Antiliiny příběhy

Seděl jsem na lůžku a hleděl do prázdna. Ano, sice bylo po všem a měl jsem navíc jistotu, že i Mirja a děti budou alespoň nějakou dobu v pořádku, ale zrovna na to jsem teď vůbec nedokázal myslet. V hlavě jsem měl jen jediné dvě věty zdejšího nejmladšího zdravotníka, myšlené v legraci. Celkem se divím, že sis tu kost nezlomil. Musel ses praštit vážně hodně. Kdybych se nad tím nezamyslel, možná bych teď cítil radost, ne hlubokou prázdnotu. Prázdnotu, kterou se mi dařilo tolik let docela úspěšně potlačovat.

Od té doby, co jsem Mirje svěřil to se svou rodinou, jsem na to zase začal být nějak přecitlivělý. Věděl jsem, že bych to v sobě znovu měl uzamknout, ale už se mi to nedařilo. Nechtěl jsem si znovu procházet přes ty časy, kdy jsem kvůli tomu tajně brečel do polštáře. Nemohl jsem si to dovolit. Jako pilot jsem musel být psychicky vyrovnaný.

Teď už jsem vlastně nesplňoval žádná kritéria pro to, tu práci dělat. Tedy, ještě stále jsem uměl ovládat stroj. Ale to bylo tak všechno. Právě mi bylo řečeno, že pokud nepodstoupím nějaké rehabilitace, nebudu moct dále pilotovat. Ne proto, že bych to nezvládl. Ale proto, že mě to nepustí před každoroční zkoušky. Zatracené předpisy. Doufal jsem, že mě nechají, stejně jako minulé roky, projít víceméně pro mé zkušenosti, že se v tom, co umím a co ne, nebudou moc pitvat. Veri mě už ale asi hodinu přesvědčoval o opaku.

„Právě jsi přežil něco, co se považuje za skoro nemožné. A taky jsi havaroval. Fakt si nemyslím, že se nebudou zajímat, co sis z toho odnesl. A tý nohy si prostě dřív nebo později všimnou, Niilo."

„Jasně," zamumlal jsem jen. Věděl jsem, že má pravdu.

„V čem je problém? Vždyť je to pro tvoje dobro. Ještě pořád se to zranění může zhoršit, když s tím nebudeš nic dělat."

„Do toho ti nic není," zavrčel jsem. Ano, bylo to ode mě hloupé a nevděčné, ale chtěl jsem být alespoň chvíli sám. Jako by to ale nestačilo, do místnosti zrovna v tu chvíli přišla Mirja. Držela v rukou dva šálky čaje. Když slyšela moje slova, znepokojeně na mě pohlédla. Podala jeden hrnek mně, druhý Verimu a otočila se ke dveřím.

„Ty nezůstaneš?" zeptal se jí můj kolega. V tu chvíli jsem měl chuť ho přizabít. Mirja byla ta poslední, s kým jsem teď chtěl mluvit. Především proto, že jsem se bál, že ona ze mě dostane, co se děje. Ona jen zavrtěla hlavou. Veri se však nevzdal. „No tak, Mirjo. Alespoň na chvilku."

Zůstala nerozhodně stát. Přišlo mi to hloupé, tak jsem se na ni usmál, přestože jsem nechtěl, aby si k nám přisedla. Protože jinde nebylo místo, nezbylo ji než zaujmout kraj mého lůžka. Podal jsem jí hrnek, protože jsem si vzpomněl na tu chvíli v pastýřově stanu. Nic neříkala, což bylo opravdu zvláštní, ale chápal jsem to. Z nějakého důvodu se přede mnou už od prvního okamžiku nestyděla a nebála se, ale Veriho se to očividně netýkalo. Nechápal jsem, v čem je ten rozdíl. Veri byl určitě příjemnější společnost.

Potřásl jsem hlavou. Nechápal jsem, proč se tím vůbec zaobírám. Šlo jen o to, že jsme spolu ztroskotali, o nic jiného. Přece jsem to věděl a tolikrát jsem k tomu závěru došel. Není proto třeba vytvářet jiné nesmyslné teorie o tom, proč to mezi námi od začátku bylo jinak. Bylo to stejně nesmyslné jako ty druhé úvahy, které se mi hodily hlavou. Ty, které začaly u zraněné nohy a skončily úplně někde jinde. Raději jsem se soustředil na ty dva.

„Řekni mu taky, že s tou nohou prostě musí na rehabilitaci," prohodil Veri. Vůbec jsem nechápal, proč to vytahuje i před ní.

„Ona neví..."

„Vím, co je to rehabilitace," přerušila mě. „Promiň, Niilo, ale jestli jde o toto, má pravdu. Znala jsem spoustu lidí, kteří doplatili právě na to, že se se svými zraněními vůbec nepokoušeli nic udělat. Například..."

„Chápu," utnul jsem její monolog, ke kterému se schylovalo. „Neřekl jsem, že nepůjdu."

„Ale," vložil se do toho Veri a zatvářil se zmateně. „Netvářil ses moc nadšeně." Chápal jsem to. Nic jsem po čas jeho slov o tom, že s tou nohou musím něco dělat, neříkal. Nechal jsem ho myslet si, že to je přesně můj problém. Kéž by byl.

„Niilo?" pohlédla na mě ona. Měl jsem toho akorát tak po krk. Ani jednomu jsem se nikdy neměl svěřovat. Kdyby to zůstalo jen ve mně, nikdy by se to neprodralo na povrch.

„Nechceme mluvit o něčem jiném?" navrhl jsem, téma jsem však neměl. Na to jsem byl příliš mimo. Mirja a Veri na sebe pohlédli a Veri pak opravdu „nenápadně" zamumlal něco o tom, že potřebuje na toaletu. Když za sebou zavřel dveře, ušklíbl jsem se.

„Jestli čekáš, že ti to teď řeknu, tak se hodně pleteš."

„Niilo," hlesla. „Veri to vůbec nemusí vědět. Řeknu mu, že jsem z tebe nic nedostala."

„Ale já to nechci říct ani tobě," přiznal jsem.

„Už jsi mi toho řekl dost."

„No právě."

„Pomohlo by ti, kdybychom šli ven?" usmála se.

„Co? Proč?" podivil jsem se.

„No, tam v ledové pustině jsme se svěřováním problém očividně neměli."

„To bylo něco jinýho. Jestli chceš vědět pravdu, vůbec jsem nečekal, že z toho vyvázneme živí. Proto jsem neměl strach ti to říct." To nebyla tak úplně pravda. Někdy jsem prostě věděl, že se z toho dostaneme. Ale byly i chvíle, kdy jsem věděl, že ne. „Kromě toho, ani by mě tam teď nepustili. Prý musím být v teple."

„To je asi také pravda. Ale kdybys chtěl, doufám, že víš, že mi to říct můžeš. Bude to pro tebe lepší a..."

„Nebude. Od té doby, co jsem ti řekl o mámě, se to ještě zhoršilo." Pak mi došlo, že to zní, jako bych ji z toho obviňoval. „Promiň, jasně že to není tvoje chyba, jenom to tak prostě je."

„A co přesně se zhoršilo?"

„To, jak se cítím," odpověděl jsem a samotnému mi to vyznělo trochu pateticky. „Pořád na to myslím. A teď... to je jedno."

„Víš, jaký je rozdíl mezi mnou a Verim?"

„V tom, že on je normální a chápu ho?"

„To možná také," pousmála se. „Ale já jsem měla na mysli hlavně vzhledem k tobě. Že my dva se jednou každopádně rozloučíme, i když to třeba bude za dlouho." Nechápal jsem, proč mi to stále připomíná. Zrovna v této situaci to rozhodně nepomáhalo. „Ale s ním se uvidíš až do doby, než jako pilot skončíš. Proto je pochopitelné, že jemu se obáváš to říct, protože víš, že budeš muset neustále žít s vědomím, že on to ví. Ale ten problém se mnou odpadá, ne snad?"

„Ono se to stejně špatně vysvětluje," hlesl jsem, ale věděl jsem, že se jí to povedlo. Zase. Zase mě přesvědčila.

„Jde o tvoji rodinu?"

„Trochu," odfrkl jsem si. „Prostě, jeden z těch záchranářů mi řekl něco v tom smyslu, že po takovém pádu bych měl mít tu kost zlomenou. Myslel to z legrace, ale nějak jsem nad tím začal moc přemýšlet."

„A na co jsi přišel?"

„Je to strašně pitomé," protočil jsem oči. „Prostě, máma měla vždycky křehké kosti. Měla je zlomené úplně normálně. Jednou mi říkala, že jako dítě nedostávala moc najíst, nebo alespoň ne jídlo, ve kterém bylo to, co kosti potřebují. Byli chudí, a tak všechno mléko prodávali, a tak."

„Takže tebe to přivedlo k myšlenkám na mámu?"

„Kéž by jen na ni. Spíš, prostě, je mi jasné, že tu pevnost kostí můžu mít po komkoli. Po babičce, po dědovi, po strejdovi z pátého kolene, nebo klidně po nikom ... ale mě prostě první napadl táta."

Mirja si skousla spodní ret a chvíli mlčela. „Fakt není nikdo, kdo by věděl, kde je?"

„Toho, že ho někdy najdu, už jsem se dávno vzdal."

Chvíli přemýšlela. „Ani tvoji sourozenci se ho nikdy nepokoušeli hledat?"

Pokrčil jsem rameny. „Nestaral jsem se o to, co dělají."

„Takže ty ses jich ani nezeptal, jestli to neví."

„A jak asi? Jediný, kdo ho možná zažil, byla Aina."

„A..."

„Na to zapomeň. Já a Aina jsme se neviděli spoustu let a už to vlastně ani není moje sestra. I kdyby něco takového věděla, proč by mi to říkala?"

„Stále je to tvá sestra a navždy bude. Podle mě by to vědět mohla. Přece jsi říkal, že s tvou matkou měla mnohem lepší vztah než ty, ne?"

„Mnohem lepší, to je slabý výraz."

„Tak vidíš. Chápu, že ses jí nezeptal tehdy, ale..."

„V žádném případě. Já se tam nikdy nevrátím. Nemůžu. A táta je stejně pravděpodobně nějaký psychopat a násilník a kdovíco ještě."

„Proč bys nemohl? A co se týče tvého táty, uvědom si, že já pocházím z místa, kde jsou ještě rodiny tradiční a platí tam pravidla, která bys možná označil za zastaralé. Například to, že své rodiče opravdu ctíme. Ale i přesto si myslím, že tvá máma se může plést v tom, jaký táta je."

Záměrně jsem neodpověděl na její první otázku. „Já vím. Jenže ona vždycky působila tak zoufale, ztraceně. Jiný důvod, než že jí táta vážně ublížil, mě nenapadá."

„Víš, asi nejsem ten pravý člověk, který by to měl soudit, ale i když to není to samé, znám dost hodně krutých lidí, kteří své děti milují. Možná by tě táta měl rád, kdybys tomu dal šanci."

Spolkl jsem všechny argumenty o tom, že kdyby se to ukázalo pravdivé, že mámě někdy ublížil, nikdy bych se mu nemohl podívat do očí. Věděl jsem totiž, že by odpověděla něco ve smyslu, že bych tomu i tak měl dát šanci. Přesto jsem s ní však nesouhlasil. „Nemůžu jen tak přijít za Ainou, po takové době. A už vůbec ne ji prosit o pomoc."

„Mohl by ses s ní usmířit a všechno jí pořádně vysvětlit."

„Na to už je pozdě."

„Nikdy není pozdě, Niilo."

„Ona stejně vůbec už dávno nemusí žít v té vesnici. Je sice normální, že dům připadne tomu nejstaršímu, ale mohla i tak chtít odejít nebo..."

„Niilo, neříkal jsi náhodou, že Aina je taková hodně... hodně..."

„Konzervativní?" pomohl jsem jí najít správný výraz. Přikývla. „To jo. Ale pořád je tady možnost, že se odstěhovala."

„Stejně bys to podle mě mohl alespoň zkusit."

„Musí mě nesnášet," povzdechl jsem si.

„Tím si tak jistá nejsem. Když jsi odcházel, všechno ti vyčítala jen proto, že tě má ráda, ne snad? Podle mě tě má moc ráda a stýská se jí po tobě."

„A to je možná ten problém," přiznal jsem. „Ona mi vlastně nechybí."

Nejprve na mě pohlédla trochu zděšeně, ale pak chápavě přikývla. „Nerozloučili jste se v dobrém. Ale ať se jakkoli lišíte, stále je to tvá sestra."

„Já nevěřím tomu, že by se mělo lidi mít rádo prostě proto, že jsou to příbuzní."

„Možná je problém spíše v tom, že ty nemáš rád nikoho, Niilo."

„Vás jo. Totiž..."

„Já myslím z lidí, které můžeš skutečně znát, jak dlouho budete oba chtít, jestli mi rozumíš."

„Rozumím," hlesl jsem. „Ale začíná mě celkem štvát, jak o tom mluvíš takhle."

„O čem?"

„Že brzo odejdeš zpátky do hor a tak."

„Nerozumím ti. Vždyť je to pravda. Niilo, už jsem ti přece vysvětlovala, proč nemohu zůstat."

„Já vím. O to tady taky vůbec nejde," odpověděl jsem. „Ale nemusíme o tom pořád mluvit."

Zkoumavě na mě pohlédla. Měl jsem pocit, že mi vidí až do duše, což ostatně možná nebylo až tak daleko od pravdy. „Ty vážně nechceš, abychom odešli, že ne?"

Povzdechl jsem si. „Ne. Ale chápu tě."

Na chvíli se odmlčela. „V žádném případě ti neslibuji, že zůstaneme, ale zrovna v tuto chvíli bych také nejraději zůstala napořád."

Usmál jsem se. „V tom případě bych měl jeden návrh." Polkl jsem. „Kdybych šel teoreticky do té mojí vesnice, šla bys se mnou?"

Krátce zaváhala, ale nakonec přikývla. „Jestli to zaručí, že tam půjdeš ty, proč ne?"