Antiliiny příběhy

 Pokusil jsem se usmát na pilota před sebou. Poděkovat nahlas jsem se neodvážil, aby se mi netřásl hlas, ale doufal jsem, že to pochopí. Zasloužil si to. Vzal mě sem úplně nezištně. Jenže jsem byl zkrátka moc nervózní z toho, co mě čekalo.

V hlavě ten plán působil jednoduše. Doletět k majáku, který byl nejlepším řešením, kde strávit noc, setkat se tu se svým otcem, nechat ho, aby mě dovedl k matce. Jenže co když si opravdu nebudeme mít co říct, jako tehdy, když jsem ho viděl poprvé? Co když mě nakonec odmítne k matce dovést? Uvíznu s ním uprostřed ničeho. Veri se pro mě vrátí až za týden. Jenže už se pomalu chystal k odletu. Kdybych ho ještě chtěl zastavit, povedlo by se mi to, ale bylo by to trapný. Stál jsem tam dlouho, tak dlouho, dokud z dvouplošníku nezbyla jen silueta na obloze. Kopl jsem do nejbližšího kamínku a obrátil se směrem k majáku.

„Fakt bezva nápad, Yle,“ zamumlal jsem si nahlas, protože mě na tomhle konci světa stejně nikdo neslyšel. „Sám ses tu svým debilním nápadem uvěznil.“ Taky bych mohl mít normální rodiče, se kterými se dá setkat v nějakém normálním městě. Hetku, nejsevernější větší město, jsem rozhodně za normální místo k životu nepovažoval. Alespoň že jsem s otcem všechno podstatné vyřešil po telefonu, když mi ten můj nápad ještě připadal dobrý. Představa, že mu to všechno musím vysvětlit, mě děsila.

Naneštěstí, nebo spíš možná naštěstí, jsem neměl čas se na setkání s otcem připravit. Vyhlížel mě z terasy, mával mi s širokým úsměvem. Přinutil jsem se zamávat mu nazpět, ale to už zmizel uvnitř, nejspíš aby mi otevřel. Napjatě jsem čekal a psychicky se připravoval na to, že mi nejspíš bude říkat Aleksi a bude se chovat, jako by se nic nezměnilo, jako bychom nebyli nikdy bez sebe. Když však otevřel dveře, už se neusmíval tak široce. Zastavil se asi čtyři metry ode mě a uhnul pohledem. S tím jsem nepočítal. Netušil jsem, co dělat, tak jsem popošel o tři malé kroky k němu.

„Ahoj,“ kývl nakonec a v té chvíli mi došlo, že si připadá stejně rozpačitě jako já. Tohle bude zajímavé. „Doufám, že máš rád sledě. A pečené brambory.“

Udiveně jsem na něj pohlédl. „Ty jsi uvařil?“

Mávl rukou a pustil mě dovnitř. Úplně jsem zapomněl, jak ty chlupaté koberce, stěny obložené dřevem, knihy a teplo krbu umějí být příjemné. Nelhal, vůně rybího masa se míchala s vůní nějakých bylinek. To ještě umocňovalo příjemnou atmosféru. Pokynul mi k věšáku, kde jsem odložil svrchní vrstvy svého oblečení. Teprve pak mi odpověděl na víceméně řečnickou otázku. „Nestává se každý den, že k tobě přijde ztracenej syn. Ale moc si na to nezvykej. Zase tak moc mě vařit nebaví.“

„A máma? Máma vaří dobře?“

Na moment se odvrátil. „Slíbil jsem ti, že tě za Neou zavedu. Ale nechtěj po mě, abych ti o ni vyprávěl.“

„Proč ne? Je to moje matka. Měl bych o ní něco vědět, než se s ní setkám.“ Můj otec mi pokynul, abych se usadil ke stolu. Poslechl jsem ho, ale on mě nenapodobil.

„Víš, nerozloučili jsme se zrovna v dobrým. Cokoli bych ti o ní řekl, tak by bylo špatný.“

Založil jsem si ruce na prsa. „Tak mi alespoň řekni, proč se to stalo? Proč a jak jste se mě zbavili, když…“

„Nezbavili jsme se tě!“ namítl, ale nekřičel, nezvýšil hlas, jen mluvil naléhavě. „Nepamatoval sis nás. Já jsem…“ Ztichl.

„Ty jsi co? No tak, stejně ten příběh znám, ale chci detaily. Chci vědět, kdo jsem, přímo od tebe.“

Pousmál se. „Nechci ti říct nic špatnýho o tvý matce, když se s ní máš sejít.“

„Ale no tak,“ uchechtl jsem se. „První věc, co jsem o tobě věděl, kromě toho, že seš můj otec, bylo to, že jsi unesl Jyrkiho.“

Sevřel pěsti. „Chtěl jsem tě najít. Jyrki…“

„Já vím. Jako jedinej mohl přesvědčit moji matku. Nevyčítám ti to. Ani Jyrki ti to nevyčítá.“

Potřásl hlavou a povzdechl si. Zalétl pohledem k jídlu a zřejmě ještě nebylo hotové, protože si ke mně konečně přisedl. Tušil jsem, že začne vyprávět. A nemýlil jsem se. Celé moje tělo se v očekávání napnulo už při prvních slovech. „Nea a já jsme se dali dohromady roky před tvým narozením. Byla tak krásná a laskavá a…“

„Tak hluboko do minulosti zase jít nemusíš,“ ušklíbl jsem se.

„Ne, souvisí to s tím, co ti chci říct. Věděl jsem, že není v pořádku. Už ve dvaceti měla ve vlasech bílé pruhy. Myslel jsem, že jsou to šediny, ale… Někdy nechtěla, abych se jí dotýkal. Jindy nosila sluneční brýle a odmítala je doma sundat s tím, že má citlivé oči. Teď už vím, že nechtěla, abych viděl, jak jí ty oči světlají. Když ses narodil, všechno to přestalo. Pruhy zmizely, přestala nosit brýle, konečně se i opálila,“ usmál se.

„Jak k tý kletbě přišla?“ zeptal jsem se.

„Myslím, že podobně jako Taimi. Odešla ze svýho kmene. Ale neprojevila by se tak moc, kdyby…“ Zhluboka se nadechl. „Kdyby nepotratila. Před tebou měla mít holčičku.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To je… je mi to líto.“

Pousmál se. „Nebyla moje. Tohle se stalo ještě předtím, než se rozhodla se mnou dát dohromady. Myslím, že její láska ke mně byla dost silná, aby tu kletbu zbrzdila, ale nezastavila.“

„Jakože tě nemilovala?“

„Asi ne. Nevím. Myslel jsem si, že je to v pohodě, dokud ses nenarodil a ta kletba nezmizela.“

Vyschlo mi v ústech, ale nechtěl jsem tu chvíli přerušit prosbou o vodu. „A pak?“

„Zbytek v podstatě znáš. Miloval jsi dravce. Poznali jsme to, když jsme tě poprvý vzali na jednu z mála akcí v Hetce, kde měli přehlídku, a ty ses jich jako jediný dítě vůbec nebál. Trochu jsem znal toho chlápka, co je tam cvičil, tak jsem se s ním dohodl, aby tě to naučil. Nea tehdy byla pro, aspoň jsi měl nějaký koníček. Jenže pak se na tebe jeden pokusil zaútočit. Nevím, co se stalo, jestli jsi ho vyprovokoval nějakým špatným pohybem… Varma, ten cvičitel samozřejmě hned zakročil, ale ty ses těch ptáků začal bát.“

„A to jste mi vymazali paměť jenom proto, že jsem se bál dravců?“

Uchechtl se. „Ne, jasně že ne. Byl jsi od té doby tak skleslý a bál ses všeho… zkoušeli jsme psychologa, ale bylo to ještě horší. Hledal bych jinýho, ale Nea tě vzala do svýho kmene, aby ti pomohli. A oni to udělali, pod podmínkou, že oba zůstanete.“

„Takže jsem žil v kmeni?“

Odfrkl jsem si. „Je to tvoje matka. Při první příležitosti utekla. Proto jsme pak žili v Hetce. Předtím se odmítala kdekoli usadit. Bylo by to v pořádku. Kdyby sis nás pamatoval.“

„A pak jste teda udělali co?“

Odešel od stolu. Bral jsem to jako známku toho, že už mi víc neřekne, ale on se jen postaral o jídlo a vrátil se. V obličeji byl podivně bledý a znovu si ani nesedl.

„Jak jste to řešili?“

„Pokusili jsme se jít zpátky do kmene, ale vzhledem k tomu, že Nea utekla, ji málem zabili. Taktak utekla. Pokoušeli jsme se najít jiný kmen nebo čaroděje, šamana, kohokoli, kdo by nám pomohl, ale nepodařilo se nám vrátit ti ty vzpomínky. Nevím, co se stane s takovými vzpomínkami, když je někdo vezme. Jestli jdou schovat do nějakého amuletu, nebo se prostě navždycky ztratí…“ To mě zaujalo. Mohly moje vzpomínky někde přežívat? A chci je vůbec zpátky? Otec však pokračoval.

„Doufal jsem, že si vzpomeneš, ale Nea už naději ztratila. Takže bez toho, aby mi cokoli řekla, si prostě rozhodla.“ Do hlasu se mu vkradla hořkost. „Myslela si, že bys neměl žít na konci světa a protože prostě neunesla, že bych tě měl a ona ne…“ Rozhodil paže. „Vidíš? Neumím ti vyprávět o tvý matce nezaujatě.

„Nepřijde mi to zaujatý. Pokračuj.“

Usmál se na mě. „Nechala tě unést. Nevím, kdo byl ten člověk. Byl zahalený. Hledal jsem tě, ale přišla vánice a…“ Do očí mu vstoupily slzy. Postavil jsem se a pevně mu sevřel rameno.

„Našel jsi mě.“

S bolestným úsměvem zavrtěl hlavou. „Vzdal jsem to už před Jyrkim. Jsi už prostě… máš svůj život, svoje rodiče. To, že jsem potkal Jyrkiho, byla náhoda. A ono to nějak vyšlo a ty jsi teď tady a… samozřejmě, že je všechno jinak. Víš, tehdy, když sis nás nepamatoval, tak jsem si říkal, že mě budeš mít rád znovu, že si k sobě zase najdeme cestu. Ale je pozdě.“

Sevřel se mi žaludek. Nechtěl jsem ho ztratit, ne teď, když mi začal být sympatický. „Můžeme začít znovu. Proto tu jsem. Vím, že je matka v Hetce. Kdybych tě nechtěl vidět, tak bych si našel jinej způsob, jak se tam dostat.“

„Ale co tví rodiče, ti, co tě doopravdy vychovali?“

Zavřel jsem oči. Tohle jsem ještě nikomu neřekl. „Vyrůstal jsem v děcáku.“

Roztřeseně si prohrábl vlasy. „A… Myslel jsem… Nea je…“

Potřásl jsem hlavou. „To je dobrý. Nebylo to tam tak špatný. Ale teď, když mám možnost mít rodiče… Navíc, jestli mě Nea měla ráda, tak by jí teď možná mohlo pomoct, když se tam objevím.“

Natáhl ke mně ruku. Myslím, že mě chtěl pohladit po vlasech, ale rozmyslel si to. Nejspíš bych sebou cukl, ale když jsem teď o tom věděl, nevadilo by mi, kdyby to udělal. „Ty seš neuvěřitelně hodnej. Řekl jsem ti, že tě nechala unést, že ti vzala rodinu a ve výsledku i ty vzpomínky, a ty se zajímáš o to, abys jí pomohl.“

„Tu ledovou, a vlastně žádnou, kletbu si nezaslouží nikdo.“

„Chceš vědět ještě něco?“

„Kdy bude to jídlo?“ Zasmál se. Přesně to jsem chtěl, pobavit ho. Všechno mi stejně zodpoví Nea. To za ní jsem se vydal hlavně kvůli odpovědím a abych ji alespoň jednou viděl osobně, s Pasim jsem si přál se opravdu sblížit.