Čtyřicátý druhý dopis
Moje budoucí já,
dneska jsme se rozhodli s Jonim k nám domů pozvat Tuiva na přespávačku, a taky proto, abysme mu řekli, že jsme spolu. Joni mě o to poprosil, z nějakýho důvodu tvrdil, že mu moc záleží na tom, aby to Tuivo věděl. Neptala jsem se, došlo mi, že to nějak souvisí s tím, jak jeli zachránit Jyrkiho, a že mi to časem řekne, jenom ne teď. Tuivo si, přesně jak jsme chtěli, donesl jenom spacák a polštář, o zbytek jsme se postarali my. Rozložil spacák na podlahu a sedl si na něj do tureckýho sedu. Když jsme se dohodli, co si dáme k jídlu a pití, začal náš rozhovor, kterej skončil úplně jinak, než jsme s Jonim plánovali. Ale k tomu se dostanu asi postupně, pořád je to pro mě hrozně silný kafe.
Tuivo: Tak co jste mi chtěli říct?
Joni: Wow, jdeš na to zhurta. No… já a Auri… jsme spolu.
Tuivo: Eh, moment. Já vím, že tě opustila Tyyne, ale…
Já: Ne ne, Tuivo, vysvětlím ti to líp než tady tenhle mamlas.
Joni: Hej, já jsem jenom přímej!
Já: Jo, ale až moc. Prostě, pamatuješ si, jak se Joni a Tyyne rozešli poprvý?
Tuivo: To bylo kvůli tobě?
Já: Ne tak docela, ale… vlastně jo. Joni mi někdy v tý době přiznal, že je do mě zamilovanej, ale to už jsem měla Astu, že. Jenže… s Jonim jsem se cítila milionkrát líp, tak jsem to prostě… táhla s oběma. Joni se nakonec dal zase dohromady s Tyyne, takže jsme to takhle táhli oba.
Tuivo: Zadrž. Joni, kurva, proč ses dával dohromady s Tyyne, když jsi miloval Auri?
Joni: Protože jsem byl idiot a myslel si, že Tyyne je nějaká jistota. Ale jo, táhli jsme to takhle, a Tyyne to doteď neví, a byl bych teda radši, kdyby se to už nedozvěděla.
Tuivo: Už chápu, že sis tehdy myslel, že si zasloužíš, že tě opustila kvůli jinýmu, ale… nezasloužíš.
Joni: Hele, zasloužím, ale to je jedno. Prostě… on by se to nedozvěděl nikdo, ale Auri měla výčitky a řekla to Astovi.
Tuivo: To asi nedopadlo moc dobře, co?
Já: S jeho povahou, co asi myslíš. Ale ne. On byl právěže hrozně hodnej a tak, ale později mi to furt vyčítal a zakazoval mi se s váma vídat a a tak, a šlo to prostě celý do kytek. Myslela jsem, že svatba to změní, nebo že bych mu přece jenom měla dát to děcko, jenže… jenže jsem se zase začala scházet s Jonim a uvědomila si, co všechno mi dává. Tak jsem to ukončila. Taky jsem hledala jistotu, ale Joni je jistota.
Tuivo: Hele, to je fakt hezký. Myslím, že se k sobě hodíte.
Já: Jo, to vy taky.
Tuivo: Eh, co?
Já: Ale no tak, myslím Jyrkiho. Došlo mi to a on mi to potvrdil. Jak jsem říkala i jemu, tak jsi ještě k nikomu nebyl takhle ohleduplnej a hodnej a tak.
Tuivo: Jo. Já ti to chtěl říct.
Já: V pohodě, já vím, že i Joni se to dozvěděl jenom kvůli tomu, žes byl rozhozenej.
Tuivo: Jo, asi jo.
Joni: Já ti to říkal už tehdy v horách, váš vztah je prostě hezkej a inspiroval mě, abych jenom nepřekonával mety, ale tu lásku prožil.
Tuivo: Hm…
Já: A vůbec, Jyrki je úžasnej. On vlastně může za to, že jsme s Jonim spolu.
Tuivo (zvědavě): Jak to?
Já: On ti fakt nic neřekl?
Tuivo: Je mu blbý vyprávět o tobě, i když jsem mu milionkrát říkal, že tě znám líp než on.
Já: No, to možná v některých ohledech není pravda. Jak spolu jezdíme s tím spřežením, tak hodně kecáme a tak. Já mu začala hned ten první den povídat o Astovi, vlastně ani nevím proč, prostě… to ze mě nějak vypadlo. A on mi řekl něco ve smyslu, že si s Astou musím promluvit o tom, co mi vadí.
Tuivo (s úšklebkem): Tohle je přesně Jyrkiho styl. O všem si promluvit.
Já: Však je to super.
Tuivo: Jasně že je, akorát ze mě všechno dostane.
Já: Aspoň někdo z tebe něco dostane. Ale zpátky k tomu s Astou, no, já to udělala, problém je v tom, že mě s tím Asta nějak poslal do háje a já prostě už… ztratila sílu s ním budovat ten dávno mrtvý vztah. Zeptala jsem se Joniho, jestli by nám po tom všem nedal ještě poslední šanci, a on to přijal. A… já jsem tak hrozně šťastná.
Tuivo (s úsměvem): Jo, úplně to z tebe vyzařuje.
Joni: Nechápu to, ale fakt nám to funguje, a prostě… chápeš. Hele, pozívala jsem i Jyrkiho, a bylo by super, kdyby tu byl, ale nechtěl.
Tuivo: Ne, to je dobrý, tohle by na něho bylo ještě moc. Sám mi to řekl. Nechci ho vylekat. Ale jednou se k tomuhle určitě dopracujeme a půjde sem taky.
Já: Jo, já to tak brala. Hele, kámo, když jsme u toho, můžu se tě na něco zeptat?
Tuivo: Když nebudu chtít, nemusím odpovídat?
Já: Jasně že ne. Prostě… jak jste se vlastně poznali? Chci říct, nikoho k sobě nepustí.
Joni: V horách jsi zmiňoval, že zjistil nějaké tajemství, ale taky by mě zajímalo, o co přesně šlo.
Pak Tuivo udělal něco sakra divnýho. Začal si přetahovat přes hlavu tričko. S Jonim jsme na sebe zaraženě pohlédli, protože jasně, u kluků bylo normální, že chodí bez trička, ale Tuiva jsme tak nikdy neviděli. Dokonce s náma odmítal chodit plavat, a když už jsme ho překecali, tak si stejně oblíkl tričko a dával si dobrý pozor, aby se mu nevyhrnulo. Myslela jsem si, že má nějakou alergii nebo tak, ale to nevysvětlovalo, proč se teď svlíkal. Pokusili jsme se to převést ve vtip, ale kdybych jenom věděla, co nám chce ukázat… Prostě to byl blbej nápad.
Joni: Zadrž, vole, stiptýz jsme si neobjednali.
Já: A trojku taky nechcem.
Joni: Ne, ne, počkej, tajně chodíš do posilovny a chceš nám ukázat super svaly.
Já: Anebo… Tuivo, co se děje?
Sklonil hlavu a prudce oddechoval. Kývla jsem na Joniho a sedli jsme si vedle něj. Oba jsme ho objali, každý z jedné strany. Asi jsme to fakt přepískli, protože měl slzy v očích. Zašeptala jsem tichou omluvu, ale on mávl rukou.
Tuivo: Hele, dneska to asi zrušíme, není mi moc dobře. Tak…
Joni: Žádný takový. Hele, fakt jsem tě takhle nechtěl rozhodit. Naposled jsi byl takovej, než jsme jeli zachránit Jyrkiho. Co se stalo teď?
Tuivo: Já chtěl… chtěl jsem vám něco ukázat. Ale teď už to nejde.
Já: Sakra, kdybych věděla… Týká se to nějak tvýho těla? Protože jestli jsi třeba trans, tak…
Tuivo (trochu pobaveně): No to fakt ne.
Já: Každopádně, cokoliv je v pohodě.
Tuivo: Jo, já jenom… nikdo kromě Taimi a Jyrkiho to neví. Je to pro mě hrozně citlivý.
Joni: Jsme tu pro tebe. Vždycky jsme tu pro tebe.
Tuivo (se zavřenýma očima): Tak jo. (Začal si přetahovat tričko přes hlavu. Snažili jsme se na něj nezírat, takže jsme se koukli, až když odložil tričko vedle sebe a začal se třást, a myslím, že ne zimou.)
Joni: Kurva. Co se ti stalo?
Po chvilce jsem to uviděla i já. Po zádech se mu táhly obrovské jizvy, které vypadaly fakt ošklivě. Na malou chvíli mi to i vehnalo slzy do očí.
Já: Napadlo tě nějaké zvíře?
Tuivo: Některý slabší jizvy jsou od medvěda.
Joni: A ty další?
Tuivo (s povzdechem): To mi udělali doma. V horským kmeni, tam jsem žil deset let, takže žádná sekta, Auri. Joni už větší část ví, jednou to řeknu celý i tobě.
Já: Ale… ale proč?
Tuivo: Usnul jsem na hlídce.
Joni: No… ok, to je problém, ale tohle… není přiměřenej trest.
Tuivo: To je v pohodě, já si to fakt zasloužil.
Já: Tuivo, fajn, i kdybysme připustili, že tělesný tresty jsou ok, tak tohle prostě… ne. Vždyť… se ti to mohlo zanítit nebo…
Tuivo: To se i stalo.
Já: Si děláš srandu. Tohle je sakra nebezpečný.
Tuivo: Já vím. Nechte to být, pointa je, že… jsem Jyrkiho vzal k sobě domů, když si Titta, ta jeho fena, zranila nohu.
Já: Jo, tys říkal, žes mu tehdy pomohl.
Tuivo: Jo. On byl z toho šíleně rozhozenej, tak jsem ho na noc vzal k sobě domů. Doteď se divím, že tam šel, ale asi někoho při sobě potřeboval. Když si šel pro něco ven, chtěl jsem se rychle převlíknout, ale nestihl to a on viděl ty zhnisaný rány. Dotáhl mě do nemocnice a tam mi pomohli, ale… když jsem zmínil, že to mám z domu, vyprávěl mi trochu i o svý rodině.
Já: O mámě a jejím manželovi?
Tuivo: Jo, tohle. No, a tak jsme se sblížili.
Já: Wow. Teď už to dává smysl. Celý ty roky jsi byl pro něho jediný kamarád, co?
Tuivo: Jo, ale já se s ním nebavil z lítosti. I když mám vás, tak on je prostě… já nevím. Je úžasnej.
Já: On má k tobě neskutečnou úctu a svým způsobem tě asi i… obdivuje.
Tuivo: Já vím. Snažím se ho nezklamat.
Váhavě jsem ho objala a Joni taky. Ještě dlouho si nenasadil tričko a já jasně vnímala tu sounáležitost, která mezi náma teď vznikla tím, co nám prozradil. Jak jsem si kdy mohla myslet, že se tohohle kluka dokážu vzdát? Tuiva jsem potřebovala. Potřebovala jsem Jyrkiho, potřebovala jsem Ylermiho, a hlavně, hlavně jsem potřebovala Joniho, a nikdy se jich už za žádnou cenu nevzdám.
Když oba usnuli, rozsvítila jsem si malou lampičku a pročetla všechny ty dopisy, co jsem za těch pět let napsala. Udělala jsem to nejlepší, co se dalo. Rozhodla jsem se konečně být šťastná a sama sebou.
Auri
.
(L. , 11. 6. 2022 22:48)