Antiliiny příběhy

Moje budoucí já,

dneska ráno jsem se probudila brzo a s dobrou náladou, tak mě napadlo nabídnout Jyrkimu, jestli se mnou nechce jet na tu projížďku. Ani jsem nečekala, že celkem nadšeně souhlasí, ale byla jsem za to ráda. Asta jestě spal, ale neomluvila bych se mu, i kdyby se vzbudil. Nedělala jsem nic špatného. Technicky vzato jsem si jen plnila svůj sen, ve kterém mě předtím i dost podporoval. To, že to byl kluk v mým věku, který navíc znal Tuiva, byla jenom přidaná hodnota. O svý teorii, že spolu ti dva chodí, jsem Astovi neříkala. Sice by mě pak možná přestal tolik podezřívat, ale pokud by se to dostalo ven a nebyla to pravda, celkem bych to Jyrkimu zavařila. Novináři by si na tom smlsli, protože lidi pořád nechápali, že je úplně normální chodit se stejným pohlavím.

Když jsem přišla na místo setkání, Jyrki se ode mě dokonce nechal obejmout, což jsem vůbec nečekala, ale bylo to hezký. Pak se začal vyptávat na Astu, že proč není se mnou. To už tak hezký nebylo, ale naštěstí toho po chvilce nechal. Místo toho se nad něčím zamyslel. Když se mnou nepromluvil jediné slovo už několik minut od doby, co jsme vyjeli, nedalo mi to a strčila jsem do něj. Až když sebou trhl, došlo mi, že jsem to asi neměla dělat. Ale už bylo pozdě, čekal, co ze mě vyleze.

Já: Nad čím přemýšlíš?

Jyrki: Promiň, jsem zvyklej tu být sám. Mám rád tuhle přírodu a všechno.

Jasně, mohlo mi to dojít. Vždyť zmiňoval, že je často v horách. Možná tady dokonce bydlel, to nikdo nevěděl. Prostě je zvyklý na samotu, a já mu ji narušuju. O to víc jsem se divila, že to pozvání přijal. Když už to udělal, slíbila jsem si, že ho rozpovídám. Zkusila jsem to nejprv přes psy.

Já: Jasně. Hele, naučíš mě je teda ovládat? Hele, proč vůbec nejseš instruktor? Vždyť ti to jde.

To byla pravda. Tady byla ještě patrnější ta lehkost a klid, se kterou je vedl, než na závodech. Možná proto, že o nic nešlo. Na druhou stranu, on působil, že o nic nejde, i na těch závodech.

Jyrki: Protože jsem to zkoušel. Umět víst spřežení je jedna věc, ale neumím to s lidma.

Na tom asi něco bylo, ale nepřipadal mi zlej, spíš hrozně uzavřenej, což dávalo smysl, když byl zvyklý být sám.

Já: Ale mně to nevadí, klidně buď protivnej nebo na mě křič, já to snesu.

Měl to být víceméně vtip, ale on se zatvářil hrozně zmateně. Tady mě poprvý napadlo, že mi možná zase tak sympatickej nebude. Očividně byl hroznej suchar a nějak mě nebavilo vážit každý slovo. I tak jsem se mu ale rozhodla dát ještě šanci. Když už nic jinýho, tak jako instruktorovi.

Jyrki: Ne, jenom… počkej. Zavezeme ty zásoby, a pak ti to ukážu, ale… za jednu jízdu nic nenaučíš.

Jasně, zmiňoval se, že musí dovézt naložené krabice do nějaký osady, ale nic víc jsem z jeho promluvy nechápala, hlavně ne to, proč mi oznamoval, že se za jednu jízdu nic nenaučím. To mi přece bylo naprosto jasný. Možná byl fakt divnej a neměla jsem s ním jezdit.

Já: Ale s tím já nepočítám. Samozřejmě chci další. Ale zaplatím ti za to.

Jyrki: Kolik?

Já: Nevím. Kolik bereš?

Jyrki: Pět tisíc marek za lekci?

Byla to férová cena. Něco takovýho jsem chtěla navrhnout i já, ale zkoušela jsem, o kolik se mě pokusí oškubat. Ale zřejmě takovej nebyl. I tak jsem se ale rozhodla trochu smlouvat, čistě pro případ, že by to vyšlo.

Já: Seš drahej. Přátelská sleva by nebyla?

Jyrki: Auri, já to nedělám úplně s láskou. Jestli se ti něco nelíbí, najdi si jinýho psovoda.

No, aspoň byl upřímnej. A navíc to bylo jiný, než s ostatními instruktory, takový víc neformální. V podstatě se mi to líbilo.

Já (s úsměvem): Ne ne ne, já chci tebe.

Jyrki: Proč?

Očividně si moc nevěřil. Na tohle jsem mu mohla odpovědět naprosto upřímně.

Já: Přesně proto, cos říkal v tý kavárně. O tom, že se psy se musí jednat s láskou a tak. Asi jsem moc takových instruktorů nepotkala.

Jyrki: Jo, oni si často chtějí prostě jenom vydělat. Ale pár jich je slušných. Mám tě někam doporučit? Ale levnější to nebude, spíš naopak.

Byl hodnej. A v tý chvíli se to ve mně zlomilo a rozhodla jsem se mu pomoct. Tohle už nebylo o mně, ale o něm. Chtěla jsem mu dát dát šanci, aby se otevřel i někomu jinýmu, než Tuivovi. Chtěla jsem mu dát šanci, aby mohl poznat on mě.

Já: Ne. Mně seš sympatickej. Navíc nemusím nic dalšího domlouvat.

Jyrki: fajn, Auri. Nebudu na tebe snad zlej, ale nejsem na to stavěnej, ok?

Já: Víš, možná se to takhle alespoň naučíš. Nebudu ti to zbytečně ztěžovat.

Spíš mimoděk přikývl a pokračovali jsme mlčky. Pak se zase začal vyptávat na Astu a na to, jestli mu nebude vadit, že bude můj instruktor. Jasně, myslel to dobře, ale já chtěla pro tuhle chvíli Astu neřešit, chtěla jsem si prostě jenom užít tu jízdu. Ale to zjevně Jyrki nechápal. Nakonec jsem mu řekla, že ho nebudu poslouchat jako nějaká puťka. Možná ale právě taková puťka jsem. Jyrki na to každopádně zareagoval způsobem, který jsem absolutně nečekala.

Jyrki: Víš, dost dobře by mohl mít pravdu. Jsme tu široko daleko sami.

Já: Jenže já vím, že mi nic neuděláš.

Jyrki: Nevím, kde bereš tu jistotu, ale ne. Ale on to neví.

Rozhodla jsem se nenápadně změnit téma, a zároveň si ověřit svoji domněnku. A taky se dozvědět, jestli jsem pokažená, nebo jsou takové všechny vztahy.

Já: Tak ať se třeba posere. Hele, říkal jsi, že někoho máš, že jo?

Jyrki (opatrně): Jo.

Já: Tuiva?

Když jsem to vyslovila, koukl na mě dost vystrašeně. V tý chvíli mi ho bylo hrozně líto. Řekla jsem mu, že na nikoho nebyl tak milej jako na něj, ale Jyrki se netvářil, že by tomu úplně věřil. Radši jsem pokračovala.

Já: Tuivo je tvrdohlavej a musí mít svoji pravdu. Dohaduješ se s ním o všech blbostech, nebo mu radši občas... Neřekneš pravdu nebo mu prostě odpovíš, ať jde do prdele?

Jyrki: Nikdy jsem ho asi neposlal do prdele proto, že by mi něco chtěl zakázat. On mi nic nezakazuje. A i kdyby chtěl, tak bych si s ním promluvil a vyřešili bysme to. Takže ti fakt neporadím.

Chudák, očividně si neuvědomoval, že se Tuivovi podřizuje. Protože tomu, že by mu zrovna Tuivo nic nezakazoval, jsem ani trochu nevěřila. Musela jsem mu otevřít oči.

Já: Tuivo by tě neposlouchal.

Jyrki: V tom se pleteš.

Vypadal už dost naštvaně, ale chtěla jsem mu pomoct.

Já: Stejně ti neříká pravdu on. Co třeba ta blondýna? Víš o tom, že spolu roky příležitostně bydleli pod jednou střechou, když zrovna nebyla u nějakých jiných lidí? Ty si fakt myslíš…

Tou blondýnou jsem samozřejmě myslela Taimi. Určitě se mezi nima muselo něco stát, a Jyrki si musel uvědomit, že Tuivo není tak úžasnej, jak ho nejspíš viděl.

Jyrki: Ne, Auri. Dost přesně vím, co se mezi nima stalo. Já se o tomhle fakt nechci bavit, a nehraju si tu na vztahovýho kouče, jenom jsem se tě prostě ptal, jestli mu to nebude vadit, protože vám nechci zničit svatbu a manželství.

Já: Já jenom říkám, že to, co dělám já, dělaj všichni.

Jyrki: Já jsem tě fakt nechtěl kritizovat nebo tak něco. Hele, tohle je ta vesnice.

Vjeli jsme do osady. Všichni na nás zvědavě koukali, ale bylo mi to tak nějak jedno. Přemýšlela jsem nad tím, co říkal Jyrki. Byla jsem doteď předvědčená, že se Tuivo k němu chová jako Asta ke mně, ale Asta by mi určitě nedovolil trávit čas o samotě v horách nebo vzít s sebou nějakýho kluka na sáně a být s ním několik hodin úplně o samotě. Možná že Tuivo byl ve vztahu fakt jinej, než jak jsem ho znala. Jyrki zastavil u nějakýho obchodu a začal nosit dovnitř krabice. Protože mi přišlo blbý tam jen tak stát, začala jsem mu pomáhat. Když mě potkal ve skladu, lítostivě na mě pohlédl. Přesně jsem věděla, co ten pohled znamená.

Jyrki: Auri. Co tady… nemusíš mi pomáhat.

Já (založila jsem si ruce na prsa): Protože jsem holka?

Jyrki: Cože? Ne. Protože prostě… nemusíš. Je to moje práce.

Já: Ale já chci.

S úsměvem jsem se vydala pro další krabici, ale on šel za mnou. Z nějakýho důvodu jsem ho tou otázkou, jestli mi v tom brání proto, že jsem holka, zaskočila.

Jyrki: Auri, Asta ti říká, že některé práce nemůžeš dělat, protože jsi holka?

Znělo to, že má upřímnou starost, proto jsem mu odpověděla, co nejmileji to šlo.

Já: Ale on to myslí dobře. Nechce, abych se namáhala. Muži maj větší svaly a tak.

Jyrki: Já vím, ale vadí ti to. Tak mu to řekni. Řekni mu všechno, co ti na jeho chování vadí. Vždyť se máte brát, kurva. A když to nepochopí, má to vůbec cenu?

Odešel znovu do skladu a nechal mě tam se všema těma zmatenejma myšlenkama. Mohla bych prostě jenom tak Astovi říct hele, vadí mi, že mi chceš pomoct? Asi těžko. Navíc, tohle byla drobnost. Zase tolik mě to nežralo, abych vynakládala námahu řešit to. To jenom Jyrki to moc hrotil. Ale už mi to vrtalo hlavou moc intenzivně. Doprdele. Se zaúpěním jsem šla za ním a řekla mu, že Astu miluju, ani vlastně nevím proč. Byla to vůbec ještě pravda? Pak mi ale řekl něco, co mi vyrazilo dech.

Jyrki: Já vím. Moje matka mýho otčíma taky milovala. Ale nechala ho jí rozkazova t řídit život. Taky před ním měla tajnosti, ale aspoň naoko ho poslouchala na slovo. A víš, jak to dopadlo? Začal jí fakt ubližovat. Začalo to ponižováním, řvaním, když nebylo po jeho, manipulací… a skončilo to u facek. Nemyslím si, že je Asta zlej, ale když uvidí, že mu vyhovuješ, může toho využívat. Měla bys mu říct, co je ti nepříjemný, aby to nedělal, domluvit se s ním na kompromisu, nebo já nevím.

Tak proto se tak stranil lidí. Měl to očivně v rodině těžký. Tuhle informaci bych mohla dost dobře prodat novinářům, určitě by je zajímala, ale Jyrki z nějakýho důvodu věřil, že to neudělám, a já jsem nemohla. Chtěl mi pomoct.

Já: Tak jo. Fajn. Já si s ním promluvím. Zkusím to. Díky, žes mi to řekl.

Vvtiskla jsem mu polibek na tvář. Tohle by mi Asta nikdy neodpustil, ale Jyrki se nad tím pousmál a za ten roztomilej úsměv mi to stálo.

Já: Fakt díky. Věděla jsem, že jsi hodnej člověk. A vztahovej poradce jsi taky.

Jyrki: Prostě jen nechci, aby se ti stalo to samý.

Po tomhle podivně důvěrným rozhovoru jsme opustili osadu. Zase mlčel, tak jsem se pokusila odlehčit situaci vtipem.

Já: Tak jo. Teď je čas na to, co si myslím?

Jyrki: Podle toho, co myslíš.

Pohodila jsem vlasy, trochu dramaticky, aby pochopil, co tím myslím. Naštěstí nad tím jen protočil oči.

Jyrki: Proč začínám mít pocit, že by ti to ani nevadilo?

Já: Vadilo, ale upřímně jsem čekala, že aspoň něco zkusíš. Budu si to brát osobně, jakože nejsem hezká.

Očividně jsem ho pobavila, což jsem taky měla v plánu. On ale najednou zastavil, vstal a přešel ke psům. To jsem ho fakt k něčemu vyprovokovala? Přejel mi mráz po zádech.

Jyrki: Lekce jedna, budeme si hrát.

Já: Počkej, co?

Jyrki: Musíš si získat jejich důvěru. Pár jízd se prostě jen povezeš a budeš s nima blbnout, aby si na tebe zvykli a tak. Za to platit nechci. Ale jestli na to nemáš trpělivost, tak na to kašli, protože já tě dřív nic dalšího nenaučím.

V tu chvíli mi byl ještě sympatičtější než kdy dřív. Hráli jsme si s jeho smečkou a bylo mi fakt skvěle. Jediný, co mi to kazilo, byla hádka s Astou, kterou jsem očekávala, až se vrátí z práce. A tohle je mimochodem sakra dlouhý dopis, ups.

Auri