Antiliiny příběhy

Moje budoucí já,

udělala jsem ten poslední krok k životu, jaký jsem chtěla mít. Bylo mi jasné, že to bude hodně nepříjemný krok, a že tím hodně ztrácím, ale pomyšlení, že pak začne něco novýho, mě pohánělo vpřed. Nachystala jsem Astovi snídani a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil. Pořád mi přišel hezkej, ale nic už mě k němu nepřitahovalo. Zhluboka jsem se nadechla.

Já: Musím s tebou o něčem mluvit.

Asta: Jasně, mám na tebe asi půl hodiny.

Já: V pohodě, já jdu po půl hodině taky do práce. Víš, já… Mám tě hrozně ráda.

Asta: Já tebe taky. Pojď sem.

Já: Ne. Ne, už nikdy.

Asta: Nikdy ne… Co to má znamenat?

Já: Rozchod.

Asta: Kurva, co?

Já: Promiň, já prostě takhle žít nechci. Jsi hrozně fajn, ale myslím, že potřebuju ve vztahu jaksi víc svobody, jestli chápeš.

Asta: Jasně. Zamilovala ses do Jyrkiho, co?

Já: Vole, ne. Když už to musíš vědět, tak jsem se rozhodla být s Jonim, ale nerozcházím se jenom kvůli tomu, jasný?

Asta: Já… já to tušil.

Já: Dej mi pár dní, odnesu si někam všechny svoje věci.

Asta (sklíčeně): Jo, jasně. Ta svatba byla stejně jenom pokus, jak zachránit náš vztah. Ale ty sis ho nikdy nevážila.

Já: Vážila, ale… víš co, to je jedno. Můžeme se dál kamarádit a být s partou a tak, jestli chceš, jenom ne hned.

Asta: Rád se s tebou budu kamarádit.

Já: Seš neuvěřitelně hodnej. (Vtiskla jsem mu krátký polibek na tvář.) Díky za všechno.

Asta: Teď vypadni. Do práce, teda.

Já: Jo, už jdu. Neboj, přespím někde jinde.

Asta: Fajn.

Raději jsem odešla, abych ho neviděla zlomenýho. Já jsem svým způsobem byla zlomená taky, ale zároveň mi přišlo, že je konečně všechno tak, jak má být. Nedokázala jsem ze svých rtů smazat úsměv.

Auri