18. Že jsi takový, jaký jsi
„Myslel jsem, že poplujeme mnohem dýl,“ prohlásil jsem, když jsme se po několika hodinách zase ocitli na břehu, ovšem v jiné zátoce. Chladnější zátoce. Nyní jsme obcházeli skaliska, která vyrostla téměř u břehu. Jestli jsem byl někdy jako malý kluk zvyklý na tuhle zimu, tak to moje tělo dávno zapomnělo.
„Jestli se chceš dostat až na pól, tak prosím, pokračuj,“ usmál se na mě Pasi.
Ušklíbl jsem se, ale pak mě něco zaujalo. „Ty jsi tam někdy byl? Na pólu?“
Potřásl hlavou. „Definuj pól. Náš kmen obýval jeden z ostrovů ještě hlouběji na severu. Ale kompas tam ukazoval správně, takže nemyslím, že jsem někdy byl přímo v tom bodě.“
„A to tě to nikdy nelákalo?“ zajímal jsem se. „Když už jsi byl tak blízko.“
„Chtěl jsem se tam vypravit až z Hetky,“ pokrčil rameny. „Víš, v kmeni to tak nevnímají. Nejsevernější bod pro ně nemá žádný význam.“
„Ne. Žádné místo, kde sídlí bohové?“ podivil jsem se.
Usmál se. „Ti sídlí…“ Mávl rukou k nebi. „Tam někde mezi hvězdama.
Rozhodl jsem se to neřešit, i když jsem měl na jazyku poznámku, že od bohů z jiných náboženství pokročili, když ti sídlili jen na nějakém kopci, hoře nebo mezi mraky. Zajímala mě ale mnohem přízemnější věc. „Chtěl ses tam vypravit z Hetky. Udělal jsi to?“
Zavrtěl hlavou. „V tý době Nea otěhotněla.“
„Aha. Tak asi promiň, že jsem ti zkazil výlet,“ ušklíbl jsem se.
Povzdechl si. „Já jsem tam vlastně tolik nechtěl. Jen jsem byl blízko, tak mi přišlo, že bych měl chtít, jestli rozumíš.“
„A Nea? Nea někdy chtěla navštívit nejsevernější bod?“ zajímal jsem se.
„Byl to její nápad. Ale nechtěli jsme riskovat.“
„Riskovat?“
Pasi zastavil a položil ruku na moje rameno. Na moment mě tím donutil zastavit taky. „Že tě ztratíme jako Riiku. Tvoji sestru. Ironický, že jsme tě stejně ztratili, akorát jinak. Někteří lidi by fakt neměli mít děti.“
Vyschlo mi v ústech. „Co přesně se stalo? Myslím s ní. Zmínil ses, že potratila.“
Kývl. „To bylo ještě v kmeni. Nevím, co se stalo. Nea mi to prostě jen… řekla. I při tobě to těhotenství prožívala sama. Oznámila mi, jen že tě čeká, a pak že budeme mít syna. A nakonec že je v porodnici.“
„To je docela hnusný. Kdybych čistě hypoteticky měl holku a ona mi udělala tohle… tak už by asi nebyla moje holka. Kde je ta zatracená Hetka?“
Pasi se zasmál a ukázal nahoru. Zavrtěl jsem hlavou. Až teď jsem si všiml, jak se ve skrytu skal krčí barevné domy obkládané dřevem a vede k nim jen úzké, zato dlouhé schodiště vytesané do skály.
„Řekni mi, že nebudeme šlapat všechny ty schody,“ zaúpěl jsem.
„Bez obav. Je jich jen sto dvacet sedm,“ zazubil se.
„Lidi z Hetky musejí být šílení,“ prohodil jsem.
„Už chápeš, proč nikdo moc neodchází ani nepřichází? Hetka není město, ale životní styl. Pojď. Schody jsou jen začátek.“
Myslím, že kdybych získal odvahu se zeptat, co tím chce říct, ztratil bych odvahu tam vůbec jít. Pokračovali jsme mlčky až ke schodišti. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil.
Vyšel jsem sotva deset schodů, když to přišlo. Záblesk v mé mysli, mlhavý, ale přesto tam byl. Věděl jsem, že je to skutečné. Cítil jsem to, stejně jako tehdy, když nade mnou prolétl pták. Vrátila se ztracená vzpomínka. Muž a malý kluk, zadýchaně se smáli, když se předháněli, kdo dřív vyběhne všechny schody. Obrátil jsem se na Pasiho.
„Závodili jsme tady spolu.“
Překvapeně se usmál. „Často. Nea to neměla ráda. Je taky nízké zábradlí. Měla pravdu, mohli jsme přepadnout, ale tehdy mi to nepřišlo nebezpečné.“
„Kdo vyhrával?“
Láskyplně se usmál. „Byl jsi ještě malý. Ale někdy jsem tě nechal.“
Zamračil jsem se. „V tom případě… tě budu muset porazit teď.“ Moje nohy říkaly, ze to není dobrý nápad, ale soutěživost zvítězila.
Pasi se zazubil. „Na tohle už jsem starej.“
„A já nemám dobrou kondičku.“
„Tři, dva, jedna, start!“ vyhrkl rychle a protáhl se kolem mě.
„Hej, nečekal jsem to!“ namítl jsem a pospíchal za ním.
„Šetři dech!“ ozvala se odpověď a já jsem se zavrčením zrychlil.
Ať si tvrdil, co chtěl, rozhodně nebyl starý. Nezaostával jsem o moc, ale stále jsem ho měl před sebou. Po zhruba padesáti schodech jsem musel zpomalit, zatímco on udržoval stálé tempo, takže jsem ho ztratil. Zastavil se a počkal na mě. Byl zadýchaný, ale ne tolik, co já. Opřel jsem se dlaněmi o kolena.
„Není to fér hra,“ smál se. „Prošel jsem tohle schodiště víckrát než ty. A hlavně ne naposledy před třinácti lety.“
Srovnal jsem s ním krok. „Takže mi bylo deset, když se stalo? Když jsem ztratil paměť?“
„Ne. To ti bylo sedm. Ještě jsme se tři roky snažili, než Nea…“
Pohlédl jsem nahoru, na zbývajících sedmdesát pět schodů. „Představoval jsem si, že to bylo míň. Je trochu děsivý, že jsem prožil jen těch třináct let.“
Usmál se, ale rozpoznal jsem v jeho tváři obavy. „Pokud si nevzpomeneš.“
Znovu jsem pohlédl vzhůru. „Co tam nahoře bude? Hned navštívíme Neu? Ještě dneska?“ Dech se mi vinou předešlého běhu a zbytku výšlapu zkracoval, ale nechtěl jsem to dávat najevo.
„Nemyslím si. Není tak snadné ji najít. Skrývá se před světem v jedné jeskyni. Kdysi byla zatopená, ale ona tu vodu zmrazila, takže se těmi chodbami dá přejít. Problém je ten, že je to docela spletitý jeskynní systém.“
„Proto jsi mluvil o labyrintu.“
„Jo.“
„A ty se v něm vyznáš?“
Odfrkl si. „Nikdy mě nenechá dostat se daleko. Ale jednou musí vylézt ven. Potíž je v tom, že bude vědět, že tam jsem. Magické stopy, však víš. Takže to může trvat. Tebe neucítí, nejsi prokletej, a nevím, jestli se dostaneme dost blízko na to, abysme jí řekli, že tam jsi. A jestli tě vůbec bude chtít vidět.“
Zhluboka jsem se nadechl. Zbývalo posledních asi dvacet schodů a moje kolena začínala protestovat, ale stejně se mi těch více než sto schodů povedlo překonat lépe, než jsem si myslel. Možná díky tomu závodu, nebo proto, že jsme při tom mluvili. I na poslední úsek naší cesty jsem měl připravenou otázku.
„Jak přesně ti nedovolí dostat se dál?“
Ušklíbl se. „Zkusil jsem to jednou. Přímo před mýma očima zmrazila skrz naskrz nějakého hraboše jako varování. Myslím, že by mi neublížila, ale…“ Rozhodil rukama.
„To udělala?“ Vyschlo mi v ústech. Samozřejmě že mě napadlo, že ta ledová kletba může být nebezpečná i pro okolí, ale Jyrki i Taimi dělali všechno pro to, aby nikomu a ničemu neublížili. Nea to samozřejmě neměla stejně. Poprvé jsem se jí začal doopravdy bát. Co když mě nezachrání ani to, že jsem její syn.
„Neměl jsem ti to říkat. Ne tady v Hetce,“ prohlásil Pasi.
„Ne. Jsem rád, že to vím. Jen… nejde jí nějak pomoct? Je chladná kvůli té kletbě, ne?“
Pasi se na mě smutně usmál. „Je to začarovaný kruh. Ta kletba se projevila, protože je chladná. I uvnitř. A je chladná, protože se projevila ta kletba. Můžeš to zkusit, ale ona měla ráda Aleksiho, ne…“ Zarazil se.
„Ne mě. To, co jsem, ze mě udělala ona,“ zavrčel jsem.
„Technicky vzato ano,“ kývl. „Ale dnešek si užijeme. Když jsem říkal, že Hetka je životní styl…“
„Nedokázal bych si to užít. Chci vidět matku co nejdřív. Hlavně když podle tebe budeme čekat.“ Sevřel se mi žaludek, když jsem si vzpomněl na svůj slib Palovi. Možná s ním nestihnu být, dokud nebudu muset znovu do práce.
„Jsi v nejsevernějším velkém městě. Copak…“
„A ty jsi žil u pólu a nikdy jsi nebyl přímo na něm. Zaveď mě k tomu labyrintu. Prosím. A pak můžeš klidně odejít do města.“
„Nenechám tě tam, to ne. Nevím, jak Nea zareaguje. Pojď.“ Vystoupal jsem poslední schod a nechal se vést okolo města. Vnější mi připadalo skoro stejné jako všechna, která jsem znal, kdybych pominul to, že stojí na vrcholku skály a doslova všude byly schody, pomalu do každé budovy vedlo velké schodiště.
Pasi, jako by mi četl myšlenky, k jedněm schodům pokynul. „Už chápeš? Člověk se tu musí narodit nebo být tak trochu blázen, aby se mu chtělo prakticky pořád někam šplhat.“
Zasmál jsem se. „Cvok musel být spíš ten, kdo to město postavil. No tak. Jsme hluboko na severu. Bylo třeba si vybrat tak vysokou skálu na stavbu města?“
„Proto Hetka odolává vnějším vlivům. Proto jsme sem s Neou odešli. Život tady pořád trochu připomíná život v kmenech, jen ve větším měřítku. Většina místních pořad chodí dolů lovit nebo mají svá malá políčka. A než se zeptáš, jestli tady vůbec něco vypěstuješ, tak musíš být blázen, abys to vůbec zkoušel. Každopádně si Hetka v podstatě vystačí sama, jeden má ovce, druhý loví zvířata s nejhuňatější kožešinou…“
„Chápu,“ přerušil jsem ho raději. To město mě začínalo trochu děsit. Možná byl špatný nápad sem jít, a kromě toho s chlapem, kterého nejspíš nic z toho neděsilo. Teď už ale bylo pozdě rozmyslet si to.
Nakonec mě za soumraku dovedl k otvoru ve skále. Napjatě jsem sledoval, jak uvnitř, ale ne moc hluboko, rozdělává oheň. „Můžeš spát. Budu držet hlídku,“ navrhl mi.
„Myslíš, že tě Nea cítí?“
Pokrčil rameny. „Já ji ne, ale nevím, kam její moc sahá. Nezabývej se tím. Tobě hodně pravděpodobně neublíží. Zkus si odpočinout.“
Dojala mě jeho starostlivost. Odkašlal jsem si a nemotorně mu sevřel rameno. „Díky, žes mě sem vzal. A že jsi takový, jaký jsi, tati.“ Sklopil jsem oči, ale jeho překvapení nad tím oslovením bylo téměř hmatatelné. Já jsem už neměl důvod mu tak neříkat. Za tu dobu, kterou jsme spolu strávili, mi byl stále bližší.