Třicátý pátý dopis
Moje budoucí já,
Právě mi volal Joni a… Tuivo se skoro po dvou měsících vrátil! Kvůli Astovi se snažím svoje nadšení držet pod pokličkou, už tak mě pronásleduje jeho já jsem ti to říkal pohled, ale… je živý a zdravý! Z nějakýho důvodu mi nezvedá telefony a nedaří se mi ho potkat ani na jeho oblíbených místech, ale hlavní je, že se vrátil.
Joni taky zmínil, že se rozešli s Tyyne, tentokrát prý definitivně, uvědomil si, že je s ní nešťastnej. Ona se teda rozešla s ním, kvůli tomu, že si našla někoho jinýho, což jí nemohl vyčítat, po tom, co se stalo se mnou, ale prý je to tak lepší, nebo tomu asi aspoň chce věřit. Nemůžu říct, že by mě to nepotěšilo, i když asi nemělo, ale minimálně bude víc sám sebou. Prý se právě takhle dozvěděl, že je Tuivo v pohodě. Sice prý chtěl půjčit skútr a ani neřekl proč, ale mluvil s ním o tom rozchodu a prý mu dost pomohl se s tím srovnat. Byl v pořádku a já jsem byla tak šťastná!
Snažila jsem se zjistit něco o Järvinenovi, jestli vážně někde byli spolu, ale zprávy o něm pořád nepřicházely, pořád se nezapsal na závody. I když jsem ho vůbec neznala, nějakým způsobem by mě taky mrzelo, kdyby se mu něco stalo, protože si nikdo nezasloužil, aby se mu něco stalo. A možná jsem tak nějak pořád doufala, že se mi ho povede líp poznat, už proto, že ho nikdo snad kromě Tuiva neznal.
Jo, napadlo mě jít k Tuivovi domů, ale zaprvý by se asi Asta zlobil, a navíc bych se ho musela ptát, a zadruhý mi přišlo, že když se mnou nechce komunikovat, tak bych ho k tomu neměla nutit. Slíbila jsem si, že pokud se neozve do týdne, tak to udělám, ale doufala jsem, že to nebude potřeba. Nechci ho obtěžovat nebo tak, hlavně když nevím, co vlastně zažil. Takže jsem prostě jenom čekala a doufala, že se nezapletl do nějaké blbosti nebo se k tomu nechystá.
Hlavní bylo, že se v horách nezabil. Když mi Joni říkal o jeho návratu, i v jeho hlase šla slyšet úleva. Ráda bych si o tom s ním promluvila, ráda bych sdílela tu radost, protože Asta měl pořád ten neřeš to, dopdele přístup a asi mu fakt nepřipadalo, že se něco stalo, ale nemohla jsem teď jít za Jonim. Matka se pletla. Už to bylo asi dva týdny, a Asta mi pořád nedovolil se s ním vidět, a když jsem to zkoušela nadhodit, moc se na to netvářil.
Pohled mi padl na svatební šaty na ramínku zavěšeném na dveřích od skříně. Na mě byly trochu přeplácané, ale Tyyne tvrdila, že mi sluší ze všech nejvíc, a že si myslí, že se Astovi budou líbit, což se teda potvrdilo. Jo, já vím, nevěsta by se v nich ženichovi neměla ukazovat před svatebním dnem, ale popravdě jsme na takové nesmysly nevěřili. Nevím proč, ale ty šaty ve mně vyvolávaly úzkost, připomínaly mi blížící se jaro a událost, který se nevyhnu, ale nejradši bych to udělala. Kéž by mě Asta o tu ruku nikdy nepožádal.
Když jsem se u tý myšlenky přistihla, zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou. Byla jsem úplně pitomá, však bych se měla vznášet na obláčku štěstí, měla bych vesele všechno organizovat a neustále o tý blížící události tlachat, ale prostě jsem se k tomu nějak nemohla přinutit. V některých chvílích jsem i úplně vážně přemýšlela, že sem na pár dní pozvu matku, aby všechno zařídila. Sice byla nesnesitelná, ale aspoň bych si ulehčila práci. Myslím, že Astovi by to nevadilo, akorát jsem se trochu bála to svěřit do jejích rukou, aby z toho nevznikl jeden velkej kýč. I když, záleželo na tom vlastně? Byl to jen jeden pitomej den, obřad, který si musíme odbýt, aby bylo všechno normální. Bylo fajn, že ani Asta to s tou svatbou nehrotil a měl k tomu asi stejně flegmatickej přístup jako já, i když teda párkrát zmínil, jak moc se na svatbu těší. Vždycky jsem mu odpověděla, že já taky, ale nějak jsem mu to nedokázala říct sama od sebe. Asi jsem začínala být bezcitná.
Možná to všechno byla moje chyba. Určitě to byla moje chyba, cítila jsem se tak blbě jenom kvůli sobě samotné. Kdybych si s Jonim nic nezačala, kdybych neposlouchala jeho kecy o tom, jak má vztah vypadat, kdybych se víc zajímala o Astu, kdybych ho víc milovala, nic z toho, co se dělo uvnitř mě, by se nestalo. Teď už jsem ale nevěděla, co udělat, hlavně proto, že jsem si o tom pořádně neměla s kým promluvit. Podle Asty bylo všechno v pohodě, matka na to měla dost jednostranný a očekávaný pohled, a s nikým jiným jsem takhle důvěrně mluvit nechtěla nebo nemohla.
Všechno jsem posrala, ale myšlenka na to, že je Tuivo v pohodě, mě uklidňovala. Hrozně mi na něm záleželo. Přestože jsem o něm skoro nic nevěděla, připadal mi jako dobrý člověk se srdcem na pravém místě, a i kdyby se mnou už nikdy nepromluvil, hrozně jsem mu přála, aby byl šťastnej.
Auri
Komentáře
Přehled komentářů
Bože. Můj. Ta holka je tak moc nešťastná.
Ale hlavně si představuju tu svatbu tak,
jak to je v nějakých filmech – že si jeden
z páru nakonec vezme někoho z
hostů. Nebo že se vůbec ožení jinej pár :D
.
(L. , 11. 6. 2022 22:04)