Antiliiny příběhy

S úsměvem jsem vešel do kavárny. Většinu lidí bych zřejmě pozval někam do hospody, ale věděl jsem, že pro Tima by to nebyla dobrá volba prostředí, navíc miloval kafe. Dlouho jsme spolu nikde nebyli, protože jsem neměl pocit, že si máme co říct, ale přesto souhlasil. Chvíli jsem ho jen sledoval, jak se krčí v rohu a něco črtá do svého všudypřítomného skicáku. Pak jsem se k němu rozešel.

„Ahoj,“ zamumlal jsem a pohlédl na jeho kresbu. Rozhlédl jsem se kolem a rozpoznal v zatím hrubých tazích mladou servírku. Možná ještě ani nebyla dospělá. Zadíval jsem se na ni.

„Má zajímavý oči. Strašně velký a jiskřivý.“

Kývl. „Snad se mi je povede dobře zachytit.“

„Nečekám, že by se ti to nepovedlo.“

Uchechtl se. „Máš o mých kresbách moc vysoký mínění.“

Posadil jsem se naproti něj. „Pořád nechápu, že už někde neprodáváš obrazy.“

Trochu se odtáhl. „Vždyť víš. Umění by se nemělo snažit za každou cenu zpeněžit. Pak by mě to možná tolik nenaplňovalo.“ Kývl jsem na srozuměnou. Už jsme o tom mluvili. Stejně přišel číšník a my jsme museli věnovat pozornost jemu, abychom si objednali. Ještěže jsem si vždy dával to samé, kávu s mlékem a jahodovým sirupem, který nejspíš neviděl skutečné jahody ani zdálky. Laura se mi smála, když jsem si to jednou objednal před ní. Potřásl jsem hlavou. Nemůžu na ni tolik myslet.

„Jseš v pohodě?“ zeptal se mě Timo.

Zamračil jsem se. „Jo. Promiň. Mám teď trochu blbý období a občas mě to sebere. Jak se máš ty?“

Usmál se, možná se moc vesele. V duchu jsem si vynadal. Ten kluk na podobné otázky nikdy neodpovídal upřímně. „Však víš. Dokud mi nedojdou tužky nebo papír, jsem v pohodě.“

Obvykle jsem to nechal být, ale Timo byl teď jeden z mála lidí, kteří mi mohli být bližší. „Že jsem ženatej, jsem ti říkal, že?“

Timo pozvedl obočí. „Chceš pogratulovat?“

Ušklíbl jsem se. „Ne. Jenom že jsme… tak úplně jsme se nerozvedli. Jenom… chce žít jinde.“

Timo protočil tužku v prstech. „Jinde?“

„U svý… u svý rodiny, dá se říct. Já to chápu, jenom jsme spolu několik let byli prakticky pořád a trochu to bolí. Vlastně dost.“

„No, a stojí ti ta holka za to?“

„Jo, rozhodně. Jenom… o tomhle nemluvím s každým. Ale jsme kamarádi a chci ti říct, že i ty můžeš…“

Timo pomalu odložil tužku. Zrovna přicházel číšník. Blonďák přede mnou mě zkoumavé pozoroval celou tu dobu, co číšník pokládal můj Jahodový sen a jeho černou kávu na stůl. Když odešel, Timo konečně sklopil zrak.

„To, že spolu tak jednou za rok zajdeme na kafe, přece neznamená, že jsme kamarádi.“

„Nic o tobě nevím. Nevím, o čem se s tebou mám bavit,“ přiznal jsem.

Povzdechl si. „A tak to má být. Risto, nejsme kamarádi. A nikdy nebudeme.“

„Co dělám špatně?“

Uchcechtl se. „Nic. Já prostě… prostě nejsem člověk, co by měl mít kamarády. Nakreslil jsi něco zajímavýho v poslední době?“

Zaváhal jsem. Dal mi možnost utéct z té bolestivé konverzace, ale nějak jsem nechtěl. „Každý by měl mít kamarády.“

„Jo. Asi. Ale neměl bys to být zrovna ty. Risto… vždyť… kdybysme se neznali jako malí a nekreslili bysme, tak nemáme nic společného. Ale ty bys nekreslil, kdybych tě k tomu tehdy nepřivedl. Chápeš, kam tím mířím? Bavíme se spolu jenom z nostalgie.“

Zasáhlo mě to víc, než by mělo. Vzpomněl jsem si na to, co mi řekla Laura, než jsem zkameněl. Svět se změnil a ani Tuivo ti ho nevrátí. Konečně jsem pořádně pochopil, co tím myslela. Snažil jsem se začít znovu, bez ní, ale soustředil jsem se na lidi z minulosti. Kromě nich jsem až do jejího příchodu při sobě pořádně nikoho neměl. Sevřel se mi žaludek. Na dobrou kávu už jsem neměl ani pomyšlení.

„Musím jít,“ zamumlal jsem a uvědomil si, že už se se mnou Timo možná nikdy nesejde. Rychlými kroky jsem zamířil k pultu a nechal překvapené mladé čísnici, kterou Timo kreslil, peníze za kávu i nějaké spropitné. Vyšel jsem ven a v ten moment se mi rozezvonil telefon. Ušklíbl jsem se na jméno na obrazovce. Volal mi ten poslední člověk, se kterým jsem teď chtěl mluvit.

„Ri,“ ozvalo se ode dveří kavárny. Nikdo by mi tak už neměl říkat, to jméno patřilo k minulosti. Naznačil jsem Timovi, aby počkal, a přijal hovor.

„Palo, já teď nemůžu, je…“

„Jenom přijď ke mně, co nejdřív to půjde. Něco jsem zjistil. Jde o ty kletby.“

„Tak… tak fajn. Za chvilku jsem tam,“ vydechl jsem omámeně. Měl bych se s ním ještě bavit, když jsem očividně jen honil duchy minulosti? Na druhou stranu, chtěl jsem o těch kletbách vědět víc. Teď na to ale nebyl prostor přemýšlet. Obrátil jsem se k Timovi. Nečekal jsem, že se bude tvářit tak omluvně.

„Palo?“ vydechl a přešel ke mně. „Ten Palo?“

Přikývl jsem. „Máš pravdu. Neměl bych čekat, že pro ostatní bude něco znamenat, že jsme se znali, když nám bylo osm.“

Timo zavrtěl hlavou. „Ne, to jsem říct nechtěl. Jenom nemůžeš čekat, že si budeme blízcí. Musíme ten vztah budovat znovu. Od nuly.“

Odvrátil jsem pohled. „Nemáme si co říct. Už tě nebudu otravovat.“ Rozešel jsem se, ale nečekal, že se ke mně připojí.

„To se spojuješ se všema z party? Proč?“ Neodpověděl jsem. Sám jsem tomu pořádně nerozuměl. Laura měla pravdu. Nic mi to nevrátí. „A co… co Tuivo? Když nás vidíš, dokážeš nemyslet na to, že…“

„Tuivo je naživu,“ přerušil jsem ho. Možná si jeho smrt vyčítal stejně jako já. Pohlédl jsem do jeho zmatených očí. „Zachránil ho jeden horskej kmen. Žil u nich. Teď žije v Aletasu. Potkali jsme se.“

„Nesnaší nás za to, co jsme udělali, hodně?“

„Ne. Tuivo nám to nevyčítá.“

„Takže jste teď kamarádi?“ zajímal se.

„Prostě… prostě o sobě jenom víme.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale Tuivo by se se mnou zřejmě nebavil, kdyby tehdy nepotřeboval Lauřinu pomoc.

„A Palo? Kesä? Jací teď jsou?“

Usmál jsem se. „Palo se moc nezměnil. Kesu teď tolik neznám, ale minimálně se teď nechová jako kluk. Ani tak nevypadá. Vlastně je teď dost hezká, takovým tím způsobem, kterej se musí líbit všem. Ale jsou pohádaní.“

„A ty jdeš teď za Palem? Neměl jsi to plánu, ne? Jinak by sis se mnou nedomlouval tu kavárnu.“ Nechápal jsem, proč se stará, ale raději jsem mu zkrátka odpověděl.

„Ne. Volal mi, že mi chce něco říct. Něco spolu řešíme. Radši to nechtěj vědět, dokud je čas.“

Timo se zasmál. „Fajn. No, kdy se zase uvidíme?“

Musel poznat, že jsme u Palova domu. Zajímavé, že si to pamatoval. Chystal jsem se něco odpovědět, když v ten moment se otevřely dveře.

„Ri, volal mi Ylermi! Zjistil, jak ty kletby fungují, jak byl…“ Vzápětí se zarazil, protože si všiml Tima. „Ahoj. Neviděl jsem tě z okna.“ Přelétl mezi námi pohledem.

„Hrajeme s Palem takovou hru, ve který kletby….“ Začal jsem, ale Palo mi položil ruku na rameno.

„Hej, Ri. On to ví.“

Pohlédl jsem na Tima. „Cože?“

„Vím to,“ potvrdil. „Protože jsem taky prokletý.“

Zamračil jsem se. „A ty… Palo…“

Palo se trochu nervózně zasmál. „Pojďte dovnitř. Oba dva.“ Moc okolků s tím nedělal, sotva za námi zavřel dveře, pohlédl na mě. „Víme to o sobě s Timem odmala. Že já umím tvořit krystaly, a on… zmrazuje vodu. Počkej, ukáže ti to.“ Kývl na blonďáka.

Mávl jsem nad tím rukou. „Nemusí. Vím, co je to za kletbu.“

Palo mávl rukou. „Jasně. Ti Tuivovi kamarádi.“

Timo se zamračil. „Cože?“

Palo nad tím mávl rukou. „Máme si co vysvětlovat. Ale proč jsem ti volal!“ Oči mu zazářily. „Yl v majáku našel knihu, kde lidi jako my píšou svoje zkušenosti s kletbama. Nekoukej na mě tak, v tý knihovně jsou prý samý divný věci. A podle něho prostě stačí, když… když přijmu, kdo jsem.“

„Ty jsi to nepřijal?“

Palo se na mě lítostivě zadíval. „Ne. Vždycky jsem se snažil ignorovat existenci tý kletby. Proto se někdy projevovala náhodně. Proto se stalo to s tím jezerem. Prostě se s tím ais jenom musím naučit žít.“

„A co moje kletba?“ ozval se Timo. „Já ji přijal, ale někdy… někdy, když se třeba umývám, najednou místo vody padá led a já…“

„Láska,“ usmál jsem se. „Zastaví to láska. Nemusí být romantická, prostě jen… musíš někoho milovat. Nebo on tebe. Ale pokud se to projevuje jenom takhle, jak popisuješ, tak asi takovýho člověka máš.“

Usmál se, dost smutně. „Romanticky ne, ale máš pravdu, že takovej člověk existuje. Jenom… jenom mi to doteď nedošlo.“

„Nebudu se ptát, kdo to je, ale…“

Usmál se. „Můj mladší bráška. Narodil se až když mi bylo deset. Prakticky jsem ho vychoval. Vždycky jsem to bral jako nutnost, ale možná… možná bych to bez lásky nedokázal.“

Kývl jsem. „Tak přijmi, že ho máš rád. A nejspíš i on tebe. Dávej mu to víc najevo.“

Zavřel oči a kývl. „Budu.“

Pohlédl jsem na Pala. „Je skvělý, že na to takhle přišel. Kdybych věděl, že taková kniha existuje, už by dávno bylo všechno vyřešený.“

Palo se usmál. „Jo. Jenom mi pořád hlavou vrtá ten autor. Jakože autor tý myšlenky, ty příběhy si prý píšou prokletí lidi sami. Říká si Taika, ale ani internet ho nezná. Dokonce nezná ani tu samotnou knihu. Divný, co? Člověk by řekl, že na internetu je všechno.“ Přitakal jsem. Už jsme se o kletbách nebavili, ale stále mi to někde hluboko v mysli pracovalo. Kdo je Taika? Je ještě naživu? Jak to, že toho ví o kletbách tolik?