Antiliiny příběhy

Letadlo, o dost větší než to, kterým jsme se dostali do hor, přistálo kousek od vesnice, kam jsme měli namířeno. Pilotoval sice Veri, ale Niilo ho o to požádal. Nechtěl vzbudit pozdvižení tím, že by přistál na tom malém letišti, o kterém předtím mluvil. Bude ho dost už jen proto, že přišel. Podle toho, co mi vyprávěl, to zde z jednoho hlediska fungovalo jako v našem kmeni – každý znal každého a všichni všechno věděli. Když se Niilovy nohy dotkly země, promnul si spánky a něco neslyšeně zamumlal. Seskočila jsem vedle něj a lehce se dotkla jeho ramene, aby mě vnímal.

„Co se děje?"

Odfrkl si. „Nic. Akorát se mi chce strašně brečet, to je celý."

„To je podle mě pochopitelné," odvětila jsem.

„Úplně," přidal se Veri. Nevěděla jsem, že nás ještě slyší. „No, já už musím letět, domluvil jsem si ještě nějakou práci ve městě kousek odsud. Kdy mám pro vás zase přiletět?"

„Zavolám ti, ale nejspíš někdy večer," navrhl Niilo. Bylo ráno. Do večera zbývalo tak hodně a přitom tak málo času. Veri jen s úsměvem přikývl a znovu nastartoval stroj. Brzy po něm nezbylo nic než svítící tečka na obloze. Niilo se zhluboka nadechl a něco vytáhl z kapsy. Byl to list papíru, na který něco napsal.

„Niilo, co to je?" zeptal se ho Taneli. Naklonila jsem se mu přes rameno, ale napsal to dost slabě a nečitelně. Pilot se tajemně usmál.

„Dnešní plán."

„Ten je přece jasný, ne?" vložil se do toho Jari. „Jdeme za tvoji sestrou."

„To sice jo, jenže až nakonec," odpověděl. Nejdřív vám chci něco ukázat." Vzal Taneliho za ruku a druhou chytil mě a vedl nás hlouběji do vesnice.

Už po několika krocích na něj lidé překvapeně hleděli a někteří s ním prohodili i pár slov. Vesměs byla přátelská. Většina se ho ptala, kde byl a kdo jsem já. Pilot se jen občas usmál a odpovídal hodně neurčitě, i tak jsem na něm ale viděla, že je rád, že mu nikdo nenadává nebo na něj nehledí vyloženě s odporem. Přece jen, uběhlo od toho, co se stalo, už mnoho let.

Na každém kroku zářily svíce, snad aby obveselily temnou polární noc. Nejvíce jich však bylo tam, kde začínaly dřevěné stoly s občerstvením a různými vánočními ozdobami. U některých jsem vůbec netušila, co jsou zač, ale i tak to ve mně vzbudilo hořkosladký pocit. Podobně vypadaly Vánoce tam u nás, dokud spolu kmeny nezačaly válčit a dokud mezi sebou volně obchodovaly. Vždy se jich několik sešlo na nějakém dobře chráněném místě a dělali přesně to, co lidé tady. Popíjeli, jedli, zpívali koledy, nakupovali, smáli se a spoustu dalších skvělých a mnou skoro zapomenutých věcí.

Děti na to hleděly ještě udiveněji než já. Nebylo se čemu divit. Všechny sice období míru zažily, ale po mnohem kratší dobu než já. Nedivila bych se, kdyby něco takového považovaly jen za výplod své fantazie, za své sny. Jediný, kdo se z toho neradoval ani trochu, byl Niilo. Snažil se to skrýt, ale jeho smutek se nedal přehlédnout.

Natočila jsem se k němu. „Bojíš se toho setkání s Ainou?"

„Nejen," zašeptal a nic více k tomu neřekl. Chtěla jsem se ho vyptávat, ale on změnil téma. „Kdo si dá punč?"

„Co je to?" zeptala se Katta tichým hlasem.

„Vy neznáte punč? To je pití, může být s alkoholem nebo i bez něj, ve kterém jsou kousky ovoce s ovocnou šťávou." Než jsem stihla cokoli říct, přešel k jednomu stánku, kde nějakým zázrakem zrovna nebyla skoro žádná řada, a něco prodavačce v hrubém kabátě řekl. Zrovna jsem se chystala k němu přejít, když vtom jsem uslyšela jeho jméno.

Nejprve jsem si nebyla jistá, poté si říkala, že toto jméno může mít i někdo jiný, ale hlas se přibližoval. Otočila jsem se. To jméno křičel nějaký neznámý mladý muž asi v našem věku.

„Mirjo, mohla bys mi pomoct? Těch kelímků je pět a já..." slyšela jsem i pilota. Pak si ale nejspíš všiml, kam se dívám a něco si řekl pro sebe. Znělo to jako nějaká kletba. Přešel ke mně. „To je Auva," vysvětlil mi. Vezměte ten punč, už jsem zaplatil."

Poslechli jsme ho, ale hlavou mi vrtalo, kdo je Auva. Věděla jsem, že mi to jméno někdy říkal, ale nedokázala jsem si vybavit, při jaké příležitosti. Aniž bych chtěla, zaslechla jsem pár útržků z jejich rozhovoru.

„...do naši vesnice... matka... viděl to letadlo... pilot... chyběls mi..." Pak řekl ještě něco, ale nakonec Niila prudce objal. Nevěděla jsem, co si o tom myslí, ale každopádně mu to, i když trochu zdráhavě, oplatil. Pak si nejspíš všiml, že na ně hledím a ukázal na mě. Sklonila jsem hlavu a kouskem nějakého podivného materiálu, možná plastu, jsem soustředěně míchala ovoce ve svém punči.

„Mirjo?" zaslechla jsem své jméno. Vzhlédla jsem, protože to byl Niilo. Mávl na mě, ať jdu k nim. Nasucho jsem polkla, ale nechtěla jsem, aby si o mně ten druhý myslel, že jsem hloupá nebo něco takového. Naznačila jsem dětem, ať zůstanou na místě a vykročila k nim. Jako první věc jsem vrazila Niilovi do rukou jeho punč. Nastala chvíle rozpačitého ticha.

„Ahoj," ozval se nakonec Auva a natáhl ke mně ruku. Stále mi nedocházelo, kdo to je, tak jsem se jen lehce pousmála a potřásla si s ním. „Ty jsi z hor?" zeptal se a přejel pohledem mé ošacení. Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Otočil se na pilota. „Ona nemluví?"

Niilo se ušklíbl. „Ale mluví, a jak. Takže tohle je Mirja, moje kamarádka, a tohle je Auva, ten můj kamarád z dob, než jsem odešel." Konečně mi to došlo. Byl to ten, který se ho jako poslední pokoušel zastavit.

„Ahoj," zopakovala jsem a připadala si u toho hloupě. Auva se na mě usmál, ale pochopitelně ho mnohem více zajímal Niilo.

„Tak povídej! Cos dělal? Jak ses měl? Už se ti stýskalo, že ses vrátil?"

Pilot potřásl hlavou. „Lítám s dvouplošníkem," začal pomalu.

„Fakt? Takže ti to vyšlo?"

„Jo," pousmál se. „Chci jenom říct, že jsem nikdy neodešel kvůli tobě. Kdyby záleželo jen na tom, určitě bych zůstal."

Auva se zatvářil trochu zmateně. „Ale to já vím. A co teď? Vracíš se sem?"

„To asi ne," odvětil. „Ale chci se usmířit s pár lidmi, navštívit matčin hrob a... a tak." Zpozorněla jsem. Mluvil jen o Aině. Ale koneckonců, když se vrátil do své vesnice, je pochopitelné, že chce toho udělat hodně. Já bych také chtěla, kdybych měla šanci znovu vidět svůj kmen. Bolestivě mě bodlo u srdce. Ne. Už jsem se pro to natrápila dost. Je to pryč. Musím přestat žít pro minulost.

„Mirjo!" oslovil mě pilot důrazně. Nejspíš jsem něco přeslechla. Zmateně jsem na něj pohlédla. „Auva nás všechny právě pozval na čaj k sobě domů."

Pohlédla jsem na děti. „Nemyslím si..."

„Prosím, Mirjo," požádal mě. Řekl to tak zoufale, že jsem nemohla nic než přikývnout. Ani jsem netušila, jak jsem to vlastně vysvětlila dětem. Všechno pro mě bylo jako zahalené v mlze. Klesla dolů, až když jsme se z části plné stánků dostali mezi domy, kde bylo o poznání méně davů.

Nakonec to nebylo vůbec špatné. Ukázalo se, že je Auva šťastně ženatý s nějakou vesničankou, se kterou se Niilo očividně dobře znal, ale mně nic neříkalo ani její jméno. Měli tři děti, které si ihned začaly hrát a povídat si s těmi, které jsem sem přivedla, takže jsem se nemusela starat, jestli z toho všeho nejsou moc vyděšení. Já bych nejraději byla s nimi, ale Niilo mě přesvědčil, ať sedím vedle něj. Auva a jeho žena se ho vyptávali na různé věci. Některým jsem rozuměla, protože šlo o to, co se stalo v horách, ale u některých jsem vůbec netušila, o co jde.

Stejně mě ale bavilo to poslouchat, protože to bylo vůbec poprvé, co se Niilo nechal tak podrobně vyzpovídávat a zůstával při tom milý. Těžko říct, o co mu šlo. Možná chtěl sám sobě dokázat, že se změnil, možná chtěl být jiným člověkem, než jako který odsud odešel. Byla jsem jim vděčná, že se na nic neptají mě.

Pilot se však po chvíli zvedl a prohlásil něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. „Musím navštívit ještě hodně míst." Myslela jsem, že si to nakonec rozmyslí. Že zůstane tady. Zdálo se, že se tady cítil dobře. To samé si zřejmě myslel i Auva a Kesä, jeho žena, protože na něj hleděli dost nechápavě.

„To snad nemyslíš vážně," prohlásil Auva. „Vrátíš se po tolika letech a chceš zase odejít? Jak dlouho vlastně zůstáváš?"

„To je právě ono," povzdechl si Niilo. „Zůstávám jenom dneska. Kesä pohlédla na svého manžela, který jemně přikývl.

„Nechali bychom vás tady chvilku ubytované, jestli jde o tohle." Museli být dobří přátelé, když mu nabízela něco takového. Nebo to tady tak zkrátka chodilo.

„O tohle vůbec nejde," hlesl Niilo.

Kesä zavrtěla hlavou. „V tomhle ses vůbec nezměnil." Jestli myslela v tom, jak jsou jeho úmysly nečitelné, musela jsem souhlasit.

„No tak, Niilo. Vždyť zítra je taky den," přesvědčoval ho Auva.

„Musím za svoji sestrou," odvětil a odvrátil od svých dřívějších přátel zrak.

„Jak jsi věděl, že Aina pořád žije tady?" zajímalo Auvu.

„Nevěděl. Tipoval," odvětil.

„Jasně," ušklíbl se, ale sázela jsem na to, že to Niilovi nevěří, přestože to byla pravda. „Ale pak by ses sem mohl vrátit, ne?" Pilot na ně překvapeně pohlédl. I mě udivovalo, jak vehementně mu to nabízejí.

„Ty jsi nás možná odepsal," vysvětlovala Kesä, která to nejspíš pochopila. „Ale my tebe ne. Bylo by hezké si s tebou zase prostě popovídat, něco zahrát nebo tak." Poté s úsměvem pohlédla na mě. „Ty bys ráda zůstala, viď?"

„Ji do toho netahej," zavrčel Niilo. Zavrtěla jsem nad ním hlavou. Konečně mi začínalo docházet, jak to s ním vlastně celé je. Aniž by se staral, jestli půjdeme za ním, rozrazil dveře a vyšel ven. Na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem se otočila k obyvatelům toho domu.

„Mohly by tady ty děti ještě chvíli zůstat?"

„Určitě," odpověděla Kesä. „Ale jestli máš pocit, že Niila k něčemu přemluvíš..."

„Nechci ho přemlouvat," odvětila jsem popravdě. Nebyl čas jim to vysvětlovat, když si nepospíším, pilot se mi ztratí z dohledu. Když jsem ho dohnala, jen protočil oči.

„Mohla jsi tam klidně zůstat. To, co chci teď udělat, si musím vyřešit sám."

„Ale já ti potřebuji něco říct," namítla jsem.

„Zrovna teď není moc vhodná doba."

„Ne, teď je ta nejvhodnější," odpověděla jsem. Byla jsem na něj dost naštvaná, ale snažila jsem se zůstat klidná.

„Tak mluv," povzdechl si. Náhle jsem nevěděla, jak začít.

„Můžeš si za to sám," zašeptala jsem nakonec.

„Za co?"

„Za všechno," rozhodila jsem paže. „Když jsi mi v horách řekl, že nemáš přátelé, že nikoho nezajímáš a tak podobně, bylo mi tě hrozně líto. Ale děláš si to sám, Niilo."

„Můžeme téhle debaty nechat?" zeptal se.

„Ne, to rozhodně nemůžeme. Měl bys být tvým přátelům vděčný, ne je brát jako úkol na seznamu, nebo hůře, jako komplikaci. A vůbec, copak to nechápeš? Mohl bys tady bydlet, i když budeš létat. Jistě, ne stále, protože normální letiště, když nepočítáš tu louku, je moc daleko, ale..."

„Mirjo, je to můj život. Moje pravidla."

„I já jsem se těch svých vzdala, když jsem pochopila, že v dané situaci už nemají smysl. Niilo, já ti rozumím. Musel ses nějak dostat přes to všechno s tvou matkou a v tom určitě nebyla chyba jen na tvé straně. Proto ses uzavřel do sebe a začal všechno odmítat. Takových lidí znám docela dost, například... no, to je vlastně jedno. Důležité je, že máš nyní šanci začít znovu. Když jsi řekl, že si chceš s někým promluvit, myslela jsem si, že se právě o to snažíš. Ale tobě jde jen o to, abys unikl svému svědomí, že už ses sem nevrátil." Ztuhl, ale nic neříkal. „A Auva a Kesä ani v plánu nebyli, viď?"

„Ne," zašeptal.

„Proč ne?"

„Oni tam původně byli, ale hrozně jsem se toho bál, tak jsem je škrtl."

„Bál? A čeho? Vždyť tě mají moc rádi."

„Já vím. Vážím si toho."

„Moc to nedáváš najevo." Znovu mlčel. „A kdo tam tedy byl?"

Povzdechl si. „Když jsem to před váma vytáhl, tak už nikdo. Všechny jsem vyloučil. Až na Ainu, ale té se bojím nejvíc."

„A kdo tam byl předtím, než jsi to proškrtal?"

Pokrčil rameny. „Moje teta, pak Raija, ta holka, co se mi líbila v době, kdy jsem z vesnice odcházel, ještě jeden kamarád ze školy... Ale víš, půlka si mě stejně už beztak nepamatuje."

„To je možné, ale stejně bys alespoň některé body toho seznamu měl splnit. Ne dnes, ale někdy ano."

„Nechci tady zůstat víc než jeden den," prohlásil.

„Můžu se zeptat, proč ne? Kdyby tě nechtěli ubytovat, nenabídli ti to."

„Ty vzpomínky moc bolí," odvětil a zamračil se.

„A nechceš tu bolest alespoň zkusit překonat? Když jsi pryč, bolí to také, ne?"

„Nemůžu uvěřit tomu, jaký rozhovor to s tebou právě vedu," ušklíbl se.

„No tak, Niilo. Přála bych si, abychom tu zůstali. Nejen kvůli tobě, ale opravdu se mi tu líbí."

„Vážně?"

„Ano, a dětem také. Je to krásné místo s milými lidmi a láká mě být poprvé ve vánočním období tady dole." Nevymýšlela jsem si, opravdu jsem tady chtěla zůstat.

„Tak dobře. Ale jen na pár dní," povzdechl si. Objala jsem ho. „A tohle je proč?" zeptal se.

„Přes to, abych analyzovala naše objetí, už jsem se dostala," odvětila jsem.

„Takže ty ten důvod neznáš?"

„To nevím. Spíše nad ním už ani nepřemýšlím," odvětila jsem. Chvíli jsme jen mlčeli. Pak se odtáhl.

„Máš pravdu," pronesl.

„V čem?"

„Musím to všechno nějak řešit." Odmlčel se. „A proto jdeme za Ainou."

„I já?"

„Samozřejmě. Bez tebe bych se v polovině cesty obrátil nazpět." Pak udělal něco, co jsem nečekala. Sevřel mou dlaň do své a vykročili jsme do vánočních ulic vesnice. Svým způsobem to byla krásná chvíle.