13. Můžu si dovolit všechno
Definitivně jsem se rozhodl. Udělám to. Samozřejmě, že se dostavily výčitky, doprovázely mě celou cestu, celou moji poslední jízdu. Nedokázal jsem to. Zase. Nedokázal jsem se postarat o ty, o které bylo potřeba se postarat. Zklamal jsem starce, který bude nyní umírat sám, pokud se Tuivo nedostaví hodně rychle. Zklamal jsem svou smečku, která ho sice měla ráda, ale já jsem byl jejich páníček. Ačkoli, na druhou stranu, toho jsem litovat nemusel. Stejně se o ně postará lépe. Možná se jim ani nebude stýskat, až k nim Tuivo dorazí. Zklamal jsem Taimi, i když o tom zatím nevěděla. Musela si myslet, že se ještě někdy uvidíme. A především, především jsem zklamal Tuiva. Hodím na něj všechny své starostí, a navíc, on věřil, že jsem silný, a nejspíš i tomu, že se ještě vrátím.
Sevřelo se mi srdce. Stále mě to k němu lákalo, ale bylo třeba mu dát šanci žít normálně, bylo třeba mu dát šanci najít si kamarády, kteří k němu patřili. Když budu pryč, možná by se mohl znovu dát dohromady s Taimi. I když tvrdil, že ji nikdy nemiloval tak jako ona jeho, měl ji svým způsobem hodně rád. Když ji konečně přestal odmítat, viděl jsem to na něm. Jistě mu s ní bude lépe než se mnou. Taimi alespoň měla pořádný důvod, proč bývala smutná, a navíc se z toho nejspíš dostávala, když už si uvědomila, že ji to ke kmeni netáhne. Já se ze zajetí smutku nedostanu nikdy.
Dorazil jsem k přístěnku ve Stosse a naposledy pohladil každého ze svých psů. Snažil jsem se neplakat. Když jsem odcházel, Viljo mě následoval. Postavil se mi do cesty a hleděl na mě smutnýma modrýma očima. Nevydržel jsem to. Po tváři mi stékala jedna slza za druhou. Ano, byl jsem na tomto světě naprosto zbytečně a spíše všem ubližoval, než abych jim pomáhal, ale naprosto sobecky jsem se bál to všechno ukončit.
Zavrtěl jsem hlavou. Bylo potřeba být ještě jednou a naposledy silný. Ubytoval jsem se v tom domě jako minule, ale svědomitě se vyhýbal celé rodině. Vzal jsem si pokoj na týden, ale to jen proto, aby tak dlouho nechali v přístěnku psy. Neplánoval jsem tady zůstat možná ani dnešní noc. Jen napíšu Tuivovi dopis a půjdu. Kam, to těžko říct. Možná jsem se měl zeptat Taimi, kam chodí duše zemřelých, v jejich kultuře pro to určitě měli nějaké vysvětlení. Možná se budu muset spokojit s tím, že půjdu někam do temnoty. V podstatě na tom nezáleželo, chtěl jsem jen pryč od tohoto světa, od svých pocitů, pryč od sebe samotného.
Začal jsem se třást. Ne napětím, byl jsem naprosto klidný, ale zimou. To bylo trochu zvláštní, ještě před chvílí mi přišlo, že je tady teplo. Zasedl jsem ke stolu a otevřel zápisník se psy. Chvíli jsem jím listoval, přejížděl prsty po fotografiích. Pak jsem otočil na volný list a zahlédl matčino číslo. Na stěně visel telefon. Jaká ironie. Mohl bych slyšet její hlas po naťukání pouhých sedmi číslic. Sevřel se mi žaludek a zamotala hlava. Kdyby nebylo jí, nikdy by se to nestalo.
Ačkoli, možná jsem si za to mohl sám. Možná jsem měl být lepším synem. Možná by to někdo jiný dokázal, dělat přesně to, co ona a Otssi chtěli, a všichni bychom byli spokojení. Možná jsem to celé způsobil a nyní jen házel vinu na všechny okolo. O důvod více, proč to skončit. Neumím sklidit, co jsem si zasel, neumím se vyrovnat s tím, co jsem si sám způsobil, když jsem se neuměl chovat správně, neumím nést následky. A smrt je snad dostatečným trestem.
Zavřel jsem od pláče zrudlé oči a vytrhl ze zápisníku volný list. Skoro se mi to nepovedlo, jak se mi třásly ruce. Za normálních okolností bych něco takového neudělal, ale už to bylo jedno. Až když jsem vzal do ruky propisku, došlo mi, že stejně budu muset počkat do otevření pošty, abych ten dopis poslal. Neměl jsem obálku ani známku. Zhluboka jsem se nadechl. To nevadí. Jednu noc to nějak přežiju. Cítil jsem se tak slabý a unavený. Možná usnu, probudím se až ráno, a budu moct svůj plán dokončit. Napíšu ten dopis a půjdu spát. Položil jsem hrot na papír a všiml si, že mám úplně bílé konečky prstů.
Jistě. Kletba. Projevila se, protože jsem to vzdával. Protože jsem navždy přišel o všechny lidi, kterým na mě záleželo. To by mi ale mohlo přijít vhod. Ještě jsem neměl vymyšlený způsob, jak se zabiju. Přemýšlel jsem nad oběšením nebo na podřezáním žil, ale děsilo mě pomyšlení na tu bolest, která to bude doprovázet. Možná bych ale mohl zkrátka jen nechat kletbu dělat to, co chtěla, a vyjít jí vstříc. Jen dopíšu ten dopis a vyspím se.
Tuivo, načmáral jsem prosté oslovení a kousl do druhého konce propisky. Možná by si za to všechno zasloužil láskyplnější oslovení, ale záleželo na tom vlastně? Přemýšlím nad hloupostmi, místo toho, abych se věnoval tomu podstatnému. Moje písmo se skoro nedalo přečíst, jak bylo roztřesené, ale snad to přečte.
Jsem v Stosse, ale nehledej mě tu, protože jaksi nejsem mezi živýma. Jo, nezvládl jsem to. Jsem slaboch a je po všem. Prosím, postarej se o šamana a o mé psy. Šaman je v chatě, psi jsou v budce u domu Naimienových. Je mi jedno, co s nimi uděláš, ale prosím, aby byli všichni v pořádku. A pak na mě zapomeň a netrap se. Na světě je spousta lepších lidí, než jsem byl já. Promiň za to, že jsem ti ukradl část života, a zároveň ti za ni děkuju. Fakt jsem tě miloval.
Rozplakal jsem se. Celé mé předloktí bylo nyní mnohem bledší než zbytek těla a mráz naplňoval mé nitro. Květy zimy začaly kreslit obrazce po mém těle. Sám jsem se stával zimou. Napůl s odporem a napůl s okouzlením jsem na to hleděl. Za chvíli mě pokryjí celého, bude jich mnohem více, než jich kdy měla Taimi, protože já už jsem se jim nebránil, už jsem netoužil po teple. Opatrně jsem vstal a stihl otevřít okno, než mě slabost srazila na kolena. Studený vítr mě obaloval a já jsem hleděl na hvězdy. Byla tak jasná a mrazivá noc. Přes lampy jsem hvězd viděl mnohem méně než v horách, ale stačilo mi to. Měly by být to poslední, co uvidím.
Pak mi to ale došlo. Jestli nechám kletbu, aby mnou teď prostoupila, tak se možná nedožiju rána. Zvedl jsem se a zavřel okno. Snažil jsem se myslet na Tuiva, aby to mé tělo zvládlo. Odploužil jsem se do postele a přikryl se, ale spát i přes hroznou únavu nešlo. Bál jsem se, že se neprobudím a nedorazím na poštu, a ublížím tak starci i své smečce. Vlastně Tuivově smečce. Povzdechl jsem si a myslel na to, jak jsme se poznali. Na to, jak mi řekl, že můžu plakat. Na to, jak jsme si po jednom dni povídali jako staří známí. Na to, jak tady byl vždycky pro mě. Na všechna naše objetí. Na náš polibek. Na všechno, co jsme spolu kdy udělali a zažili, ať už před cestou za šamany, nebo během ní. Myslel jsem na lásku k němu, která ve mně stále byla, a cítil, jak mráz pomalu ustupuje. Nesměl však ustoupit úplně.
Pak mě napadlo něco naprosto šíleného. Něco naprosto šíleného a dokonalého. Konečně. Konečně jsem mohl říct osobě, která za všechno mohla, co jsem si o ní myslel. S vypětím všech sil jsem se zvedl a popadl telefon. S bušícím srdcem, ale přitom tak uklidněný, jsem naťukal těch sedm číslic. Se stiskutím zeleného tlačítka se mi zatajil dech. Chtěl jsem, aby to zvedla, ale zároveň, aby si toho hovoru všimla až pozdě. Telefon vytrvale vyzváněl a než jsem si stihl všechno rozmyslet, ozval se její hlas.
„Haló?"
Odkašlal jsem si. „Ahoj, mami. Nic neříkej, prosím." Odmlčel jsem se a ona opravdu zůstala potichu. Na malý okamžik mi jí bylo líto. Vždyť ona byla taky jen oběť. A možná jsem mohl být lepším synem. Ublíží jí to. Ale pak zvítězil vztek. „Nechtěl jsem ti to říkat. Chtěl jsem mlčet, jako jsi mě to vždycky učila, víš? Chtěl jsem se vyhnout konfliktům."
„Jyrki, o čem to..." V pozadí se ozval nějaký hlas. Slyšel jsem ho moc slabě na to, abych ho identifikoval.
„Ale teď už je to jedno." Zhluboka jsem se nadechl. „Jsi kráva. Slaboch. Furt potřebuješ někoho, kdo by se o tebe postaral, kdo by tě vodil za ručičku, a to za každou cenu. Když umřel táta, hledala sis jednoho chlapa za druhým. Někteří byli hodní. Ale ne, ty sis musela vzít toho největšího debila..."
„Jyrki," zaúpěla tiše. „Mlč, prosím."
„Ne, to ty mlč. Odmala jsem ti říkal, že ho nemám rád. Ale ty jsi byla sobecká a nastěhovala jsi ho k sobě, protože jsi byla zamilovaná." Pohrdavě jsem se ušklíbl. „A..."
„Jyrki, on je tady. A já mám telefon na hlasitý odposlech." Zatrnulo ve mně. Jistěže. Jistěže s ním stále byla. „Nelhala jsem ti. Opravdu jsme se rozvedli. Ale uvědomila jsem si, že když jsem ztratila tebe, tak..."
„Potřebuješ někoho, abys nebyla sama." Byl jsem zmatený a třásl se strachy, ale v mém hlase zaznívalo jen pohrdání a vztek. „Ahoj, debile." Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Co si to..." ozval se hlas muže, který jsem tolik nenáviděl, který mě tolik děsil. Ale já jsem se najednou cítil volný, cítil jsem se tak spokojený, že mu můžu všechno vytmavit. Jen kdyby mi nedošla slova.
„Já už si můžu dovolit všechno. Jsem daleko a nikdy mě nenajdeš. Nevím, jak se dozvíš, že už nejsem na tomhle světě. Možná z novin, protože navzdory tomu, co jsi mi vždycky říkal, jak jsi mi vykládal, že jsem neschopný a nikam to nedotáhnu, jsem se stal docela úspěšným psovodem, víš? Zničil jsi mi život a za moji smrt jste zodpovědní vy dva!" Křičel jsem, už nebylo proč se kontrolovat. Křičel jsem hlasitěji než Otssi, který se snažil něco namítat, ale já jsem ho neposlouchal. „Shnijte si tam společně, jste oba dva stejní! Nenávidím vás a tuhle nenávist si beru s sebou do hrobu!" S těmito slovy jsem vypnul telefon a rozplakal se. Byl to ale pláč štěstí. Možná to bylo trochu patetické, ale připadalo mi, jako bych ze sebe zrovna vykřičel všechny ty roky utrpení. Mráz mnou prostupoval, ale zároveň mi žilami kolovalo teplo. Lehl jsem si do postele a do pár minut usnul vyčerpáním.