24. Teď jsem se dokázal jen usmívat
„Kolik je vlastně hodin?“ zeptala se mě Jalmari. Podíval jsem se na hodinky.
„Půl desáté.“
Vydechla. „Dobře. Tak povídej.“
„Spěcháš někam? Mám to urychlit nebo se setkáme jindy nebo tak něco?“
„Ne, mám neomezené množství času. Jen mě čeká ještě rozhovor s Jyrkim.“
„S Jyrkim?“ podivil jsem se.
„Ano, s Järvinenem. Proč se divíš?“
„No, co s ním… aha, byla jsi za Pasim.“
„Ne kvůli Pasimu. Ten už pro mě nic neznamená. Ale myslela jsem si, že on je ty. Víš, cítila jsem magickou stopu, tak jsem si myslela, že jsem vystopovala tebe.“ Netušil jsem, o čem mluví, ale jí to zřejmě dávalo smysl.
„Jalmari, počkej,“ napadlo mě. „Ty a magie…“
„Ovládám ledová kouzla,“ vysvětlila. Raději jsem se dále neptal. Překvapovalo mě, že po vší té samotě jí nezbělaly vlasy ani kůže, ale možná měla vlastní způsob, jak se s tím srovnat. „Vím, co tě napadá. Oprašuju staré vzpomínky na doby, kdy jsem cítila lásku. Někdy se mi zdá, že jsem znovu s těmi lidmi. Někdy… někdy mi přijde, že s nimi doopravdy mluvím. Možná se ženu do šílenství, ale alespoň neumrznu.“ Nevěděl jsem, co na to říct.
„Jyrki je v pohodě,“ chabě jsem se pokusil ji uklidnit.
Kývla. „Je. Už jsem s ním trochu mluvila. Ale pak chtěl další věci probírat u Pasiho a já jsem nechtěla, aby to Pasi slyšel. Ale až se vrátím, tak udělám, co chce.“
„Slyšel jsem dobře? Ty uděláš něco, co chce nějaký muž?“
Jalmari po mě šlehla vyčítavým pohledem. „Ukázal se jako docela tvrdý oříšek.“
Usmál jsem se. „Tomu se nemůžeš divit. Jeho přítel je můj bývalej a tomu nesmíš ustupovat, jinak tě jeho osobnost úplně pohltí, jestli chápeš, co tím myslím.“
Jalmari kývla. Netušil jsem, jestli to, co jsem řekl, dávalo smysl i nahlas a nejen v mé hlavě a jen to nehodlá řešit, nebo to vážně díky nějakému polosourozeneckému poutu pochopila, ale nezeptal jsem se. „Takže Pasi a Nea,“ nadhodila.
„Jo. Víš, myslím, že máme ty nejhorší rodiče na světě. Teda, Aika byl podle všeho fajn, ale…“
„Pasi ne? Já mám na něho hezké vzpomínky.“
„Takže chceš znát jen tu část o Nee.“
„Ne,“ vyhrkla. „Ne. Chci vědět všechno.“
Odkašlal jsem si. „On mě celé ty roky, kdy mě Varma odvedl do děcáku, hledal. To zní hezky, ale zašel moc daleko. Taky uměl sledovat ty… ehm, magické stopy, ať je to, co chce…“
„Ty je necítíš?“ podivila se.
„Ani ne,“ ušklíbl jsem se. „A asi ani nepotřebuju se je učit.“
„Já ani nevím, jak se to učí, prostě to umím,“ pokrčila rameny.
„A tak našel ty, kteří taky ovládají ledovou magii, aby se mohli postavit Nee.“
Jalmari se suše zasmála. „Mohl jít za mnou. Věděl moc dobře, že jsem s Aikou. Pomohla bych mu.“ Mlčel jsem a přemítal. Měla pravdu. Proč Pasi nešel za ní? „Asi se mi nemohl podívat do očí po tom, co nám s Neou dělali, hlavně co udělali tobě.“ Můj názor na mého otce se rychle měnil, když mi začalo docházet, že má Jalmi pravdu. Pasi nebyl žádný chudák, který zoufale hledal svýho syna. Mohl přijít za Jalmari, ona by určitě neodmítla hledání jejího bratra. Ale byl zbabělec.
„Proč mě jednoduše nevystopoval?“ napadlo mě najednou.
„Máš slabou magickou stopu. I proto jsem si nejprve myslela, že Jyrki jsi ty.“
„Fajn. Tak díky,“ ušklíbl jsem se.
Jalmari potřásla hlavou. „To je spíše výhoda, věř mi, jsi pro takové lidi, kteří to umějí, neviditelný. Každopádně… Pasi nepřišel.“
Zbytek se mi teď povídal o moc hůř, protože když jsem začal, myslel jsem, že na něm můžu ocenit houževnatost a obětavost. Teď jsem ale věděl, že nic z toho nemusel dělat. „Hm. Místo toho našel jiný lidi a přinutil je. Vybíral si podle všeho momenty, kdy zrovna byli slabí. Někteří zdrhli, někteří to nepřežili… a Jyrki byl vlastně jedinej, kdo s ním došel skoro až na konec.“
„Zadrž. Myslela jsem, že se mají rádi. Jyrki je tady nedobrovolně?“
Usmál jsem se, i když mě to stálo hodně sil. „Jo, ale ne kvůli Pasimu. Oni dva se za tu dobu sblížili a… hele, neříkej Jyrkimu, co teď víš. On bere Pasiho jako svýho otce, kterýho nikdy neměl, a Pasi ho zase bere jako svýho syna víc než mě.“ Odmlčel jsem se. „Teď už to vůbec nechápu. Proč to všechno dělal, když mohl přijít za tebou, a teď, když mě našel, tak je to stejně k ničemu? Ne že by se nesnažil se mnou mít nějakej vztah, ale… já nevím, nemáme nic společnýho. Kromě těchhle debilních kudrlin,“ zatahal jsem si za vlasy.
„Ty myslíš, že by neměl znát celou pravdu?“ zeptala se mě moje sestra.
„Jyrki? Ne, rozhodně ne. On je teď šťastnější.“
Jalmari pomalu kývla a já jsem nějak věděl, že udrží tajemství. „Nemohl vědět, že to nebude fungovat. Myslím tvého tátu. A… nechápu to, ale asi pro něj bylo lepší udělat to všechno, než se mi podívat do očí. A ve výsledku našel syna. Pro něj to dopadlo dobře.“
Kousl jsem se do spodního rtu, možná až moc, protože jsem ucítil krev v ústech. „Víš co? Možná je to takhle lepší. Bylo mi líto, že jsme se nedokázali sblížit, tak teď už nemusí.“ Pousmála se. „Jak to vlastně vnímáš ty?“
„Pasi mi je naprosto ukradený. Ale vím, co ti dělal.“
„Jo,“ hlesl jsem a představil si díry po vzpomínkách v mé hlavě, které se časem naplnily mlhou a temnotou. Trochu se mi zvedl žaludek, ale to kafe bylo moc dobré, než abych ho vyzvracel.
„A Nea?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Oběť tý kletby. Alespoň jsem si to myslel, protože vím, že Jyrkiho málem jeho moc zabila.“
„Jak to?“
„Využil až moc té magie, co mu dává. Ale to není to samé. Neu zabila, protože nemilovala. Myslím Pasiho, mě… mě prý měla ráda.“
Jalmari povytáhla obočí. „No… asi tě měla radši než mě, ale moc vřelých chvilek si nepamatuju, Aleksi.“
„Ylermi,“ opravil jsem ji automaticky.
Jalmi potřásla hlavou. „Jistě, Yle. Anteeksi.“ Byla rozrušená. Co jsem řekl zle?
„Co to znamená?“
Trhla sebou. „Promiň. Znamená to promiň.“ Kývl jsem. Byl jsem od Tuiva na uniklé slovíčka z udgunštiny zvyklej, ale ne dost na to, abych si je zapamatoval.
„Chceš… chceš mi říkat Aleksi?“ nadhodil jsem. Nikomu jinému bych to nenabídl, ale ona byla očividně jediný docela normální člen mé rodiny.
Jalmari se na mě hloubavě zadívala. „Nevím. Můžu ti zatím říkat veli - bráško.“
„Jak se řekne sestra?“ zajímalo mě.
„Sisar,“ odvětila. Zamyslel jsem se. Docela mi to znělo jako jména.
„Nevadilo by ti… se tak oslovovat? Vím, že to nejspíš lidi kolem nás převezmou a ztratí to význam, ale… je to nějaká identita, kterou opravdu chci.
„Veli,“ zašeptala na zkoušku.
„Sez-er?“ pokusil jsem se napodobit to slovo.
Jalmari vyprskla smíchy. „Ta tvá výslovnost! Sssisssarrr!“ schválně přeháněla, abych to pochopil.
„Sesss-arrr?“
„Sisar,“ zavrtěla hlavou.
„Sissar,“ zopakoval jsem nejistě.
Jalmi mávla rukou. „Já si na tvou výslovnost raději zvyknu. Takže Nea.“
„Nea. No… dala mi ještě jednu nehezkou vzpomínku, i když za to úplně nemohla.“ Odmlčel jsem se. „Viděl jsem ji umřít.“
„Co?!“ vyjekla a natáhla ke mně ruce tak prudce, že málem převrhla své kafe.“
„Ne, to je dobrý,“ vydechl jsem. „Jenom… V té době se před světem ukrývala ve skále v takovém ledovém labyrintu, který vytvořila. Chodila ven jen pro jídlo a v dobrejch dnech fotit fotky do časáků a tak, aby si na to jídlo vydělala. Každopádně takhle zpětně mám pocit, že tam prostě šla dožít.“
„Nemusela být sama. Mohla si vybrat jakéhokoli chlapa,“ prskla Jalmari. „Ledaže by fakt nebyla schopná milovat nikoho jiného než sebe.“
„Zajímalo by mě, nakolik to způsobila ta kletba a nakolik tohle způsobilo tu kletbu.“
„Upřímně bych u ní věřila spíš tomu druhému,“ zasyčela Jalmari. Můj pocit, že ji nenávidí, rapidně narůstal. Možná nenáviděla i Pasiho, ale míň.
„Ať je to, jak chce, chvilku jsem s ní mluvil. Ne úplně stoprocentně přátelsky, ale šlo to. Než se tam objevil Pasi. Tohle mu nemám za zlý, měli jsme tam jít spolu a on mě v tu chvíli asi fakt chtěl ochránit. Tušil jsem, že s ním to nedopadne dobře, tak jsem se tam vydal, když spal, ale on se vzbudil a chtěl mě ochránit.“
„To skoro nikdy neudělal. Nikdy nás před ní neochránil.“
„No, tehdy jo. Nebo se o to aspoň pokusil. Nea se naštvala a myslím, že moc nepřemýšlela nad tím, co dělá. Pasi ji zastavil, i když nevím, jestli chtěla fakt útočit na mě, nebo věděla, že se jí postaví do cesty. Každopádně… vymazal ji paměť na pár sekund. Fungovalo to, zapomněla, co vlastně dělá. Nevím, co měl v plánu dál, jestli vůbec něco, ale…“ Pevně jsem zavřel oči. Pořád jsem to měl živě v paměti. „Její tělo už to nezvládlo. Využila moc magie a… napadlo mě, jestli to neudělala třeba schválně. Že už nechtěla žít. Ale myslím, že nad tím spíš nepřemýšlela, že měla… nějaký druh záchvatu nebo co.“
Jalmari se roztřeseně nadechla. „Toto jsem ti nechtěla říkat, ale nebyl to první záchvat.“
„Takže ona nám ubližovala jen v záchvatech?“ zajímalo mě. Byla by to úleva, vědět, že nebyla zlá, jen nemocná.
Nevesele se usmála. „Ne. Ale když měla záchvaty… byly to jediné momenty, kdy nás Pasi přece jen bránil. Když si to zpětně vybavím, tak byl dost odvážný. Jinak by nás asi zabila. Snažil se to nám oběma vymazat z hlavy, ale u mě to nějak nešlo. Já vlastně nevím proč, ale napadlo mě, jestli to nesouvisí s tím, že jsi jeho syn. Ale netuším.“
„To je…“
„Já vím. A vezmi v potaz, že si spoustu z toho nepamatuji a něco mi přece jen dokázal i vymazat.“
„Jsem hrozně rád, že jsme se mohli setkat. Jsem rád, že jsi moje sisar.“
„A já, že jsi můj veli,“ usmála se. „A opravdu promiň, že jsem se k tobě nechovala nejlíp. Byla jsem… nebylo to moje nejlepší období, měla jsem strach, že se propadnu a budu jako Nea.“
„Já jsem nebyl lepší,“ odvětil jsem. „Viděl jsem tě jenom jako otravnou Joniho bývalku, co se snaží mu zničit vztah.“
„Začneme znovu a lépe,“ slíbila. Kývl jsem. Dopila kafe a postavila se, aby si urovnala oblečení. „Zaplatím za nás oba.“
„To ne, já…“
„Pst, veli. To ty jsi sem musel jet a platit za cestu. Jak dlouho tu budeš?“
„Měl jsem v plánu odjet někdy zítra ráno,“ odpověděl jsem. „Ale budu u Varmy.“
„Tak to spolu můžeme být odpoledne a večer. Když mě Jyrki nezabije.“
Potřásl jsem hlavou. „Jyrki je v pohodě.“
Když odešla, měl jsem v plánu v klidu dopít zhruba polovinu hrnku a zahrabat se v depce, nebylo mi to umožněno zhruba jen na dvacet minut. Sedl si naproti mně ten číšník. Jalmari jsem trochu lhal, líbil se mi. Očividně jsem měl vážně slabost pro černé vlasy, i když v tomhle případě obarvené, a jemné líčení. Sice nebyl tak krásný jako Palo, ale dost na to, aby se mi rozbušilo srdce. Natáhl ke mně ruku.
„Rauli,“ představil se.
„Yl,“ napodobil jsem ho a předešel otázce. „Ylermi, ale neříkej mi tak.“
Rauli se usmál. „Dobře, Ylermi.“ Zamračil jsem se na něj, ale zřejmě si myslel, že to jen hraju, protože se nepřestal smát. „Hele… zrovna jsem skončil, můžu tě pozvat ještě na jedno kafe?“
„Myslím, že kofeinu bylo pro dnešek dost. Mám přítele,“ odmítl jsem ho a bylo to vůbec poprvé, co jsem dal někomu kopačky.
„Nemusí se to dozvědět,“ odvětil Rauli. Nechápavě jsem na něj koukal. „Nejsi z Hetky, takže ani on ne, hádám, když tu s tebou teď není. A můžeme si dát klidně něco… tvrdšího.“ Mrkl na mě.
Protočil jsem oči. „Ty ne nebereš jako odpověď, co?“
„Ne,“ vyzývavě se usmál. Choval se hrozně, ale musel jsem si přiznat, že kdysi bych se nechal sbalit. Kdysi by mi jeho chování přišlo v pořádku. Ale ušel jsem dlouhou cestu a teď jsem věděl, že mám na víc. „Víš, co si myslím? Že ten tvůj přítel neexistuje. Jenom ses mě chtěl zbavit.“
„Fajn,“ vstal jsem a nutil se do klidu. „Nemůžu ti změnit myšlenky.“ Dalo mi práci se neusmát. Byl to soukromý vtip jen pro mě, protože o změnu myšlenek tady celou dobu šlo.
„Ok,“ vydechl a dohnal mě. Neochotně jsem se k němu otočil. „Dobře, promiň. Šel jsem na to ze špatný strany. Nehledám vztah, ale ani jednorázovku. Bylo by fajn mít kámoše,“ nabídl mi a nepochyboval jsem, že posledním slovem naznačuje, že by to bylo s výhodami. Nemůžu říct, že jsem nezaváhal, ale asi jen na sekundu. Nikdy bych si neodpustil, kdybych podvedl Pala, ani kdyby to nemělo žádné následky. Jen jsem se uchechtl a vyšel ven, teda skoro. Srazil jsem se ve dveřích s Tuivem. S nevěřícným úsměvem mi uhnul a já jsem uviděl i Taimi, Jyrkiho a Jalmari. Moje sestra pokrčila rameny.
„Hej!“ ozval se Rauli a zběsile ze sebe strhl zástěru, nejspíš aby neničil pověst kavárny. „Dlužíš mi odpověď!“
„Mám přítele, už jsem ti to říkal,“ zavrčel jsem. Tohle bylo trapné. Jalmari něco šeptala Jyrkimu, nejspíš jak se mě Rauli chystal sbalit.
„Jo? A kde je?“ posmíval se mi. Zachytil jsem, jak se ke mně Tuivo přibližuje. Do posledního momentu jsem netušil, co chce udělat, ale on mi zvedl bradu a prostě mě políbil. Až po pár sekundách mi došlo, proč to dělá, a spolupracoval jsem s ním. Nebylo to zase tak těžké, chodili jsme spolu a zrovna líbání s ním bylo vždycky hezké. Když jsem se odtáhl, s obavami jsem pohlédl na ostatní, hlavně na Jyrkiho a Taimi, ale přišlo mi, že jim to docvaklo taky. Tvářili se spíš pobaveně než naštvaně. Obrátil jsem se k otravnému ctiteli.
„Přímo tady,“ odpověděl jsem mu a s úsměvem vzal Tuiva za ruku. Potil se, ale navenek bych nijak nepoznal, že je nervózní. A Rauli konečně obrátil oči v sloup a odešel dovnitř.
Tuivo se mi pomalu vysmekl. „Ehm… promiň. Necítil jsem se na slovní výměnu.“
„Ne. To je v pohodě. Díky. Za to, že jsi mě ho zbavil, a taky za to, že…“ usmál jsem se. „Jsem si mohl ověřit, že už k tobě nic necítím. Ne že bys nelíbal dobře, ale…“
„A ty to říkáš před lidma, se kterýma chodím,“ zazubil se.
„Ale už tam nic není,“ dopověděl jsem.
Tuivo přikývl. „To jsem fakt rád.“ Zadíval se na mě a se zájmem naklonil hlavu na bok. „Ty jsi s Palem šťastný, viď?“
„To jde tak moc vidět?“ Přikývl. „Nejde jenom o Pala. Konečně můj život dává trochu smysl. I když… nikdy nebude celistvý.“ Krátce jsem pohlédl na Jalmari. Ušklíbla se.
„No, chtěli jsme si dát čaj, ale hádám, že ho už nechceš potkat,“ pronesl Tuivo.
„Říkal, že mu končí směna, tak snad brzo vypadne. Čaj zní fajn,“ kývl jsem. Tuivo mi to oplatil a objal kolem ramen Jyrkiho a Taimi. Slyšel jsem, jak se jich ptá, jestli jim ten polibek nevadil, ale oni to doopravdy chápali. Přiřadil jsem se k Jalmari.
„Takže rozhovor dopadl dobře, hádám.“
„Zato tvůj ctitel zjevně nesnesl odmítnutí.“
„Ne. Vůbec,“ zašklebil jsem se. „Tuivo je ten můj bývalý, o kterém jsem mluvil. Akorát tu neměl vůbec být. Asi přišli za Jyrkim.“
„Jsou sympatičtí,“ pronesla. „Všichni tři.“
Zamyslel jsem se. Tuivo byl občas strašný idiot, ale ve výsledku to myslel dobře a to jeho charisma bylo kouzelné, sám jsem mu kdysi propadl. Taimi byla moc hodná a moudrá. A Jyrki, měl jsem pocit, že Jyrki je to lepidlo, které nás všechny dostalo k sobě a nadále nás u sebe drželo a vlastně už jsem proti němu nic neměl.
„Jo, to jsou,“ souhlasil jsem proto nakonec.
Nakonec Rauli musel vyjít nějakým služebním vchodem nebo brečel v kuchyni nebo tak něco, protože už jsem ho neviděl a obsluhovala nás nějaká paní ve středním věku, od které naštěstí flirt pravděpodobně nehrozil. Pili jsme čaj, povídali si o nezávažných tématech a kupodivu to bylo hrozně příjemné. Konečně. Konečně jsem byl šťastný, alespoň pro ten jeden moment. Někde vzadu v hlavě jsem věděl, že život nebude jen pohádka, že mě čeká práce, čtení Varmových zápisků, do kterých se mi už vůbec nechtělo, a určitě další řada nepříjemností, ale teď jsem se dokázal jen usmívat.