Dvacátý druhý dopis
Moje budoucí já,
vlastně ani nevím, proč tenhle konkrétní zápisek píšu, ale asi to ze sebe potřebuju nějak dostat. Ne proto, že by se stalo něco hroznýho, vlastně to bylo spíš dobrý, ale divný. Začalo to tím, že mi Joni zavolal, že prý slyšel o nějakým instruktorovi. Když jsem ho poslala do háje, ptal se. Nic jsem mu neřekla, protože mi bylo jasný, že to hned vyžvaní Tyyne, ale on mě pozval ven. Slíbil, že budeme jenom my dva.
Nějak jsem nevěřila, že to dodrží, ale nějaká moje naivní část tomu věřit chtěla, takže jsem souhlasila. O to víc mě vyvedlo z míry, když jsme se potkali, a on vedle sebe Tyyne fakt neměl. Bylo to tak zvláštní, vidět ho bez ní, a tak super. Přestože jsem se původně chtěla chovat trochu chladně, aby pochopil, že všechno není v pohodě, nevydržela jsem to a pevně ho objala. Oplatil mi to a já jsem získala pocit, že je všechno v nejlepším pořádku. Dohodli jsme se, že se půjdeme jen tak projít do města. Procházeli jsme kolem obchodů a hroud sněhu, který už byly víc černý než bílý, asi deset minut, než se vůbec rozhodl promluvit.
Joni: Promiň.
Já: Za co přesně se teď omlouváš?
Joni: To je toho tolik, za co bych se měl omluvit? Ale ne… za to minulý setkání. Jasně že mi došlo, že jsme tam měli být jenom my tři. Jenže když jsem řekl Tyyne, kam jdu, automaticky se začala chystat taky. A když jsem se jí to pokoušel vysvětlit, tak jsme se pohádali. Tak jsem to radši nechal být. Myslel jsem, že to zas tolik vadit nebude.
Já: Povím ti to takhle, Yl odtamtud málem nejprv utekl.
Joni: Já vím, viděl jsem vás, když jste přišli poprvý.
Já: Ty sis toho nevšiml?
Joni: Čeho?
Já: Že Tyyne… ona tě prostě hozně omezuje a všechno musí být po jejím.
Joni: Auri, myslím, že v tomhle si nemáme co vyčítat.
Já: Ale to je jiný, Asta je chlap. Tak to prostě funguje. A taky to není až tak extrémní.
Joni: Já se nepřišel hádat a vrtat v našich vztazích.
Já: A proč jsi mě vlastně pozval? Strašně dlouho jsme se spolu takhle nebavili.
Joni: Upřímně, v první chvíli to bylo proto, že mě zarazilo, jak jsi zareagovala na toho instruktora. Co se stalo?
Já: Já… na to prostě už seru.
Joni: To, co se tehdy stalo s Ilmou…
Já: O to nejde.
Joni: Tak o co?
I když jsem věděla, že jsme se dlouho pořádně nebavili a neměla bych k němu hned být takhle otevřená, ale pořád to byl můj kamarád. Nakonec jsem mu to řekla celý, řekla jsem mu, že jsme s Tuivem byli v osadě, řekla jsem mu o tom divným chlápkovi, o tom, jak Tuivo zareagoval na můj útěk, a zakončila to tím, že na to stejně nemám. Nikdy nebudu psovod, nikdy nebudu závodit, a konečně bych se s tím měla smířit. Joni mě poslouchal a ani jednou mě nepřerušil, a za to jsem mu byla fakt vděčná.
Joni: Nedivím se, že jsi s ním nechtěla zůstat sama.
Já: Cítím se jak hysterka.
Joni: Nejsi. Jenom máš pud sebezáchovy. Já myslím, že Tuivo to bere jinak kvůli tomu, odkud je.
Já: Počkej, ty víš, odkud je?
Joni: Kéž by. Ale mám jednu teorii.
Já: Stejnou jako Yl? O tý sektě?
Joni: Ne. Já myslím, že je z jednoho z těch horských kmenů.
Já: Ale… to je blbost. To by nám hned nerozuměl. Však sám říkal, že nás poznal chvilku po tom, co tu přišel. A byl by asi… ještě víc jiný.
Joni: Já vím, ale nechce se mi věřit, že by byl z nějaký sekty.
Já: A čím to popřeš?
Joni: Já…. Já nevím. Ale nechtěl jsem tohle probírat, jenom prostě… asi mu máloco přijde dost divný.
Já: Chceš tím říct, že má víc pochopení pro jinej styl života než já. Díky, narážky na to, že jsem xenofobní, už jsem si vyslechla.
Joni: I tak se to dá říct, ale nemyslím to zle. Jenom že je to pochopitelný. Hele, můžu tě pozvat na pečený brambory?
Ukázal na stánek před náma. Nechala jsem se pozvat. Byl hodnej, zaplatil za mě, i když nemusel, a povídali jsme si prostě o všem, tak jako kdysi. Věděla jsem, že se to zase posere, že tohle nevydrží, ale dneska mi bylo fajn a chtěla jsem si ten pocit udržet.
Auri
.
(L. , 11. 6. 2022 10:07)