4. Vždycky se k němu vrátí
Zrovna jsem chtěl Jyrkimu nabídnout, ať se mnou přichystá snídani, když se ozvalo zazvonění telefonu. Ne ovšem mého, ale jeho. Pohlédl na obrazovku a zašklebil se.
„Venla,“ oznámil mi, zatímco telefon stále vyzváněl.
„Co ještě chce?“ povzdechl jsem si a pohlédl na Jyrkiho trochu znepokojený výraz. „Jestli ti vadí to zvonění, tak to ztiš.“
„Volá dlouho,“ ozvala se Taimi. „Možná by sis měl alespoň vyslechnout, co chce.
„Přesvědčovat ho, aby ji navštívil,“ protočil jsem oči. „A on, Otssi a Venla by byli jedná velká šťastná rodinka. A vsadím se, že to ani není její nápad.“ Telefon zmlkl.
„Myslela jsem, že ji chceš někdy navštívit,“ hlesla Taimi.
„To sice jo, ale ještě nejsem připravenej, po tom, co…“ začal Jyrki, ale vzápětí ztichl. Znovu se ozvalo zvonění, tentokrát z mého mobilu. Neváhal jsem a zvedl jí to. Třeba měla Taimi pravdu.
„Dobrej,“ řekl jsem.
„Tuivo,“ vyhrkla Venla a zněla vážně nervózně. „Je tam někde Jyrki?“
„Jo, Jenom má vypnutej mobil. Chcete ho…“
„Ať přijede do Pieni, prosím. Ne… ne za mnou domů. Do nemocnice. Já…“ Rozvzlykala se. Jyrki ke mně s tázavým pohledem natáhl ruku, ale teď jsem mu Venlu nechtěl předávat.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se jí.
„Otssi. Napadl mě. Zbil mě a já… já jsem utekla ven. A pak mi někdo zavolal záchranku a… a… potřebuju ho. Potřebuju se mu omluvit a… potřebuju ho při sobě. Prosím.“ Netušil jsem, co mám dělat. Za obvyklých okolností bych jí řekl, že si za to může sama, protože Otssi znovu pustila do svého života, ale nejspíš byla v dost vážném stavu.
„Já… já vám hned zavolám zpátky. Prosím, počkejte,“ vydechl jsem nakonec a utnul hovor. Svěsil jsem paži. Taimi mě okamžitě objala a Jyrki stál naproti mně se s rukama založenýma na hrudi.
„Proč jsi mi ji nepředal?“ zeptal se.
Potřásl jsem hlavou. „Byla rozrušená. Jyrki, ona skončila v nemocnici. Otssi ji napadl.“
Potřásl hlavou. „Ne. Je to jeden z dalších triků. Chce mě jenom dostat do Pieni. Kdybych tam přijel, řekne mi, že se nic nestalo, nebo se pokusí hrát, že tam teda byla a už se vrátila.“ Jestli jsem předtím netušil, co dělat, tak to nebylo nic oproti tomuhle.
„Znělo to, že je to doopravdy.“
„To ona umí,“ odvětil. Věděl jsem, že by si to Jyrki nevymyslel, ale zároveň jsem slyšel Venlu, slyšel jsem, jak zněla opravdově.
„Proč si s ní nepromluvíš sám?“ otázala se Taimi a pustila mě. Dotaz směřovala k Jyrkimu.
„Protože i kdyby byla v nemocnici, je v dobrých rukách. Já ji určitě navštívím, ale ne teď a ne tam. Musíme se teď od Pieni držet dál, kvůli tobě, Taimi, a té kletbě, však víš.. A slíbil jsem Auri, že si zítra vyjedeme. Nemůžu to zase zrušit.“
„Jyrki, měl bys tam jet. Je to tvoje matka a potřebuje…“ začala naše přítelkyně. Viděl jsem, jak Jyrki zaťal pěsti, i Taimi to viděla, protože o krok ucouvla.
„A kde byla ona, když jsem ji potřeboval?“ vydechl a zavrtěl hlavou. „Jdu ven. Projít se. Nikdo za mnou nechoďte, fakt.“ Nechali jsme ho odejít. Věřili jsme mu.
Když byl pryč, Taimi na mě smutně pohlédla. „Já vím. Neměla jsem mu říkat, že je to jeho matka a že ho potřebuje.“
Povzdechl jsem si. „Neměla. Jyrki má pravdu, je v dobrých rukách. Jenom… bojím se, že se vrátí k Otssimu.“
„Vždyť má možnost jít k tvým rodičům.“
„Myslím, že na to je moc hrdá.“ Sotva jsem to dořekl, telefon se znovu rozezvonil. Zaúpěl jsem. „Vždyť já vůbec nevím, co jí říct.“
„Pravdu. Hlavně pravdu,“ odpověděla mi a já jsem přikývl. Po tom, co jsem se pokoušel oddalovat cestu na Jyrkiho chatu, už jsem neměl sílu jí podobným způsobem říkat zavádějící fakta. Krátce jsem pohlédl na její jméno na obrazovce, abych si ověřil, že nevolá někdy jiný, a zvedl jí to.
„Venlo. Jyrki za vámi nepojede. Ale vzkazuje, ať vám je brzo líp.“
„Dej mi ho k telefonu. Prosím. Nemůžu se mu dovolat.“ Plakala, ale se mnou to nehnulo.
„Teď šel pryč.“
„Myslela jsem, že měl vypnutý zvuk. Tuivo, prosím, teď… teď mi to nedělej ještě těžší.“
„Nedělám. Jyrki si to nepřeje.“ Taimi ke mně přešla a jednoduše mi vytrhla mobil z ruky.
„Dobrý den, tady Taimi. Jsme spolu v Aletasu a Jyrki za vámi nepřijede, protože jeho slovy, ani vy jste tu pro něj nebyla, když to potřeboval. A teď je opravdu venku. Prosím, už ho nekontaktujte, udělá to sám, když bude chtít.“ Nepočkala na její odpověď a ukončila hovor. Nějakým způsobem se jí dařilo celou dobu znít mile.
Překvapeně jsem na ni pohlédl. „Myslel jsem, že budeš chtít, aby tam jel.“
„Jyrki zrovna řekl, co chce. Bude v pořádku? Myslím on.“
„Asi jo. Vždycky takhle občas mizel.“
„Myslela jsem si, že jsi ho vždy hledal.“
„Když byl pryč příliš dlouho, tak jo. Ale tak hodinu jsem ho vždycky nechal. A on to ví. Pravděpodobně nebude venku dýl. Chceš čaj nebo…“ V ten moment se ozvalo zaklepání na dveře.
Přešel jsem k nim a dobře věděl, kdo za nimi stojí. Otevřel jsem a pevně sevřel Jyrkiho v náruči. Tlumeně se zasmál a já jsem se přes něj natáhl, abych zavřel dveře. Jyrki se jen na moment odtáhl, aby si sundal bundu. Sledoval jsem jeho napjatý výraz.
„Zrovna nabízím čaj,“ nadhodil jsem. Přikývl a znovu zabořil tvář do mého ramene. Taimi se prosmýkla za něj a objala ho z druhé strany. Zjevně to potřeboval, protože napětí v jeho těle se začalo uvolňovat. Opatrně jsem ho pustil. „Vyzuj si ty boty. Když tu našlapeš, budeš to vytírat,“ pronesl jsem a snažil se, aby v mém hlase zaznívalo, že to myslím v legraci. S jemným úsměvem se sklonil ke svým botám. Přešel jsem do kuchyně, nalil vodu do konvice a zapnul ji, a pak zůstal stát ve dveřích a naslouchal jeho rozhovoru s Taimi. Podřepla si k němu.
„Venla znovu volala. Řekli jsme jí, že nepřijedeš. Všechno je vyřešené.“
„Pořád musím přemýšlet, co jí ten hajzl udělal.“
„Je o ni postaráno.“
„Jenže ona se k němu vrátí,“ odvětil. „Vždycky se k němu vrátí.“
„V tom jí bohům žel nezabráníš.“
„Víš, kdybych tam přijel, dovedl bych ji k Tuivovým rodičům. Zůstal tam, aby neodešla. Já nevím. Udělal bych cokoli, aby už se k němu nevrátila.“ Na konci věty praštil jedinou vyzutou botou o zem a přitáhl si kolena k sobě.
Přihnal jsem se k němu a vzal ho do náruče. Taimi na mě bezradně pohlédla. Přesně tak jsem se já cítil. „Jyrki,“ oslovil jsem ho tiše. „Obětoval by ses pro ni kvůli jejím debilním rozhodnutím? Jestli ji nepoučí tohle, tak už nic. Stejně to udělá, i kdybys tam byl celou dobu. Nedělej to, prosím.“
„Cítím se za to zodpovědnej,“ vydechl.
„Jak bys doprdele za tohle mohl být zodpovědnej?“
„Já nevím. Kdybych zůstal doma, Otssi by…“
„Otssi by to udělal i tobě. Bylo nejlepší rozhodnutí ve tvým životě, že jsi odešel. Venle nic nedlužíš. Vůbec nic.“ Taimi kývla, i když ji nemohl vidět. „Nemusíš s ní teď vůbec mluvit. Já… já to s ní zkusím vyřešit po telefonu.“
Zvedl hlavu a otřel si oči. „Ne. Nebudeš řešit moje problémy, Tuivo. Zavolám jí sám.“
„Teď ne. Jsi rozrušenej.“
„Má pravdu,“ kývla plavovláska. Mému příteli poklesla ramena.
„Chci to zkusit. Ne zítra, to Auri neudělám, ale… chci za ní přijít… hned, jak to stihnu. Snad ji do té doby udržím po telefonu u tvejch rodičů. Musím to zkusit. Ještě jednou ji přesvědčit.“
„Co přesně chceš udělat?“ zeptala se Taimi, zatímco mu opatrně zouvala druhou botu.
Jyrki k ní zvedl pohled plný zoufalství. „Vyjet zítra po setkání s Auri do Pieni. Zkusit si s ní promluvit.“ Pohlédl na mě. „Nechci, aby to Auri nebo kdokoli věděl. Zvládnu to. Kdyžtak jsem jenom potřeboval být sám a…“
„Jo, tak to v žádným případě. Nikam nejedeš. Ne sám.“
Odfrkl si. „Taimi tam nemůže. A ty tu máš práci.“
„Zvládla bych to,“ špitla jmenovaná, ale já jsem zavrtěl hlavou.
„Práce není důležitější než ty, Jyrki.“
„Tuivo…“
„Ne. A nepojedeš se spřežením. Půjčíme si skútr. Taimi, zvládneš…“
„Ne. Taimi tu nezůstane sama. A skútrem nepojedeme. Ne teď, při tom, co se v horách děje. Pojedu jen já.“
„Jyrki…“
„Copak ty se nebojíš, že tě cestou někde zmrazím?“ Ten uštěpačný tón mě zarazil. Vyměnili jsme si s Taimi neveselý úsměv. Nakonec mu položila ruku na předloktí.
„Tak tam jeď s Auri,“ řekla mu. Jyrki k ní zvedl pohled a já taky. „Tuivo je teď jediný, kdo na nás pořádně vydělává. Já tam nemůžu. A ty chceš strávit čas s Auri a ona s tebou. Pojede tam s tebou a ty to víš. A víš, že ona tu cestu zvládne, s tebou ano.“
Otevřel jsem ústa, abych něco namítl, ale Taimi měla pravdu. Tím posledním jsem si nebyl tak docela jistý, ale Jyrki by ji nikdy neohrozil. Navíc už jsme tu trasu měli projetou mnohokrát. Moje myšlenky přerušilo další zazvonení telefonu. Vzekle jsem přijal hovor.
„Venlo, to…“
„Dobrý den, Joiseenská národní policie,“ promluvil na mě příjemný, ale chladný hlas nějakého policisty. Udělalo se mi špatně. „Ozýváme se vám kvůli incidentu, který se stal v lázeňském bazénu u…“
„Ano,“ hlesl jsem přiškrceně. Jyrki se mě pohledem ptal, co se děje, ale zatím jsem ho ignoroval.
„Až to bude možné, dostavte se na aletaskou policejní stanici k výslechu. Potřebujeme se zeptat na pár drobností,“ oznámil mi. „Očekáváme vás do konce tohoto týdne.“ Pak zkrátka zavěsil. Složil jsem si tvář do dlaní. Takže to nebyl konec.
„Tuivo? Zeptala se starostlivě Taimi.
„Policie,“ sykl jsem, protože bych to teď stejně nedokázal utajit. „Chtějí s náma ještě jednou mluvit.“
„A co jim asi tak mám říct?“ prskl Jyrki. „Doprdele. Bez toho, aby věděli, že existuje magie…“
„V tom případě se svět o magii dozví,“ přerušila ho Taimi. Oba jsme na ni pohlédli. „Toto mění situaci. A myslím, že vím, co musíme udělat. Musíme do Pieni.“
„Taimi,“ namítl jsem, ale ona potřásla hlavou.
„Musíme za Venlou. A musíme zachránit svět, na kterém nám záleží.“ Už jsem nic nenamítal, stejně jako Jyrki jsem naslouchal jejímu plánu.