Antiliiny příběhy

Promnul jsem si spánky. Vstřebat všechno, co kniha Atributy šamanů říkala, bylo těžší, než se zdálo. Už několikrát jsem ji odhodil, ale zároveň jsem měl pocit, že se konečně dozvídám něco uceleného a alespoň trochu to do sebe zapadá.

Brzy jsem pochopil, že člověk napsaný na obálce rozhodně není autor. Autorů bylo nespočet, protože mimo obecného výčtu toho, jak kletby fungovaly, se zde nacházely desítky příběhů o lidech, kterým magie zasáhla do života. O lidech jako já. Nesepsal je jeden člověk. Sepsal je soudě různých rukopisů i kvality každý, kdo navštívil maják. Někdo sám za sebe, někdo za člověka, kterého znal. Někdo úhledně, někdo naprosto nečitelně. Tajil se mi dech, když jsem listoval. Napsal tam něco Pasi? Měl bych začít od toho?

Chtěl jsem ho oslovit a zeptat se na to, ale z nějakého důvodu nebyl rád, že to čtu. Nesnažil se mi v tom bránit, ale hleděl na mě dost smutně. Možná se bál, že si vzpomenu, možná se bál, co udělám s náhle nabitými vědomostmi. Náhle mě to napadlo. Co když kvůli téhle knize s Neou zkusili odstranit ty vzpomínky? A co když kvůli té knize unesl Jyrkiho a ty další? Měl bych se ho na to zeptat?

Rozhodl jsem se, že dříve, než to udělám a než se pustím do příběhů, si zkusím sesumírovat myšlenky. Nicméně jsem si otázku zapsat vedle na papír, abych ji nezapomněl. Nalistoval jsem úvod knihy. Neexistovala teda jen jedna jediná kletba. Všechny jakýmsi záhadným způsobem pocházely od šamanů a primárně nešlo o kletby, ale o kouzla, která měla pomáhat. Buďto se vázala přímo na lidi, většinou na šamany, nebo častěji na předměty, protože ty se daly zničit a kletba se tak odejmula. Kouzlo vázané na lidi bylo věčné, zasahovalo i duši. To asi znamenalo, že smrt člověka nevysvobodila nebo něco takového. Jako by na tom záleželo a nějaká duše vůbec existovala, ale ve všem ostatním jsem byl ochotný knihu tolerovat.

Tahle kouzla se získávala pomocí nějakého rituálu. Upřímně bych čekal, že na něj budou potřebovat alespoň krev duhového jednorožce nebo něco takového, ale zřejmě šlo jen o to, aby byl člověk buďto dostatečně mocný, aby kletbu vytvořil, nebo, nebo si získal přízeň někoho mocného. Jestli by to fungovalo, i kdyby to ze strany mocného bylo  nedobrovolné, kniha neuváděla, ale ve výsledku by to tak chtěl udělat jen blázen, vzhledem k tomu, co ty kletby mohly způsobit. Každopádně jsem se asi musel smířit s tím, že otázku, kde se ta magie bere primárně, mi už nikdy nikdo nezodpoví. Ne jinak, než že se bere odkusi z vesmíru. Možná to nikdo kromě šamanů a podobných existencí ani nevěděl.

Já osobně bych do knihy přidal nějakou přehlednou tabulku, ale autor s nicněříkajícím jménem Taika se rozhodl každé kouzlo rozepisovat zvlášť. Nicméně jsem pochopil, ze existuje to kouzlo samotné, to, co se stane, když se zvrtne v kletbu, a co tomu má zabránit. Jak Taika psal nebo psala, kouzla byla vytvořená pro život v kmeni, mělo je posílit vždy něco, čeho je tam dostatek. Láska, pomoc, přijetí, ať už to znamenalo cokoli. Proto se stávalo, že když člověk opustil kmen, často se kouzlo změnilo v kletbu. Přestal dostávat to, co tomu bránilo. To mě zaujalo. Možná nebyl kmen tak špatným místem k životu, pokud tam člověk dostával to, co potřeboval.

Nejprve jsem se podíval na kletbu mrazu, protože o tom jsem věděl nejvíce. Nepřekvapilo mě, že kouzlo mělo původně zahřívat, Taimi to ostatně zmiňovala. Od účinků kletby měla pomoct láska v jakékoli podobě. Povzdechl jsem si. Kdyby mí rodiče nevyváděli hlouposti a nesnažili se instantně vyléčit moje trauma, mohla matka lásky dostávat dost.

Neodolal jsem a pohlédl na kletbu paměti. Účinek kletby mě nepřekvapil, samozřejmě se jednalo o ztrátu vzpomínek u sebe i u jiných. Zatajil se mi však dech u původního účinku. Měnění vzpomínek sobě i ostatním. Zřejmě jsem je tehdy nezměnil sám sobě, nebo ano? Změnili mi je Pasi nebo Nea?  Nebo někdo úplně jiný? A byla ta kletba vázaná na moji duši, nebo na nějaký předmět? Nebo jsem s ní neměl nic společného a byl jsem jen oběť?  A pokud na předmět, proč ho ještě Pasi nezničil? To vážně tolik nechtěl, abych si vzpomněl? Zapsal jsem si na papír poznámku, že na to se ho taky zeptám. Nicméně měnit vzpomínky stejně znělo jako nebezpečná schopnost. Ostatně jsem toho důkazem. Když jsem sjel očima ke způsobu, jak kletbu porazit, musel jsem se ušklíbnout. Už i ta kniha byla proti mně. Upřímnost. Upřímnost k sobě i k ostatním byla klíčem. Přesně to, k čemu mě chtěli všichni přimět. Když budu upřímný, vzpomenu si. Tělem mi projelo podivné chvění. Možná upřímnost souvisela i s pravdou, proto si Pasi myslel, že si vzpomenu, když mi bude vyprávět o době, kdy jsme si byli blízcí.

Upoutalo mě slovo ospalost, takže jsem si rychle pročetl i další kletbu, kletbu spánku. Ospalost nezněla jako tak hrozné prokletí, oproti umrznutí nebo ztrátě paměti, ale pak jsem si uvědomil, že je to Tuivova kletba. Získal by energii, ale takto ho potřeba spánku málem zabila. Zamračil jsem se nad způsobem, jak kletbu porazit. Vnitřní svoboda. Tuivo mi to sice říkal, ale teprve teď mi došlo, že si šamani jeho kmene vážně mysleli, ze dokáže v kmeni zůstat vnitřně svobodný, se všemi těmi pravidly. Buďto by se jim naplno podřídil, nebo, jak se stalo, ho zlomila. Ne hned, žil tam koneckonců deset let, ale postupně ano. To, že ho zbičovali, byla zřejmě vážně ta poslední kapka. Zachvátila mě vlna soucitu.

Sám nad sebou jsem zavrtěl hlavou. Tuivo by o lítost nestál. Pohlédl jsem nazpět do knihy a došlo mi, že znám i další kletbu. Kletbu zkamenění. Označení vypovídalo i o účinku. To ale nebylo to, co mě zaujalo. Tentokrát mi utkvěl v hlavě původní smysl. Přeměna vody v kámen. Palo. Rychle jsem pohlédl na to, co mělo člověka kletby zbavit. Přijetí. Taikovi nebo Taice, pokud to vůbec mělo být jméno, to nestálo za vysvětlení. Přijetí toho, kým je, to zřejmě nebude, Palo se okázale pokoušel ignorovat existenci té kletby, přestože v jeho případě to kletba ani neměla být. Šlo o přijetí druhých? Vzpomněl jsem si, jak tolerantně a chápavě se ke mně od samotného začátku choval. Možná to znamenalo oboje a proto jeho magie nefungovala, jak by měla, proto měnil vodu v kámen, ale neřízeně, možná proto proklel to jezírko v jeskyních. Uměl přijmout ostatní, ale ne sebe.

Poslední  dvě ze sedmi popsaných kleteb jsem jen prolétl očima, protože jsem neznal nikoho, koho by se týkaly. Naštěstí. Jedna z nich, kletba prachu, způsobovala, ze dotyčný vše, čeho se dotkl, měnil v prach. To znělo dost krutě, a ještě krutěji zněl úděl. Jestli jsem to dobře pochopil, způsob, jak se toho zbavit, neexistoval. Dalo se tomu jen zabránit používáním této magie, magie léčení a snímání kleteb ostatních. Kdo by něco takového vůbec chtěl? Kniha i varovala, že takové kouzlo je obrovská zodpovědnost a většinou ho šamané a jim podobní nikomu nedávají.

 Poslední kletba byla sice o něco mírnější, ale její účinek mě děsil. Slepota. Pomoc. Mohlo to sice znamenat i to, že dotyčnému někdo pomůže, ale také to, že on pomůže druhému. Původním kouzlem byla jasnozřivost. Zamračil jsem se na knihu. Věděli, že vytvářejí něco, co se může takhle zvrtnout? Jestli ano, tak to byli šílenci. Do příběhů se mi ještě nechtělo, tak jsem popadl papír s otázkami pro Pasiho a přešel ke křeslu, ve kterém hltal své oblíbené dobrodružné romány. Ještě než jsem došel, vzhlédl a nejistě se usmál.

„Mám nejraději jeden příběh o té kletbě prachu, protože ukazuje, že život může pokračovat, i když se ta kletba projeví. Je to o dívce, která… podej mi tu knihu, nalistuju ti ho.“

Poslechl jsem ho, ale od otázek jsem neupustil. „Napsal jsi do tý knihy taky něco?“

Vzhlédl a smutně kývl. „O Nee. O Jyrkim a všech před ním. A o tobě, samozřejmě. Proto jsem nebyl nadšený, že jsi tu knihu objevil. Nevím, jestli ti chci takhle odhalit všechno.“

„Takže se nebojíš, že si vzpomenu.“

Zaváhal. „Mám z toho strach. Ale hlavně už tě nechci ztratit. A možná… možná jsem vždycky nebyl ten nejlepší otec. V tý knize…“ nedokončil větu.

Potřásl jsem hlavou. „Je mi to jedno. Jak jsem řekl, poznal jsem tě tak, že mi řekli, žes unesl Jyrkiho. Horší to fakt nebude.“ Usmál se. Využil jsem jeho sdílnosti a pokračoval. „To mazání vzpomínek… já to umím?“

„Ty ne. Jenom já. Já a Nea…“ Skousl si spodní ret. „Narodili jsme se v kmeni.“

Chvíli jsem tu myšlenku zpracovával. „Takže ty seš upřímný. Jinak bys to neuměl. A já být upřímnej nemusím.“

Zasmál se. „Snažím se být. A ty bys měl taky, upřímnost je každopádně dobrá věc. Každopádně, měl jsem na rozdíl od jiných štěstí. Věděl jsem, že je to i kletba, ještě než jsme odtamtud odešli. Šamani z našeho kmene si tu možnost připustili, tak nás varovali.“

„Proč jste odešli?“ špitl jsem.

Znovu se smutně usmál. „Kvůli tobě. Vlastně kvůli Nee. Chtěla pro tebe nový život, lepší, volnější. Já jsem byl v kmeni spokojený, ale… miloval jsem ji.“

„Tak moc, že jsi odešel.“

„Aby se v Hetce opakovalo totéž. Zase pro tebe chtěla něco víc. A já… já bych znovu odešel do světa, kterej neznám. Ale pak jsi ztratil paměť, ona se rozhodla ti dát nový život a začala chřadnout. Tak mi došlo, že nikdy nemilovala mě, ale tebe. A pak už jsem nemohl já milovat ji. To kletbu spustilo naplno, přestože s tím, ze se to stane, Nea určitě nepočítala.“

Potřásl jsem hlavou. „Ale ty jsi mě měl rád celou tu dobu. Hledal jsi mě. Proč ona ne? Proč mě neměla ráda i přesto, že jsem si ji nepamatoval, když ty jo?“

„Neměl bych pomlouvat tvoji matku.“

„Ale?“

Trpce se usmál. „Ale Nea nedokáže milovat bezpodmínečně. Prostě tě nedokázala mít ráda, když jsi k mí ty nic necítil. Proto se tě dokázala tak snadno zbavit.“

Povzdechl jsem si a vyslovil své myšlenky. „Mrzí mě, že jsi kvůli tomuhle zjistil, že tě nemiluje.“

Rychle zamrkal, jako by chtěl rozehnat slzy. „Upřímnost k sobě, nezapomeň. Tak trochu jsem to tušil. Jsem rád, že to vyšlo najevo.“ Povzbudivě jsem mu stiskl rameno a uvědomil si, že je mi Pasi den ode dne bližší a Nea vzdálenější. Samozřejmě jsem si chtěl vyslechnout její verzi, ale jak jsem ji mohl zachránit svou láskou, když žádná nezbyde?

„Najdeš mi ten příběh o tý holce s kletbou prachu?“ rozhodl jsem se rozptýlit. Pasi s úsměvem zalistoval knihou.