Nebeské moře (XI)
Jarimu se konečně povedlo hodit provaz až dolů tak, aby se nikde nezasekl. Na druhý konec jsme zapřáhli soby. Lepší nápad jsme stejně neměli. Naklonila jsem se přes propast a posvítila dolů nově vyrobenou pochodní. Ta jeho totiž při pádu zhasla. Naštěstí nebyl tak nízko, abych ho neviděla.
„Někde tam máš lano. Přivaž se," řekla jsem mu. On se k tomu ovšem neměl. „Niilo! Slyšel jsi mě?"
„Jo. Ale... prosím tě, jdi na chvilku pryč s tou pochodní." Povytáhla jsem obočí, i když to nemohl vidět. Napadlo mě, že si možná udělal i něco s očima. Ale jak by se to mohlo stát? Jestli tomu tak ovšem bylo, máme velký problém. To, že nemohl chodit, byla smůla, ale tohle by znamenalo, že je úplně odepsaný. Nemohla bych si dovolit se o něj starat po všech stránkách.
„Co se stalo?" zeptala jsem se.
„Nejsem si jistý, myslím, že jsem viděl další východ," odvětil. Zamračila jsem se.
„Niilo, to je blbost. Nechoď tam a vezmi si ten provaz, nebo tě tady nechám." Nedokázala bych to doopravdy udělat. I když jsem stále nechápala, jak smrt jeho matky souvisí s tím, že nám tehdy pomohl, udělal to.
„To neuděláš," odpověděl trochu pobaveně, jako by mi četl myšlenky. „Prosím tě, na chvilku uhni s tím světlem, pak ti to vysvětlím." Neochotně jsem mu vyhověla.
„Jestli se někde ztratíš nebo propadneš, končí to pro tebe," varovala jsem ho, ale odpovědi se už nedočkala. Tohle byla pravda. Pak bych pro něj už nic udělat nemohla.
Když se mi zdálo, že to trvá moc dlouho, znovu jsem posvítila na dno. Niilo tam ovšem už nebyl. Nechápala jsem, jak se s tou nohou dokázal někam přemístit, ale zkrátka byl pryč. Odtáhla jsem se od okraje a objala si kolena. To mě alespoň jednou nemohl poslechnout?
Když už jsem na něj chtěla znovu zavolat, náhle jsem uslyšela jeho hlas. Byl zvláštně zastřený a nepřicházel z díry v zemi, což mě zmátlo, ale když jsem se otočila, dokonce jsem ho i spatřila. Ležel na zemi a zdálo se, že je vyčerpaný. Rychle jsem k němu přeběhla.
„Co se stalo?!"
„Nic," odpověděl a pomalu se zvedl do sedu. „Musel jsem se tu doplazit, protože se na tu nohu vůbec nemůžu postavit. Vidíš tamtu haldu sněhu?" Ukázal za sebe. Přikývla jsem. „Je to východ. Tam dole jsem viděl nějaké šero, tak jsem za tím šel, nebo spíš lezl." Nevesele se ušklíbl. „Proto jsem chtěl, abys šla pryč s tou pochodní. Viděl jsem to zřetelně, jenom když tam byla tma."
„To je jasné," vydechla jsem. „Jdu se podívat k tomu vchodu." Zvedla jsem se a obešla haldu. Nevymýšlel si. Ve skále se skvěla obrovská puklina a za ní dost velký prostor, abychom se tam vešli všichni.
„Půjdeme tam?" ozval se Jari za mými zády. Neviděla jsem pro to důvod. Na druhou stranu, když jsem pohlédla do jeho tváře, poznala jsem, že je ještě unavenější než předtím. Ostatní děti na tom musely být podobně. A i když jsem si to nechtěla připustit, i já jsem neměla energie nazbyt. Povzdechla jsem si.
„Na chvilku." Když už nic, zkusím Niilovi pomoct od té bolesti. Zamířila jsem zpět. Katta přešla ke mně, ale Taneli ne. Povídal si s pilotem. Pousmála jsem se. Nechápala jsem, jak to Niilo dělá, ale v jeho přítomnosti Taneli vždycky alespoň na moment působil šťastně, bezstarostně. Možná že někoho jako je Niilo zkrátka potřeboval. Když jsem nad tím tak přemýšlela, v našem kmeni nikdo jako on nebyl. A Taneli s nikým tak moc nemluvil, i když byl hodně zvědavý. Nechápala jsem, čím to je, ale bylo to hrozně hezké. Přišla jsem k nim blíže.
„O čem si povídáte?" zeptala jsem se a pokusila se usmát.
„O kompasech," odpověděl mi Niilo. Snažila jsem se rozpomenout, co to vůbec je. „To je přístroj, který ukazuje sever.."
„Pojďme do té díry," řekla jsem místo odpovědi. „Minimálně tam bude tepleji a já se můžu kouknout na tu nohu."
„A pomůžeš mi vstát? Mohl bych se tam sice doplazit, ale..." Rozhodil pažemi.
„Jasně," odvětila jsem. Opřel se o nejbližší strom a pomalu se s mou pomocí dostal nahoru. S Jarim jsme mu pomohli až k otvoru. Dolezl k nejbližší stěně, pronásledován svou fenou i Tanelim. Sedla jsem si před něj.
Katta i Jari téměř okamžitě usnuli. Možná jsme udělali dobře, že jsme sem šli. Taneli by možná spal také, ale více ho zajímal Niilo a samozřejmě Satu. Pokradmo jsem na psa pohlédla. Vůbec nevypadala jako zvíře, které by takhle mohlo roztrhat kozu, byl to takový mazel. Pilot si všiml, kam se dívám.
„Navrhl bych ti, ať zkusíme to pohlazení, ale..."
„Po té věci u pastýře ani náhodou."
„Myslel jsem si to. Ale alespoň už se jí nebojíš tak moc, ne?" Zamyslela jsem se. Ne, nevzbuzovala ve mně stejné záchvaty paniky jako na začátku. Pomalu jsem zavrtěla hlavou.
„Ale k věci. Ukaž tu nohu. A bylo by lepší, kdyby sis sundal všechny vrstvy. Potřebuju to vidět pořádně."
„Ty se o mně vlastně vůbec nemusíš zajímat. I kdybych někde skončil, tvoje cesta pořád pokračuje." Chvíli jsem na něj hleděla, vůbec jsem nechápala, co tím chce říct.
„No, možná, ale slíbil jsi mi, že mě pak letadlem vezmeš, kam budu chtít, zapomněl jsi? I když pořád nevím, proč jsi to udělal, nikdo jiný by s námi nikam neletěl, A tohle jsme už navíc řešili. A vůbec, proč jsi to teď vytáhl?"
„Udělal jsem to," hlesl tiše. „Protože mě fascinovalo, jak se o ně staráš." Přejel pohledem spáče a usmál se na Taneliho. „Vím, že to zní strašně blbě, ale prostě, měl jsem čtyři sourozence. Tři z nich byli mladší. A víš, kolikrát jsem jim pomohl, poradil, nebo vůbec řekl něco hezkého, natož abych se o ně postaral?" Zavrtěl hlavou. „Ani jednou. A víš, co je na tom nejhorší? Myslel jsem si, že je to tak správně. Že oni mi akorát otravují život." Nevěděla jsem, co na to říct. Přesně to na něj totiž sedělo. Alespoň ze začátku jsem si to myslela. Teď na mě tak sobecky nepůsobil. „A vytáhl jsem to, abych zjistil, proč ses o mně vůbec někdy starala," dodal jakoby mimochodem.
„A Satu? O tu se přece staráš," zajímala jsem se.
Ušklíbl se. „Chceš říct pravdu? Ten pes mě prostě pronásleduje. Žila na ulici a jednou se ke mně prostě připojila." Zasmál se. „Jasně, pokoušel jsem jí odehnat, ale prostě mě brala jako svýho pána. A já jsem si na ni zvykl. Ještě že tady nejsou žádný zákony, že do letadla psi nesmí, i když je jasné, že to někteří nevidí rádi." Znělo to tak neuvěřitelně a přitom logicky.
„Ale pořád to nějak nechápu," namítla jsem. „Ty jsi nám pomohl, protože jsi to předtím nedělal nebo co?"
„Ne, ne," odvětil a pohladil Taneliho po vlasech. Zaťala jsem zuby, protože on to neměl rád. Taneli mě však naprosto překvapil. Pevně Niila objal. Zdálo se, že pilot je z toho stejně udivený jako já. „Jde právě o Taneliho. Jak ke mně přiběhl a zajímalo ho to letadlo, připadal jsem si... víš, jako by on jediný byl můj mladší brácha, jestli mi rozumíš. Jako bych jiného neměl. Nebo možná syn, kterého fakt nemám."
„Takže ty jsi nás vzal..."
„Mirjo, řeknu ti to rovnou. Poprvé za celý život jsem si v tu chvíli připadal, jak kdybych měl doopravdy rodinu. A pak, jak jsi začala mluvit... jo, štvalo mě to a půlku z toho jsem stejně vůbec nevnímal, ale jsi jedna z mála, kdo se mnou mluvil tak.... tak bezprostředně a bezstarostně, i když teď vím, že ses tak rozhodně necítila." Nedokázala jsem mu na to nic říct. V hlavě jsem neměla žádné myšlenky, jen jsem to zpracovávala. Odvrátil oči, které na mě doposud upíral.
„Spí?" zeptala jsem se nakonec a kývla k Tanelimu. Niilo povytáhl obočí, ale poté přikývl. „Neboj se, je to pro mě stejné překvapení jako pro tebe. Nikdy nikomu kromě mě a některých děti takhle v náruči neusnul. Asi to bude tím, že ten pocit rodiny bude vzájemný."
„Co?" podivil se.
„On nikdy nepoznal tátu," vysvětlila jsem. „Jasně, měl starší bratry, měl ostatní lidi z kmene, ale nikoho z nich tak nedokázal brát. Nechtěla jsem ti to říkat, ale asi... jsi to pro něho až teď ty. Jsi pro něj hrdina, který zná všechno, co on ne."
„Jeho táta..."
„Stalo se to hrozně dávno. A zemřel na lovu, to je hrdinská smrt," odpověděla jsem, protože tahle věc už byla dávno pryč. „Má tě fakt rád, Niilo."
„Já vím, že z toho asi nejsi moc nadšená," odpověděl a opatrně Taneliho položil na zem, jen hlavu nechal na svém klíně. Povytáhla jsem obočí.
„Ale já jsem ráda! Copak mě fakt vůbec neposloucháš ani teď? Taneli tě potřeboval."
„Ale tváříš se nějak smutně."
„Protože teď pochybuju, že se s tebou rozloučí, až na to přijde. Ale o to se budu starat, jestli to vůbec celé přežijeme." Aby nemohl nic dodat, okamžitě jsem změnila téma. „Tohle by stačilo. Teď chci vidět tu nohu."
Pousmál se. „Ale dělej, je mi zima."
Pohlédla jsem na oteklou končetinu. Barvy přecházely od namodralé až po sytě červenou snad přes všechny odstíny fialové, ale při bližším ohmatání se nezdálo, že by to bylo něco horšího než ošklivě naražené koleno. Sáhla jsem do svého koženého vaku a vytáhla kousek lišejníku. Roztopila jsem pár kapek sněhu v dlaních a namočila ho. Poté jsem ho přiložila na Niilovo zranění. Sykl bolestí.
„Co to sakra děláš?"
„Pomáhám ti, i když nevím, jestli si to nerozmyslím. Když se ten lišejník namočí, uvolňuje léčebné látky a docela to pomáhá." Chtěla jsem ještě něco dodat, ale pak jsem si vzpomněla, jak to nemá rád. „Zbyly ti ještě nějaké obvazy?" zeptala jsem se místo toho.
„Jasně, jsou v batohu," odvětil. Raději jsem mu ho podala celý. Našel obvaz téměř okamžitě. Nechala jsem mu lišejník na zranění a nohu převázala, aby držel na místě. Okamžitě si začal znovu oblékat všechny ty vrstvy.
„Myslíš, že tu je víc takových chodeb jako je tahle?" zeptal se pak.
„Na to zapomeň. Tady se akorát ztratíme a venku stejně čekají sobi," připomněla jsem. „A ty je potřebuješ ze všech nejvíc."
„A tundra je jako lepší?"
„Možná se jí nakonec vyhneme," odvětila jsem, i když jsem věděla, že to není pravda. Pochybovačně na mě pohlédl. Naše oči se znovu setkaly a jako vždy nám chvíli trvalo, než jsme je od sebe odtrhli.
„Má nějaký důvod, proč na mě pořád tak hledíš?" odvážila jsem se zeptat.
„Ale ty to děláš taky," pousmál se. „Vypadáš prostě jinak než holky, na které jsou zvyklý. A máš úžasné oči."
„To se bere jako lichotka?" zeptala jsem se a hlas se mi trochu zatřásl. Takovou odpověď jsem si slyšet nepřála.
„Normálně asi jo, ale já ti prostě říkám, jak to je. Ale ty asi nemáš stejný důvod. Napadlo mě, že hodně zkoumáš jak se tvářím a tak."
„Možná. Ani mě nenapadlo, že na tebe hledím nějak moc."
„Na to jsem taky myslel, že to je u vás normální. Ale věř mi, u nás to taky vždycky neznamená to, co si myslíš."
„Jasně. Ale zrovna ty oči nechápu. Má je každá druhá holka, i tam od vás."
„Jo, ale ne přesně takové. A navíc jsem si s tebou tu modrou barvu začal spojovat, jak jsi mi vyprávěla o tom nebeském moři. Hlavně od tý polární noci. Je to jako..." Zvláštně se ušklíbl. „Normálně bych to neřekl, ale připadá mi to teď jako kousek dne."
„To je strašně hezké," odpověděla jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo. Možná to úplně nevystihovalo ten šok, dojetí a zmatek, které se ve mně mísily, ale doufala jsem, že to nějak pochopí. „Nechceš... nechceš se taky prospat?"
„Já ne. Ty. Někdo musí držet hlídku a ty si nikdy pořádně neodpočineš."
„Nepotřebuju to," zasyčela jsem, ale věděla jsem, že mu to nevymluvím. Zamotala jsem se do kožešiny tak, abych ji měla pod sebou a aby mě i přikrývala. Pohlédla jsem přímo nahoru. Přes malý otvor ve skále jsem spatřila tmu. Nebyla to však jen tma. Zvláštně zářila a více než černá byla fialová až červená.
„Polární zář," vydechla jsem. I když jsem mohla spatřit jen malinký kousek, jako vždy mě uklidňovala.
„Vidím ji," ozval se Niilo. Nečekala jsem, že odpoví, takže jsem s sebou trhla. „A to je v nebeském moři co?"
Chvíli jsem nad tím přemýšlela. „To tehdy neříkal. Možná to ani k ničemu přirovnat nejde. Škoda, protože je hrozně krásná."
„Chceš slyšet, jak doopravdy vzniká?" Musela jsem se smát jeho opatrnému tónu.
„Vlivem slunečních erupcí a kvůli magnetickému poli pole." Pohlédla jsem na něj, abych nepřišla o ten udivený výraz. „Já vím, co sis myslel. Možná přesně nevím, co je to kompas a neumím lítat s dvouplošníkem, ale zase o tolik jiní nejsme, Niilo." Obrátila jsem se na druhý bok a zavřela oči.