15. Myslím, že se ti to bude líbit
Ze spánku mě vytrhlo bušení na dveře. Nechtěl jsem reagovat, ale když ten někdo začal lomcovat klikou, znělo to příliš naléhavě. Pohltila mě panika. Copak nebudu mít klid ani o své poslední noci? To jsem chtěl tak moc? Zavřel jsem oči. Snažil jsem se to ignorovat, ale nešlo to. Co se dělo? Co jsem provedl?
„Moment," zaúpěl jsem a chytil se za hlavu. Copak se dalo vymyslet tak rychle, jak se toho člověka zbavit?
Dotyčný zabouchal znovu. „Jyrki, to jsem já! Pusť mě! Prosím!" Tuivo? Znělo to rozhodně jako Tuivo, ale co tady dělal? Něco jsem mu říkal, a on něco říkal mně, ale co, to jsem netušil. Hučelo mi v hlavě. Pak jsem se nějak ocitl v jeho náruči, ve které jsem znovu usnul. Když jsem se probudil, ležel jsem stále na zemi, ale na peřině. Tuivo seděl vedle mě, a když si všiml, že mám otevřené oči, trhl sebou a vjel mi prsty do vlasů. Bylo to dost příjemné a konejšilo mě to. Nic neříkal, jen si nervózně kousal spodní ret.
„Na postel jsem tě dostat nedokázal," prohlásil nakonec.
„Ale... co tady děláš? Vždyť... sakra, vždyť jsi nemohl vědět..." Rozplakal jsem se. Napůl se položil vedle mě a na chvíli mě objal. Když se však začal třást zimou, odtáhl se, ale ne moc.
„Mohl jsi zavolat mně. Zapomněl jsi číslo?" oslovil mě. Bylo mi jasné, že je ke mně přehnaně opatrný. Cítil jsem se kvůli tomu hloupě a zahanbeně.
„Ne. Já jsem... nechtěl, abys mě zachránil."
„Proč jsi volal Venle?"
Zamračil jsem se. „Jak to víš?"
„Protože ona volala mně, že jsi měl nějaké divné řeči o tom, že se... zabiješ." Zaťal jsem čelisti. „Jyrki, já nevím, jak se k tobě mám chovat nebo co mám dělat..."
„Nic, kurva," zasyčel jsem. „Jdi pryč. Mně už nepomůžeš." Sledoval jsem jeho vyděšený výraz. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.
„Chtěl jsem jenom říct, že to nebudeme teď řešit. Popovídáme si o tom všem jindy. Nebo třeba vůbec. To je jedno. Teď jsme tu spolu a mám na tebe tolik času, kolik si jenom budeme přát. Můžeme tu klidně strávit i několik dní. Jen my dva."
„Vypadni." Zarazil se. „Fakt, Tuivo. Nechci ti zničit další část života."
„Ty si fakt myslíš, že budu spokojenej, když se zabiješ?"
„Jasně že tě to bude chvilku mrzet, ale máš spoustu jiných kamarádů a..."
„Jyrki," zaúpěl. „Když pomineme, co k tobě cítím, smrt kamaráda prostě není věc, co přejdeš mávnutím ruky. Myslím, že bych to prostě... nezvládl. Myslím, že by mě to minimálně na hodně dlouhou dobu položilo, víš." Odmlčel se. „Promiň, že jsem tě nutil se s Venlou vidět. Kdybych věděl, co to s tebou udělá, nikdy bych se o to nesnažil."
„Říkal jsem ti to," procedil jsem skrze zuby.
„Já vím. Nechceš se přesunout do postele? Pomůžu ti tam. Podle mě ti tam bude tepleji." Zaváhal jsem. Možná měl pravdu. Natáhl jsem k němu ruce. Se smutným úsměvem mi pomohl na nohy a přesunul jsem se na lůžko. Vzal ze země peřinu a přikryl mě. To gesto bylo tak hrozně láskyplné. Přikryl jsem se až po bradu a stočil se do klubíčka, aby mi bylo co nejtepleji. Tuivo se posadil vedle mě. Stále se usmíval.
„Hm... Až se vrátíme do Aletasa, chystám se konečně šetřit na ten skútr. To znamená, že si asi seženu nějakou těžkou, ale dobře placenou práci."
Neplánoval jsem se vrátit, ale nechtěl jsem kazit tu pěknou atmosféru, která zavládla. Dodávala mi teplo. „Co si představuješ?"
Tuivo z nějakého důvodu zaváhal. „Když jsi byl v chatě, pomáhal jsem jednomu kamarádovi nosit krabice do skladu jednoho obchodu. Sice budu utahanej, ale tvářil se, že je za to dost peněz."
„Neříkal jsi tehdy něco o práci ve Stosse?"
„Jo, ale... teďka zapomeň na to, že tě nechám v Aletasu samotnýho. A i kdyby, tak mi došlo, že tam nechci nechávat Taimi. Je to celkem blbý, ale jsem asi to jediné, co brání tomu, aby se v ní ta kletba znovu probudila. Teda, teď se tam vrátíš ty, ale... Ona mě potřebuje."
„Jo," kývl jsem. Ta část o Taimi zněla rozumně.
„Pokud jde o tebe, ty si myslíš, že jsem tě přestal mít rád?"
Povytáhl jsem obočí. „Co? Proč? Ne."
„Že se ta kletba probudila v takovýhle míře. Myslel jsem, že ti pomůžu, když tě nechám samotnýho..."
„Pomohl. Ta kletba se probudila, protože... jsem to vzdal."
Tuivův úsměv povadl. „Vzdal jsi život?"
„Jo. V podstatě."
„Venlu už nikdy nemusíš vidět."
Do očí se mi vtlačily slzy. „Víš, co udělala? Ne že by mě to nenapadlo, ale... dala se zas dohromady s Otssim."
„Po tom všem?"
„Jo, po tom všem. Prý bude radši s ním, než sama, když jsem ji poslal do háje a nevrátil se hned domů." Zavrtěl jsem nad ní hlavou. „Víš, já bych jí to všechno před koncem možná i odpustil, kdybych nezjistil tohle."
„No," vydechl Tuivo. „Je to větší kráva, než jsem si myslel. Ale... můžu teda vědět, proč jsi jí volal, než..."
„Abych jí řekl upřímně, co si o ní celý ty roky myslím. Já vím, šíleně dětinské." Tuivo vrtěl hlavou, ale já jsem si myslel svoje. „Každopádně, ona mi pak nějak řekla, že tam Otssi je taky, tak jsem řekl pár věcí i jemu. Popravdě, ani nevím, co jsem jim tam říkal, ale spolu s dopisem na rozloučenou pro tebe mi to tak nějak... pomohlo. Konečně mám pocit, že jsem to celý uzavřel."
Tuivo na mě pohlédl. „Dopis na rozloučenou?"
„Je v zápisníku tamhle na stole," pokynul jsem rukou. Tuivo přikývl, ale místo aby se zvedl, chytil mou dlaň do své. „Co...?"
„Pšt," zašeptal konejšivě a druhou rukou mi znovu vjel do vlasů. Stiskl mi dlaň pevněji. Cítil jsem, jak se mi tělem rozlévá teplo. Když mi došlo, co dělá, cukl jsem sebou, ale on mě nepustil. Chtěl jsem se bránit, chtěl jsem přece zemřít, ne zahnat kletbu, ale nešlo to. Jeho dotek byl příjemný. Navíc jsem nějak zemřít zároveň nechtěl. „Nebudu to číst, protože to nemá smysl. Nenechám tě umřít, jasný?" Pevně jsem semkl rty. V tu chvíli nešlo nic namítat. „Je fajn, že jsi to uzavřel. Nebyl by místo smrti lepší nový začátek?"
„To už jsem zkusil. A jak vidíš, tak to nevyšlo."
„Protože jsi na sebe moc tvrdý. Nutíš se někam dospět, nutíš se s tím vyrovnat..."
„Je už to sedm let, kurva."
„Pořád míň, než jsi v tom žil. Ale to je jedno. Tím, že se budeš nutit, tak si to akorát prodloužíš. Jyrki, ono je úplně pochopitelný, že jsi z toho nějakým způsobem traumatizovanej..."
„Lidem se dějí i horší věci."
„To sice jo, ale i tohle je dost hrozný. Upřímně, když jsi mi to řekl celý, úplně mě to tehdy zasáhlo. Prostě, je to pochopitelný, ale já vím, že se s tím jednou vyrovnáš." Odmlčel se. „Zvládneme to. Jenom mi musíš slíbit, že to teďka nevzdáš."
Zhluboka jsem se nadechl. „Teď, když jsi za mnou dojel, tak... bych nemohl." Jistý jsem si tím nebyl, ale jeho slova na mě zapůsobila. „Venla ti teda volala?"
„Jo. Musí se jí nechat, že se o tebe fakt bála. Tak jsem jel na tu chatu právě skútrem od toho kamaráda, a ten šaman koukl do proudu času..."
„Ale ne..."
„Bylo to potřeba. A tak jsem se tu dostal. Ještě že ses neubytoval jinde, to bych tě asi fakt nenašel." Kývl jsem.
„Jaký kamarád to vlastně byl?"
„Žárlit nemusíš."
„Blbečku," pousmál jsem se.
„Joni," odpověděl nakonec. „Popravdě jsem si s ním začal celkem rozumět."
Zamyslel jsem se. „To je ten vysokej blonďák? Jeho holka se jmenuje Tyyne?"
„Bejvalá holka. Ale jo, je to on. Popravdě... asi se s ním za pár hodin uvidíš, on mě sem dovezl, protože stejně šel za svoji tetou. Ale jenom pokud budeš samozřejmě chtít."
Zavrtěl jsem hlavou. „Má mě za slabocha. A taky ty bílý vlasy a jinovatka a..."
„Jyrki, nemá tě za slabocha. I o mně si ze začátku myslel, že jsem divnej, protože jsem dělal některé věci, na který jsem byl zvyklej z kmene. Myslí si to asi o všech, co úplně nezapadají do jeho představy. A k tomu druhýmu, zaprvý o tý kletbě ví, a zadruhý, ustupuje to." Netušil jsem, na co z toho reagovat. Mísil se ve mně vztek a úleva. „Jo, řekl jsem mu to," pokračoval. „Promiň. Měl jsem to tehdy říct i tobě. A jo, fakt to ustupuje. Už máš bílý jen předloktí." Podíval jsem se na své ruce. Měl pravdu. „Ať už se s ním uvidíš nebo ne, tak až budeš mít sílu, rád bych ti ukázal jedno místo kousek odsud."
„Co to je?" zeptal jsem se.
Tajemně se usmál. „Rád bych si to nechal jako překvapení, ale myslím, že se ti to bude líbit." Přikývl jsem. Tuivo to snad uměl odhadnout. Laskavě se usmál.
„Lehneš si vedle mě?" zeptal jsem se. Zaváhal. „Prosím. Vím, že to zvládneš. Když ti to nebude příjemný, tak se prostě zvedneš."
„Tak jo," vydechl a položil se vedle mě. Přehodil jsem přes něj část peřiny.
„Studím," došlo mi.
„To je jedno," odpověděl. Všechny napjaté svaly se mu uvolnily a cítil jsem z něj klid, který konejšil i mě.