Antiliiny příběhy

Napadlo mě, že bychom už možná měli vyrazit na cestu, ale nechtělo se mi nikoho budit. Tedy, až na Taneliho, který byl opět vzhůru. Znovu jsem pohlédl na Mirju. Kdyby se tak nemračila a neškubala sebou, řekl bych, že vypadá jako ledová královna. A kdyby se takové přirovnání k Mirje hodilo.

„Ona má zase škaredé sny," vytrhl mě Taneli z myšlenek.

„Zase? Tohle je normální?" Vážně, až příliš vážně na malého kluka, přikývl.

„Nechce, abych ji budil. Říkala, že její mozek to všechno takhle zpracovává." To dávalo smysl. „Niilo, my to zvládneme, že jo?"

„Co?" zeptal jsem se.

„Všechno," rozhodil pažemi.

„Tuhle cestu?" Horlivě přikývl. Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. Jak jsem měl vědět, jestli to dokážeme? „Já doufám, že jo," vyhnul jsem se nakonec jednoznačné odpovědi. Taneli se ovšem rozzářil, jako by ho ta odpověď nadchla. Po malé chvilce ale znovu zvážněl.

„A kam pak půjdeme?"

„To nevím, ale Mirja má určitě nějaký plán," uklidnil jsem ho. Věděl jsem, že nemá, ale to už nebyla moje starost.

„A ty? Ty nemáš žádný plán?"

Pokrčil jsem rameny. „Jestli seženu letadlo, budu pokračovat v tom, co jsem dělal doteď."

Taneli se zatvářil zmateně. „Ale co my?"

Konečně jsem pochopil, co si celou dobu myslel. Promnul jsem si spánky a objal ho. „Víš, naše cesty se po tomhle musí rozdělit. Mám tě rád, mám tě moc rád, ale o to tady nejde."

„Ale máš rád i Mirju!" zvýšil hlas. „Vím to! Řekl jsi jí to." Nezmohl jsem se na nic než na bezmocný smích. Tanelimu se naopak v očích zatřpytily slzy. Přitáhl jsem ho k sobě ještě blíže, ale on se mi vysmekl. „Lhal jsi jí!" obvinil mě. Věděl jsem, že to hrozně dramatizuje, ale byl to přece jen malý kluk.

„Ne, nelhal," hlesl jsem. „Nelhal, jenom..." Přemýšlel jsem, jak mu to vysvětlit. Popravdě, nevěděl jsem ani to, jak to vysvětlit sám sobě. Znepokojovalo mě jen to, že taková věc Taneliho napadla. „Naše světy jsou úplně jiné."

„Ale rozumíte si," trval si na svém.

„Nerozumíme. Musíme spolupracovat, to je celé." Nemohl jsem se mu podívat do očí. „Každý, kdo by byl tak jak my s někým pořád, by si ho svým způsobem oblíbil. Ale to je všechno. Mirja je skvělá holka, ale..." Nevěděl jsem, kde je to ale, nicméně tam zkrátka bylo. Věděl jsem o něm. „Ne pro mě. Ať ji budu znát jakkoli, pořád pro mě zůstane cizinkou." Taneli jen mlčky přikývl a přesunul se na druhou stranu jeskyně. Povzdechl jsem si. Musím si dávat pozor, ať neodporuji svým slovům.

Byl jsem rád, že se mě na to zeptal. Uvědomil jsem si, že se nedá říct, že to, co jsme doposud řekli nebo udělali, nemělo žádný smysl. Jestli si to, co Taneli, myslí i ostatní děti, bylo to prostě špatně. Nemůžou si myslet, že jsme přátelé nebo něco takového. Navíc tady byla ještě jedna věc. Já k Mirje nesmím přilnout. Znovu jsem se na ni podíval. Ne. Už žádné svěřování nebo doteky. Kéž by se to všechno dalo vzít zpět.

Trhala sebou ještě více než předtím. Nechtěl jsem ji budit, protože, jak mi ona řekla na začátku, jestli se vyčerpá, mrtvá bude k ničemu, ale její dech byl čím dál tím rychlejší a začala něco mumlat. Strčil jsem do ní.

„Hej, Mirjo!" zavolal jsem. Ona však byla stále ve své noční můře. „Mirjo!" zakřičel jsem znovu, ještě naléhavěji. Tak tak jsem uhnul, když se prudce posadila. Chvíli popadala dech. Toužil jsem jí obejmout nebo alespoň pohladit po zádech. Opravdu jsem chtěl, věděl jsem, že by ji to uklidnilo. Ale zaťal jsem zuby a připomněl si svůj slib.

„Všechno se mi vrátilo," zašeptala. „Viděla jsem znovu ty vlky, ten oheň, jak vypalovali náš kmen. Ty..." Podívala se na mě a potřásla hlavou. Tak nějak jsem doufal, že bude mluvit dál, ale ona zmlkla.

„Půjdeme dál, co říkáš?" zeptal jsem se. Chvíli mě propalovala těma svýma očima a pak jen nepatrně přikývla. Nechtěl jsem, aby na mě takto hleděla. Vzpomněl jsem si, jak jsem o jejích očích mluvil jako o dni. Copak já jsem takhle někdy přemýšlel? Muselo mi v té chvíli přeskočit.

„Niilo, je ti něco?"

Ušklíbl jsem se. „Co by mi podle tebe mělo být?" Vyznělo to ještě ostřeji, než jsem zamýšlel. To bylo dobře. Možná na mě tak nebude mluvit. I když, to bylo u Mirji jen zbožné přání. Pravda ale byla, že jsem se necítil v pořádku. Chtěl jsem se s ní sblížit. Chtěl jsem jí říct tolik věcí, tolik věcí udělat. Ale nemohl jsem. Jak bychom se pak mohli rozloučit? Už teď to nebude lehké. K dětem jsem se tímto způsobem chovat nedokázal. Jestli to nedokážu ani k ní, bude to problém. Možná jsem s tím přístupem začal pozdě, ale bylo to lepší než nikdy.

„Měl ses prospat," povzdechla si. Jako by to snad spánek mohl vyřešit. Neodpověděl jsem jí. Nechtěl jsem zrovna teď mluvit s nikým. Měl jsem je na tom letišti nechat. Možná bych už dávno zemřel a všechno by se vyřešilo. Začal jsem balit své věci. Náhle jsem ucítil něco na svých zádech. Bylo to příjemné, ale pak jsem si uvědomil, co to je. Dívala se na mě tak starostlivě a co hůře, ona mě objímala. Mirjo, proč to děláš ještě těžší?

Nedokázal jsem jí uhnout, naprosto mě tím ochromila. Nikdy předtím mě neobjímala takovým způsobem. Vlastně mě tak neobjímal nikdo. Dala do toho něco. Nevím, co to bylo, ale přesně to jsem cítil já vůči ní a bylo to to, co jsem se snažil potlačit. Neměl jsem na mysli něhu nebo něco takového. To mě nechávalo chladným, a ona by mě nikdy něžně neobjala. Vlastně to bylo spíše přátelské. Ale něco jsem z ní cítil.

Přemýšlel jsem, co bych měl udělat. Naštěstí mě z toho vysvobodila Satu. Naneštěstí proto, že vystrašeně zaštěkala. Vytrhl jsem se z Mirjiny náruče a pohladil fenku po hřbetě. Nejistě přešlápla, pak zakňučela a stočila se do klubíčka.

„Stalo se jí něco?" zeptal se Jari. Nevšiml jsem si, že je vzhůru. Zpovzdálí nás pozorovala i Katta.

„To... to nevím," vykoktal jsem. Chvíli jsme jen seděli a mlčeli. Poté se Katta zalapala po dechu.

„Co je? Co se stalo?" zeptala se jí Mirja už dost znepokojeně.

„Asi se mi to jenom zdálo," odpověděla Katta téměř nezřetelně. Pak jsem to uslyšel také. Bylo to vzdálené, ale nedalo se to splést.

„Vlčí vytí," prohlásil jsem. Po tomto bylo ticho ještě dusivější.

„To je hloupost, Niilo," odpověděla Mirja. „To... nemůžou být vlci." Zbledla a zoufale zavrtěla hlavou. Ozvalo se ovšem výmluvné vytí. Díky tomu, že jsem na podobný zvuk byl zvyklý od Satu, jsem poznal, co se stalo.

„Svolávají se na lov," prohlásil jsem.

„Já vím. Mají hlad," připustila. Hlas se jí třásl. „Půjčíš mi zápalky?" Podal jsem jí krabičku a chvíli sledoval, jak rozdělává oheň. „Chci se ujistit, že do jeskyně nepůjdou. Ohně se bojí," vysvětlila mi celkem zbytečně. Nic jsem neříkal. Nebylo co. „Niilo?" oslovila mě po chvíli.

„Hm?" zamumlal jsem a sledoval, jak zažehla světlo. Ihned se v jeskyni i oteplilo. Stejně mi přišlo zvláštní, jak rychle se naučila používat sirky. Pamatuji si, jak nešikovný jsem s nimi ze začátku byl já. Poprvé jsem snad půl krabičky zlámal, než se mi povedlo vykřesat první jiskru.

„Dochází ti, že kdybychom byli tam venku, bylo by s největší pravděpodobností po nás? Chci říct, i když ti vlci jdou asi po něčem úplně jiném, jsme bezbranní, protože..."

„Já vím," odpověděl jsem. I když mě svým způsobem potěšilo, že se zase rozpovídala, pořád to bylo stejně otravné. „Ale my tam nejsme, ne?" Zamračila se na mě.

„Rozumíš tomu, jak se teď bojím?" zeptala se mě. „Chtěla jsem to jenom nějak ventilovat."

Potřásl jsem hlavou. „Nemusíš mi říkat úplně všechno." Povytáhla obočí.

„Myslím, že tady nejsem jediná, kdo je náladový, Niilo. Nemám s tím problém, nechat si věci pro sebe, ale myslela jsem, že ti to nevadí. Přece..."

„Nevadí a nejsem náladový, sakra!" vyhrkl jsem dřív, než jsem si to stihl rozmyslet. Až pak mi došlo, že se bude vyptávat. A také že jsem se nemýlil.

„Ne? A co se teda děje? Než jsem usnula, choval ses úplně jinak. Jestli jsem udělala něco špatně, tak mi to alespoň řekni, protože tohle je docela divné."

„Já si myslím, že máme na starosti jiné věci, jako třeba ty vlky," připomněl jsem.

„Na starosti? Vždyť dobře víš, že tu budeme tak hodinu sedět i potom, co si budeme jistí, že odešli. Já ten čas akorát využívám, protože, jak jsem ti řekla po tom pádu, nedokážu pokračovat s někým, komu nevěřím." Mluvila snad ještě rychleji než obvykle, a to je co říct. Netušil jsem, jestli to je proto, že je vyděšená, nebo se bojí, že ji přeruším.

„Když ti to řeknu, celé se to ještě zhorší."

„Takže uznáváš, že máš nějaký problém?"

Opatrně jsem přikývl. „Ale ty za to vůbec nemůžeš. To spíš já." To byla pravda. Po dlouhé době jsem si někoho pustil k tělu, a jak to dopadlo.

„A týká se mě to?"

Ušklíbl jsem se. „I kdyby ne, chtěla bys to vědět." Věděl jsem, že ji to hrozně vytáčí, jak mlžím. Možná budu mít štěstí a naštve se tak moc, že mě nechá na pokoji. Někde v hloubi duše jsem ale věděl, že to není její styl.

„Niilo, prosím tě, řekni mi to. Je jedno, jestli mě tím urazíš a pohádáme se nebo něco podobného, ale když už to nakousneš, musíš mi to prostě říct celé." Chtěl jsem jí odseknout něco ve smyslu, že nemusím nic, ale zkrátka to nešlo. Místo toho jsem jí řekl pravdu. Věděl jsem, že tím to celé jen zhoršuji, ale doufal jsem, že ona se ke mně dokáže odtažitě chovat spíše a já se jen přizpůsobím. Nesnášel jsem se za to, ale jak bych mohl být takový k někomu, kdo věděl to, co jsem všem svým přátelům i holkám po tolik let tajil? Čekal jsem jakoukoli reakci. Ale ne to, že se začne smát.

„Bereš kluky moc vážně," prohlásila nakonec. „Ano, Taneli se s tebou bude loučit těžko a... a musím uznat, že i já jsem si na tebe tak nějak zvykla, ale dost to nafukuješ. Bude to v pohodě, Niilo."

„Ne, nebude," zavrčel jsem. „Nechali jsme to dojít moc daleko. Nesmíme si k sobě hledat cestu."

„A nebylo by lepší se prostě teď chovat, jak to oba cítíme, a pak být chvilku smutní, ale mít hezké vzpomínky?"

„Ty to nechápeš," zaúpěl jsem a uvědomil si, že se chovám přesně tak, jak ona na začátku a jak mě to tehdy rozčilovalo. „Měl jsem spoustu šancí, to, co víš, říct, ale řekl jsem to jenom tobě! Přál bych si, abych tě nikdy nepotkal. Že nechápu tebe, to už jsem si zvykl, ale teď nechápu ani sám sebe." Zavrtěl jsem hlavou a otočil se k ní zády. Alespoň že se ti vlci nepřibližovali. Satu zvedla hlavu a naklonila ji na bok. Nejspíš mé rozhořčení nechápala. Povzdechl jsem si a podrbal za uchem.

„Je pozdě," zaslechl jsem za sebou její hlas.

„Pozdě na co?" zeptal jsem se a otočil se na Mirju. Upřela na mě ty ledové oči. Naivně jsem očekával, že mi odpoví rovnou. Samozřejmě to vzala velkou oklikou.

„Doufám, že pořád slyšíš to vytí, protože já ano. A děsí mě. Pořád mě děsí. Pokaždé se musím ovládat ze všech sil." Jen jsem povytáhl obočí a přikývl. „Ale přesto udělám to, co jsi chtěl." Skoro jsem namítl, že já po ní nic nechci, ale ona se dotkla srsti Satu. Vzápětí do hustého kožichu zabořila celou dlaň a fenu pohladila. „A ještě mnohem víc," dodala tichým, trochu nejistým hlasem a Satu objala. Ta zvrátila hlavu a olízla ji. Mirja se znechuceně odtáhla.

„Fuj, to jsi mě nemohl varovat?!"

„Myslíš si, že mě napadlo, že ji takhle obejmeš?" odpověděl jsem otázkou. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že to vážně udělala. „Proč tohle všechno?"

Pohlédla mi přímo do očí. „Pro tebe."

„To nedává smysl," namítl jsem.

„Ale dává. Myslíš si, že kdybych byla připravená se s tebou ve vteřině rozloučit, tak bych to udělala? Udělala bych to klidně znovu, Niilo. A jestli ti to nedochází, tak tohle taky neříkám na potkání." Odmlčela se. „Proto jsem ti říkala, že jsme zašli moc daleko."

„Ale..." chtěl jsem něco říct, ale ona mě přerušila.

„A vůbec, co si o sobě myslíš? Necháš mě porušit skoro všechna pravidla, vzdát se všeho, co mě ještě poutalo k domovu a pak řekneš, že tohle nejde, že bys pak měl problém se se mnou rozloučit?" Musel jsem se proti své vůli usmát nad tím, jak vášnivě to říkala. Skoro se ani nenadechla. „Ze začátku jsem to byla já, kdo to odmítal, tak to teď nekaž tím, že si vyměníme role. Nechci o tom už přemýšlet. Chci dělat věci tak, jak je cítím, než se zase oba usadíme." Tu holku jsem nesnášel. Mluvila tak moc, že jsem jejím slovům uvěřil.

„A co chceš udělat právě teď?"

Zhluboka vydechla. „Upřímně? Asi ti vrazit facku, aby ses přestal chovat jako idiot."

„Turri," zašeptal jsem jediné slovíčko, které jsem z její řeči znal.

„Ty si to ještě pamatuješ?"

„To se nedá zapomenout," ušklíbl jsem se. Pár dlouhých vteřin jsme naproti sobě jen seděli. Snažil jsem se z její tváře něco vyčíst. Usmívala se, to ano, ale vůbec jsem nedokázal odhadnout, na co myslí.

„Mohla bych tě obejmout?" zeptala se nakonec. Styděl jsem se za sebe, že jsem tu zásadu nesbližovat se s ní zrušil hned po pár minutách, ale přikývl jsem. Zase v tom doteku bylo něco, co jsem neuměl pojmenovat, ale zamiloval jsem si to.