Antiliiny příběhy

Sedl si v prostoru malé jeskyně, kde jsme před nedávnem byli s Jokim, naproti Taimi, která se na něj jemně usmála. Vypadala tak klidně, přestože musela být vyděšená. On to nedokázal skrýt. Natáhl k ní ruku, ale vzápětí ji stáhl.

„Možná bych tam přece jenom měl jít já. Nechci ti ublížit.“

„Neublížíš. Ale nesmíš se bát. Toto jsme plánovali od začátku. Teď už nemůžeme ucouvnout. Piloti jsou tady a já musím zachránit svůj domov.“

Jyrki pevně sevřel rty, a pak se obrátil ke mně. „Tuivo. Ať se bude dít cokoli, nesmíš se do toho vložit, dobře? Nechci tě zmrazit.“

Potřasl jsem hlavou. „To ti nemůžu slíbit. Jestli se něco pokazí, jsem jedinej…“

„Ne,“ skočila mi do řeči Taimi. Rozhodnost v jejím hlase mě překvapila. „Nevložíš se do toho. Nepřeji si to.“ Chvíli jsem na ni hleděl, čekal, že její pohled změkne, ale to se nestalo. Neochotně jsem přikývl.

„Fajn. Nechám vás, ať se bude dít cokoli.“

Jyrki se na mě s úlevou usmál, ale Taimi po mě střelila varovným pohledem. Docela mě děsila, když byla tak rázná. Nezažil jsem ji takovou moc často, ale když ano, netušil jsem, jak se s tím vypořádat. Alespoň jsem si byl jistý, že s tímto přístupem zvládne předstírat, že je bohyně.

Jyrki konečně vzal její dlaň do své a zavřel oči. Zaťal jsem pěsti. Nenapadlo mě, že Taimiinu proměnu budu muset přímo vidět, ale venku teď nebylo bezpečno, piloti se snažili dohodnout s těmi pár lidmi z kmene, kteří ovládali jejich jazyk. Každou chvíli mohl začít boj.

Najednou mě něco napadlo. Jestli jsem byl v něčem dobrý, tak je to přesvědčování lidí. Můžu to zbrzdit, dát Jyrkimu a Taimi čas. Stejně jsem nechtěl vidět, jak se moje přítelkyně chvěje, jak jí mráz kreslí po pažích ledové květy. Ani si nevšimli, že jsem odešel. Venku začal poletovat jemný sníh. Zaváhal jsem nad svým oblečením, které nevypadalo, že pocházím z kmene, ale nakonec mě napadlo, jak toho využít. Vešel jsem mezi piloty, kteří vybalovali své krabice a očima vyhledal Jokiho a Lauru. Ona něco vysvětlovala muži před sebou. Hned, jak si mě všimla, však ztichla.

„Tuivo,“ oslovila mě překvapeně.

Rozhodil jsem paže. „Já tomu nemůžu uvěřit. Vrátím se domů po pěti letech, a místo nedotčený přírody a klidu, který mi tolik ve světě venku chyběly, najdu… letadla.“ Joki se na mě zamračil, protože mi nerozuměl, Laura se na mě mračila ještě více, protože mi rozuměla.

„Co to děláš?“ sykla na mě udgunsky.

„Zabraňuju krveprolití.“

Smutně potřásla hlavou. „Nemáš tady být.“

Jeden z pilotů na mě namířil pušku. Matně jsem vnímal, že Joki sebou trhl, ale nic neudělal. Byl jsem za to vděčný. „Co seš zač?“

„Vždyť to říkám,“ rozhodil jsem zase paže. „Žil jsem tam u vás. Ale chyběl mi domov. Jenže jsem nečekal, že tady najdu vás. Co si doprdele myslíte, že děláte?“ Všímalo si nás stále více lidí, což jsem chtěl.

Pilot trochu znejistěl. „Doručujeme vám jídlo. A léky. Jestli jsi u nás byl…“

Odfrkl jsem si. „Nic z toho nepotřebujeme. Odejděte, než to skončí zle. A skončí to zle pro vás.“ Zazubil jsem se. „Jsme ti nejlepší válečnici široko daleko.“

Pilot si odfrkl. „Ty a válečník?“

Blýskl jsem po něm pohledem. „Nepodceňuj mě.“ Samozřejmě jsem blufoval, ale on o krok ucouvl. Někdo muži položil ruku na rameno. Byl to voják.

„Nevšímej si ho, Juho.“

„Ale musí přece pochopit, že jim chceme pomoct!“ namítl Juho a mě ho začalo být líto. Nejspíš o kmenech nic nevěděl, když jsem nepočítal to, co ho naučili ti, kteří toto šílenství vymysleli.

„Nepochopí to. Ne teď, ale jednou, další generace, za to budou vděčné,“ řekl mu tiše druhý muž. Juho stiskl pušku pevněji a voják odešel.

„A ještě něco,“ řekl jsem mu, přestože bych ho raději objal, vzal ho stranou a promluvil si s ním, aby nebyl tak ztracený v tom, co si myslet. Trochu jsem zvýšil hlas. „Bohům se nelíbí, co tady děláte.“

Z hloučku vojáků nesoucích nějaké krabice se ozvalo uchechtnutí. „Ty budeš slušný magor.“

Najednou se ozval výkřik. Byla to Laura. Obrátil jsem se a musel se pousmát, i když mě zároveň děsilo, jak moje milovaná vypadala. Taimi přišla v pravý čas, krásná, bělostná jako sníh, který padal kolem, a vypadala velmi, velmi naštvaně. V první chvíli jsem si pomyslel, že bych si nepřál, aby se tak dívala na mě, ale pak mi došlo, že na mě by tak nikdy nehleděla. Nebyl to pohled naštvaného člověka, byl to pohled, který odsuzoval všechna ta podřadná stvoření před sebou.

„Bohyně Taltajo,“ vydechl jsem a zopakoval to ještě v udgunštině. Joki zřejmě splnil svou část úlohy, protože Taimi nikdo neprozradil. Vypadali překvapeně, ale to si piloti a vojáci mohli vyložit tak, že sami nečekali příchod skutečné bohyně Taltaji. „Odpusťte, že jsem mluvil o bozích.“ Na chvilku jsem zapomněl, že je to Taimi a uklonil se jí. Až pak mi došlo, jak je to zvláštní. Ona ale nezaváhala.

„Ticho, smrtelníku. Vy si dovolujete ničit tuto nádhernou přírodu?!“ Její hlas trochu připomínal ten Jyrkiho, když zmrazil Kaunis. Možná je dobře, že jsem u té proměny nebyl, musela být nepříjemná. „S těmi hloupými stroji?!“ Přikrčil jsem se. Zněla vážně děsivě. A pak se to stalo. Natáhla ruce do vzduchu a dosud nevinné vločky se začaly seskupovat.  Zamračil jsem se. Jyrki musel být poblíž, ale tohle muselo být na něj příliš. Vždyť zatím skoro zmrazil na dálku jen hrnec s rýží a to omylem. Poté sníh začal dopadat, ale něco bylo zle. Pálil. Proměnil ho v ledové střely.

„Už se nikdy nevracejte!“ zvolala.

Vypukla panika. Všichni se snažili pod něco před ledem schovat, křičeli bolestí a strachem. A v tom zmatku jsem vyhledal Taimiin pohled, stejně vyděšený. Ona utíkat nemohla, musela tam stát a čelit ostrým střípkům, nedat najevo bolest, ale došlo mi, že to nebylo v plánu. Nevěděla, že to Jyrki udělá. Zavřel jsem oči před sprškou krystalů, které mi vítr vmetl do tváře, a když jsem je otevřel, Taimi byla pryč. Led se mi začínal dostávat přes díry v bundě. Musel jsem se také schovat. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Někdo ke mně přiběhl. Joki. Zabalil mě do pláště a někam mě vedl. Až pozdě mi došlo, že do svého stanu. Byla tady i Laura, ale stejně jsem znejistěl. Tady se to všechno stalo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě náčelník, a to mě probralo.

„Já jo, ale on ne.“

„Kdo?“

„Jyrki. Tohle musel být on, ne Taimi. Já…“

„Zůstaň tady. Ten led pořád padá.“

„Ne, ty to nechápeš. Tohle je na něj moc silná magie.“

„Tak tu neseď a běž za ním,“ pobídla mě Laura. Přesně to jsem potřeboval. Vyrazil jsem ze stanu a snažil se zjistit, kde je centrum té ledové bouře, aniž bych třeba přišel o oči. Taimi se ke mně cestou připojila.

„Je tamhle, u toho nejbližšího převisu!“ ukázala na skálu, ve které byla i jeskyně, ve které jsme se předtím skrývali.

„Byla jsi skvělá,“ prohodil jsem.

„Teď ne,“ odsekla mi a zrychlila. Když jsem uviděl Jyrkiho, zmátlo mě to. Vypadal úplně v pořádku. Unaveně, ale v pořádku. Schovali jsme se při něm.

Potřásl hlavou. „Neumím to zastavit. Ale přejde to.“

Zamračil jsem se. „Jak to víš?“

„Protože jsem zmrazil jen vodu v mracích. Nevím jak. Prostě jsem ji najednou cítil, tak mě to napadlo, ale chtěl jsem ty lidi jenom vystrašit. Tohle jsem nechtěl.“

„Budou v pohodě. Mají na sobě zimní oblečení a hned se schovali. Budou…“

„Přinejmenším to fungovalo,“ přerušila nás Taimi. Přiložila si ukazováček na ústa. Zaposlouchali jsme se. I přes zvuk tříštícího se ledu jsem uslyšel hučení. Usmál jsem se.

„Odlétají,“ usmál jsem. „My… my jsme to dokázali! A to, co se stalo, si nejspíš nenechají pro sebe.“

Taimi se pousmála, ale pak zvážněla. „Co jsi to tam prováděl? Mohl tě zastřelit.“

„Byl zmatený. On tomu úkolu nevěřil, jen dělal, co mu řekli. Neměl jsem v tu chvíli strach.“

Taimi se pořád mračila. „Bylo to nebezpečné a zbytečné. Měl jsi zůstat v jeskyni.“

„Byla jsi skvělá. Na moment jsem i já věřil, že jsi bohyně. A promiň za to jméno, vím, že ona je především bohyní větru, ale nic jinýho mě v ten moment nenapadlo.“ Obrátil jsem se k Jyrkimu. „A ty… mám to chápat tak, že tvoje moc sílí?“

Pokrčil rameny. „Do tohohle momentu jsem si to nemyslel.“

„Asi jsem se fakt spletl a máš to pod kontrolou,“ usmál jsem se. „Jste oba dva v pořádku?“ Jyrki přikývl a přitulil se ke mně. Upřel jsem pohled na Taimi. Mlčela až příliš dlouho.

„Je mi zima. Hrozná,“ přiznala nakonec. Natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po tváři. Usmála se, ale v očích měla vepsaný strach.