to vyslovil v tom svém. „Sourozence."
„Cože?"
„Bratr a sestra."
„Sisarukset," pomohla mi. Pokusil jsem si to slovíčko uložit do paměti. „To nevadí. Všichni jsou tvými bratry a sestrami."
„Asi to nedokážu tak brát."
„Možná se ti to jednou povede." Obdivně jsem na ni pohlédl. Mluvila tak dospěle a rozumně. „Tak pojď!" Zakručelo mi v břiše, a zima byla stejně už nesnesitelná. Nechal jsem se odvést k ohni. Taimi při mně celou dobu, co jsem jedl, seděla, a povídala mi něco o tom, že si myslela, že zahlédla medvěda, ale nakonec to byl jen nějaký muž z kmene. Byla moc milá a já jsem se s ní cítil dobře.
Odložil jsem prázdnou misku a usmál se na starce. Jeho oči pomalu vyhasínaly, ale úsměv mi oplatil. „Zrovna jsem si vzpomněl, jak jsem vás poprvý potkal," zazubil jsem se. Jyrki vzhlédl od rozečtené knihy. Schválně jsem kvůli němu nepřešel do udgunštiny.
Šaman kývl. „Také si to pamatuji. Byl jsi milý chlapec. Měl jsem pro tebe vždy slabost a ty to víš. Tuivo, ať ses pak zachoval nebo sis o nás myslel cokoli, vždy jsem tě chápal."
„Já vím. Stál jste za mnou, jenom jsem to neviděl."
„Hlavní je, že to vidíš nyní." Odmlčel se a na malý okamžik zavřel oči. „Jsem unavený, ale rád bych se tě ještě zeptal, jestli jsi přemýšlel o tom, co jsem ti řekl naposledy." Zamyslel jsem se. „O honbě za svobodou."
„Myslím," ozval se Jyrki, což mě překvapilo. „Že udělal velký krok vpřed."
„Fakt si to myslíš?" zapochyboval jsem.
„Jo. Nesnažíš se toho teď dosáhnout za každou cenu, prostě jenom... jenom vnímáš, co chceš a potřebuješ. Předtím jsi byl občas dost sobeckej, třeba jak jsme byli v horách a ty jsi nechtěl poslouchat ty věštby jenom proto, že jsou od šamana." Stařec se pousmál. „Ale teďka už takovej nejsi."
„Takže myslíš, že se nebudeme muset stěhovat na jih?"
Jyrki se zazubil. „A vidíš, to je ono. Kdysi bys řekl na jih se stěhovat nebudu, jdi do prdele!"
„Jo, na tom něco bude," musel jsem mu dát za pravdu.
„Ale ne... počkáme na další polární noc. A uvidíme." Místnost naplnilo ticho. Musel si také uvědomovat, že stařec se další polární noci nedožije.
„To je dobře, Tuivo," zašeptal nakonec šaman a usnul. Přešel jsem k Jyrkimu a popadl ho za paži. Možná trochu drsně jsem ho vytáhl ven.
„To, co jsi řekl, bylo jenom kvůli němu, že jo?" vyhrkl jsem.
„Kurva, klid. Ne, nebylo. Fakt si to myslím." Zavrtěl nade mnou hlavou.
„Promiň. Prostě to nechci pokazit, když jsme z kletby dostali tebe a Taimi." Přikývl. „A my o vlku a vlk tady," usmál jsem se, když jsem zaslechl zvuk skútru. Otočili jsme se a vyhlíželi Joniho skútr. Sotva zastavili, Taimi vyskočila a vrhla se Jyrkimu kolem krku.
„U všech bohů!" vykřikla. „Jsem ráda, že jsi v pořádku!" Jen se nervózně zasmál a přivinul ji k sobě. Moji pozornost si vyžádal Joni.
„Hele, myslíš, že bych se mohl stavit na kávu?" zeptal se. „Jsem děsně promrzlej."
Skousl jsem si ret. „Nevím, jestli to je úplně dobrý nápad. Je to Jyrkiho chata." Kývl jsem ke svému příteli.
„Vadilo by mu to?"
„Nevím. Mohl bych se ho zeptat, ale tak nějak... asi není dobrý nápad, abys teď šel dovnitř."
„To tam vyrábíte drogy nebo co?"
Ušklíbl jsem se. „Možná." Pak mě něco napadlo. Bouda. „Zeptám se na něco Jyrkiho. Ale nic neslibuju." Kývl. Přešel jsem ke jmenovanému, který něco povídal Taimi, a položil mu ruku na rameno.
„Řekni jenom jo nebo ne. Mohl by si Joni v boudě vypít kávu? Dovnitř ho brát nebudu, ale je promrzlej." Jyrki zaváhal.
„Neodtahuj se od něj," prohlásila Taimi. „Po cestě mi vyprávěl, že jeho přítelkyně s ním chce znovu být, ale on ji nejspíš odmítne, a víš proč? Protože si uvědomil, že s vámi mu bylo mnohem lépe, než kdy s ní. Že už nechce být ve vztahu, ve kterém není tak šťastný." Zmateně jsem na ni hleděl. Bylo to na mě moc informací. Jyrki je ale zřejmě pobral lépe, protože přikývl.
„Tak jo. Jděte tam. Tuivo, ty chceš taky kávu, že? Taimi, čaj?" Plavovláska s úsměvem přikývla.
„Nemusíš nám nosit pití. Udělám to já," prohlásil jsem.
„Já vím. Ale já chci. Můžeš mi ale pomoct." Byl jsem na něj pyšný, že nejspíš Joniho přestal odmítat.