Třicátý osmý dopis
Moje budoucí já,
dnešek nemůžu dostat z hlavy. Možná jsem nad tím prostě jenom moc začala přemýšlet. Možná jsem udělala další do tý obrovský série chyb, ale mátlo mě, že jsem se cítila vlastně celkem dobře. Vlastně až moc dobře. Byla jsem pokažená, když jsem z toho měla dobrý pocity, ale vlastně mi to naprosto sobecky vyhovovalo. Aspoň projednou jsem v sobě necítila ten divný tlak, neměla ten pocit, že je všechno jen zle.
Ráno začalo vlastně celkem hezky. Dneska mě čekal další trénink s Jyrkim. Pořád trval na tom, že si mám s jeho smečkou jenom budovat vztah, ale už mě sem tam zkoušel z povelů nebo mě nechal jet kratší úseky. Ale vždycky, když jsem se zmínila, že bych mu už měla začít platit, poslal mě do háje. Nebylo mi teda jasné, odkdy podle něho začíná trénování v pravém slova smyslu, protože mě toho nechával dělat pořád víc a víc, ale v podstatě jsem si nestěžovala. Nikdy mi neřekl, že na to nemám, nehodnotil mě, jen občas prohodil, že se v něčem konkrétním zlepšuju nebo že bych něco měla dělat trochu jinak. Když jsem se ho jednou zeptala, jestli mám na závodění, odpověděl mi, že to vycítím sama. Možná se prostě jenom vyhýbal tomu, říct mi pravdu, ale na druhou stranu, Tuivo párkrát zmiňoval, že je upřímnej, a i mně samotné to tak přišlo. Možná si fakt jako jediný člověk na světě myslel, že můžu závodit.
Občas po mě nechtěl skoro nic, protože jel doprávními sáněmi. Zvykala jsem si na osady a osady si zvykaly na nás, v některých už nás místní zdravili a povedlo se mi si s nima pomalu, ale jistě i povídat. Jyrki si držel odstup, ale on si ho pořád trochu držel i ode mě, i když jsme spolu trávili o samotě tolik času. Upřímně jsem tyhle projížďky do osad měla možná i radši, než to trénování. Když se mě zeptal, jestli bych to nechtěla dělat taky, chvilku jsem nad tím i přemýšlela. Nakonec mi došlo, že já na to nejsem stavená, nezvládla bych tolik času bez lidí, ale i kdybych závodila, tak bych si vždycky ukradla nějakej čas, abych tam s ním mohla jet.
I dneska jsme jeli do osady. Ještě předtím se ale doma odehrálo menší drama. Jo, s Astou. Jakože, asi byl v právu, ale stejně mě to naštvalo. Při snídani se na mě zahleděl s rukama založenýma na prsou a já věděla, že chce něco říct. Pohled jsem mu opětovala.
Asta: Můžu jet dneska s váma?
Já: Se chceš taky naučit víst spřežení? Jestli jo, tak tě zklamu, Jyrki…
Asta: Učí jenom holky?
Začínala jsem chápat, kam tím míří. Pokusila jsem se ty jeho výčitky zmírnit, a doufala, že se v tom nebude moc piplat.
Já: Ne, podle týhle teorie by teda učil spíš jenom kluky.
Asta: Co?
Já: Je gay, kámo.
Asta: Já… Fakt? A proč se teda pokaždý tak bráníš tomu, abych jel s váma?
Já: Protože má buďto závodní sáně, nebo veze zboží. Nevlezl by ses tam. A i kdyby, tak prostě to není úplně správný vůči těm psům, nakládat jim tolik.
Asta: Hrozně zajímavý je, že nikdy nejde sem dovnitř.
Já: Jejda, Asto, on se prostě celkově straní lidí, chápeš? Je jenom pár výjimek, ale…
Asta: Třeba ty, viď? Není to divný, že se jenom tak přestal stranit zrovna tebe, vlastně ti to v tý kavárně sám navrhl?
Já: Trochu jo, ale… To je složitý. Já… na tohle nemám čas ani náladu. Měj se, zlato.
Vtiskla jsem mu polibek, a on sice neuhnul, ale z obou stran to byl spíš zvyk, než láska. Vydala jsem se na místo, kde jsme se s Jyrkim setkávali, a snažila se působit vesele, ale asi se mi to nepovedlo, protože si mě prohlížel dost zkoumavě. Kromě pozdravu se mnou prvních pár minut vůbec nepromluvil, ale na to jsem si zvykla. Když na mě rádoby nenápadně koukl už asi popadesáté, začínalo mě to trochu štvát.
Já: Hele, nečum.
Jyrki: Promiň, přijdeš mi nějaká… rozhozená.
Já: Jo, to… to je v pohodě. Hele, dneska jedeme nějak pomaleji než normálně, ne?
Jyrki: Jo. Smečce se nechce, ale ty zásoby odvést musím. Dneska ta projížďka bude kratší, ok?
Já: Jasně, klidně vystoupím, aby se ještě víc nenamáhali a…
Jyrki: Ne. Za normálních okolností bych tě o to poprosil, ale chci fakt vědět, co ti je.
Já: Já budu v pohodě.
Jyrki: Auri, prosím.
Já: Ale… jenom jsme se trochu pohádali s Astou, to je všechno.
Jyrki: Je to kvůli těm našim projížďkám, že? Vždycky zmiňuješ, že měl něco proti.
Já: Jyrki… ty za to nemůžeš. On prostě žárlí na každýho, víš?
Jyrki: Říkala jsi mu…
Já: Nemusím mu říkat, že mi to vadí. On k tomu má důvod.
Jyrki: Ty jsi… Promiň. Nic mi do toho není.
Já (s mírným úsměvem): Jo, podvedla jsem ho.
Jyrki: Hele, to se prostě občas lidem stane. Hlavně pokud jste se třeba pohádali, ty jsi potkala někoho, kdo se ti líbil, podlehla vášni…
Asi to byla chyba, ale měla jsem pocit, že jeho to vážně zajímá, že to se mnou chce řešit. A já jsem to v tý chvíli už nechtěla držet v sobě.
Já: Jyrki, ono to nebylo takhle. Já vedla dva vztahy současně dost dlouho. Tím myslím v řádu let.
Jyrki: Ty vole…
Já: Jo, jsem vůl.
Jyrki: Já to tak…
Já: Ne, myslím to vážně. Byla to chyba. Nedivím se, že mi Asta nevěří.
Jyrki: Ale už jsi s tím přestala, ne?
Já: Jo, ale… já k tomu klukovi asi pořád ještě něco cítím, a myslím, že Asta to ví.
Jyrki: Vídáte se s tím klukem?
Já: Ono to jde dost těžko, nevídat se s ním. Je to Joni.
Jyrki: A kurva. No… moment, vy jste spolu byli v době, kdy měl Tyyne?
Já: Neuvěřitelný, co?
Jyrki: No, přiznávám, že tohle mě trochu zaskočilo.
Já: Miluju ten tvůj klid. Nevynadáš mi, neřekneš, že jsem úplně blbá, ale jenom že tě to zaskočilo. Trochu zaskočilo.
Jyrki: Já jenom, že tohle je celkem debilní situace. Pro vás všechny, ale hlavně pro tebe, Auri. Hlavně jestli k Jonimu ještě něco cítíš. Minule jsi říkala, že Astu miluješ, ale Joniho nejspíš taky, alespoň svým způsobem.
Já: No, k tomu, že Astu miluju, problém je, že já už si nejsem jistá ani tímhle.
Když už jsem mu říkala všechno, tak pořádně.
Jyrki: Kvůli tomu žárlení?
Já: Ne, to ne. Na tohle má právo, ale on… mi chce řídit celej život. Říká mi, co mám a co nemám dělat, a když není po jeho, naštve se a… já nevím, asi pořád myslím na to, co jsi mi u tý první jízdy řekl o svý matce.
Jyrki: Nechtěl jsem tě tím znepokojit.
Já: Ne. Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Víš, to všechno s Astou by asi šlo napravit, vylepšit. Na chvilku bych utnula všechny kontakty, než bysme vyřešili to žárlení, hodně bysme o tom spolu mluvili, všechno bysme si vyříkali… ale já prostě nevím, jestli to vůbec ještě chci. Každá hádka s ním mě tak hrozně bolí, ale ne proto, že jsme se pohádali, ale proto, že mi většinou řekne něco fakt hnusnýho, a prostě… je mi z toho všeho špatně.
Jyrki: Umíš si představit, že spolu nebudete?
Já: V tuhle chvíli asi jo. Ale moje matka mi to nedovolí.
Jyrki: Vždyť si dospělá, Auri. Měla bys dělat to, co chceš, ne to, co chtějí druzí.
Já: Já vím, ale… to je složitý. Každopádně ale stejně nechci být sama.
Jyrki: A co Joni?
Já: Po tom všem už nebude mít zájem.
Jyrki: No, a zkusila ses ho zeptat?
Já: Ne, ale… já to nemůžu udělat.
Jyrki: Proč ne?
Já: Prostě… nemůžu.
V tu chvíli jsem se rozbrečela. Okamžitě zastavil, udělal přestávku a začal mě uklidňovat a omlouvat se. Když se mi povedlo ho ujistit, že on za nic nemůže a že je to v pohodě, zase jsme vyjeli, odevzdali zásoby a vrátili se do Aletasa, ale ten rozhovor mi pořád vrtal hlavou. Proč jsem to vlastně nemohla udělat?
Auri
.
(L. , 11. 6. 2022 22:29)