17. Pojďme na to pomalu
Na další noc jsme si vzali pokoj pro dva. Rodina, která nás ubytovávala, si zřejmě myslela, že chceme ušetřit, ale mě došlo, o co Tuivovi jde. Nechtěl, abych zůstal sám. Nedalo se říct, že by mě všechny myšlenky na konec opustily, ale s ním mi bylo alespoň většinu času dobře. Zavrtal jsem se pod peřinu. Spát jsem ještě nechtěl, ale bylo mi chladno. Tuivo se posadil vedle mě a začal se hrabat v mých vlasech.
„Jyrki," oslovil mě po chvíli. „Rád bych zavolal Venle. Víš, jenom že jsi v pořádku. Ale nechci to dělat za tvýma zádama."
„Kurva, nebudu..."
„Ne, nemusíš s ní mluvit," přerušil mě a pohladil po tváři. „Už nikdy. Ale bez ohledu na to, jaká je to kráva, teďka se určitě trápí. Tohle si nezaslouží."
Pomalu jsem vydechl. „Tak jo. Číslo je v tom zápisníku se psy." Kývl a přešel k telefonu. Zhluboka se nadechl. Přešel ke zmíněnému předmětu, pomalu, nejspíš abych mohl protestovat. Nevadilo mi to. List s dopisem na rozloučenou, bez přečtení zmuchlal a vhodil ho do krbu. Povzbudivě se na mě usmál.
„Jestli chceš, jdi na chodbu," nabídl mi. Telefon nešel přenášet.
„Ne, to je v pohodě," zašeptal jsem. Tuivo našel matčino číslo. Trochu se mi svíral žaludek. Zapnul hlasitý odposlech.
„Haló?" hlesla Venla. Možná se skrývala před Otssim, aby nevěděl, že s někým volá?
„To jsem já, Tuivo." Na druhém konci bylo ticho, takže pokračoval. „Je v pořádku. Přijel jsem včas."
Vydechla. „Děkuju. Dáš mi ho k..."
„Ne," odpověděl Tuivo a já jsem mu za to byl vděčný. „Vybrala jste si Otssiho. Nechte ho být. Jenom jsem vám to chtěl oznámit." Položil telefon a znovu se vedle mě posadil. Stiskl jsem mu ruku, abych mu ukázal, že je všechno v pořádku.
„Hele," odkašlal jsem si. „Zlobíš se? Myslím, že jsi sem musel jet."
Zasmál se. „Upřímně, Jyrki, byl jsem tak vyděšenej, že jsem ani nestihl být naštvaný." Trochu se mi ulevilo. „Já fakt chápu, proč jsi to chtěl udělat. Ale už nechceš, že ne?"
„Ne," hlesl jsem.
„Tak fajn." Poznal jsem na něm, jak se mu ulevilo. Posadil jsem se a přikryl nám oběma nohy peřinou.
„Tuivo," začal jsem. Trochu jsem se bál to vyslovit nahlas, ale chtěl jsem mu udělat radost. „Ty loďky byly fakt super."
„To jsem rád. Jestli tu chceš zůstat..."
„Ne. Musím se postarat o toho šamana."
„Jseš si jistej?"
„Jo, Už tak mám blbý pocit, že jsem ho tam nechal."
„Tak jo. Mám tam jít s tebou nebo radši ne?"
„Nevím. Co Taimi?" Ztichl. Zaváhal jsem, ale nakonec mi to nepřišlo jako až tak špatný nápad. „Víš co? Nějak ji tam dostaneme taky. Bude to koneckonců lepší. Bude mít vás a myslím, že se o něho dokážete i víc postarat."
„Může to trvat i měsíce, roky. Nebudeš mít klid."
„Tak uteču se spřežením do hor, když to bude moc zlé."
„Tak jo," kývl. „To by šlo."
„Ale víš, původně jsem chtěl mluvit o něčem jiném," usmál jsem se. „Víš, ta pusa..."
„Nechal jsem se unést." Z nějakého důvodu se odtáhl.
„To nebyla výtka. Mně se to líbilo. Spíš jsem se chtěl zeptat, jestli tenhle vztah chceš dostat někam dál, co se týká fyzickýho kontaktu."
Zavrtěl hlavou. „Neměli bysme něco nakoupit? Kolik máš v tý chatě zásob."
Překvapeně jsem zamrkal. „Tuivo, proč se zrovna ty vyhýbáš tomuhle tématu?" Ani v nejmenším jsem to nečekal.
„Tak máš dost..."
„Jo, kurva, mám. Ale ty mi řekni, v čem je problém. Prostě jsem se tě normálně zeptal, protože si nejsem jistej."
„Ne," zasyčel.
„Jseš dospělej chlap a máš vedle sebe člověka, kterýho máš rád. Nevěřím, že by to s tebou nic nedělalo."
„Dej mi pokoj."
Byl jsem zmatený, ale snažil jsem se ho pochopit. „Myslíš, že bych se tě ptal, kdybych něco víc nechtěl?"
Pohlédl na mě. „Tu nejde o tebe, ale o mě. Teda, jasně že ti nechci ublížit, ale... tohle bych zvládl."
„A co bys teda nezvládl?" Přejel jsem mu dlaní po zádech. Mlčel a hleděl do prázdna. „Nečekám od tebe nic... nečekám od tebe, že mě budeš nějak učit či co, jestli jde o tohle. Prostě jenom..." Položil jsem mu ruku na rameno. „Tě mám fakt rád."
„Takhle, nečekal jsem, že se na něco takovýho zeptáš. A doufal, že ještě budu mít nějaký čas."
„Čas na co? Když jsi říkal, že jsi to zkoušel s Ylermim... Došlo k něčemu víc?"
„Jo, snažili jsme se, než jsem se sekl, ale... tohle je jiný. Je to jiný v tom, že jsem se vždycky jenom snažil nějak naplnit prázdnotu ve mně. A..."
„Ale ne, tyhle řečičky o tom, že jsem jediný, koho jsi miloval, si nech. Tomu prostě nevěřím a nechci to slyšet."
„No, to máš blbý, protože to pravda je." O trochu se ke mně přisunul. Dotýkali jsme se boky pod jednou peřinou a bylo to až překvapivě příjemné. „Nejsou to romantický řečičky, ono je to dost pitomý, protože než mi došlo, že k tobě cítím tohle, cítil jsem se v tomhle ohledu děsně bezcitnej."
„Ale to už nemusíš. Nemusíš se tak už cítit." Kývl. „Kdy ti tohle vůbec došlo?"
„Že jsem zamilovanej? Hele... věděl jsem to ještě před horama, ale přiznal jsem si to v tý jeskyni. I když jsi byl trochu naštvanej, bylo mi tam s tebou tak hezky."
„Jo. Díky," pousmál jsem se. „Ale pořád nechápu ten problém."
„Sakra, Jyrki, jestli to chceš fakt vědět, tak je to nechutně sobecký, ale bojím se, že až dostanu to, co chci, tak mě přestaneš zajímat tímhle způsobem."
„I kdyby, tak jsme pořád kamarádi. Dobří kamarádi."
„Ale ublížil bych ti tím."
„Já bych to zvládl. Nebraň se tomu, dobře?" Odmlčel jsem se. „Netvrdím, že se nebojím, toho samotnýho i toho, co jsi mi právě řekl, ale zvládneme to."
„Tak fajn," hlesl. „Pojďme na to pomalu, prosím."
Přitáhl jsem ho k sobě. „Já vím, Tuivo. Ty seš v tomhle hluboko uvnitř takovej... ustrašenej, ale v dobrém slova smyslu. Líbí se mi, jak se i ty něčeho bojíš. Cítil bych se blbě, kdybys takovej nebyl, kdybys do všeho chtěl skočit po hlavě, protože tak působíš navenek, ale já vím, že takovej prostě nejsi, nebo nejen. Nechápej to špatně, mám tu stránku rád, ale nejseš to celý ty. A hlavně, před kým jsi vůbec projevil to, že nejsi jen takovej? Přede mnou? Taimi? Možná některými kamarády?" Přikývl. „Je to pro mě pocta."
Prudce vydechl. „Myslím, že něco takovýho jsem potřeboval slyšet." Zvedl se. „Dobrou, Jyrki."
„Potřebuješ si něco nechat projít hlavou?"
„Ani ne. Prostě jsem utahanej. Lehni si."
„Co?"
„Tak to prostě udělej. A neboj se." Poslechl jsem ho. Když jsem položil hlavu na polštář, láskyplně mě přikryl peřinou a věnoval mi polibek. Usmál jsem se na něj. Odešel na druhou postel, ale rty mi stále příjemně brněly.