Desátý dopis
Moje budoucí já,
dneska jsem zase byla na rande s Astou. Překvapilo mě, že navrhl procházku po parku. Sice jsem to tam měla ráda, ale nečekala jsem, že by na tom viděl něco zajímavého. Každopádně jsme ale vyrazili. Chvílku jsme jenom mlčky šli a drželi se za ruce a to bylo hrozně hezký. Snažila jsem se zanechat co nejhezčí stopy na jemném poprašku. Když si Asta všiml, co dělám, zasmál se tomu a překryl jednu z mých nejhezčích stop svojí.
Já: Hej!
Asta: Stejně ti tam chyběl kousek paty. Pomáhám ti.
Já: Ale tvoje boty mají škaredou podrážku. Podívej se na můj pravidelný vzor!
Asta: Mně se víc líbí ty moje.
V podobném duchu se rozhovor nesl jesště pár minut, než Asta zvážněl. Pohlédl na mě a vzal mě za ruce. Cítila jsem se dobře, takže jsem neměla důvod protestovat proti tomu, co mělo přijít. Vzal můj obličej do dlaní a naklonil se. Pootřevřela jsem ústa, ale on se v poslední chvíli odtáhl.
Asta: Hele, jednu věc bych si ještě chtěl vyjasnit. Slíbili jsme si, že si nebudeme lhát.
Já: Máš pocit, že ti lžu?
Vzal mě zase za ruku. Odolávala jsem nutnání mu říct, aby mě políbil, tvářil se tak vážně, že mi to nepřišlo vhodné.
Asta: Ne, to ne. Akorát se mi moc nelíbí, že se beze mě taháš s partou.
Já: Tomu nerozumím. Je jasné, že vždycky nebudeme vyrážet všichni společně. Kdybych všude chodila jenom s tebou, tak by Joni všude chodil s Tyyne, Ylermi s Palem… to prostě nejde, někdy spolu chtěj být lidi sami. Taky jsi myslím šel předevčírem sám s Jonim, ne?
Asta: Jo, na koncert.
Já: Tak v čem je to jiný?
Asta: V tom, že ty jsi holka.
Já: Jejda, to fakt? Jedinej důvod, proč nikam nechodím s Tyyne sama, je ten, že ji nemám kdovíjak ráda. A jiná holka v partě není.
Asta: Byla jsi na závodech s Ylem a Tuivem. Proč jenom takhle?
Já: Protože nikdo jiný nemohl. Vždyť jsme tě zvali, ale tys byl v práci. Hele, jestli sis nevšim, tak Yl po holkách moc nejede.
Asta: Jo, já vím, ale co Tuivo?
Já: Ten je divnej, prosím tě. Asto, mimo Tuiva se s nima kamarádíme už roky. To, že teď spolu chodíme, neznamená, že tě budu podvádět nebo něco.
Asta: Tak fajn. Jak myslíš.
Já: Chápu, že normální lidi na sebe žárlí, ale co… si zkusit věřit? Prosím. Dlouho jsem přemýšlela, jestli s tebou chci být, takže se tě teďka jenom tak nevzdám.
Asta: Já nevím. Nemůžu se toho zbavit. Mám strach, že o tebe přijdu kvůli jinýmu.
Já: Není se čeho bát. Nikoho jinýho než tebe nechci.
Asta: Ale…
Nenechala jsem ho to doříct. Naklonila jsem se k němu a přitiskla svoje ústa na jeho. Když jsem se odtáhla, sledovala jsem jeho zastřený pohled a musela se usmívat. Položil mu ruce na boky a začal mě líbat mnohem intenzivněji. Připojila jsem se k němu a s každým dotykem rtů mi tělem projelo zvláštní, ale příjemné brnění. Přivinula jsem se k němu a on se odtrhl a s úsměvem mi přejel palcem po tváři.
Zbytek rande byl příjemný, prostě jsme se jenom tak procházeli, líbali, a on mě nakonec odprovodil domů. Ale pořád jsem musela přemýšlet nad tou žárlivostí a nad tím, že mu vadilo i to, že jsem se šla dívat na závody s lidmi, ke kterým mě to tím romantickým způsobem ani náhodou netáhlo. A protože mě nenapadlo nic lepšího, zase jsem vytočila matku. Převyprávěla jsem jí, co se stalo.
Máma: Broučku, to se chceš scházet s kamarádama, i když mu to vadí?
Já: Scházíme se už roky, dělali jsme to dávno předtím.
Máma: Ale to tam nebyl ten nový, ne? Třeba má Asta strach kvůli němu. Nešlo by se nescházet o samotě aspoň s ním?
Já: Nebyli jsme sami. Byl tam Ylermi.
Máma: Ale nebyl tam Asta. Holčičko, jestli si ho chceš udržet, musíš mu vyjít vstříc. Zkus všude chodit hlavně s ním. A taky bys možná mohla zkusit se víc skamarádit s tou Tyyne. Třeba není zase tak špatná.
Já: Tak jo, díky, mami.
Povídaly jsme si ještě chvilku, ale vůbec mi po tom rozhovoru nebylo dobře. Vážně jsem musela tolik omezit všechno, co jsem doposud dělala, jen proto, že jsem se rozhodla s někým chodit?
Auri
.
(L., 8. 2. 2022 16:07)