Antiliiny příběhy

Pustila nás před sebe. O pár vteřin později se země začala hýbat. Jari vykřikl a jeho sob, v té chvíli Säde, se vylekal a začal utíkat. Naštěstí tím správným směrem. Stihli jsme to tak tak, možná jsme se na té lavině dokonce kousek svezli, to netuším. Tu chvíli jsem měl zahalenou v mlze, dokázal jsem naplno vnímat, až když jsme z toho byli pryč. Otočil jsem se a zahlédl jen bílou masu, jak se valí ze svahu.

„Mirjo!" vykřikl Taneli a já jsem si teprve uvědomil, že nikde nevidím ani ji, ani tu poslední sobici, kterou jsme našli. Taneli zmateně pobíhal kolem a snažil se najít místo, kde zapadla. Věděl jsem, že je zle. Zatoužil jsem ještě více než kdy jindy, aby tady spolehlivě fungovala horská služba. 

Potřásl jsem hlavou. Ta holka je někde dole, potřebuje pomoc teď hned, a já tady přemýšlím nad pomocí zvnější. Satu sebou na vodítku škubla. Věnoval jsem jí vyčítavý pohled, popadl nejbližší dlouhý klacek a náhodně ho někde zabodl. Podíval jsem se na děti, zdálo se ale, že také neví, kde mají hledat. Fena znovu trhla.

„Sakra, já vím, že se ti to nelíbí, ale teď mám jiné starosti!" obořil jsem se na ni. Až poté jsem si uvědomil, že křičím. Nebyla na to zvyklá. I povely jsem dával rázně, ale v rámci možností tiše. Sedla si a zakňučela. Odepnul jsem ji, protože mě vytáčela. V té chvíli mi bylo jedno, kolik sobů sežere. Bodl jsem klacek do jiného místa. Samozřejmě jsem znovu narazil jen na sníh a led.

„Niilo!" ozvala se Katta. Otočil jsem se k ní. Běžela za Satu, která vypadala, že chytila nějakou stopu. Chtěl jsem jí říct, ať si feny nevšímá, ale pak mi něco došlo. Co když nechytá zajíce ani nic podobného? Podíval jsem se i na Taneliho a Jariho, ale zdálo se, že jsou příliš zaujatí hledáním. Otočil jsem se zpět na Satu. Začala divoce hrabat. Přešel jsem k ní. Nejspíš jen objevila nějakou noru.

„Pojď zpátky," pobídl jsem Kattu. „Tohle je moc vysoko. Tady Mirja ani Meri nebude." Hlas se mi třásl. To jsem nechtěl. Proč se to dělo? Katta však zavrtěla hlavou a Satu neúnavně hrabala dál. Povzdechl jsem si a zabodl klacek do toho místa, abych Kattě dokázal, že tam nic není. O to větší překvapení pro mě bylo, když se zastavil o něco měkkého. Pak za klacek dokonce někdo zatahal. Katta i já jsme začali také hrabat.

Pomalu jsem si uvědomoval, co se stalo. Takže Satu byla očividně lavinový pes a já jsem to celá ta léta netušil. Myslel jsem si, že ji cvičili na hony, když zakousla všechno, co viděla. Pak to tedy většinou i sežrala, když jsem ji včas neodtáhl. Pravda je, že vždy velice snadno vyčmuchala cokoli pod zemí, ale tohle by mě nikdy nenapadlo. Když jsem ucítil Mirjinu dlaň, celé mé tělo zalilo zvláštní teplo.

„Našli jsme Meri!" slyšel jsem vzdálený křik kluků. Na okamžik jsem se otočil. Když viděli, co dělám, rozběhli se ke mně.

„Ne. Běžte vykopat toho soba, my si poradíme," vyzval jsem je, když byli u nás.

„Ale ona je mrtvá," odpověděl Taneli. Pohlédl jsem na něj. Teprve teď jsem si všiml, že má slzy v očích. Na malý okamžik jsem si myslel, že mluví o Mirje, ale to nedávalo smysl. Ona mi tu ruku stiskla. Pak mi došlo, že má na mysli Meri.

„Ta lavina jí zlomila vaz," upřesnil Jari a začal mi pomáhat. Taneli se k nám také připojil. Když jsme jí dostali nahoru, plakala. Objali jsme ji. Musela být hodně zoufalá, protože si k sobě přivolala i Satu.

Když se zdálo, že je alespoň trochu v pořádku, šel jsem se podívat na sobici. Třeba se kluci pletli, i když to nebylo pravděpodobné. Když jsem však došel k místu, kde jsem viděl trčet parohy, pochopil jsem, že se nemýlili ani náhodou. Spodní půlka těla Meri byla stále pod sněhem. Horní vypadala i celkem v pořádku, až na hlavu, která byla připevněná ke krku v podivném, naprosto nepřirozeném úhlu.

Rychle jsem se podíval jinam, protože se mi zvedl žaludek. Je štěstí, že jsem dávno musel všechno jídlo strávit, jinak bych se určitě pozvracel. Vrátil jsem se zpátky k Mirje, která už vypadala mnohem lépe. Alespoň tedy nebyla tak bledá a netřásla se. V té chvíli mi došlo, že kdyby to byla ona, kdo si zlomil vaz, nebo by tam zůstala, opravdu by mi chyběla.

Postupovali jsme dále kolem Medvědí hory. Každou chvíli jsem se díval nahoru, ale zdálo se, že jedna lavina stačila. Díkybohu. Mirja by sem určitě nechtěla jít, kdyby se sypala jedna za druhou. Nicméně se ochlazovalo, a navíc přibývalo sněhu. A to už jsem si myslel, že to ani nejde.

Postupovali jsme potichu, protože nikomu z nás nebylo do řeči. Ne, že by nám bylo nějak špatně. Zatím jsme všichni žili, zatím tady ještě byla naděje. Jen jsme se každý zaobírali svými myšlenkami. Tedy, oni se nejspíš zaobírali. Já jsem nějakým způsobem žádné neměl. V mé hlavě bylo úplné prázdno.

Možná za to mohl ten mráz, možná to emoční vypětí. Bylo to vlastně i docela příjemné. Na chvíli zkrátka jen existovat, jen se vézt na hřbetě soba, na kterém už jsem tolik nevrávoral a sledovat okolní, trochu děsivé stíny. Tento podivný klid však nemohl vydržet dlouho. V temnotě jsem totiž spatřil ještě něco. Nejprve jsem si myslel, že to je něčí silueta, ale bylo to příliš nevýrazné. Zamžoural jsem do noci. Náhle mi došlo, co by to mohlo být. Dohnal jsem Mirju.

„Koukni se před sebe," vyzval jsem ji. Poslechla mě a pak upřela zrak na mě.

„Já mám být teďka mimo, ne ty. Nic zvláštního nevidím."

„Ty to fakt nevidíš?" zeptal jsem se, i když bylo jasné, že si toho nejspíš nevšimla. Nebylo to moc výrazné. „Je to... myslím, že je to nějaký opar."

Ještě jednou se podívala před sebe. „To není opar," hlesla tiše. „Mlha by se jako by rozptylovala do prostoru, tohle jde nahoru. To je... Niilo, to je dým!" Zvolala to tak hlasitě, že tím upoutala i pozornost dětí. Neznělo to ale tak nadšeně, jak by mělo.

„Mirjo," usmál jsem se. „My jsme zachráněni! Po tom všem jsme zachráněni!" Začal jsem se smát, protože jsem tu radost nedokázal ovládat.

„Je to pravda? My jsme v bezpečí?" zeptal se Taneli a v jeho hlase zaznívala neuvěřitelná naděje.

„Jo!" odpověděl jsem radostně, v tu samou chvíli však zazněla i odpověď od Mirji.

„Ne. Nejsme. Promiň, Niilo."

„Nejsme," přidal se Jari po chvíli jako ozvěna.

„Proč ne?" zeptal jsem se po pár vteřinách. „Je tady dým. Není tady nic, co by mohlo hořet. Musí to být nějaký tábor! To znamená lidi!"

„Jenomže to bude nějaký horský kmen," hlesla Mirja. „Musíme ho obejít tak, aby si nás nevšimli. Děti pomalu přikyvovaly.

„Mirjo!" zhrozil jsem se. „Chápu, jak ostatním kmenům nevěříš a kdesi cosi, ale tohle je záchrana! I kdyby nás nedokázali dostat do Pelasta, tak tě k sobě určitě vezmou! Jsou to pořád lidi, a když jim dokážeš, že nejsi nepřítel... "

„Nemám jim to jak dokázat," povzdechla si. „Dostal ses do hor v blbé době. Jindy by to možná šlo, ale teď spolu hodně kmenů válčí a tak, takže je nepřítel úplně každý, i nějaká údajně ztracená holka jako já. Nezapomeň, že když napadli nás, šli na to přes děti. A nikdo nechce dopadnout jako my, to mi věř."

„A co jako udělají? Zabíjí nás?" Myslel jsem to jako nadsázku, ona však přitakala. „Proboha, máš s sebou jednoho psa, tři soby, tři děti, naprosté minimum věcí a taky mě. Nic víc. A mezi námi, vypadáš příšerně. Je naprosto jasné, že máš za sebou dlouhou cestu a že se něco stalo, protože jinak by sis toho vzala víc a navíc bys to vymyslela nějak jednoduše, abys nemusela moc vysvětlovat. Takže já bych tady nebyl."

„Stejně tě budou brát jako součást historky."

„Historky?"

„Vlastně pravdy, ale oni by to jako historku brali. A navíc to komplikuješ, protože lidem mimo hory se tady věří ještě míň."

„Tak tam jdi sama."

„Haló, posloucháš mě vůbec?! Nejde to!" odpověděla s důrazem na každou slabiku.

„Ty se akorát bojíš riskovat," vyčetl jsem ji. Neodpověděla. Nejspíš si opravdu myslela, že jsem se zbláznil. Já jsem ale nechápal, proč by to nemohla zkusit. Ti lidé zkrátka nemohli být bezcitní. Ano, možná u nich byla doba válek, ale copak všichni ztráceli lidskou tvář? „Když tak přece můžeme utéct," zkusil jsem to ještě.

„Obklíčí nás. A navíc, když budeme utíkat, pomyslí si, že jsme akorát přišli jako zvědi."

„Zvědi se většinou neprozrazují."

„Budou to brát jako novou strategii. Niilo, jak ti mám vysvětlit, že je jedno, jak je to, co říkáš, logické? Tady se teď nehledají cesty, jak někomu důvěřovat, ale naopak, jak ho označit za nepřítele."

„A vy jste neměli spojence, než se to stalo? Třeba to je spřátelený kmen. Každý má přece ve válce spojence."

„Měli, ale přece vím, odkud naši spojenci jsou. Odtud fakt ne. Prosím tě, nech to být. Možná to ani není kouř. Jo, a kdyby tě to zajímalo, tak jsem v téhle oblasti už byla."

„To znamená, že je znáš?"

„Tyhle konkrétní ne. Byla jsem tu kdysi dávno s lovci a to bylo jediné štěstí. Kmeny odsud jsou totiž známé svou krutostí. Třeba ti useknou hlavu, protože jsi... " Proti své vůli jsem se otřásl při představě, co všechno by nám mohli udělat, a hádal jsem, že to je ve skutečnosti ještě horší. Nepotřeboval jsem to slyšet.

„Nemusíš mi to popisovat, chápu tě. Měl bych ještě poslední nápad. Slibuju, že jestli to nepůjde, tak už toho nechám a obejdeme je, jo?"

Povzdechla si. „Nic nejde, Niilo."

„Vždycky je nějaká cesta. Prosím, Mir."

„Ty mi asi jinak nedáš pokoj, co? Tak do toho." Podíval jsem se na děti. Moc se mi to nechtělo navrhovat přes nimi.

„Chci ti to říct o samotě."

„Vždyť dobře víš, že oni to berou jinak než vaše děti."

„Vím, ale tohle má jiný důvod. Prosím tě moc." Povzdechla si, ale nakonec se podívala za sebe.

„My si s Niilem promluvíme sami, a pak vám to řekneme, dobře?" Děti neochotně souhlasily. Mirja vyrazila vpřed a já jsem ji následoval. „No, tak o co jde?" zeptala se trochu příkře. Pro jednou jsem litoval toho, že na to neumím jít oklikou jako ona.

„Použijeme stejnou strategii jako ten kmen, který vás napadl."

„Prosím?"

„Děti máme, v čem je problém?" Počítal jsem s tím, že po mě v první chvíli bude křičet, a také jsem se nepletl.

„Ty jsi... pro všechny bohy! Ty si vážně myslíš, že něco takového dopustím?! Myslela jsem, že jsi mě tehdy, když jsem ti to řekla, chápal! Víš, jak hrozná je jediná vzpomínka na ten den, a ty to chceš... použít? Ty..."

„Počkej," snažil jsem se ji zastavit.

„Ne, to ty počkej. Kdybych tě neznala, tak bych tě na místně probodla skrz naskrz, protože..." Pak řekla několik slov ve svém jazyce, kterým jsem nerozuměl, ale neznělo to moc hezky.

„To bylo co?" zeptal jsem se.

„Něco hodně sprostého." Zhluboka se nadechla. „Tohle prostě... nejde. Nemůžeš to po nich chtít, a nemůžeš chtít po mě, abych je o to vůbec žádala!"

„Je to naše jediná možnost. Copak si opravdu myslíš, že to do Pelasta zvládneme? Mám ti vyjmenovat všechny ty věci, které se nám staly? Může to být ještě horší."

„Ty taky nevíš, co chceš. Nejprve říkáš, že tam půjdeme jen my, a pak mluvíš i o sobě."

„Kdyby všechno šlo dobře, možná by vzali i mě, kdybych jim vysvětlil, že..."

„Jim nic nevysvětlíš. A i kdyby, tohle prostě nejde. A stejně, i kdyby to děti udělaly, tak by jim to trvalo týdny, možná měsíce."

„Týdny bude trvat i cesta do Pelasta," namítl jsem. Neodpovídala, proto jsem vytáhl z rukávu další eso. „A kromě toho, třeba zbytečně plašíme. Třeba to vůbec není žádný kmen, ale malá skupinka, které zničili kmen ve válce zrovna tak jako vám. Nebo dokonce někdo jako ten pastýř."

„To je strašně malá šance."

„Ale je. Je tma, můžeme se k nim alespoň připlížit a obhlédnout to."

„A šance, že nás při tom chytí, je naopak obrovská. Určitě mají hlídky a tak podobně."

„Já je obcházet nebudu."

„Říkal jsi, že když se tvým nápadem nesouhlasím, což nesouhlasím, tak to uděláme."

„Jo, ale pořád nemáš jiný důvod než strach."

„Aha, takže ty nedodržuješ sliby. To jsem měla vědět dřív," vytknula mi. „A ty o mých důvodech nic nevíš."

„Ne? Tak to je asi proto, že jsi mi je všechny neřekla."

„Ale řekla. Ty je jen nechápeš a asi ani pořádně neposloucháš."

Zhluboka jsem se nadechl. Doufal jsem, že mě má ráda natolik, aby to vyšlo. „Fajn. Já tam jdu a dobře víš, že mě nezastavíš. Jdu tam přímo, bez průzkumu, prostě půjdu přímo mezi ně. Nevymluvíš mi to, leda že bys zkusila jednu z těch možností, co jsem navrhoval."

Ušklíbla se. „Ty to neuděláš."

„Ne? Tak sleduj." Pobídl jsem soba směrem ke kouři. Pár minut se nic nedělo. Začínal jsem mít strach, že tam vážně budu muset jít sám, což by byla šílenost. Pak jsem ale za sebou uslyšel volání. Zastavil jsem a počkal, až mě dožene.

„Teď mě ale vydíráš," obvinila mě.

„Promiň, Mirjo, jenže já už nechci nic z toho, co se nám stalo doteď, zažít znovu. To raději umřu. Už jsme jednou prošvihli šanci, tehdy s tím letadlem. Já to nechci udělat zase."

Povzdechla si. „Máš štěstí?"

„Jako v čem?"

„V čemkoli."

„Někdy, ale proč?"

„Protože ho budeš potřebovat fakt velkou dávku."