23. Skončilo to
„Nevím, co ti na to mám říct,“ povzdechl si Joni, když se mi v telefonním hovoru konečně povedlo vysvětlit mu, co tady Jalmari dělá. Pořád jsem byl v šoku z toho, co mi Pasi řekl, ale Joni mi to zvedl moc rychle. „Nechci, aby ti ublížila, ale když chce mluvit jen s tebou, tak z ní nic nedostaneš, když tam Pasi bude.“
„Nejsem si jistý, jestli bych jí dokázal ublížit, kdyby…“
„Jyrki, kdyby ti chtěla ublížit, ublíží ti i před Pasim, bez ohledu na to, jak moc tě bude chránit. Jalmi bere všechno nebo nic. Jestli s ní chceš mluvit, bude to muset být po jejím. Promiň.“ Zhluboka jsem vydechl. S tím Pasi sotva souhlasí.
„Dobře,“ odvětil jsem nakonec. „Díky, Joni. A… pozdravuj Auri, až se vrátí z práce. Já jí co nejdřív zavolám.“
„Jyrki, ještě jedna věc,“ řekl Joni podivně vážně. Zamotala se mi hlava. „Auri mi řekla, co se mezi váma stalo.“
Začínala mě pohlcovat úzkost. „Promiň, Joni. Nechtěl jsem…“
„Vždyť jsi nic neudělal.“
„Nezlob se na Auri, ona…“
„To tě Tuivo učil se za každou cenu zastávat ostatních nebo co?“ uchechtl se. „Nejsem naštvanej. Vím, jaká Auri je, šel jsem do toho vztahu s tím, že se něco takovýho může stát. Chtěl jsem říct, že tě obdivuju, že jsi jí dokázal ukázat pravdu tak, aby to pochopila.“ Neměl jsem na to odpověď. „Nic jsi neudělal, jen si Auri špatně interpretovala své pocity. A opovaž se mi to vyvracet, Jyrki. Udělej pro mě něco. Buď hrdý na to, jaký jsi… jo?“
„Ehm…“ Netušil jsem, co na to odpovědět.
„Tak zatím. A klidně se ozývej i mně, i když tu Auri nebude. To, co jsem ti říkal ve Stosse a i potom, platí. Chci se s tebou kamarádit.“
Pak prostě zavěsil. Dlouhou chvíli jsem tam stál s mobilem v ruce. Proč jsem se vlastně kamarádství s Jonim vyhýbal? Měl bych mu věřit, že to doopravdy chce. To, že jsem pro to neviděl důvod, neznamenalo, že mě nemohl mít opravdu rád. Slíbil jsem si, že nad tím ještě popřemýšlím a minimálně mu budu volat nebo si budu povídat nejen s Auri, ale i s ním. To ale mohlo počkat. Teď jsem měl aktuálnější problém. Vešel jsem z kuchyně zpět do obývacího pokoje.
„Dobrý?“ broukl na mě Pasi a nadále splétal lano.
„Jo,“ odpověděl jsem a chvíli sledoval jeho hbité prsty. Bude mě chtít to naučit? „Ne,“ opravil jsem se a přešel k němu. „Říkal, že se mnou nebude mluvit, když nebude po jejím. Ale já ji takhle nechci posílat pryč. Myslím, že… myslím, že není psychicky v pořádku.“
„Chceš s ní být sám?“ Pokrčil jsem rameny. „Hetka má kavárnu. Vlastně dvě, ale jedna je v téhle ulici. Když jí půjdeš nahoru, neměl bys ji minout. Tam budete mezi lidmi a zároveň sami.“ Netušil jsem, jestli na to Jalmi přistoupí, ale byl to dobrý nápad.
„Díky, Pasi,“ hlesl jsem. Nervózně jsem přešlápl.
„Nevíš, jak začít,“ odhalil mě a rozhodil paže. „Ano. Jsou sourozenci.“ Pasi přestal plést a pohlédl na mě. „Včera večer… zpívali jsme písničky v udgunštině.“
„Pocházíš z kmene. I Nea.“
Kývl. „I Varma.“
„Nepřekvapuje mě to.“
„Nejsem Jalmařin otec. Ona u něj nějakou dobu žila, to je poslední, co vím. Podívej, já ji už vlastně neznám. Její otec si ji nechal při sobě, když jí bylo šest. Nea nepovažovala za nutné se o tom se mnou poradit.“ Uhnul pohledem. „Je dobře, že s náma nezůstala.“
„Proč?“
Pasi se ušklíbl. „V Atributech šamanů není všechno. Styděl jsem se to tam napsat.“ Odmlčel se. „Nebyl jsem dobrý otec. Nechal jsem Neu, aby jim fyzicky i psychicky ubližovala.“ Okamžitě jsem si vzpomněl na svou matku. Zhluboka jsem se nadechl.
„To… se stává. Nejsi jediný. Věřím, že ses pro Aleksiho i Jalmi snažil udělat to nejlepší.“
Pasi na mě pohlédl provilýma očima. „Nejsem tak dobrý člověk, jak si myslíš. I já jsem…“ Zavřel oči. „Ublížil jsem jim. Je dobře, že se oba dostali jinam.“
„Ublížila jim především Nea.“
Uchechtl se. „Myslíš si, že to bylo poprvé, co jsem Ylovi mazal vzpomínky? Jenom se to předtím tak moc nikdy nezvrtlo.“ Ztuhl jsem. „Vidíš? Nejsem dobrý člověk.“
Kývl jsem k rudému pruhu na jeho ruce. „Říkal jsi, že ti tohle neudělal někdo poprvé. Očividně ubližovala i tobě.“
Pasi protočil oči. „To mě neomlouvá, Jyrki. Mrzí mě, že ti to říkám až teď. Nechtěl jsem tě ztratit.“
Potřásl jsem hlavou. Nedařilo se mi to zpracovat, ale byl jsem si jistý, že Pasi není zlý. Vždyť mě chránil i za cenu vlastního zranění. Nedokázal jsem to však vyslovit. Vzpomněl jsem si, jak jsem křičel na mámu do telefonu, že je zodpovědná za to, že zemřu. Pasi to dopustil, dopustil, aby se to všechno dělo jeho dětem, stejně jako Venla. Nemohl jsem ho ale teď zatratit, už proto, že u něj musím pět let žít. „Proč jsi Jalmari nehledal jako Aleksiho? Protože není tvoje vlastní?“ zeptal jsem se.
Pasi zavrtěl hlavou. „Protože jsem si myslel, že je celou tu dobu u Aiky, jejího pravého táty.“
Kývl jsem. To dávalo smysl. „Půjdu za Jalmari, snad ji někde potkám. Fakt by teď neměla být sama.“
Pasi pokrčil rameny. „Nesnášíš mě?“ Pak se mu v očích zjevilo poznání. „Počkej. Tvoje matka…“
„Jo. Taky tomu, aby mi ubližoval, nezabránila. Ale to nic nemění. Mám tě rád. Jenom s tebou teď nechci mluvit.“
Pasi to chápal, to jsem na něm poznal. Otevřel jsem dveře a vyšel do ulic. Nemusel jsem ale ujít ani celou ulici, Jalmi jsem našel přímo před onou kavárnou a viděl ji už od prahu. Mávl jsem na ni a seběhl k podniku.
„Neříkal jsi, že nebude po mém?“
„Není. Tohle chci já. Měla jsi pravdu. Vyřešíme to jen spolu. Budu s tebou mluvit na rovinu, jo?“
„Dobře,“ odpověděla. Poznal jsem, že plakala. Pod očima měla rudé fleky, které ani make-up úplně nezakryl. Bylo mi smutno z toho, že se nalíčila a vůbec se snažila vypadat dobře, i když se jí zřejmě sesypal život.
„Sluší ti to,“ ocenil jsem přesto, protože to byl fakt. Vypadala dobře a já jsem nebyl slepý. Neminulo se to účinkem, usmála se na mě.
„Kam jdeme?“
„Teoreticky dovnitř,“ kývl jsem ke kavárně. „Prakticky kam chceš.“
Jalmari na mě upřela ty své velké oči. Ošil jsem se, protože ten pohled byl hodně intenzivní. „O co ti jde?“ Nakonec se rozešla vstříc městu, takže jsem ji následoval.
„O nic. Jen… jen ti chci pomoct.“ Ještě chvíli si mě prohlížela a pak sklopila hlavu. Ihned ji zase zvedla, ale zahlédl jsem v jejích rysech smutek. „Přede mnou nemusíš nic skrývat. Nesnažím se tě sbalit a… ty bys neměla nasazovat tu masku dokonalosti. Víš, že to děláš, že jo?“
Jalmari na mě znovu koukla, ale tentokrát spíše zvědavě. „Změnil ses. Nikdy jsem tě neznala dobře, ale působíš sebevědoměji a jistěji.“
Přikývl jsem. „Stalo… stalo se pár věcí. To s Ylem a Neou s tím vlastně souviselo.“ Rozpovídal jsem se o všem. Řekl jsem jí o únosu, o tom, jak jsem zjistil, kdo je Aleksi, o Pasim, o Nee a její smrti a o spoustě dalších věcí. Než jsem skončil, došli jsme na jeden z nejvyšších bodů Hetky, který jsem dobře znal, protože tady stála městská knihovna. Ne že by tam měli mnoho knih, které jsem ještě nečetl, ale lepší než nic. Jalmari byla dobrá posluchačka, tiše přikyvovala a jen sem tam se na něco doptala nebo projevila zájem.
„Půjdeme dovnitř? Myslel jsem, že bychom si dali kafe. Pokud ti nevadí to automatové,“ zakončil jsem své vyprávění nabídkou.
„Je mi lépe venku,“ prohlásila. Zdálo se mi to, nebo to řekla dost nejistě? „Nebývá ti zima, ne snad?“
„Ne,“ vydechl jsem a posadil se na schod před knihovnu. „Jenom jsem chtěl to kafe.“
Jalmi se zadívala na oblohu. „Co kdybychom si ho dali za chvíli? Ráda bych teď zůstala tady.“
„Dobře. Ale opravdu si ho dáme.“
Jalmari se na mě usmála. „Je roztomilé, jak se snažíš se mi nepoddat.“ Auri mě očividně vytrénovala, protože mě to prohlášení ani neurazilo. Černovláska na mě hleděla a mně došlo, že ve mně čte. A já jsem četl v ní a viděl jsem zmatek. Uhnul jsem pohledem, i když bych možná neměl.
„Nechci hrát tyhle hry,“ prohlásil jsem. „Ani ty už nemusíš. Nea je mrtvá. Skončilo to.“
Jalmari se objala pažemi a sykavě se nadechla. Konečně. Konečně odhodila tu svou masku a ukázala mi, jak křehká uvnitř je. „Nea… Nea byla moje matka.“
„Jo, to už tak nějak vím. Ale když jsi nevěděla, kdo je Aleksi, asi jste spolu nevyrůstali, že?“ Zavrtěla hlavou. Samozřejmě jsem znal odpověď, ale zajímalo mě, jestli mi bude lhát. „Pasiho znáš?“
„Moc vzpomínek na něj nemám,“ odpověděla. „Vlastně skoro žádné. Vím, že existuje, ale nejsem si vlastně jistá, jestli jsem ho kdy považovala za otce. Každopádně, říkal ti, že pocházejí z kmene?“
„To by vysvětlovalo, odkud umí udgunsky,“ zvolil jsem neutrální odpověď.
„Jsem starší než Al… Ylermi. O dva roky. Bylo mi asi šest, když se Nea a Pasi rozhodli z kmene odejít do Hetky, takže Yl by si to možná nepamatoval, ani kdyby mu nevymazali paměť. Jenže… řekněme, že Yl byl její oblíbenec, a byl oblíbenec i Pasiho, a mě to štvalo, a prostě jsem… se od táty nevrátila do Hetky. Takže jsem se prostě vrátila do kmene a nějakou dobu jsem tam žila. Ale pak mi chyběl svět venku a odešla jsem.“ Mluvila hrozně rychle věcně, a jako kdyby nebyla každá věta pořádná rána. Nestíhal jsem to zpracovat.
„Počkej. Odešla jsi… kdy?“
„Z kmene jsem odešla v patnácti, jestli tě zajímá i to.“
„Takže ty a Launo…“
„Jeho jsem potkala mnohem později. Myslela jsem, že mi jako léčitel může dát nějakou magickou moc, která by mi pomohla se pomstít. Ale pak jsem se do něj zamilovala. Jenže… mi bylo devatenáct a jemu v té době snad… dvacet pět? Prostě to nemohlo fungovat,“ zasmála se a obrátila oči v sloup. Pak se na mě zadívala. „Launo je… byl úžasný. Kdybych neměla takovou potřebu odejít… on se mnou odejít nechtěl.“
Pomlčel jsem o tom, že jsem Launa chvíli znal. To jsem jí mohl vyprávět potom. „Ale Joni ti magickou moc nemohl dát.“
Jalmari se usmála. „Cestovala jsem od kmene ke kmeni a snažila se někde přivdat, ale pak jsem potkala jeho. Zatoulala jsem se blízko k Aletasu. Ohodil mě sněhem ze skútru a hned se mi omlouval… a já jsem… něco jsem k němu cítila, lásku na první pohled. Jenže jsem měla svůj úkol. V jednom kmeni mi slíbili, že mi dají magickou moc, když tam přivedu nějakého nového muže, protože vymírali. Joni se pro to hodil, protože měl úplně jiné geny než zbytek kmene. Takže jsem ho sbalila, ale postupem času jsem ho opravdu začala milovat, takže… jsem se prostě vypařila.“
„Myslel si, že ses zabila.“
„Chtěla jsem, aby to tak vypadalo. Aby mě nehledal, protože jsem ho už nechtěla využívat. Ale… vztek na Neu ve mně rostl, a nakonec jsem Joniho znovu našla. To nebylo těžké, znala jsem jeho zvyky. Jenže on už měl Auri.“
Pousmál jsem se na ni, aby pochopila, že cítím soucit. „Jenom nechápu jednu věc. Co ti vlastně Nea udělala? Myslím… nemilovala tě tak, jak sis zasloužila, ale to ani Pasi, ne?“ Vyznělo to zle, kdyby se mě někdo zeptal takto, tak bych mu ani neodpověděl, ale Jalmari to dokázala.
Jalmari zaťala pěsti. „Já na Pasiho vážně nemám moc vzpomínek." Jalmari protočila oči. „Dobře. Vlastně jsem se mu vyhýbala, protože jsem věděla, že má radši Aleka. Ale on sám o sobě se ke mně choval vždy hezky. Nea… Nea mi dost nadávala. Že ničeho nedosáhnu, že jsem hloupá, protože jsem neprospívala ve škole, že na mě každý pozná, že jsem z kmene, protože mám jiné rysy ve tváři, a že mě proto nebudou mít rádi…“
„Jiné rysy?“
Jalmi si znovu povzdechla, zašmátrala v kabelce a vytáhla vlhčené ubrousky. Odvrátila se ode mě a začala si otírat obličej. Trpělivě jsem čekal. Když se na mě znovu podívala, neviděl jsem to, co jsem zřejmě měl. Ano, působila trochu jinak, měla vystouplé lícní kosti, menší rty a zdálo se mi, že se její oči zešikmují. Trochu mi teď připomínala Lauru, ale každopádně vypadala úplně normálně.
„Na co bych se měl soustředit?“
Ušklíbla se. „Na nic. To je právě ono. Kmeny s vnějškem komunikují dlouhá staletí, jsme pomíšení. Možná vypadám trochu exoticky, ale nikomu by to nedošlo.“
„Ale stejně se líčíš. Abys vypadala jako ostatní.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Stejně se ti to nedaří. Vždycky bylo na tobě něco… jinak. Ale hezky jinak.“
„No právě.“
„Dobře. Takže jsi ji chtěla zabít, protože… tě kritizovala?“
„Ne,“ ušklíbla se. „Taky mě bila. Pasi to podle mě nevěděl. Když nebyl doma, občas mě za trest i zavírala ve skříni. Nemám ráda malé prostory.“
„Já taky ne,“ vyklouzlo mi.
„Také tě tvá matka zavírala do skříně?“
Usmál jsem se. „To zrovna ne. Ale taky mě týrali.“
„Týráním bych to…“
„Je to týrání, Jalmi. Vím, o čem mluvím.“ Povzdechl jsem si. „Pasi mi to před chvílí řekl, všechno. Jenom jsem to chtěl slyšet od tebe.“
Prudce vydechla. „Ona to dělala i Ylovi, ale míň. Má štěstí, že si to nepamatuje.“
„Nepřemýšlela jsi nad terapií místo vraždy?“ ušklíbl jsem se, ale humor na Jalmari očividně nezabíral.
„Já jsem… Měla jsem v plánu najít Neu a ukončit to. A pak… pak ukončit i sebe.“ Přejel mi mráz po zádech. Všechno ve mně křičelo, abych zvedl nohy na ramena a utekl, ale místo toho jsem ji objal.
„Už ti nikdo neublíží a ty nemusíš dělat ty věci, které jsi dělala. A ani bys neměla, nebo tě ta kletba dožene.“ Trochu jsem se odtáhl. „Můžu tě zavést za mužem, který tě ji zbaví. Nebo ti pomoct ji ovládat.“
Jalmi pohlédla na své ruce. „Udělala jsem pro to tolik a zbytečně… Nakonec jsem sbalila někoho odtamtud, z kmene, kde mi nabídli pomoc, víš? Musela jsem s ním… se s ním milovat. Nelíbilo se mi to. A bylo to zbytečné.“
Vzal jsem její dlaň do své. „Nebylo. Teď jsi tady a…“
„Jyrki, co…,“ ozvalo se mi za zády. Prudce jsem se otočil a hleděl do Tuivovy tváře. „J-Jalmari?!“ zakoktal, když se k němu otočila i černovláska. „Co tady děláš?“
„Rodinné setkání,“ zašeptal jsem a raději přesměroval pohled na Taimi a její knihu, kterou si očividně právě vypůjčila. Poezie zimních květů, to už jsem četl několikrát. Milá, ale zapomenutelná sbírka básní. „Jalmi je Ylova sestra.“
Tuivo dosedl mezi nás a Taimi ho napodobila. Jalmari znovu nasadila svou masku. „Dobře. Dobře,“ zamumlal Tuivo. „Tohle mi bude chvilku trvat zpracovat, ale…“ Protřel si oči. „Sakra, jak můžete všichni být tak klidní?“
„Je po všem. Jalmi už nemusí dělat, co dělala. Vysvětlím ti to, ale chtěla jen, aby Nea byla mrtvá. Proto i ublížila Jonimu. Ale teď je volná.“
„A… A zkusím nějakou terapii,“ překvapila nás Jalmi svým prohlášením.
Tuivo si ji dlouze prohlížel. „Možná bych měl taky.“ S Taimi jsme na sebe nevěřícně pohlédli. Tuivo se na nás zamračil. „Ne, vážně. Jestli se k tomu odvážila Jalmari, tak i já.“
„Vážně?“ zeptala se ho Taimi. „Přesvědčovali jsme tě tak dlouho, abys tam šel, a přitom stačilo, aby to udělal i někdo jiný?“
Tuivo pokrčil rameny. „Možná.“
„Tuivo,“ usmál jsem se na něj a políbil ho. Měl jsem v plánu ho políbit jen jemně, ale on to zřejmě nepochopil, protože mi strčil jazyk do úst a pevně mě držel. Došlo mi, že tentokrát mi de facto nedal šanci mu utéct, ale i když mi hlavou běžely myšlenky, že nevím, jak homosexualitu vnímají v Hetce, a že se Jalmi zmateně ptá Taimi, jestli jsme spolu, Tuivo se choval, jako bychom se neviděli deset let, a mně došlo, že ho miluji tak moc, že bych ho nechal se mnou dělat cokoli. Nakonec se ode mě odtáhl a zašklebil se.
„Bylo to moc, že?“
„Trochu. Ale bylo to dobrý.“
„Jyrki, promiň, já…“
„Ne, líbí se mi to. Jenom to nemusíš dělat na ulici. Ale měl bys to dělat častěji. Líbí se mi, když jsi impulzivní.“ Ucítil jsem na rameni dotek. Automaticky jsem dívku přitáhl k sobě. Myslel jsem si, že jsem objal Taimi, ale byla to Jalmari. I ta si to však zasloužila. Natáhl jsem k Taimi ruku a ona ji s úsměvem sevřela. Vsunula se mezi mě a Tuiva a hodně dlouho jsme tam společně seděli a pozorovali zapadající slunce.
„Slíbila jsem ti kávu,“ promluvila Jalmari jako první a opřela si hlavu o mé rameno. „Ale na tu je pozdě.“
„Na kafe není nikdy pozdě,“ namítl Tuivo.
„Říká někdo, kdo nemá problém usnout, hlavně teď v zimě,“ rýpnul jsem si do něj.
„Tak si dáme čaj,“ zasáhla Taimi do naší hádky. „Kavárna kousek od Pasiho domu bude ještě otevřená.“
„Auri by tě zabila. Chodit do kavárny na čaj je barbarský,“ podotkl Tuivo, ale dost ochotně se zvedl. Mířili jsme nazpět přes Hetku a bylo mi podivně hezky.