Třicátý šestý dopis
Moje budoucí já,
matku jsem nakonec nepozvala, to si to radši zařídím sama. Její rady o tom, jak mám pozvat každého, koho znám a jak to mám udělat velkolepý, mi lezly na nervy už po telefonu. Ale o tom jsem vlastně ani mluvit nechtěla. Tuivo se konecně ozval! A sám od sebe! Když jsem viděla jeho číslo, skoro se mi zastavilo srdce. Už jsem se začínala bát, že se mnou nikdy nepromluví.
Tuivo (opatrně): Ahoj.
Já: Ahoj! Já… jejda, jak já se o tebe bála, kdyžs tak zmizel!
Tuivo: Jo. Promiň.
Já: Asi mi to nechceš vysvětlit, co?
Tuivo: Ne. Nebo… zatím ne. Ale jednou určitě.
Já: Hele, to je jedno. No… a jsi, já nevím, v pohodě? Všechno je v pohodě?
Tuivo: Asi jo. Nechceš jít ven?
Přemýšela jsem. Pohled mi znovu padl na svatební šaty. Neměla bych, jenže tohle byl Tuivo, který na dlouhou dobu zmizel. Bála jsem se, že když ho odmítnu, tak znovu zmizí, a možná ho už nikdy neuvidím.
Tuivo: Auri? Jseš na mě naštvaná, nebo…
Já (ztišila jsem hlas): Ne, ne, akorát… Astovi se nebude líbit, že se s tebou chci vidět sama.
Tuivo: Tak ho vezmi taky.
Já: Fakt?
Tuivo: Jo, rád ho uvidím.
Já: Uh, tak jo, fajn. Zkusím mu to navrhnout, ale myslím, že nebude problém. Hele, klidně neodpovídej, ale tak mě napadlo… byl s tebou i Jyrki? Jyrki Järvinen?
Tuivo: Jo, byl.
Já: Myslela jsem si to, když o něm utichly všechny zprávy. Klidně ho vezmi s sebou. Řeknu Astovi, aby byl k němu hodnej.
Tuivo: Můžu to zkusit.
Já: A ta… ta tvoje kamarádka? Taimi?
Tuivo: Ta byla taky s náma.
Já: Klidně ji vem taky.
Tuivo: Vždyť jsi říkala, že ji mezi vás už nemám vodit.
Já: Očividně pro tebe něco znamená. Není fér ignorovat důležitýho člověka ve tvým životě. Fakt, přijď s oběma, jestli budou chtít. Tak za hoďku v tý naší kavárně.
Tuivo: Tak fajn. Zatím.
Usmála jsem se, ale pak mi došlo, co jsem to provedla. Ne to, že jsem domluvila setkání s Tuivem, ale že jsem ho odsouhlasila dřív, než jsem se Asty zeptala, a hlavně jsem tam pozvala dva lidi, o kterých jsem úplně netušila, co si myslí. Navíc šel za tři hodiny do práce a možná si chtěl odpočinout. Opatrně jsem za ním došla ke gauči, kde si pročítal nějaký časopis. Odkašlala jsem si a vysvětlila mu situaci. Celou dobu na mě jenom hleděl s nečitelným pohledem a poslouchal.
Asta: V pohodě. Příště to takhle nedělej, ale rád se s ním uvidím, a těm jeho kamarádům dám šanci.
Já: Tak super! A hele, radši s nima moc nemluv, ať se jich nedotkneš. Tuivo byl dneska dost otevřenej, snad mi časem řekne, co jsou zač a jak se k nim chovat.
Asta: V klidu, stejně nevím, co bych jim řekl.
Společně jsme zamířili ke kavárně a já měla konečně zase pocit, že normálně fungujeme, že jsme šťastný pár chvíli před svatbou, což jsme vlastně byli. Tuivo tu ještě nebyl, tak jsme zabrali náš obvyklý stůl a čekali, až si budeme moct objednat. Nemuseli jsme přemýšlet, co to bude, naše volba byla jasná. Tuivo po chvíli vešel v závěsu s těma dvěma. Sedli si k nám, přivítali se, a Tuivo se pak zeptal, co je novýho. Plácla jsem, že jsem Astu naučila pít černou kávu, protože se mi zatím nechtělo jít do vážných témat, a navíc to byla pravda. Ochutnal ode mě, a dal mi za pravdu, že je to fajn, a postupně si na to navykl.
Asta ale pak samozřejmě vytáhl to, že se budeme brát. Tuivo vypadal, že je za nás rád, což bylo na jednu stranu fajn, ale na druhou mě to z nějakýho důvodu moc nepotěšilo. Radši jsem se ho zeptala, jestli má on nějakou známost. Neušlo mi, jak všichni tři při tý otázce ztuhli. Takže měl, akorát mi to asi neřekne.
Tuivo: Hele, teďka jsem byl v horách. Měli jsme nějakou práci ve Stosse a pak i v Pieni.
Jasně, zase akorát vyhýbavá odpověď, ale na druhou stranu, alespoň mi částečně řekl, co v těch horách dělal.
Asta: Jo, Joni se o horách zmiňoval. Co to bylo za práci?
No, vlastně jsem se mu zmiňovala já, že se Joni zmiňoval, na což jen podrážděně zabručel, ale takhle to bylo jednodušší Tuivovi říct. Akorát se moc vyptával. Kupodivu ale Tuivo normálně odpověděl.
Tuivo: Doručování zásilek. On má sáně.
Kývl na Jyrkiho, který sklopil pohled. Nasadila jsem úsměv a rozhodla se zkusit ho trochu rozmluvit.
Já: Já vím. Ale na tenhle závod nejseš registrovanej, koukala jsem se. Nečum tak, fandím ti.
Jyrki: Já… ne, fakt se nezúčastním.
No super, další člověk, ze kterýho budu dostávat odpovědi jak z chlupatý deky. Ale ještě jsem to nechtěla vzdát.
Já: Zrovna ty k tomu asi víc neřekneš, co? Víš, jak je blbý fandit někomu, o kom nic nejde zjistit? Ale jedno vím jistě, alkoholik nejsi, co?
Narážela jsem na novinové titulky, teorie o jeho alkoholismu byla jedna z mála, co se dala dohledat. Číšník nám donesl pět velkých černých káv. Byla jsem ráda, že Jyrki i Taimi sdílejí můj vkus. Jyrki s úsměvem zamítavě odpověděl na moji otázku a sklopil hlavu. Bylo svým způsobem hezký, jak byl stydlivej.
Já: Víš, já si pamatuju, jak jsme spolu byli v hospodě. Ale upřímně to není ten důvod, proč jsem ti začala fandit. Líbí se mi, že na sebe nestrháváš pozornost a že jsi takovejskromnej, je to prostě něco jinýho, než co dělají ostatní závodníci. Je to prostě opravdová pokora. Víš vůbec, že jsi fakt dobrej?
Jyrki: Trávím v horách hodně času. Na mým místě by byl dobrej každej.
Tuivo: On si to nepřizná.
Pohlédla jsem na něj. Smál se Jyrkiho skromnosti, ale v tom pohledu bylo něco víc. Nazvala bych to dojetím, i když to nebylo přesný. Každopádně se na něj díval tak láskyplně, vlastně i tu větu řekl takovým láskyplným hlasem. Asta si toho zjevně nevšiml, takže jsem si to asi jenom představovala, ale přišlo mi, že je mezi nima fakt víc než kamarádství. Nic mi do toho nebylo a vlastně by to dost dávalo smysl, ale u Tuiva mě trochu zaráželo, že by fakt někoho měl tak moc rád. Vždycky byl i ke svým holkám i několika klukům včetně Yla hrozně chladnej. A i kdyby spolu nebyli, tak si museli být hodně blízcí. Jyrki mě až po chvíli vytrhl z myšlenek.
Jyrki: Víš, Auri, já vlastně… Asi do mě vkládáš naděje zbytečně. Spíš s tím chci skončit.
Já: Proč?
Jyrki: Víc mě baví prostě… jezdit v horách, možná bych mohl převážet ty zásoby, ale závodit… nechci. Nemám asi soutěžení v krvi.
Sice mě to hodně překvapilo, ale sedělo to k němu a dávalo smysl, proč se vždycky po závodech vypařil a nechtěl mít s ničím okolo nic společného. Ty zásoby k němu seděly víc. Zamumlala jsem něco ve smyslu, že to chápu, i když jsem teda úplně nechápala, proč by někdo nechtěl závodit.
Jyrki: Někdy tě svezu, jestli chceš.
Snažila jsem se to nedat najevo, ale ta nabídka mě úplně dostala, hlavně od něj. Bylo to to poslední, co bych čekala. Ale nepřemýšlela jsem dlouho, znamenalo to novou šanci, že by mě někdo mohl naučit vést spřežení, možná tu poslední, co v životě budu mít, a taky jsem hrozně chtěla Jyrkiho poznat a asi jsem si tak nějak přála se s ním skamarádit, protože člověk, ke kterýmu Tuivo konečně dokázal něco pořádnýho cítit, prostě musel být úžasnej.
Já (hodně nadšeně a nahlas): Ano! Ano, prosím! Vždycky jsem chtěla jezdit, ale psi ze mě moc nemají respekt.
Asta: Je na ně moc mírná.
V podstatě měl pravdu, ale Jyrki mě naprosto odzbrojil svojí odpovědí.
Jyrki: Člověk nemusí být na psy tvrdej, aby ho poslouchali. Netvrdím, že to nefunguje, ale pak je to spíš založené na strachu. Já si s nima vybudoval přátelskej vztah a berou mě vlastně jako vůdce smečky.
Tuivo s úsměvem přikývl a věnoval mi spiklenecký pohled. Dobře věděl, že přesně takovýho člověka hledám. Nevím, jak to s Jyrkim zařídil, ale měla jsem v tu chvíli fakt neskutečnou radost. Rozhodla jsem se v tom rozhovoru pokračovat, možná dostanu nějakou radu.
Já: Jo, ale mě berou spíš jako ten poslední článek
Jyrki: Můžu ti ukázat, jak to s nima dělám já.
Tak teď už jsem tomu nerozuměla vůbec, a zřejmě to trochu překvapilo i Tuiva. Jo, plánovala jsem se Jyrkiho zeptat, jestli by mi s tím nepomohl, ale on to teď navrhoval sám od sebe a vypadalo to, že je taky nadšenej. Všechno vypadalo tak dobře.
Já: Ááá, já se nemůžu dočkat!
Jyrki: (s úsměvem): Tak se někdy domluvíme.
Jenže pak se to všechno posralo. Posrala to jedna jediná věta.
Asta: Hele, dobrý způsob, jak zůstat sám s holkou, ale jestli jede ona, jedu i já.
Já (s protočením očí): A je to tu zase.
Neměl nejmenší důvod žárlit. Jyrkiho jsem obdivovala a připadal mi fajn, ale nijak mě nepřitahoval. A kromě toho měl nejspíš Tuiva. Na jednu stranu jsem Astu po tom, co se stalo s Jonim, chápala, ale na druhou, nemusel to vytahovat tady a teď.
Jyrki: Pro mě za mě. Ale kdyby tě to zajímalo, tak tohle fakt nemám zapotřebí. Už někoho mám.
Fascinovalo mě, jak řekl nahlas v podstatě to samý, co jsem si myslela. A taky mi neušel Tuivův překvapený pohled, když vyslovil poslední větu. Teď už jsem nepochybovala o tom, že jsou spolu, a přišlo mi to hezký. Přesto jsem si to chtěla ještě ověřit.
Já: Znám ji?
Jyrki: Není odsud.
Já: Pak není co řešit. Jestli mě nenecháš jet samotnou, tak žádná svatba nebude.
Myslela jsem to vážně. Tuivo a Asta to očividně brali jako vtip, ale já ne, a poznala jsem, že ani Jyrki ne. U Taimi těžko říct, tý holce jsem nerozuměla. Když si Asta všiml, že na ni koukám, koukl na ni taky a změnil téma rozhovoru, což bylo asi fajn.
Asta: Tebe jsem dlouho neviděl. Už jsem si pomalu myslel, že jsi odsud navždycky odjela.
Taimi: Téměř ano.
Asta: Jak to myslíš?
Taimi: Tak, jak to říkám. Téměř jsem se sem už nikdy nevrátila.
Asta: Líbilo se ti víc někde jinde nebo tak?
Taimi: Ano, ale tam jsem zůstat nemohla.
Asta: Proč ne?
Taimi se chystala něco odpovědět, ale Tuivo jí najednou skočil do řeči.
Tuivo: Hele, mám chuť na ten koláč, co prodávají u toho pultu. Půjdu si jeden objednat.
Nevšímala jsem si toho prohlášení, dokud mu Jyrki neodpověděl. Sice řekl jenom to, že chce taky jeden, a Tuivo se nás pak zeptal, jestli chceme taky. Asta zavrtěl hlavou a zopakoval svoji otázku, ale Taimiinu odpověď už jsem nevnímala. Došlo mi, co ti dva dělají. Chtějí si něco říct o samotě. Jasně, měli na to právo, ale proč?
Po Tuivově okatém prohlášení, že s koláčky potřebuje pomoct, odešli, ale nedalo mi to, nenápadně jsem na ně hleděla. O něčem spolu mluvili. Takhle zdálky mi přišlo, že je Jyrki nějakej rozhozenej, a Tuivo ho asi uklidňuje, ale byl hrozně starostlivej, tak, jak jsem u něho asi nezažila. Přemýšlela jsem, co jsme řekli špatně. Jyrki byl veselej, dokud… Jasně, dokud Asta neřekl, že mě s ním nepustí samotnou. Pochybovala jsem, že by Jyrki plánoval nějak zneužít toho, že budeme sami, takže mu to spíš muselo přijít nesprávný. Bylo to nesprávný, že mě Asta nechtěl nikam poustět samotnou po tom, co jsem ho podvedla a dohodli jsme se na tom? Pro Jyrkiho asi jo, když o tom podvodu ani o naší domluvě nevěděl. Celou dobu, co jsme jedli koláč, jsem o tom přemýšlela.
Ti tři pak odešli, a my po nich taky. Asta mě držel za ruku a zase jsme museli vypadat jako skvělej pár, ale teď už jsme rozhodně nebyli. Nějakým způsobem jsem se nedokázala přenést přes to, že by do hor jel Asta s náma, chtěla jsem tam být bez něho, chtěla jsem na chvilku zapomenout na svatbu, na lásku, na všechno. Možná to tím zase znovu poseru, ale rozhodla jsem se tam jet bez ohledu na to, jestli s tím Asta souhlasí nebo ne. Nemohl mi navždycky zakazovat normálně žít.
Auri
Komentáře
Přehled komentářů
Auri, ano, prosím! Fandím ti!
Dostaň se z tohohle pekelnýho vztahu!
.
(L. , 11. 6. 2022 22:13)