22. Potrestají ty, co mají být potrestáni
Seděli jsme vedle sebe před výslechovou místností. Ještě že Veri nás sem dostal tak rychle, že jsem ani nestihl být nervózní. Ne tedy ze samotného výslechu. Byl jsem ale nervózní z Taimi. Měla už to za sebou, ale byla podivně bledá a jen ledová magie, která ji stále ovlivňovala, za to nemohla. To, že mi nic neřekla, jsem chápal, mohl nás kdokoli slyšet, ale ona se na nás ani nepodívala. Když z místnosti vyšel vyšetřovatel, stejný jako minule, a vyslovil moje jméno, Jyrki mi povzbudivě stiskl dlaň. Netušil jsem, co chci vlastně policistům říct, ani za celý let jsem si to nedokázal sesumírovat v hlavě. S myšlenkou, že budu muset improvizovat, a narůstajícím strachem, jsem se usadil.
„Pane Halonene,“ začala policistka. Snažil jsem se z její tváře cokoli vyčíst, ale stejně jako její kolega se chovala naprosto profesionálně. „Když někoho předvolá policie, obvykle se dostaví co nejdřív.“
„My jsme se dostavili co nejdřív.“
„Po téměř týdnu.“
Povzdechl jsem si. „Byli jsme v horách.“
Policistka se zamračila. „Na výletě?“
„Ne. Ne tak docela.“ Narovnal jsem se. Rozhodl jsem se pro stejnou taktiku jako minule. Zapůsobit na jejich city. „Jyrkiho otčím zbil jeho matku. Samozřejmě to ještě budeme řešit, ale… Potřebovali jsme se k ní rychle dostat. Omlouváme se, že to tak trvalo, ale bylo to až v Pieni.“
„Chtěli jste zachránit jeho matku,“ ušklíbl se policista. „Jak s tím souvisejí ty podivné obrazce na kůži vaší přítelkyně?“
V duchu jsem zaklel. Myslel jsem si, že se tím nebudou zabývat, že si to nějak vyloží sami. „Já ani nevím. Byla na nějakém tetování, prý je to teďka novinka.“
Policistka lítostivě potřásla hlavou. „Měli jste si alespoň domluvit stejnou lež.“
Zatrnulo ve mně. „Cože?“
„Vaše přítelkyně přišla s úplně jinou historkou. Prý jste… ta bohyně, která se objevila u Pieni, prý byla ona. To sice vysvětluje ty obrazce, ale je to absurdní. Vaše povídačka alespoň dává smysl.“
Proto se tvářila tak podivně. Složil jsem si tváře do dlaní z nefalšovaného zoufalství. Sice jsem uvažoval nad tím, že jim řeknu pravdu, ale netušil jsem, jak to pojala Taimi. „Ona se vám pokusila říct pravdu.“ Rozhodil jsem paže. „Magie existuje. Překvápko.“ Sledoval jsem ty pobavené pohledy, kterými se na sebe podívali. „Můžu vám to dokázat, když sem přivedete Jyrkiho.“
Policista, který mě očividně považoval za blázna, se pousmál. „Proč přesně bychom měli přivést Järvinena a ne tu dívku?“
„Protože on to způsobil. Ty vzory na kůži i ty ledové kusy padající z nebe. Vždyť to víte. Víte, že zmrazil ten bazén, a ukáže vám to znovu, když…“
„Už jsem myslela, že se k tomu bazénu dnes ani nedostaneme,“ prohlásila policistka. „Takže připouštíte, že ho nějakým způsobem, dejme tomu kouzly,“ unikl jí posměšný tón. „Opravdu zmrazil?“
„Ne! Ano, ale…“ Chytil jsem se za hlavu. „To byla moje vina. Neuměl tu magii ovládat tak dobře jako teď a já jsem ho naštval. Ale není nebezpečný.“
„Podle vás zmrazil bazén a vyrobil ledové střely,“ zamávala policistka rukama, aby snad zahnala nejistotu, že vůbec připouštěla, že magie existuje. „Ale není nebezpečný?“
„Ten bazén byla nehoda. A ty střely záchránily kmen. Kmen, odkud já a Taimi pocházíme. Proto to udělal.“
Policisté si vyměnili zmatené pohledy. „Pocházíte z horského kmene?“
„Já ne tak úplně. Ale žil jsem tam od osmi. Taimi od narození. Odešli jsme za svobodou.“ Zamračil jsem se na ně. Neříkal jsem jim to náhodou minule? Možná jen zkoušeli konzistentnost mých výpovědí. Nebo už jsem se do toho zamotal.
„Nejjednodušší bude vidět to na vlastní oči,“ rozhodla nakonec policistka. „Přiveď Järvinena. A posily,“ pronesla ke svému kolegovi. Zachvěl jsem se. Nechtěl jsem, aby se Jyrki musel předvádět jako cvičená opice, ale jiná možnost zřejmě neexistovala. Pak jsem si ale uvědomil, co řekla.
„Posily?“
Usmála se, skoro soucitně. „Pro případ, že by to váš přítel opravdu uměl.“
Zazubil jsem se na ni. „Jiný vysvětlení moc nedává smysl, co?“
Odtáhla se ode mě. „To se teprve uvidí.“ Beznadějná situace se nakonec obrátila v to, že jsme měli skoro vyhráno. Sledoval jsem, jak několik ozbrojenců přivedlo vyděšeného Jyrkiho a usmál se na něj. Přisunul jsem k němu svou sklenici s vodou.
„Taimi jim řekla pravdu a tak nějak už bude lepší, když nám uvěří. Mohl bys tu vodu zmrazit? Prosím.“ Vyděšeně na mě vykulil oči. Vyšetřovatelé nás zkoumavě pozorovali. „Věříš mi?“
Jyrki natáhl ruce ke sklenici, ale pak se zarazil. „O to nejde. Já nemůžu. Promiň, Tuivo.“ Policistka se pohrdavě usmála, ale neměl jsem prostor se na ni soustředit. Sevřel jsem Jyrkiho dlaň, ale on se mi vytrhl. „Nemůžu to udělat,“ hlesl a upíral pohled jen na mě. „Když to teď udělám, dopadne to jako po Kaunisu. Vím to. Cítím to, dostal jsem se na hranu. Nechci…“
„Je to jen jedna sklenice, Jyrki.“
„Nemůžu,“ zopakoval nešťastně
„Musíš. Zase tě z toho dostaneme.“
„A co když tentokrát ne? Co když tady umrznu?“
V místnosti nastalo ticho. Nešťastně jsem pohlédl na policisty. „Kde začít s vysvětlením. Asi před půl rokem jsme…“
„Neobtěžujte se,“ řekla mi policistka a něco si zapsala do papírů.
„Ne!“ vykřikl jsem. „Počkejte, on… Pasi!“ Luskl jsem prsty. „Pasi tě viděl těsně po Kaunisu taky. A může tu magii vysvětlit líp než my.“
Jyrki zavrtěl hlavou. „Pasiho do toho netahej, ten má svejch problémů dost.“
„Kdo je Pasi?“ zeptal se policista.
„Muž, který…“ Až když Jyrki začal a zarazil se, došlo mi, že jednu věc nejde opominout. To možná bylo dobře. Alespoň za to Pasi zaplatí.
„Který ho unesl,“ dopověděl jsem. Jyrkimu do očí vyhrkly slzy, ale dělal jsem to pro jeho dobro. „Ale ví, že má Jyrki magickou moc. Potvrdí vám to.“
Policista se zatvářil nadmíru zmateně. Tohle se nevyvíjelo vůbec dobře. Řekli jsme toho moc, začínalo to být moc překombinované. „Proč bychom mu měli věřit?“
„Protože rozhodně nespolupracujeme s člověkem, co mě unesl,“ překvapil mě Jyrki. Měl jsem co dělat, abych na něj nezíral s otevřenými ústy. „Řekne vám pravdu.“
„Proč vás unesl?“ zeptala se policistka. Jyrki to snad vážně zachránil.
„Protože jeho žena taky ovládá tu ledovou magii. Byl jsem jediný, kdo se jí mohl postavit. Ale nedošlo k tomu. Utekl jsem mu.“
„Proč bychom měli věřit vám, že vás někdo unesl?“
Jyrki se zamyslel, a pak k ní natáhl ruce. Vážně mě udivoval. „Ty jizvy jsou od provazů.“
Policista na ně zkoumavě hleděl. „To by odpovídalo. Takové jizvy by mohly vytvořit provazy. Ale to už není náš případ.“
„Ne,“ potvrdila mu jeho kolegyně. „Každopádně, dejme tomu, že je to všechno pravda. Kde toho muže najdeme?“
„Mohl by být v tom majáku,“ zamyslel se Jyrki. To byl skvělý tah. Měl samozřejmě na Pasiho telefonní číslo, ale těžko by nám věřili, že nespolupracujeme, kdyby to zjistili. „Ukážu vám to místo na mapě.“
„Je nám líto, co jste zažil. Proč jste to nenahlásil?“
Jyrki si skousl spodní ret. „Asi jsem se bál.“
Polistostka na mě kývla. „Pane Halonene, můžete jít. Pane Järvinene, vás se ještě potřebujeme zeptat na pár otázek. Zaváhal jsem, ale Jyrki mi gestem naznačil, ať jdu. Netušil jsem, jestli si to jen nenamlouvám, ale připadal mi naštvaný. To kvůli Pasimu? Nemohl ho mít rád zase tak moc, nebo snad ano?
Sotva jsem vylezl z výslechové místnosti, pevně jsem objal trochu překvapenou Taimi. Zabořil jsem jí tvář do ramene.
„Tuivo. Promiň, že jsem jim to řekla, já…“
„Ne, ne. To je dobře. Já myslím, že jsme z toho venku.“
„Ale ti policisté a Jyrki…“
„Já vím,“ pohladil jsem ji po vlasech. „V jednu chvíli to tak nevypadalo, ale bude to v pořádku. Vím, že jsi vyděšená, ale snad už brzo bude po všem.“
Odtáhla se ode mě. „Nesnaž se mě utěšit. Řekni mi pravdu. Dostali jsme se z toho?“
Váhavě jsem přikývl. „Jyrki tam teď je kvůli něčemu trochu jinému. Asi jsme tak trochu prozradili, že Otssi zbil Venlu a ještě pár věcí, ale jen potrestají ty, co mají být potrestaní.“
„Ottsiho zatknou?“
„Nejspíš.“
„To je dobře,“ vydechla a opřela se o mé rameno. Na moment jsem se usmál, než mi došlo, že by se stejně dozvěděla i tu druhou věc.
„A taky Pasiho.“
Trhla sebou. „Počkej. Ale on… Jyrki by to neřekl.“ Vrhla na mě vyčítavý pohled.
„Neměl jsem na výběr.“
„Vždy je na výběr.“
„Skončila bys raději ve vězení?“ ušklíbl jsem se. „Proto tam Jyrki šel. Kdyby ukázal svou magii, tak by se stát nemuselo. Ale říkal, že je na to moc slabý. Že by se opakovalo to, co po Kaunisu. A já jsem rád, že to nezkoušel.“
„A Pasi je jediný, kdo to může, že Jyrki tu moc má. Ale musel jsi říct, že ho unesl, aby si nemysleli, že s námi spolupracuje. Viď?“
Usmál jsem se. „Nečekal bych, že ti to dojde. Nechtěl jsem… vím, že ho má Jyrki svým způsobem rád. Neudělal bych to, kdyby byla jiná možnost.“
Taimi sklonila hlavu. „Můžu za to já. Jsem hloupá. Měla jsem vědět, že to, co se stalo v kmeni, jim jako důkaz stačit nebude.“
Zaváhal jsem. „Řekla jsi to, aby to vyšetřování neuvízlo na mrtvým bodě? Aby nás nepředvolávali pořád znovu a znovu? Abychom měli klid?“
Usmála se. „Správně. Moc dobře se známe.“ Pak zvážněla. „Ale Jyrki mít klid nebude. My dva jsme z toho venku, ale on bude muset vypovídat jak proti Otssimu, tak proti Pasimu, a… bojím se o něj.“
„Tak to vypadá, že se přece jenom usadíme v Aletasu,“ povzdechl jsem si. „To nevadí. Nebude to trvat napořád. Jyrki to zvládne. Podpoříme ho.“
„Jiná možnost asi není,“ vydechla. „Ale co Pasi? Tohle si nezaslouží. Vím, co si myslíš, ale teď, když konečně našel svého syna…“
„Pořád unášel lidi. I tebe, mimochodem.“
„Skoro jsem ho zmrazila. Myslím, že jsme vyrovnaní.“
„Ale to není pointa. Bude potrestaný jenom za Jyrkiho. To je víc než fér.“
„Ale Tuivo, ty to nechápeš. On nebyl zlý a…“
„Já vím. A Jyrki ro určitě poví. Půjde to Pasimu k dobru. Ale ten trest si zaslouží.“
Zavrtěla hlavou. „Tak hrozně moc s tebou nesouhlasím.“ Pak se ale usmála a znovu se opřela o mé rameno.
Seděli jsme tam, dokud nevyšel Jyrki. Pak jsme oba jako na povel vstali. Sevřel Taimi do náruče, krátce, ale intenzivně. Já jsem se nepokoušel ho obejmout. Nevěděl jsem, jestli by to ocenil. On se na mě ale trochu vyčerpaně usmál.
„Tuivo. Vždyť já chápu, proč jsi jim to řekl. Sere mě to, ale…“ Otevřel náruč a já jsem té nabídky využil. „Je to moje vina. Já jsem si tu moc vybral. Nenapadlo mě, že to bude obnášet i tohle.“
„Je to možná vina nás všech,“ hlesl jsem.
Odtáhl se. „Prý můžeme jít. Nevím, jestli jsme, nebo spíš jestli jsem z toho venku, ale pro teď jo. To stačí.“ Překvapeně jsem na něj hleděl. Jak se mohl za ten rok tak změnit, tak vyrůst? Bral to tak statečně. Cítil jsem k němu nesmírný obdiv.