Antiliiny příběhy

Využil jsem volné chvíle, kdy si Pasi šel vyzvednout zásoby, které mu tady doručili. Když se o tom zmiňoval, konečně mi došlo, že nějak musí zařídit, aby bylo v majáku vždycky dost jídla. Předtím jsem nad tím neuvažoval, ale zřejmě je tady přivezl nějaký psovod nebo někdo takový. Z Hetky? Nebo snad až z Pieni? Možná se na to pak ze zvědavosti zeptám. Teď jsem ale chtěl využít volných minut. Vytočil jsem Palovo číslo.

„Ahoj,“ pozdravil mě a působil trochu nervózně. „Hele, promiň, že jsem se neozval, je toho teďka… trochu moc. Pořád jsi u otce, co?“

Kývl jsem, i když to nemohl vidět. „Trochu moc? S Ristem, Kesöu a tak?“

„A tak,“ přitakal trochu pobaveně, ale vzápětí zase zvážněl. „Snažíme se přijít na princip tý kletby.“

„Ohledně toho…“ začal jsem, ale on mě přerušil.

„Jestli dobře počítám, do Hetky vyrazíte už zítra, co? Jak to neseš? Jseš z toho setkání s matkou nervózní?“

V první chvíli jsem mu chtěl prostě odpovědět, ale byla tady naléhavější záležitost. „Palo. Poslouchej mě, dobře? Já na ten princip kletby přišel.“

„Cože?“

„V tomhle majáku je velká knihovna. Povedlo se mi najít knihu, která je o kletbách.“

„Jen tak jsi našel knihu zrovna o tomhle? Kdo ji napsal?“

Odfrkl jsem si. „Nějaký Taika. Nebo nějaká. A možná to bude pseudonym. To je fuk. Chci říct, ten člověk ví, o co jde. Jinak by tak dobře nepopsal i kletby, které znám.“

„Ale já nejsem prokletý.“

„Ne. Ne tak docela. Zkameněl bys, kdyby… Palo. Víš o tý ledový kletbě. Víš, že ji zastavuje láska. I na tu tvoji existuje něco, co ji zastavuje.“

„No, to by se docela hodilo.“ Snažil se znít nad věcí, ale hlas se mu třásl.

„Přijetí.“

Odkašlal si. „Prosím?“

„No, Taika to nerozvádí. Ale myslím, že vím, o co jde. Ty jsi…“ Bylo to těžké říct nahlas. „Tolik přijímáš ostatní. Toleruješ je, toleruješ všechno. Toleroval jsi Joniho, i kdyžs asi chtěl být tehdy jenom se mnou, toleruješ, kdo jsem, že jsem se ti tak dlouho neozval…“

„Ale to ty taky.“

Zahřálo mě to u srdce, ale teď na to nebyl prostor. „Ale netoleruješ sebe.“ Na druhé straně bylo ticho, tak jsem pokračoval. „Snažil ses ignorovat existenci tý kletby. A neakceptuješ, kdo jsi. Že jsi gay. Neakceptuješ, že to, žes nebyl dost dobrej pro svou rodinu, neznamená, že nejseš dobrej pro nikoho. Protože pro mě jsi.“ Zarazil jsem se. Proč jsem mu to neříkal častěji, když si to tak moc zasloužil?

„No… ty kletby jsou lepší než psycholog, co?“ zasmál se.

„Jestli se nepletu,“ pokračoval jsem a ignoroval přitom jeho snahu zlehčit situaci. „Tak tohle je důvod, proč ses nezměnil v kámen, ale proč tu moc neumíš tak docela ovládat. Přijal jsi ostatní, ale ne sebe.“

„Yle, ale co ti ostatní? U Rista to chápu, on byl do určitý míry vždycky sobeckej, ale co Taimi? Tu holku moc neznám, ale podle toho, cos vyprávěl, nepůsobí, že by někoho nepřijala.“

Chtěl jsem mu dát za pravdu a zklamaně zahodit svou teorii. Taimi byla laskavá a tolerantní. Ale co když uvnitř tak docela ne? Stále jí vadilo, že Tuivo není přesně tím, kým ho chtěla mít?

„Byl to jenom nápad. Nechápu, proč zrovna tohle Taika nerozepsal-a. Možná to pochopím líp, když si přečtu nějaký příběh o týhle kletbě.“

„Příběh?“

„Většinu tý knihy zabírají příběhy, co napsali sami lodi, kterým ty kletby ovlivnili život, až už za sebe nebo za někoho, kdo tu v majáku nebyl. Ještě jsem se k nim nedostal. Promiň. Bylo hloupý ti volat, když to, co si myslím, nemám ověřený.“

„Ne,“ vydechl. „Je to dobrej nápad. Přemýšlel jsem nahlas. Ale možná na tom něco bude.“

„Nemusíš…“

„Nesnažím se to zachránit. Fakt si to myslím."

„Řekni ti, až si přečtu ty příběhy. Alespoň některé. Nebo se zkusím zeptat Pasiho, jestli by mi tu knihu nepůjčil domů.“

„Nepůjčil? Takže máš v plánu se s ním ještě vidět?“

Usmál jsem se, i když to Palo nemohl vidět. Dojímala mě jeho starost o mně. „Je skvělej. Celou tu dobu, co tu jsem, je tak klidnej a laskavej, a… je to divný, ale myslím, že mě má fakt rád.

„A ty jeho?“

Zavřel jsem oči a zamyslel se. „Jo. Myslím, ze jo. Svým způsobem, ještě se neznáme tak dobře, ale mám ho rád.“

„To je skvělý,“ vydechl. „A co matka?“

Tiše jsem zaúpěl. „Já nevím. Čím víc se o ní dozvídám, tím víc si přestávám být jistej, že si s ní můžu být blízkej. Zbavila se mě jenom proto, ze jsem si ji nepamatoval.“

„Ale tos věděl už dlouho, ne?“

„Jo, ale teprve teď mi to naplno dochází.“ Potřásl jsem hlavou a uvědomil si, že mluvíme jen o mně.

„A co ty? Vyvíjí se to nějak s Kesöu?“

Na druhé straně nastalo ticho. „To není zajímavý. Tvůj příběh je. Tak vyprávěj.“

„Palo, co se…“

„Nic. Jenom je to nepodstatný oproti tomu, to prožíváš ty.“

„Není to vůbec nepodstatný,“ namítl jsem. „Jsi přece stejně důležitej jako já.“

Zasmál se, jaksi hořce. Chtěl jsem mu na to něco říct, protože jsem měl rád toho sebevědomého Pala, který se nebál mě jen tak oslovit před stánkem v Pieni, ale on změnil téma. „Jsi pryč míň než týden, a už teď mi chybíš.“

Zaváhal jsem. Bylo to možná příliš ukvapené rozhodnutí, ale byl jsem si tím jistý. „Myslím, že můžu zkrátit čas s matkou.“

„To jsem ale nechtěl.“

„Ne, Palo, já to chci. Nemyslím si, že by o mě stála celý ty tři dny, co jsem si pro ni vyhradil. Jeden bude stačit, ještě se pak za tebou vrátím do Pieni, co ty na to?“

„To nemusíš dělat.“

„Já to tak chci. Můžu?“

„Moc se na tebe těším,“ vydechl, a znělo to upřímně. Musel jsem se usmát. Ani jsem si někoho jako je on nezasloužil. Při té myšlence v zámku zacinkal klíč.

„Budu už končit, ale ještě se ozvu, než přijedu, jo?“

„Budu rád. Tak zatím.“

„Zatím,“ hlesl jsem a pospíchal pomoct svému otci se zásobami.

„Zvládnu to sám,“ usmál se na mě.

„Já vím,“ kývl jsem, ale stejně chtěl být užitečný. Kde se skladuje jaké jídlo, už jsem trochu pochytil.

„Volal jsi s někým?“ zajímal se, když jsme se setkali u mísy na ovoce.

Kývl jsem. „S Palem. Mým přítelem.“

Cítil jsem jeho úsměv. „Jak dlouho spolu jste?“

Pokrčil jsem rameny. „Pár měsíců. Skoro půl roku. Možná nám to nevydrží.“

„Proč myslíš?“ zeptal se, zase tak nesmyslně laskavě, a postavil na polici dva pytlíky čočky.

„Je z Pieni, já jsem z Aletasa.“

„To vím, ale… víš, pro některé lidi může být vztah na dálku lepší. Žijí své životy, ale ten druhý tam někde je pro ně, a když se vidí, mají na sebe všechen čas světa.“

„Zažil jsi to snad?“ broukl jsem bez rozmyšlení a se zavařenou zeleninou v ruce jsem na něj pohlédl. Až pak mu došlo, že je to hloupost. On měl přece celý život Neu.

„Nebyli jsme s tvou matkou vždycky spolu. Měli jsme… pauzy.“ To mě překvapilo, ale asi to dávalo smysl. Znali se nejspíš desítky let. „Ale nikdy jsem ji nepodvedl. Ani ona mě, co vím. Co je?“

Potřásl jsem hlavou. „Odpovídat nemusíš, ale proč sis teď nikoho nenašel? Nezničila ti snad pohled na lásku, ne?“

Rozesmál se. „To ne. Jen jsem vlastně spokojenej takhle. Nemusím se ohlížet na její názory.“

Položil jsem veškeré věci na zem. „Myslíš, že láska je taková? Bere člověku svobodu.“

Stiskl mi rameno. Tentokrát jsem ho nechal, konejšilo mě to. „Tvoje být nemusí.“ Vzal věci ze země a položil je na vyhrazená místa. Tleskl. „Tak. Hotovo. Co budeš dělat?“

Pousmál jsem sem „Ještě jsem nenašel odvahu na ty příběhy. A ty?“

„Něco uvařím na oběd.“

„Neměl bych…“ Nebyl by to dobrý nápad, vaření a já jsme se nikdy zrovna nespřátelili, ale nechtěl jsem být na obtíž.

„Nemusíš dělat nic, jsi tu na návštěvě, Aleksi.“

„Yle,“ opravil jsem ho tiše. Zarazil se.

„Promiň. Vím, že jsme se dohodli.“

„Ne. Chápu to,“ kývl, ale v očích se mu usadil smutek. Zvládl bych, kdyby mi říkal Aleksi, kdybych to vnímal jako přezdívku? Přál by si to tak? Zřejmě ne, chtěl, abych byl ten malý kluk, o kterého přišel. Zvládneme někdy překlenout ty roky, po které nás oddělili?