7. Vůbec se mi to nelíbí
Jyrki sevřel mou ruku ještě pevněji než předtím. Byl jsem na něj hrdý. Sice to neudělal poprvé, ale věděl jsem, jak velký krok pro něj je někomu sám zavolat. A ještě s prosbou o pomoc. Sice nedal hovor na hlasitý odposlech, ale seděl jsem dost blízko na to, abych slyšel i slova na druhé straně.
„Ještě jednou,“ ozval se pilot. „Ty po mě chceš, abych vás vzal na území kmene? Teď, v téhle situaci?“
„Oni ti neublíží, ani když přiletíš letadlem. Je to kmen Tuiva a Taimi. Známe je. Kromě toho přistaneme opodál a…“
„Promiň, Jyrki, ale moje odpověď je ne. Víš, že tě vždycky vezmu, kam potřebuješ, ale odmítám se zaplést do téhle války ještě víc, než doteď. Měl bych být na straně armády, uvědomuješ si to?“
„Ne?“ vydechl. Sledoval jsem zklamání v jeho tváři. Byl si tak jistý, že mu Niilo pomůže. Zavrtěl jsem hlavou. Takhle jsem to nemohl nechat. Natáhl jsem se pro telefon.
„Jyrki,“ šeptl jsem. „Předej mi ho.“ Málem to udělal, ale Taimi ho zastavila.
„Ne. Tuivo, tohle ti nedovolím,“ špitla ještě tišeji než já.
„Nedovolíš mi co? Pomoct mu?“
„Tohle ale není o pomoci, tohle…“
„Můžete být zticha?“ sykl Jyrki. Krátce zavřel oči, nejspíš aby se uklidnil. Bolelo mě vidět ho takhle. „Niilo,“ oslovil muže na druhé straně. „Promiň, že jsme tě otravovali. Zařídíme si to jinak.“
„Jak jinak?“ namítl jsem. Se spřežením to bude příliš pomalé. Taimi na mě varovně sykla.
„V pohodě,“ odpověděl pilot. „Když někdy budeš chtít přepravit za nějakým normálním účelem a budu tam mít cestu, vezmu tě. Ale takhle ne.“
„Děkuju. I tak pro mě toho děláš hodně,“ vydechl Jyrki. Připadalo mi to od toho jeho kamaráda sobecké. Vždyť šlo o celou budoucnost kmenů, a stejně už do té války zatažený byl. Dříve, než to Jyrki položil, jsem mu vytrhl telefon. Nečekal to, tak se mi to povedlo.
„Tady Tuivo,“ ozval jsem se. Taimi něco řekla, ale nedokázal jsem to vnímat. „Podívej. Jsem ti strašně vděčnej za všechno, co jsi pro Jyrkiho udělal.“
„Ale?“ ozval se v telefonu odměřený hlas.
„Ale tvoji pomoc fakt potřebujeme.“
„Skvělý, ale já nepotřebuju tu vaši.“
„Zaplatíme ti.“ Jyrki mě zatahal za paži, ale ignoroval jsem ho. Ignoroval jsem i to, že ho Taimi bere kolem ramen a někam ho vede. Vyřeším to s nimi později.
„To je hezký a uvítal bych to, ale o peníze nejde. Prostě je mi nějaká válka ukradená, jasný?“
„Jak ti to může být ukradený?“ Pak jsem si vzpomněl na jednu z mála informací, které jsem o něm věděl. „Vždyť tvoje holka je taky z kmene.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. Zaskočil jsem ho. „Není to moje holka. A tohle je dávná minulost.“
Zaťal jsem zuby. „Když tam nebudeme dost rychle, dost rychle s tím nezkusíme něco udělat, chytí nás policie.“
„Já vím. Jyrki mi to předtím říkal. Ale to je váš problém.“
Rozčiloval mě. „Myslel jsem, že jste kamarádi. Kamarádi tak sobečtí nebývají.“
Niilo se suše zasmál. „Jsme. Ale mám svoje hranice a Jyrki to ví. Nepomůžu mu za každou cenu. A on to akceptuje. Měl bys i ty.“
Nelíbilo se mi, že se Jyrki přátelil s někým takovým. Niilo mi přišel zvláštní už tehdy, kdy jsme šli zachránit psy, ale vždy Jyrkimu pomohl, tak jsem si myslel, že není tak špatný, jak působí. Ale zřejmě jsem měl dát na první dojem.
„Fajn. Tak si užívej… nevím, co vlastně, když nemůžeš ani lítat, kam bys chtěl.“ Odhodil jsem telefon a zvedl se. Zamířil jsem k ložnici, odkud zněly hlasy mých přátel. Chtěl jsem hned vejít, ale Jyrkiho slova mě přiměla zůstat na prahu.
„Prostě… prostě jsem si jenom nikdy nevšiml, že tohle dělá. A nechci, aby to dělal zrovna Niilovi. Taky neměl úplně nejlehčí život.“
„Nezměníš ho. Ani ty ne. Prostě mu můžeš říct, aby to nedělal a on se bude mírnit, ale stejně ho to vždy napadne,“ odpověděla Taimi. O čem to mluvili? Tedy, došlo mi, že o mně, ale o čem přesně?
„Chci, abys byla upřímná. Dělá to i mě? Manipuluje se mnou?“ Aha. Tohle si myslel? Myslel si, že jsem s Niilem manipuloval? Chtěl jsem mu přece jen ukázat, že se ho ta válka týká a bude lepší i pro něj, když nám pomůže.
„Ne,“ překvapila mě Taimiina odpověď. Čekal jsem, že se bude snažit Jyrkiho získat na svou stranu, ale říkala, že žádné strany nejsou. Nejspíš to tak vážně viděla. „Tobě ne. Je tady jedna věc, proč jsem to s Tuivem nevzdala už dávno. On není bezcitný. Vůbec není. Dělá to všechno pro tebe, pro nás, ale využívá k tomu lidi, na kterých mu nezáleží.“ Zaťal jsem zuby. Měl bych odejít. Nikoho jsem nevyužíval, jen to ve výsledku pro Niila i Mirju bude lepší, když vyhrajeme my. „Pojď dovnitř.“ To mě zmátlo.
„Cože?“ vyhrkl Jyrki.
„Slyšela jsem jeho kroky, zase tak tiše chodit neumí. Tuivo, pojď dovnitř,“ vyzvala mě. Neochotně jsem otevřel dveře. Postřehl jsem strach smíšený s nejistotou v Jyrkiho tváři. Přešel jsem k němu a prohrábl mu vlasy.
„Nemusíš se cítit provinile. Nic špatnýho jsi neřekl. A neměj strach. Niilo na to stejně nepřistoupil.“
Jyrki kupodivu odstrčil moji dlaň. To ještě nikdy neudělal. Ne takhle. „Vzal jsi mi mobil a pletl se do mých rozhovorů. Niilo je můj kamarád. Jestli si k němu časem najdeš cestu, tak budu jenom rád, ale on pomáhá mě. Ne tobě.“
„Aha. Takže je v pohodě, že ty sis našel kamarády přese mě, ale opačně ne?“
„Tuivo,“ sykla varovně Taimi. Jyrki si to však uměl vyřídit sám.
„Tak to nebylo. Minimálně ne s Auri. A ty to víš. Neplánoval jsem to. Jen chtěla ty projížďky a skamarádili jsme se u toho. Proto jsem nechtěl, aby se Joni tehdy snažil. Nechtěl jsem, aby mě měl rád proto, že mě máš rád ty.“
Potřásl jsem hlavou. „Nemanipuloval jsem s ním. Ty jsi mu taky přednesl fakta. Že mu ten kmen neublíží.“
„Řekl jsi, že ho potřebujeme. Chtěl mu zaplatit,“ vložila se do toho Taimi. „A pak jsi do toho zatáhl Mirju.“
„Ty jsi slyšela i tohle?“ povzdechl jsem si.
„To je manipulace, Tuivo. Jyrki ho tou informací, že mu ten kmen neublíží, chtěl uklidnit. To je rozdíl.“ Pohlédl jsem na svého přítele a viděl něco, co jsem vidět nechtěl. Souhlasil s ní. Zhluboka jsem vydechl. Musím si nějakou dobu dávat pozor, abych nikoho moc nepřesvědčoval.
„Fajn. Co chcete dělat?“ Oba na mě překvapeně pohlédli. „Co? Myslím, že máme větší problém, než to, jestli manipuluju s lidma nebo ne.“ Jyrki na mě stále zíral, ale Taimi byla pohotovější.
„Nevím. Máme jinou možnost, než se tam dostat se spřežením?“
„Nestihneme to. Budeme muset na policii. A doufat, že nás z toho moje manipulace dostane.“ Taimi se na mě zamračila. „Co je? To, že se vás dvou na nic moc neptali, má svůj důvod.“
Jyrki se ušklíbl. „Co jsi jim řekl?“
„Pravdu. V podstatě. To je jedno. Vykecám se z toho, když to jen trochu půjde.“
„A když to nepůjde?“ vydechl Jyrki.
„Nevím, jestli tě vůbec mají za co zatknout, dokud nevysvětlí, jak si zmrazil ten bazén. Což bez magie nevysvětlí. Ale to je vedlejší. Musíme varovat kmen. Třeba můžeme zkusit...“
„Kdyby ses nesnažil získat tu slevu, kdybys netrval na tom, že tam půjdeme, nic z toho by se nestalo,“ zavrčela Taimi.
„Aha. Takže je to všechno moje vina.“
„Ano, Tuivo. Je to tvoje vina. Tím, že ses snažil nám udělat radost, jsi nás ohrozil.“
„Nevěděl jsem přece…“
„Dost!“ přerušil nás Jyrki. „Taimi, tohle není jeho vina, ne víc než moje. Obviňování nám nepomůže.“ Několikrát se zhluboka nadechl.
„Co Veri?“ navrhl jsem. „Říkal jsi, ze je vstřícnější než Niilo. Vím, že už pomáhá Ylovi, ale možná by si našel čas pomoct i nám.“
Jyrki se zamyslel. „Nevím. Nechci ho tolik ohrozit.“
„Bude to jeho rozhodnutí, jestli nám pomůže nebo ne.“
Jyrki se roztřeseně nadechl. „Zavolám mu.“
„Nemusíš to dělat ty,“ nabídl jsem se. „Jeden hovor jsi už dneska zvládl. To je víc než dost.“
Usmál se na mě. „To je v pořádku. Ale chci, aby ses do toho nevložil, a to ani když nesouhlasí, dobře?“
„Můžeš mu zavolat sám,“ nabídl jsem mu. „Jestli budeš míň nervózní.“
„Možná jo. Promiň, Tuivo. Neber si to osobně.“
Stiskl jsem mu rameno. „Věřím, že to zvládneš. Taimi, pojď,“ vyzval jsem svou přítelkyni a opustil ložnici. Když jsme vyšli, založila si ruce na prsa.
„Navrhl jsi mu to, protože sis se mnou chceš promluvit?“
Protočil jsem oči. „Ne. Tak špatný zase nejsem. Fakt to bylo myšleno dobře pro něj.“
„Tak jsem to…“
„A vůbec, o čem chceš mluvit?“
„No, třeba že ho přesvědčuju, že jsi manipulátor?“ usmála se chladně.
Uchechtl jsem se. „U bohů, Taimi. To jsme zase na začátku nebo co? Řekla jsi mu svůj názor a asi ho chápu. A věděla jsi, že to slyším.“
Překvapeně se usmála a pak mě objala. „Ty jsi tak naprosto příšerný s tím, co děláš ostatním lidem, ale zároveň jsi tak hrozně upřímný a hodný k nám. Nesnáším tě za to.“
Políbil jsem ji do vlasů. „Třeba je tohle součást nějaké velké lži taky. Jsem k vám hodný, dokud…“ Nechal jsem větu schválně nedokončenou.
„Nedělej si z toho legraci. Vůbec se mi to nelíbí, víš.“
„Tu policii to vyřešilo. A získali jsme tím spoustu slev.“
Pohlédla na mě. „Já vím. O to je to horší. Vidím, že je to užitečné. Ale nerada to vidím.“
„Vám bych to neudělal. Přísahám. Vy dva byste na to stejně přišli.“ Chtěla mi něco odpovědět, ale z ložnice vyšel Jyrki a usmíval se.
„Souhlasil. Úplně bez problémů.“
„Skvělý!“ Pevně jsem ho sevřel do náruče. Nebylo mi jasné, proč to nejprve zkoušel u Niila, když to s Verim bylo tak jednoduché, ale nejspíš v pilotovi viděl někoho, komu by měl dát šanci být lepším člověkem. Tak jako ho viděl ve mně.