23. Je to rande
„Taimi?“ zaslechla jsem za sebou povědomý hlas. Utrhla jsem poslední bylinku a obrátila se ke svému příteli. „Nechceš jít sbírat mušle? Jako za starých časů.“ Přítmím začínající polární noci se zablýskl jeho úsměv. Zamával zřejmě zrovna vyrobenou pochodní.
„Musím…“
„Nemusíš. To, co máš nasbíraný, doneseme do kmene, prozatím to stačí. Domlouval jsem se s Jokim.“ Neměla jsem proč nesouhlasit. Každá minuta s ním o samotě byla teď cenná. Přestože jsem věděla, že si na romantická gesta nepotrpí, vzal mi z rukou košík s bylinkami a nesl je sám.
Trochu jsem do něj strčila. „Je to lehoučké.“
„Já vím,“ odvětil.
Rozhodila jsem paže. „Tak proč mi s tím pomáháš?“
Usmál se. „Protože máš poraněné dlaně.“ Shlédla jsem k nim, i když jsem věděla, co uvidím. Rostliny se přirozeně bránily trny.
„Ale stejně, nemusíš…“
„Taimi,“ přerušil mě. „Přeješ si, abych tyhle věci dělal.“ Nebyla to otázka.
Potřásla jsem hlavou a upřela na něj pohled. „Tolik ses změnil.“ Vešli jsme do stanu se surovinami a vyprázdnili košík. Poté jsme zamířili do nedaleké jeskyně.
„Mluvil jsem s Jyrkim,“ prohlásil náhle můj přítel při cestě. „Můžeš se mu samozřejmě taky ozvat, ukážu ti místa, kde je signál, teda, když máš štěstí. Každopádně, je rád, že tu zůstaneme. Hlavně kvůli tobě, abys měla domov. A říká, že si ještě máme nechat smečku. Umíš si představit, že by nám je před rokem svěřil na jednu jízdu, natož takhle?“
„Tobě je ale svěřoval i tehdy.“
„Víš, kolik mě stálo úsilí ho k tomu přemluvit?“ zazubil se. Vzhlédl k obloze. Viděl snad někde ve hvězdách Jyrkiho duši? „Jsem tak rád, že našel to, co hledal. Našel nás a našel otce, ke kterému opravdu cítí lásku.“
„Vadí ti ještě Pasi?“ zajímalo mě.
Tuivo se na dlouhou chvíli zamyslel, až jsem se začala obávat, že mi neodpoví dříve, než dojdeme k jeskyni. Koneckonců už byla na dohled. „Ne,“ pronesl nakonec. „Je to fajn chlap. A je mi to pořád divný, ale Jyrkimu úplně očividně pomohlo, že ho unesl.“
Usmála jsem se. „Když to řekneš takto, tak to zní zvláštně, ale dává to smysl, víš. Jyrki potřeboval otce, a vlastně vůbec nějakého rodiče, protože Venla myslí hlavně na sebe a na Otssiho a čeká, že ji bude Jyrki bezmezně milovat, i přesto, co dovolila.“
„Konečně to chápeš,“ zazubil se na mě Tuivo.
„Co chápu?“ zmátl mě.
„Že Venla není svatá.“
Potřásla jsem hlavou. „To jsem si nemyslela nikdy. Chtěla jsem jí dát šanci, tu si zaslouží každý. Jenže mi jen několikrát dokázala, že…“ Zaváhala jsem. Co mi vlastně dokázala? Určitě ne, že by jí byl Jyrki úplně lhostejný. Ani že by byla špatný člověk.
„Že někteří lidi by neměli mít děti?“ pomohl mi Tuivo.
Zamračila jsem se na něj. „Ne, to ne. Jen že… že si Jyrkiho nezaslouží. Víš, tví rodiče ti provedli špatné věci, ale změnili se. Ona ne.“
Tuivo už neodpověděl. Vstoupili jsme do jeskyně a on zapalovačem zažehl pochodeň. Chtěla jsem se ho zeptat, kde do něj nyní sežene náplň, ale tu myšlenku jsem hned zahodila. Jednak proto, že mu ji mohla sehnat Laura, až bude v Pieni, a jednak proto, že jsem cítila tu zvláštní, příjemně tichou atmosféru, která mezi námi vládla a nechtěla ji narušit.
Prostupovali jsme nám oběma známými chodbami. Nechodili jsme sem často, ale za ta léta jsme si zapamatovali každou zatáčku, každou temnou hlubinu, každý prostor se sníženým stropem, do kterého jsme se pohodlně vešli jen proto, že jsme nebyli příliš vysocí. Ostatně, proto nás sem posílali.
Pokračovali jsme přes obrovské sloje, kde by se nám naše hlasy odrážely v mnoha ozvěnách, kdyby jeden z nás promluvil, ale nepotřebovali jsme to. Ostatně, rozuměli jsme si i beze slov. Stačil jediný pohled, jediné letmé dotknutí dlaně, abychom věděli, co tomu druhému běží hlavou.
Nicméně, nedokázala jsem odhadnout, proč se Tuivo náhle zastavil a otočil se ke mně. Posvítil mi do tváře a jeho oči jeho oči žhnuly něčím, co jsem si tolik let přála v nich vidět. Byly to oči člověka, který miluje. Usmál se na mě, zářivě a něžně a znovu mi tím připomněl ten pocit, pro který jsem mu dávala tolik šancí, pro který jsem ho milovala.
Odvrátil se ode mě, ale jen na okamžik, aby pověsil pochodeň na jeden ze stojanů. Pohltila mě tma, i když jsem stále mohla vidět jeho siluetu, která se ke mně přibližovala.
„Co děláš?“ špitla jsem.
Tuivo neodpověděl, jen ke mně přistoupil a vzal mou tvář do dlaní. „Tohle,“ zašeptal a jemně mě políbil.
Vjela jsem mu prsty do díky bohům už docela dlouhých vlasů a polibek mu oplácela. Líbali jsme se už několikrát, ale tohle bylo jiné. Kvůli tmě jsem jeho výrazné rysy spíše cítila, než viděla, a bylo to zvláštním způsobem opravdu intenzivní. Cítila jsem, jak se jeho ruce přesunuly k mému pasu. Držel mě křehce, jako květinu, která se v jeho rukou může rozpadnout, i když musel vědět, že to není třeba. Objala jsem ho kolem ramen a přitiskla ho k sobě. Líbal mě o tolik jemněji než většinou Jyrkiho, a to mě naplnilo ještě větší láskou. Věděl, že se každému z nás líbí něco trochu jiného.
Pomalu se odtáhl a opřel čelo o to mé. Nervózně se zasmál. „Chtěl jsem vědět, jaký to je.“
„Jaké je co, Tuivo?“ špitla jsem.
„Líbat se ve tmě. Došlo mi, že jsem se tomu vždycky trochu vyhýbal, i u Jyrkiho. Připomínalo mi to… Jokiho stan,“ uhnul očima.
Pohladila jsem ho po tváři. „A teď? Myslíš na Jokiho?“
Zaváhal. „Trochu se mi to vrací, ale… víš, ne ve špatném slova smyslu. Většinou se mi to nelíbilo, ale v některých momentech…“ Ztichl.
„V některých momentech?“ pobídla jsem ho.
Sklonil hlavu. „Tohle porušuje nějaký zákon vztahů, ne? Mluvit po líbání o tom, jaké bylo líbat někoho jiného „ Mluvil vážně, ale postřehla jsem v jeho hlase i úsměv.
„Náš vztah nikdy nebyl normální,“ odpověděla jsem a jemně ho políbila na špičku nosu. „Ale teď to dopověz. V některých momentech to bylo jaké? Předtím jsi už říkal, že někdy to nebylo tak zlé.“
Zvedl hlavu a smutně se usmál. „Vzrušující. Pěkné. Byl starostlivý. I proto jsem tak nějak nedokázal za ním přestat chodit, i když jsem se bál.“
Přikývla jsem. „To je v pořádku. Muselo to s ním pro tebe být matoucí, ale jsem ráda, že jsi s ním zažil i pěkné chvíle. Nevadí mi, že jsem ti něco, co jsi s ním prožil, připomněla, ne, když to bylo pozitivní.“
„Ty jsi… nechápu, jak může existovat někdo tak laskavý jako ty. Nechápu, že ti za to vážně stojím.“ Pokrčila jsem rameny. Ani já jsem to nechápala, ale zkrátka to tak bylo. „Tak pojď na ty mušle,“ pobídl mě.
„Naše místo?“ ověřila jsem si, jestli půjdeme k soustavě jezírek propojených podvodními tunely pod otvorem, nad kterým jsme mohli pozorovat oblohu. Sice to nebylo místo s největším výskytem mušlí, ale měli jsme ho s Tuivem nejraději. Vzal pochodeň a volnou rukou mě popadl za dlaň. Neomylně jsme šli za svým cílem.
„Víš,“ začal po pár krocích. „Někde jsem slyšel, že jeskyňáři, myslím ty, co jen tak zkoumají jeskyně na vlastní pěst, jsou prostě jiní. Že to mají v sobě a jeskyně je volají. Jako já a Risto.“
„Ano,“ pousmála jsem se. „Jste dost šílení na to, abyste se do toho pustili.“
Jemně se na mě usmál. „Máš to v sobě taky.“
Potřásla jsem hlavou. „Prostě jen ráda potěším kmen změnou jídelníčku.“
„Ale baví tě to. Máš ráda jeskyně. A ráda je zkoumáš.“
„Nevím, co způsobí, když odpovím kladně.“
Tuivo se uchechtl. „Nic. Jen že… celou dobu jsem si myslel, že miluju jeskyně proto, že to mám spojený s Ristem. Ale není to celá pravda. Mám je spojený i s tebou. Protože tam nahoře, ukázal na jeskynní strop. „Tam nahoře jsi vždycky byla členkou kmene. Učila jsi mě pravidla. Ale tady jsi byla volná. Byla jsi sama sebou.“
Usmála jsem se na něj. „Co má toto celé znamenat, Tuivo. Líbání, teď vyznání lásky, celý ten nápad? A vůbec, tam nahoře, kam ukazuješ, už náš kmen nesahá. Je tam jen pustina.“
Pokrčil rameny. „Rande?“
„Opravdu?“
Roztrpčeně na mě pohlédl. „Myslíš si, že bych udělal tohle gesto, abych, co já vím, něco zís…“ Sklopil hlavu. „Dobře, ta myšlenka je celkem oprávněná.“
Smutně jsem se na něj usmála. „Vím, že ses změnil, ale po tom všem na to občas zapomínám.“
Tuivo kývl a kupodivu se upřímně usmál. „Je to rande. A docela originální, co myslíš?“
„Nemám to podle čeho soudit. Nikdy jsem na rande nebyla,“ odtušila jsem.
„Jseš asi jediný člověk na světě, který sbalil… ani nevím kolik lidí a nikdy nebyl na rande.“
„Tři. Nejspíš,“ pokrčila jsem rameny. Tuivo se zasmál. „Nesměj se, nebo začnu počítat tvoje partnery.“
Odfrkl si. „Tolik jich zase nebylo.“
Strčila jsem do něj. „Tuivo. Chodil jsi prakticky s celým Aletasem.“
„To ne,“ zavrtěl hlavou. „Staříci a děti mě moc neberou.“
„Tuivo,“ zaúpěla jsem. „Ylermi, Yö…“
„S tou jsem technicky vzato chodil jen oficiálně.“
„Valja, Ma…“
„A co teprve ty, o kterých nevíš,“ ušklíbl se.
„Dobře. Dostal jsi mě,“ uznala jsem, protože ani přes mou snahu neprojevil stud. Navíc se před námi rozprostřelo útulné modré jezero. Tuivo se začal svlékat. Nemohla jsem si pomoct a chvíli jsem ho jen sledovala, ty svaly, ten útlý pas, tu bledou kůži a zhojené jizvy. Kupodivu se zdálo, že mu to nevadí. Nekrčil se ani neobjímal rukama jako obvykle. Zkrátka jen sundal svršky zády ke mně, což konkrétně pro něj muselo být těžší než se otočit obráceně, a vstoupil do teplé vody. Teprve poté otočil svou tvář ke mně. Usmíval se.
„Hodláš mě jenom očumovat, nebo si tě taky můžu prohlédnout?“ Po té větě mi projel páteří příjemný mráz. Kývla jsem na něj a napodobila ho. Navzdory svým slovům se mi celou dobu díval do očí. Když jsem však vstoupila do jezera, objal mé nahé tělo a políbil mě na rameno.
„Jsi nádherná, Taimi. Vím, že hodnotit vzhled je povrchní, ale… jsi.“
„Děkuji,“ špitla jsem dojatě. Pomalu mě pustil. Rychle jsem se vzpamatovala. „Tuivo,“ vyhrkla jsem, než se stihl ponořit. „Opatrně. Dlouho jsme tady nebyli.“ Kývl a já jsem věděla, že nebude zbytečně riskovat.