6. Až si to přečteš, pochopíš
Pozoroval jsem z okna zasněžené břehy oceánu, když jsem ucítil ruku na rameni. Přál bych si, aby mě přestal takhle děsit, ale ještě jsem si nedovolil ohradit se, byl jsem na něj tady koneckonců odkázaný. Navíc mě jakákoli chuť na výčitky přešla, když mi věnoval laskavý úsměv.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě.
Odfrkl jsem si. „Je tady dost zima. Ne uvnitř, ale venku jo. Jak to, že ta voda nezamrzla?“
Sevřel mi rameno ještě pevněji a postavil se vedle mě. Upřel pohled před sebe. „Zamrzá málokdy. Hřeje ho Severní proud. To jsi v geografii nedával pozor?“
Zmátl mě tím. „Ale na podzim zamrzl. Proto jste s Jyrkim nemohli za Neou. Tak proč…“
Začal se smát. „Nezamrzl. Já jsem to Jyrkimu řekl, aby nehledal způsob, jak se přes něj dostat, myslím nějakou loď nebo něco. Mohli jsme jít za Neou hned, ale chtěl jsem počkat, až se mu vrátí schopnosti.“
„Jyrki nevěděl, že nezamrzá?“
„Stát se to může. A navíc, Jyrki tak nějak počítal s tím, že se v téhle oblasti vyznám líp než on. Proč se na to ptáš?“
Vysmekl jsem se z jeho objetí a pokrčil rameny. „Ptal ses, nad čím přemýšlím. Takže… bylo asi docela blbý, když jsi konečně našel někoho, kdo by zvládl konfrontovat moji matku, a on zrovna neměl schopnosti.“
„Vysmíváš se mi?“ zeptal se, ale kupodivu zněl pobaveně.
„Ne. Myslím to jako fakt.“
„Alek… Yle,“ opravil se a povzdechl si. „On by to zvládl. Zvládl by použít svoje schopnosti, aby Neu vyděsil. Ale nejspíš by u toho zemřel.“
„Měl jsi to nejprv v plánu? Než sis ho oblíbil. Udělat to i přes jeho smrt co nejrychleji.“
Usmál se, mírně a klidně. Nevím, jestli ho vůbec něco dokázalo vyvést z míry. „Já ho měl rád od začátku. Chvilku jsme si povídali, ještě než zjistil, že ho chci donutit jít se mnou.“ Takže ten problém, že jsme si s Pasim moc neměli co říct, nebyl v něm. I Jyrki to zvládl. Problém byl ve mně. Založil jsem si ruce na prsa.
„Fajn. Tak proč jsi prostě tak nějak nepřijal Jyrkiho za vlastního? Nemá otce, víš. Ne tak docela.“
„Ale no tak,“ odfrkl si. „Ty opravdu žárlíš na to, že jsem s klukem ve tvým věku strávil nějaký čas?“
„Ne, to ne. Ale viděl jsem vás, když jsem za tebou přišel poprvý. To, co máte mezi sebou, bude vždycky víc, než mezi mnou a tebou.“ Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak hořce, ale Pasi stáhl rty do úzké linky. Když už jsem ale začal, chtěl jsem vyslovit všechno. „Bez stejný krve by nám nezbylo nic společnýho. Proč ti ještě stálo za to se mnou vůbec mít něco společného? Jenom proto, že jsi mě dlouho hledal?“
Zavrtěl hlavou. „Když jsi byl malý, byli jsme si blízcí. Říkal jsem ti to.“
„Předtím, než jsem na tebe zapomněl.“
„O co se snažíš?“ zamračil se.
„Říct ti, ať mě nechytáš za rameno. Ať se mě nedotýkáš. Jsem tady, abych se setkal s Neou, a pak uzavřel tuhle kapitolu života. Našel jsem svoje biologický rodiče, odškrtnu si to v seznamu životních cílů a prostě půjdu dál. A ty bys měl taky.“
O krok ucouvl. Bylo mi ho líto, ale musel to vědět. „Hledal jsem tě třináct let.“
„Takže je ti líto investovaný energie.“
„Ne. Sakra, ne. To není to, co se snažím říct. Nikdy jsem tě nepřestal mít rád, dobře? A pokud jde o Jyrkiho, tak mě stejně vždycky uvidí jako toho, co ho unesl.“
„To není pravda a ty to víš.“
„Podle týhle logiky bych musel hledat každýho, s kým jsem na tu cestu vypravil.“
„Ne. S Jyrkim to bylo jiný. A hlavně vzájemný. Jenom říkám, ať tu energii investuješ to něj, ne do mě, jasný?“
Odvrátil tvář a já už jsem si myslel, že jsem ho vážně přesvědčil, ale on se pak znovu usmál tím svým klidným úsměvem. „Bojíš se, že se to stane znovu? Že něco vztah mezi tebou a mnou takhle rozbije?“
„No, paměť mi už nevymažeš.“
„Tak to nemyslím. Máš strach si mě k sobě pustit.“
„Ne, o to nejde. Já chtěl. Vážně chtěl. Jenže si nemáme co říct.“
„Zrovna teď mluvíme.“
„Víš, jak to myslím. Nemáme nic společnýho.“
Potřásl hlavou. „Ty se totiž nesnažíš. Nesnažíš se se mnou mluvit, začít rozhovor, i kdyby to mělo být trapný. A moje snahy jsou někdy jako mluvit do zdi.“
„Takže je to moje chyba?“ zeptal jsem se uštěpačněji, než jsem měl v úmyslu.
Smutně na mě pohlédl. „Ne. Musel ses celej život cítit tak sám, když jsi neměl rodinu a kamarády jsi k sobě nepustil. Vytvořil sis moc tlusté zdi. A buďto můžeš přidat další cihly, což zrovna děláš, nebo… nebo mě pustíš dovnitř.“
Jeho slova mě zasáhla víc, než by zřejmě měla. Možná měl pravdu, dávalo by to smysl. „Promiň. Vím, že se snažíš. Vyprávěj mi něco o době, kdy jsme si byli blízcí.“
Byl jsem si tolik jistý, že přijde s nějakou dojemnou nebo legrační historkou, že mě vyvedlo z míry, když rozvážně zavrtěl hlavou. „Bojím se, že to nějak vyruší to kouzlo. Že si vzpomeneš.“
Protočil jsem oči. „Tak si vzpomenu, že na mě zaútočili ptáci. To je toho.“
„Ne. Ty to nechápeš. V noci ses budil s křikem. Počůrával ses.“
„To jsem vědět nepotřeboval.“
„Snažím se ti říct, že to bylo fakt zlý.“
„Ale i tak. Traumata se dají řešit i jinak, než že je vymažeš. Což ani nevyšlo úplně.“
„Nechci ti ublížit.“
„To už jsi udělal.“
Najednou mi ten jeho klid, s jakým mi čelil, ty jeho pevně stisknuté čelisti a stažené obočí, přišel děsivý. Možná jsem to přece jen přehnal. Vždyť jsem mu vyčítal úplně všechno. Povzdechl jsem si.
„Pasi? Promiň.“
„Vážně chceš slyšet něco z tý doby? I za cenu toho, že si vzpomeneš?“
Pousmál jsem se. „Nemusí to být dneska.“
„Vždyť jsi říkal, že tě jenom zavedu za Neou a…“
„To jsem si připravoval další cihly do svý zdi,“ usmál jsem se. „Já prostě neumím víst rozhovory. Měl jsem štěstí na lidi, co to vždycky dělali za mě.“
„Nemusíme si povídat. Možná to přijde časem, ale každopádně, i mlčet společně je v pohodě. Stačí, že jsme tady spolu. Vlastně si klidně dělej, co chceš. Je tady ta knihovna. A sauna.“
Zašklebil jsem se. Ani jedno mě moc nelákalo, ale zřejmě tady moc věcí na práci nebylo, pokud nechci jít ven, což jsem rozhodně nechtěl. Ale předtím, než se rozhodnu, do čeho se pustím, zbývala ještě jedna věc. Přistoupil jsem ke svému otci a krátce, ale pevně jsem ho objal. Neodvážil jsem se na něj podívat.
V sauně jsem se většinou nudil, tak jsem se vydal k policím s knihami. Občas jsem sice četl, většinou nějaké horory nebo sci-fi, ale všechno tady působilo staře a nudně. Bloudil jsem mezi policemi a cítil na sobě upřený pohled.
„Co je?“ ohradil jsem se. Pasi ke mně přešel a jednu knihu vytáhl. Vypadalo to na nějaký dobrodružný román, ale působil zašle a od pohledu pro mě naprosto nezajímavě.
„Jsou to knihy, které tady lidi nechali. Nebudou mezi nimi zrovna literární skvosty.“
„No, hádám, že zabaví na dýl než ta sauna.“
„Pořád můžeme zkusit to povídání si o době, když jsme si vzali blízcí.“
Na okamžik jsem nad tím zaváhal, ale zavrtěl jsem hlavou. „Myslím, že teď se na to necítím.“ Otočil jsem se nazpět ke knihovně, a v ten moment mě to udeřilo do očí. Ten název. Artefakty šamanů. Ihned se mi vybavila Taimiina květina. A Tuivo se zmínily že on sám nosil nějaký amulet. Mohly artefakty znamenat tohle? Vytáhl jsem knihu a přejel prsty po přívěsku na titulní straně.
„Taimi měla tu květinu," prohlásil jsem.
„Ano. Láska je jedním z nejčastějších darů. Ale je také nejzrádnější, protože je těžké ji najít, když odejdeš z kmene.“
Zamračil jsem se. „Takže ten dar se změní v kletbu jenom proto, že ten člověk odejde?“
„Není v tom žádná zlomyslnost ze strany šamanů. Musí být dlouhodobě nablízku tomu amuletu, aby správně fungoval. Aby čerpal zdroj své síly z vesmíru, a ne z těch lidí.“
Zamračil jsem se. „Z vesmíru?“
„Ano. Odtamtud pochází veškerá magie. V tý knize je to vysvětlený, ale nevím, nakolik tomu věřit. Pochází odtamtud, protože tam sídlí bohové a řídí pohyby hvězd, planet, ale i osudy lidí… Víš, jediný, co vím, je, že magie existuje, to víš i ty, ale netuším, jestli vůbec někdo ví, kde se bere. Možná tady prostě jenom je a někteří ji umějí ovládat.“
Odfrkl jsem si. To na mě bylo příliš, ale na druhou stranu, sotva jsem mohl zpochybnit ty důsledky kleteb, které jsem viděl na vlastní oči. Odložil jsem knihu. „Myslím, že některý věci je lepší nevědět.“
„Dobře. Jen kdybys chtěl, je… je tam i způsob, jak jsme s Neou chtěli vymazat tvé vzpomínky.“ Opatrně jsem knihu zase vzal do ruky. „A předem se omlouvám. Až si to přečteš, pochopíš, za co.“