22. Jsem tady ještě doma?
Zrychlila jsem krok. Srdce mi bilo jako splašené. Byla jsem tady, v Pieni, tak blízko domovu. Tak blízko Ristovi. Po cestě mě několikrát napadlo, jestli to nebylo špatné rozhodnutí, ale teď jsem si byla jistá, že nikoli. V kmeni jsem byla spokojená, ale zároveň mi něco chybělo, něco v mém srdci zanechalo obrovskou díru. Možná vážně nebylo správné všechno opustit kvůli jednomu člověku, ale kvůli Ristovi už jsem to stejně udělala.
Mohla jsem se mu ozvat. To, co se bude dít s Veetim, sice věděl a souhlasil, po cestě jsem mu telefonovala, ale netušil, že se k němu chystám vrátit. Přemýšlela jsem, že se mohl přestěhovat jinam, že si možná našel někoho nového, ale neodhodlala jsem se na to zeptat. Jít a jít a blížit se ke známým dveřím bylo paradoxně snazší. Nevěděla jsem, co bude, pokud už mě u sebe takovým způsobem nebude chtít. Ale v nitru jsem cítila, že to se nestane. Nebo jsem v tom možná doufala.
Když jsem už stála na prahu a naposledy se nadechovala předtím, než zaklepu, zmocnila se mě závrať vyvolaná panikou. Bylo to tak hloupé! Co když Sydän neměl pravdu a v kmeni už nikdy nebudu vítána, tak jako jsem po odchodu nebyla ve svém rodném? Nebo Risto mohl pracovat. Měla jsem sice klíče, takže nestrávím dobu, než se vrátí, na ulici, ale možná by mi to za tu nezodpovědnost patřilo. Co když mě už nemiluje? Nakonec jsem ale usoudila, že bude lepší vědět, na čem jsem, a dala jsem Ristovi vědět, že někdo stojí za dveřmi.
Čekala jsem dost dlouho na to, aby mi začalo být trochu chladno. Zima se už proháněla i tímto městem, nejen severnějšími místy. Nakonec se přece jen ozvaly kroky. Jeho kroky. Poznala bych je všude. Rozhrnul závěsy a mohla jsem ho konečně vidět. Byl nádherný, jako vždy. Ztratila jsem se v jeho očích a on v mých. Musela jsem se usmát. Miloval mě, stále mě miloval. Díval se na mě stejně láskyplně jako vždy. Závěsy se znovu zatáhly a po chvíli konečně otevřel dveře. Oba jsme vykročili a pevně se objali. Nasála jsem jeho vůni a musela rozmrkat slzy dojetí.
„Lau,“ zamumlal mi do vlasů. „Já vím, že je to dlouho, co jsme se neviděli, ale za týden bych přišel.“
Trochu jsem se odtáhla. „O to nejde. Já… Máš někoho jiného?“
Risto se na mě zamračil. „Cože? Ty ses tady přišla zeptat, jestli někoho mám? Vážně?“ Jeho láskyplnost se úplně vytratila.
„Ne, samozřejmě že ne,“ potřásla jsem hlavou a vzala jeho dlaně do svých. „Chtěla bych zase být s tebou. Tady v Pieni, myslím.“ Nechápavě se na mě zamračil. „Napořád. Podívej, byla jsem v kmeni spokojená, ale… něco mi strašně chybělo. Patřím sem, k tobě.“
Risto se mi vytrhl. „Pojď dovnitř. A řekni mi, co se stalo.“ Nemohla jsem si pomoct, zněl mi tak hrozně odtažitě. Následovala jsem ho do kuchyně. Naší kuchyně, ale neměla jsem příležitost si to vychutnat.
„Proč si myslíš, že se něco stalo?“
„Čaj nebo kafe?“ zeptal se a zamířil ke konvici.
„Risto. Kašli na čafe a pojď ke mně.“
Přesně jak jsem doufala, usmál se. „Čafe?“
„To je zkrácení tý otázky čaj nebo kafe. Ale můžeš si zkusit udělat čaj s kávou dohromady, jenom to nedoporučuju.“
Ristovi cukly koutky a ledy se prolomily. Přešel ke mně a o poznání veseleji mě pohladil po rameni. „Dobře. Co se stalo, že tady chceš zůstat?“
„Už jsem ti to řekla. Chci být s tebou.“ Vstala jsem, abych se cítila jistěji. „Můžu tě políbit?“
Risto trochu zmateně přikývl. Nakonec jsem mu věnovala jen polibek na čelo, protože jsem ho nechtěla do ničeho tlačit. „Můžeš,“ řekl mi.
„Já vím,“ ubezpečila jsem ho a o kousek odstoupila, abych mu naznačila, že mu dávám prostor. „Miluju tě. Chci být s tebou. Kdybych si nemyslela, že jsi mrtvý, nikdy bych neodešla. Bylo mi v kmeni hezky, ale… jsou jiní. Já už nedokážu přemýšlet jako oni. Joki je navíc…“ Povzdechla jsem si. „Samozřejmě jsem si nemyslela, že mezi náma něco bude, ale nepopírám, že mě přitahoval. A zároveň mě hrozně vytáčel, protože se strašně sebelitoval a ještě se tu lítost snažil skrýt za… To je jedno. Je komplikovaný a já… den co den jsem chtěla víc domů. Jsem tady ještě doma?“
Risto přimhouřil oči, jak se to všechno snažil zpracovat. „Prostě jen tak? Prostě… budeme zase spolu?“
Usmála jsem se přistoupila k němu. „Ano.“
„Vrátíš se zase k zásilkám?“
„Vzali by mě?“
„Šéf tě zbožňuje,“ protočil oči. „Já… jsem jen překvapený, ale…“ Zavrtěl hlavou a konečně mi vtiskl na ústa pořádný polibek. Vklouzla jsem mu prsty do vlasů a on mě pevně chytil kolem pasu. „Samozřejmě, že jsi tady doma,“ vydechl nakonec a znovu mě vřele políbil. Nakonec jsme přestali, až když jsme oba měli opuchlé rty.
„Mám ti toho tolik co vyprávět,“ hlesla jsem. „Ale chtěla bych, abys mi nejprv vyprávěl ty.“
Risto pokrčil rameny. „Opravdu se nic novýho nestalo. Vlastně…“ odkašlal si. Naklonila jsem se k němu a on si začal nepřítomně pohrávat s pramínkem mých vlasů. „Našel jsem si psychologa.“
„Vážně? Co… co se stalo?“
Risto potřásl hlavou. „Nedokázal jsem se vyrovnat s tím, že jsi pryč. A taky…“ sklopil oči. „Něco jsem svěřil Taimi a dostalo se to k člověku, který to neměl vědět. Jde o… Miloval jsem Tuiva.“
„Já vím,“ ušklíbla jsem se.
„Jenže on to neměl vědět.“
„Taimi umí udržet tajemství, ale ne, co se týče Tuiva a možná ani Jyrkiho.“ Odmlčela jsem se. „Zareagoval zle?“
Risto omámeně zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, byl hrozně milý. Řekl, že mě má rád. Ne takhle, ale... to není to, co se snažím říct. Víš, jak dlouho jsem jím byl… no, posedlý.“
„Ano,“ připustila jsem.
„Tak ten problém mám s lidmi obecně. Moc se na ně emočně vážu. Proto jsem se nedokázal srovnat s tím, že tě vídám tak málo. Chci, abys to věděla. Jestli se i tak rozhodneš zůstat, tak… tak je možné, že na tobě budu až moc viset.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. To spolu zvládneme. Ten problém navíc řešíš s psychologem. Bude to v pořádku.“
„A když ne?“
Ušklíbla jsem se. „To budeme řešit potom.“
„Lauro?“ oslovil mě opatrně. „Víš, nejsem si jistý, že pokud by to trvalo dýl, tak bych si nikoho nenašel. Já… nevyhovovalo mi to.“
„Já vím. Nechtěla jsem ti ublížit.“
„Měl jsem s tebou žít v kmeni.“
„To není život pro každého. Pro mě už taky ne. V Pieni to dává mnohem větší smysl, být tu společně. Nezlobila bych se, kdybys někoho měl, vážně jsem po tobě nemohla chtít, abys byl tak osamělý.“ Odmlčela jsem se. „Víš, možná jsem i já na tobě emočně závislá a nejspíš je to špatně. Ale víš co? Je mi to jedno. Dneska jsem tady s tebou šťastná, a i když to třeba bude v budoucnu bolet, tak teď je to jenom krásný.“
„Tohle by můj psycholog fakt nerad slyšel,“ ušklíbl se.
„Tak mě nikdy nenechej s ním mluvit, nebo se dozví i další zajímavé věci,“ zazubila jsem se. „Ale jsem ráda, že ho máš. Věřím, že ti to pomůže.“
„Už mi to pomáhá,“ usmál se. „Nemůžu uvěřit, že jsi tady. Tak… tak povídej, co jsi prožila.“
Dala jsem mu rychlou pusu. „Chtěla bych čaj. Černý, prosím.“ Přikývl a dovedl mě ke stolu a následně pokračoval ke konvici. „Vypravila jsem se za svým rodným kmenem, respektive za Lovci, a našla tam Jokimu přítele.“ Risto zrovna napouštěl vodu a trhl sebou při těch slovech natolik, že trochu vody vyšplíchlo do dřezu.
„Cože?“ zasmál se. „Co… ne, počkej. Ten přítel… Vahva, viď?“
„Ty si pamatuješ, co všechno jsem ti o Lovcích vyprávěla?“ podivila jsem se.
Risto kývl. „Většinu. A Vahva asi jediný přichází do úvahy. Ale chci teda vědět, jak se sakra tohle stalo.“
Začala jsem vyprávět, stále ještě trochu dojatá z toho, že si pamatoval mé letmé zmínky o jednom z nejdůležitějších lidí v mém životě. Když jsem skončila, posadili jsme se na pohovku k hrnkům s čajem a beze slov, přesně tak, jak jsme začali, jsme se hladili, mazlili a líbali. Bylo to něžné, pomalé a nevinné. Po ty chvíle jsem se cítila jako fénix, který povstal z popela. Netušila jsem, jak moc mi chybí, dokud jsem ho neměla při sobě. Jako by se moje srdce vrátilo z černoty, ze zatracení, jako by šedivý svět opět získal své barvy a všechno bylo tak, jak má být.