20. Je to můj bratr
Nemůžu říct, že to, že jsem ji potkal, byla úplná náhoda. Pokud jsem jen trochu měl cestu kolem, procházel jsem ulicemi, kudy chodívala ona. Byl jsem připravený, že mě nepochopí nebo se mi dokonce vysměje, ale zkusit jsem to musel. Když už nic, tak jsem se příště mohl s čistým svědomím podívat Lauře do očí. Chtěla by, abych to alespoň zkusil.
„Kesö,“ oslovil jsem ji.
S mírným, trochu odměřeným úsměvem se zastavila. „Ahoj, Risto. Něco novýho?“
„Vlastně…“ Zavřel jsem oči. „Nevím, kolik máš času nebo kam jdeš, ale… nemohli bychom si někam sednout?“
Uchechtla se. „Mám muže. A myslela jsem si, že i ty jsi zadaný.“
Protřel jsem si obličej. „Ne. Takhle jsem to nemyslel. Jenom se vždycky vidíme sotva na pár sekund a já bych…“
„Nemám čas.“
„Kesö, já… moc bych si přál vědět, co se stalo mezi tebou a Palem.“
Ušklíbla se založila si ruce na prsa. „Aha. Tak odtud vítr vane. Poslal tě… proč vlastně?“
„Ne ne, Palo o tom ani neví. Nechce tě vidět, už nikdy. A já… tak nějak chci znát i tvoji verzi toho příběhu.“
„Proč?“
Sklopil jsem hlavu. Teď přišla ta část, kdy se mi vysměje. „Protože jsme si kdysi byli blízcí.“
Přesně jak jsem očekával, rozesmála se. „Bylo fajn si mít s kým hrát. To je celý. Podívej, tohle začíná být divný. Radši půjdu.“
„Kam?“ zeptal jsem se naprosto automaticky. Potřásl jsem hlavou. „Promiň. Nic mi do toho není.“
„Za rodiči,“ odvětila stále s náznakem pobavení. „Víš, dobrej vztah s nima něco stojí. Třeba trochu času.“ Mlčel jsem. Chystal jsem se rozloučit, ale Kesä k mému překvapení pokračovala. „Palo se o to ani nepokusil. Nepokusil si k nim najít cestu. Vím, že to, co se stalo ohledně jeho orientace, bylo fakt zlý, ale předtím. Nikdy se nepokusil jim vyhovět. Ale ani se od nich odpoutat.“
„Jak přesně to myslíš?“
Usmála se, tentokrát vřeleji. „Chceš mě doprovodit? Teda, bude lepší, když tě rodiče neuvidí, aby si nemysleli, že spolu něco máme, ale…“
„Chci,“ kývl jsem a následoval ji.
„Vůbec nevím, proč ti to vlastně říkám,“ zavrtěla hlavou po několika krocích.
„Možná to prostě potřebuješ někomu říct, akorát o tom nevíš.“
„Přijde mi, že nejsi na jeho straně. Ne úplně. Nebo máš pravdu a prostě to potřebuju někomu říct.“
Usmál jsem se. „Znám jenom jeho verzi. A je… asi je teď můj kamarád. Ale kdybych u toho chtěl zůstat, tak se tě vůbec neptám. Chci to vědět už delší dobu, jen prostě nebyla vhodná příležitost. A teď taky není.“
„Není,“ pokrčila rameny. „Ptal ses, jak to myslím s tím, že s nima nedokáže vycházet, ale ani se od nich odpoutat.“
„Jo,“ kývl jsem.
„Moji rodiče mají docela jasnou představu, co z nás bude. Největší problém vždycky měli s tím, jak vypadám. Proto jsem se začala oblíkat víc žensky, nechala si narůst vlasy, a ve výsledku se mi to samotný líbí. Ta univerzita byla na jejich popud, ale je pravda, že s titulem se dá dělat víc věcí. Já chápu, že Palo se s tou prací v sámošce docela spokojenej, ale pro mě by to nebylo.“
„Myslí si, že si kvůli tomu rozdílu ve vzdělání přijdeš jako něco víc.“
„Ale ne, to vůbec. Vždyť jsem ještě ani nedostudovala, nemám být na co hrdá. Palo by na to měl taky, kdyby chtěl. Co je?“
„Nic. Jenom jsem teď fakt rád, že znám tvoji verzi. A to s odpoutáním se?“
„Napadlo tě někdy, proč se potkáváme zrovna tady?“
„Nevím. Třeba je to tvůj okruh na pravidelný procházky?“
Uchechtla se, ale tentokrát to znělo vážně mile, pobaveně. „Vůbec nebydlím v Pieni. Jsem tu jen za rodiči.“
„No, a kde bydlíš?“
„Ve Vuori. Je to vesnička, fakt malá, asi nebudeš vědět, kde…“
„No… to je sakra daleko. Hlavně teď, když se v horách dějí ty šílenosti.“
„Nic není moc daleko, pokud máš docela úzký vztahy s pilotem. Je to kamarád mýho manžela. Znají se od dětství. Možná proto tě teď alespoň trochu chápu. Možná se stejně jako ten pilot potřebuješ nějak spojit se svoji minulostí, abys ji uzavřel.“
Hlavou mi bleskla myšlenka. „Nejmenuje se náhodou Niilo?“
„Jak tohle sakra víš?“
Mávl jsem nad tím rukou. Teď nebyl vhodný čas to řešit. „Už jsem se o pilotovi z Vuori, co i navzdory týhle situaci lítá s kamarády, doslechl.“
„Niilo tohle dělá jenom pro nás, pro mě a Auvu. Nebo spíš pro mě. Auva moc nikam necestuje.“
„Neznám ho, ale vím, že se pleteš. Necháme to být?“
„Fajn. Jak myslíš,“ odpověděla s pokrčením ramen. „Prostě jsem se zároveň potřebovala odstěhovat dost daleko, abych nebyla pod jejich vlivem. A když jsem při jedný meziuniverzitní akci potkala Auvu a zamilovali jsme se do sebe, brzo nebylo o čem přemýšlet.“
„Palo má ale Pieni rád. Není to pro něho město, spíš život.“
„To já vím. Jenom že takhle nikdy nezačne doopravdy znovu. Netvrdím, že jediný řešení je odstěhovat se. Jenom že takhle se neodpoutá od svý minulosti.“
„Tobě na něm pořád záleží,“ vydechl jsem.
„Samozřejmě. Je to můj bratr.“
„Přál bych si, aby to věděl.“
„Ani se nepokoušej mu to říct. Akorát ho odradíš. Nesnáší mě.“ Hlas jí při posledních slovech zhořkl a já jsem pochopil, že ona ho nikdy neodepsala.
„No… a nechtěla bys mu to říct sama?“
Překvapeně na mě pohlédla. „Nechci tě do toho zatáhnout. Když k němu přijdu, zabouchne nám oběma před nosem.“
„Chci, abyste to mezi sebou vyřešili.“
„Ne, Ri. Nedovolím ti to.“
Protočil jsem oči. „Fajn. Mohl bych mít ještě poslední dotaz?“
„Ještěže je poslední. Už jsme v podstatě tady. Je to ten zelenej dům,“ ukázala před sebe do ulice. „Ale nechci, aby nás spolu viděli z okna.“
„Jasně. No, proč jsi vašim řekla, že je gay? Chápu, že jsi mu chtěla pomoct, ale musela jsi tušit, že to nevezmou.“
Povzdechla si. „To byla chyba. On se tím tak strašně trápil a já jsem fakt netušila, že jim to bude vadit tak moc. Chtěla jsem, aby to prostě nemusel tajit. Jak to vnímá on?“
„Že ses chtěla ukázat jako ta lepší, protože máš normální vztah.“
Tiše hvízdla. „Asi jsem u něho fakt skončila.“
„Možná je ještě šance…“
„Po tomhle? Kdy vidí všechno, co dělám, jako rivalitu?“ Neodpověděl jsem. Netušil jsem co. Kesä se zastavila. „Díky, že sis mě vyslechl, doprovodil mě a za všechno. Jsi fajn kluk.“
„Chceš… chceš se ještě někdy sejít?“ zeptal jsem se. Kesä zaváhala.
„Bylo by to divný, když jsme oba zadaní.“
„Ale já tě přece vůbec nevnímám takhle.*
„I tak. Měla bych z toho výčitky.“
„Vždyť jsme kamarádi odmala. Tohle…“
„Prostě nemám zájem, jasný? Už běž.“ Zhluboka jsem vydechl a odvrátil se. Byl jsem rád, že se mnou alespoň mluvila a zřejmě jsem si to s ní nerozházel úplně. Stejně jsem o tom přemýšlel sotva pět sekund, než se mi rozezvonil telefon. Palo. Teď jsem s ním moc nechtěl mluvit, protože mi připadalo, jako bych ho rozhovorem s Kesou zradil, ale nakonec si přece jen zasloužil, abych mu to zvedl.
„Palo?“ oslovil jsem ho.
„Prosím tě, vysvětli mi, proč mě nikdy nenapadlo si ji zablokovat.“
„Koho?“
Odfrkl si. „Kesu. Napsala mi zprávu. Že s tebou mluvila. A že je jí moc líto, že mi ublížila.“
„Promiň.“
„Ne, neomlouvej se. Nečekal bych, že se mi kdy omluví.“
„Ono je jí to vážně líto. Měl by sis s ní promluvit.“
„Já nevím. Jsem teď zmatenej. Kesä se nikdy neomlouvá, takže vím, že je to doopravdy, ale… cos jí řekl, že tohle udělala?“
„Nic. Prostě jsme se náhodou potkali a zeptal jsem se jí na to. Rozpovídala se a došla zřejmě k tomu, že se ti omluví, sama,“ odpověděl jsem popravdě.
„Ri, mám na tebe důležitou otázku.“ To oslovení mi znovu začínalo připadat přirozené. „Jaký máš rád pivo?“
„Cože?“
„Rád bych ti něco koupil. Za to, že jsi k tomuhle Kesu nějak přiměl.“
„Ale já jsem…“
„Bez tebe by to neudělala.“
„Nic od tebe nechci. Jenom buď můj kamarád.“ Znělo to uboze, ale Palo se nesmál.
„Budu,“ slíbil zcela vážně.
Teprve když to položil, došlo mi, že jsem to dokázal. Laura měla pravdu, bylo potřeba jen udělat první krok. Palo a Kesä měli alespoň šanci se usmířit, šanci být pro sebe znovu sourozenci. Možná že hledání nového smyslu života nebude zase tak nemožné.