17. Pořád jsem ji tolik potřeboval
Otevřel jsem dveře své manželce a nedokázal se ubránit úsměvu. Do zítřka zase bude všechno v pořádku. Navíc tentokrát přišla bez našeho syna, takže jeho přítomnost nebude tolik bolet. Počkal jsem, až se umyje po dlouhé cestě a až za mnou přijde. Zrovna jsem seděl na křesle a chtěl vstát, ale ona s úsměvem zavrtěla hlavou a sedla si na opěradlo.
„Chceš něco dělat nebo…“
„Přišla jsem za tebou. Budu s tebou,“ přerušila mě.
„Já jenom…“
„Risto. Stýskalo se mi.“ Naklonila se ke mně a vtiskla mi rychlý polibek. To bylo zoufale málo, ale netušil jsem, co si můžu dovolit. Opatrně jsem jí položil ruce na boky. Vzala je do svých a přitiskla je na své tělo mnohem pevněji.
„Jak… jak se ti teď vlastně daří?“ zeptal jsem se na první otázku, která mi přišla na mysl. Jak je hloupá, mi došlo hned posléze.
„Zatím se dokážeme ubránit. Nechci o tom mluvit.“
„Ubránit? Reálně s nimi bojujete?“ Ne že by mě to překvapovalo, jen bych čekal, že zrovna Laura už dávno najde lepší řešení.
Pevně semkla rty. „Jak se máš ty?“
„Lauro…“
„To není tvůj svět. Nestarej se do něj.“ To bolelo, ale neměl jsem sílu naléhat. Nechtěl jsem se s ní hádat. Místo toto jsem vzal její dlaň do své.
„Po tom, co jsi odešla, mi můj život přijde prázdný.“
Napjala se. „Ne, nezůstanu.“
„To ani nechci. Poslouchej. Teď se…“
Vstala a dost bezohledně se při tom zapřela o moje stehna. Sykl jsem bolestí, ale ona si toho nevšímala. „Já bych kvůli tobě zase měla změnit svůj svět, když ty ten svůj nezměníš nikdy? Kdybys odešel se mnou do kmene, našli bychom ti tam místo. Jenže pro tebe není důležitý, co chci já.“
„Chtěl jsem jenom říct, že hledám nový smysl života. Ale fajn, tohle je zase můj svět, do kterýho už nepatříš.“
Zarazila se. „Myslela jsem si…“
„Kdybych měl naději, že tě ještě přesvědčím, tak ten nový smysl nehledám.“
„A co je teda tím smyslem. Práce asi ne, co?“ Pomalu ke mně přešla. Poklepal jsem na svůj klín. Se zaváháním se usadila. Byla těžká, ale ne dost na to, abych si to neužíval. Zabořil jsem tvář do jejího ramene a užíval si její osobitou vůni v kombinaci s mým mýdlem. „Co je tím smyslem?“ zopakovala otázku.
„Cože? No, práce rozhodně ne,“ odpověděl jsem. „Dělám toho teď mnohem míň, protože nechci vyrážet do kmenů. Zatím nám to nepřikázali.“
Pohladila mě po předloktí. „Víš, kdyby na to přišlo, nevyčítala bych ti to. Musíš se nějak uživit.“
Usmál jsem se, přestože to nemohla vidět. „,Jsou to lidi. Ten smysl.“
„Tuivo?“
„Ne. Přál bych si to, ale je pořád pryč a jen tak toho nenechají. Je to zbytek party.“
Opřela se o mě. „A funguje to?“
„Vlastně jenom s Palem. Timo tvrdí, že nemám lpět na minulosti, a s Kesou by to možná fungovalo, kdyby nebyli pohádaní s Palem. Jsou sourozenci a on… on je prostě přesvědčenej, že se jen bude chlubit svým dokonalým životem.“ Vyprávěl jsem jí o tom, jak Kesä byla vždy ta lepší, jak řekla jejich rodičům o Palově orientaci, o tom, jak s ní nechce mít nic společného. Když jsem skončil, Laura chvíli přemýšlela.
„A Kesä si o tom myslí co?“
„To nevím. Sice o sobě tak nějak víme, ale nikdy jsme spolu nemluvili do hloubky.“
„Nemůžeš Palovi pomoct, když si nevyslechneš obě strany.“
Zaváhal jsem. „Možná máš pravdu. Ale já na ni nemám kontakt.“
„Víš třeba, na kterých místech se zdržuje?“
„Nejčastěji ji potkávám v jednom supermarketu. Ale… to mám jenom tak přijít a říct něco jako hele, nejsme ti nejlepší kamarádi, ale chtěl bych pomoct tvýmu bratrovi, tak mi řekni, co všechno jsi mu udělala?“
Laura se zasmála a její smích mnou příjemně zavibroval. „To asi ne. Prostě ji někam pozvi.“
Povzdechl jsem si. „Nepůjde. Na to si nejsme dost blízcí. Promiň, že tě s tím zatěžuju, Lau. Tohle je můj problém, ne tvůj.“
„Jak si můžeš být tak jistý? Třeba to jenom chce první krok.“
„To si nemyslím. Ale díky. Každopádně… mám Pala. Ten se přátelit chce.“
„Pořád máš i mě, svým způsobem.“ Naklonila se, nejspíš abych ji políbil, ale neudělal jsem to.
„To je stejný jako s Tuivem. Nejsi tu pořád. Potřebuju i někoho, s kým nemusím týdny dopředu plánovat, že se sejdeme.“
„Jenom jsem ti chtěla říct, že tě doopravdy nikdy neopustím. Nikdy bych to nedokázala.“
Pevně jsem ji objal. „Já vím. Jinak bys mě nezachraňovala, přestože jsi dávno měla jiný život.“
„To ne. Nezasloužil sis to, v žádným případě. Zachránila bych zřejmě nakonec kohokoli. Ale pro kohokoli by mi rozhodně nestálo za to, jezdit do Pieni.“
„Mohl bych se tě na něco zeptat?“
„No?“
Olízl jsem si rty. Její přítomnost mě znervózňovala. „Jak ti tady je, v domě, kde jsi bydlela, kde jsi zůstala sama, když sis myslela, že jsem mrtvej?“
„Když jsem tady, nesoustředím se na ten dům nebo na město. Ničilo by mě to. Soustředím se jen na tebe. Nejezdím do Pieni, jezdím za tebou. A teď jsem šťastná.“
„I když bys mohla být v kmeni?“ podivil jsem se.
„Ano. Je to vcelku příjemná změna.“ Povzdechla si. „Bojujeme s nima. Nemáme na výběr, jestli chceme ochránit náš kmen.“
Kývl jsem. „Nic jinýho bych ani nečekal. Je dobře, že v týhle době vede kmen válečník a ne ti šamani.“ Odmlčel jsem se. „Pořád je k tobě hodnej? Myslím Joki.“
„Joki je úžasný,“ vydechla. „Ale nechci se o něm bavit.“
„Lau, jestli mezi váma nakonec něco je, nevadí mi to. Je to pochopitelný.“
„Ne, to ne,“ odvětila a já jsem cítil, že říká pravdu. „Víš dobře, že nemá zájem.“
„Protože miluje muže,“ hlesl jsem. Napadlo mě, na co jsem pomyslel už kdysi. „Mezi ním a Tuivem něco bylo?“
Ticho mi bylo dostatečnou odpovědí. „Jak jsi na to přišel?“
„Tuivo na zmínky o něm vždycky reaguje hrozně divně. Taimi to ví? A věděla to tehdy?“
„Ano a ne. Je to složitý. Hlavně se na to neptej Tuiva. Nerad o tom mluví.“ Trochu mě zabolelo že já jsem nevěděl o svém kamarádovi něco, co ona ano, ale ve výsledku o nic nešlo.
„Já se vlastně ani jednomu nedivím. Tuivo si získá každýho, a kdo by neměl rád urostlého bojovníka, který je uvnitř hodnej, že?
Laura se uchechtla, ale už na to nic neřekla. Netušil jsem, jak si to vyložit, ale ona se ke mně natočila a začala mě líbat. Tak trochu jsem tušil, že zkrátka nechce mluvit, ale nedokázal jsem jí odolat.
Po chvíli vstala a vzala mě za ruce. Táhla mě do ložnice, kdysi naší společné ložnice. Nic z nábytku v ní jsem zatím nedokázal vyměnit, aby mi to Lauru tolik nepřipomínalo. Teď jsem za to byl rád. Ona však vůbec neuhnula pohledem, aby si toho všimla, dívala se jen na mě.
Začínalo mi být jedno, jestli jen nechce mluvit. Povalila mě na postel a stále mě líbala. Její rty byly horké a nedočkavé, její pohyby rychlé a nesoustředěné, jako by se měl za pár sekund rozpadnout svět. Nechal jsem ji, aby mi vjela prsty pod tričko, aby nás oba svlékla, aby mě hladila a dotýkala se mě na citlivých místech. Nedokázal a nechtěl jsem jí odolat.
Začal jsem se bránit, až když jsem pochopil, o co se celou sobu snaží. „Počkej. Někde bych ještě měl mít kondom. Tentokrát snad nebudeme mít tolik smůly a bude fungovat.“
Položila mi dlaň na tvář. „Smůly? Já už nemám důvod se tomu bránit.“ To mě probralo. Jemně jsem ji odstrčil a obrátil se k ní zády. Objala mě zezadu. To mi bylo příjemné, ale když se pokusila o něco více, odehnal jsem ji.
„Co se děje? Nebyla by to pro tebe přece žádná starost.“
„Možná chci, aby to pro mě byla starost, víš,“ odvětil jsem.
„Nepřipravím tě o to dítě.“
„Ale nebudu otec.“
„Na světě je spousta jiných dívek. Mezi námi se nic nezmění, jestli si nějakou najdeš.“
Potřásl jsem hlavou a do očí se mi vtlačily slzy. „Kéž bych nějakou dokázal milovat alespoň z poloviny jako tebe. Tohle prostě nebude fungovat, tenhle náš vztah, Lau.“
Přitiskla se ke mně. „Promiň,“ začala smířlivě. „Měla jsem takovou radost, že jsem s tebou, že jsem chtěla hned všechno. Tohle nemusíme vyřešit dneska. Hlavně že jsme teď spolu.“
Vydechl jsem. Nešlo jí o to, aby mě využila a přinesla kmeni ještě jedno dítě, taková Laura nebyla. Chtěla prostě cítit moji blízkost, jak nejvíc to šlo. Obrátil jsem se a pevně ji k sobě přitiskl. Pořád jsem ji tolik potřeboval.