Antiliiny příběhy

Nenápadně jsem pohlédl na Mirju. Nemyslela to vůbec zle. Ani nemohla. Nic o tom nevěděla. Naopak, vlastně by mě to mělo potěšit. Zajímala se o mně, což znamenalo, že si možná přece jen nebudeme tak cizí. Ale nemohl jsem se ubránit tomu, aby mi její slova stále nerezonovala v hlavě. Byla neodbytná a tak jasná, jako by je znovu vyslovila. Niilo, pochválil tě vůbec někdy někdo?

Samozřejmě, že ano. Pochválilo mě mnoho lidí za různé věci. Třeba za to, že jsem řekl nebo udělal něco, co jim pomohlo. Ale od jednoho člověka jsem se toho nikdy nedočkal. Byl jsem trpělivý celých šestnáct let, stále jsem doufal. Ale na druhou stranu, nikdy jsem neudělal nic, co by považovala za správné. V hlavě jsem si promítal jednu vzpomínku za druhou. Bylo to jako filmové představení, ze kterého nemůžu odejít.

Pár minut jsem seděl nad hotovým papírovým modelem a nemohl jsem se dočkat, až přijde domů. Chtěl jsem, aby to viděla. Chtěl jsem, aby na mě konečně byla pyšná, aby věřila, že jsem dobrý alespoň v něčem. Když se otevřely dveře, běžel jsem jí obejmout. Vždy se tvářila tak hrozně smutně. Dnešní den nebyl výjimkou.

„Maminko!" zašeptal jsem. Mlčela, stála jako socha. Koneckonců, s papírovou taškou v náruči ani nic jiného dělat nemohla. Přidržovala ji jednou rukou, tu druhou měla zlomenou. Vždy byla ke zlomeninám náchylná, nebyla to ta první ani poslední. 

„Dones tu tašku do kuchyně, prosím tě," prohlásila nakonec. Když jsem jí převzal, málem mě ta váha přitlačila k zemi. Zcela mi zakryla výhled, do druhé místnosti jsem došel víceméně poslepu.

„Umyl jsi nádobí?" zeptala se mě.

„Ano, mami," odpověděl jsem, ale myslel jsem jen na jedinou věc.

„Nakrmil jsi zvířata?" Ptala se i na další věci, které jsem udělal. Po chvíli už mě to nudilo. Jako bych si někdy dovolil něco nesplnit.

„Mami, chci ti něco ukázat!" prohlásil jsem nakonec a běžel pro papírový model. Bylo to to nejdokonalejší, co se mi kdy povedlo vyrobit. Vzal jsem papírové letadélko opatrně do rukou a s úsměvem ho položil před mámu.

„Líbí se ti to?" zeptal jsem se. Jen se smutně usmála a začala chystat něco k jídlu.

„Hm, hezké. Procvičil sis dějiny? Víš, že ti to nejde."

„Ale mami, škola je nudná!" prohlásil jsem. „A na nic. Hlavně dějiny! Já budu pilot, je mi to na houby!" Něco zamíchala a klekla si ke mně.

„Nii," oslovila mě láskyplnou přezdívkou a vzala mě za ramena. Já jsem se ale zamračil. Věděl jsem, co řekne. „Už jsme o tom mluvili. Letadlo stojí hrozně moc peněz a ty musíš zůstat tady, aby ses o mně postaral. Budeš mít titul, najdeš si nějaké děvče, vychováte spoustu dětí..."

Vytrhl jsem se jí. „Ale mě škola nebaví!" Chtěla vzít letadýlko, ale já jsem jí předběhl. Určitě by ho vyhodila do koše a to jsem nemohl dopustit. „Kdyby tady s náma bydlel táta, tak by mě do toho nenutil!" vykřikl jsem, vyběhnul z místnosti a prásknul dveřmi.

Pravda byla taková, že to jsem ve svých deseti vědět nemohl. Máma vždy tvrdila, že byl táta násilník, buran, opilec a že jí hodně ublížil. Koneckonců, vysvětlovalo by to, proč mi přišla stále tak smutná. Jenže já jsem si ho stejně celý život přál poznat, klidně jen abych se přesvědčil, že je to opravdu idiot. Cítil jsem se bez něj neúplný. Ani jsem neznal jeho jméno. Máma od něj utekla mnohem dříve, než jsem se narodil.

To ovšem neměnilo nic na tom, že i já jsem udělal chybu. Ne tu zásadní, ale jednu z mnoha. Neměl jsem jí vyčítat, že tátu opustila. Koneckonců, nikdy jsem se nedozvěděl, co přesně za tím bylo. Nebyla to ta věc, co mě na mém chování k ní trápila nejvíce, ale všechno tím začalo. Přitom jsem to tak ani nemyslel. Jen jsem se naštval, že se žene za vizí dokonalého syna tak moc, že se zapomíná ohlížet, co doopravdy chci. Častokrát jsem přemýšlel, že za tím udělám tlustou čáru. Vždyť se toho mezitím stalo tolik a ona chtěla pouze mít ze svého dítěte to, co ona nikdy nedokázala! Ani dnes jsem jí však spoustu věcí nesvedl odpustit a to by špatně. Lidé by si měli odpouštět, hlavně když šlo o ty stejné krve.

Jako na zavolanou se spolu s mou náladou rychle zhoršilo i počasí. Začal foukat silný vítr a zima sílila. Mé zuby drkotaly. Sáhl jsem po spacáku, ale ani když jsem se do něj zabalil celý, nepomáhalo to. Po pár chvílích se začali třást i ostatní, a nezáleželo na tom, jestli zrovna seděli na sobech nebo kráčeli po svých. „Mirjo, je to počasí v pohodě?" zapochyboval jsem. Nevesele se ušklíbla.

„Co myslíš? Není to dobré. Není to vůbec dobré." Další věty si mumlala tak potichu, že jsem nic neslyšel. Vločky se začaly zvětšovat a padalo jich stále více. Zanedlouho už jsem před sebou neviděl nic než bílou clonu.

„Můžeme se někam schovat?" zeptal jsem se, snad dost hlasitě. Neodpověděla. Bylo to skoro tak hrozné jako samotné počasí. „Neměli bychom si postavit přístřešek nebo tak?" zakřičel jsem. Ona však stále neodpovídala. Zvláštní ale bylo, že mi ona ani děti nepřišli vyděšení. Napadlo mě, jestli jim vůbec takové počasí vadí. Ale proč tedy Mirja říkala, že to není dobré?

„Co se děje?" zeptal jsem se Jariho. Doufal jsem, že on mi něco řekne.

„Nic. Hledáme nějaký úkryt, ale musíme se na to plně soustředit, proto ti Mirja neodpovídá. Nemůžeme žádný najít." Měl jsem na jazyku další otázky, ale všiml jsem si, že i on upírá pohled do sněžné stěny. Upřímně, nechápal jsem, jak mohli něco vidět, a po čem vlastně pátrali. A doufal jsem, že Mirja tím, že to není dobré, myslela opravdu pouze to, že zatím žádné místo nevidí.

Odevzdaně jsem sledoval vločky, když v tom okamžiku se mi před očima mihl nějaký stín. Byl to jen okamžik, ale překvapeně jsem vyhekl. Jari okamžitě zastavil.

„Co se stalo?!" zeptal se mě zvláštně naléhavě.

„Já nevím," odvětil jsem. „Asi nic. Zdálo se mi, že vidím nějaký tmavý obrys, ale pak to zmizelo." Potřásl jsem hlavou.

„Viděl jsem to taky. Pojď za mnou, prosím," prohlásil, celkem zbytečně, protože můj sob stejně toho jeho následoval, a v hlase mu rezonovalo zvláštní napětí. Všiml jsem si, že jdou ostatní také za námi. Mirja sesedla a natáhla před sebe ruku.

„To je zvláštní materiál," pronesla. „Niilo, pojď sem." Raději jsem ji poslechl. Opatrně jsem se svezl na zem a přikulhal k ní. Vzala mou dlaň a přiložila ji na tu věc. Přes hrubé rukavice jsem skoro nic necítil, ale když jsem protřel materiál mezi prsty, došlo mi, že je nezaměnitelný.

„To je stan," vydechl jsem. „Ale z našich látek. Uvědomuješ si, jaké máme štěstí?!" Nečekal jsem na její odpověď. Vytrhl jsem se jí a poslepu hledal vchod.

„Nepouštěj se mě," pronesla káravým hlasem a znovu se mě chytila. Teprve teď jsem si všiml, že jsme propojení jako jeden dlouhý had z lidských těl. „Nechci se ztratit. Co děláš?"

„Hledám vchod," odvětil jsem. Což o to, skutečně jsem ho objevil, ale mé zmrzlé ruce ho nedokázaly otevřít.

„Nemůžeš jim tam jen tak vtrhnout, ať už je to kdokoli!" napomenula mě.

„Musím," vydechl jsem, ale nevím, jestli mi vůbec rozuměla. Kvůli zimě jsem ani pořádně nedokázal pohybovat rty. Zavrtěla hlavou, ale navzdory tomu mi pomohla otevřít vchod. Udělala to rychle, ne opatrně, aby se obyvatelé nevyděsili, jak jsem to plánoval já. Hleděli jsme do zarostlé tváře jediného muže. Říct, že se tvářil překvapeně, by bylo málo.

„Dobrý den," pokusil jsem se říct.

„Sakra, děti," pronesl hlubokým hlasem. „Pouštíte dovnitř zimu. Pojďte a zavřete. A laskavě mi řekněte, co děláte tam venku." Mirja ztuhla. Trochu jsem ji zatáhl za paži. Chápu, že tohle pro ni bylo zcela cizí. I mě ta jeho pohostinnost překvapila, ale nejspíš nás tam prostě nemohl nechat. Když byli uvnitř všichni, zavřel jsem. Mirja, Jari a Katta se natiskla ke stěně co nejdále od toho muže. Taneli byl trochu odvážnější, ale stále se schovával za mými zády. Ten chlap nebyl odsud. Tomu nenasvědčovala jen látka stanu, ale i jeho oblečení a chování.

„Nezlobte se," promluvil jsem. „Hledali jsme nějaký úkryt a omylem jsme narazili na váš a..."

„To mi došlo. Co jste zač?" Nedůvěřivě přejel Mirju pohledem. Muselo ho mást, že ona na rozdíl ode mě z hor viditelně byla. Ještě zmateněji se zatvářil, když si všiml děti a Satu. Mirja z nějakého důvodu nechala soby venku, jen přivázané, aby znovu neutekli. Ostatně, já bych Satu nejspíš mohl také, neumrzla by.

„To je složité," hlesl jsem. „Já jsem pilot, oni byli moji pasažéři. Ale ztroskotali jsme." To nebyla úplně pravda, ale přišlo mi to jednodušší než vysvětlovat tu věc s benzínem. „Snažíme se najít civilizaci, ale..." Zlomil se mi hlas. Byl jsem vyčerpaný. Pohlédl na mě se soucitem, což mi moc nepomáhalo.

„Uvařím vám alespoň čaj." Až teď jsem si všiml hořáku. Mirja a děti se zatvářily dost vyděšeně, když ho zapálil.

„To nic," zašeptal jsem. Po čtyřech jsem se k ní doplazil. Taneli se vměstnal mezi nás. Katta se nadále tiskla k Mirje a Jari ji objímal z druhé strany. Pohlédl jsem na plavovlasou dívku. „Přesně tak vystrašeně, jako teď ty, se cítím celou dobu, co jsme tady v horách, víš?" Zarostlý muž na nás zvláštně pohlédl. Mirja mu třesoucím se hlasem začala vysvětlovat, co přesně se nám stalo, jen bez té trošky věcí, co jsme si sobě navzájem svěřili. Za zády Taneliho natáhla ruku ke mně a pevně sevřela mou, teď už holou, dlaň. Bylo to hrozně zvláštní, ale alespoň mi nebyla taková zima.

„Já jsem pastýř. Zkracuju si cestu přes hory k další trávě. Někde venku jsou moje sněžné kozy a ovce." Pohlédl na Satu. „Je dobře, že jsi toho psa vzal dovnitř." Napadlo mě, že to je pěkně hloupá zkratka, ale zdálo se, že je na to po všech stránkách vybavený, což koneckonců dokazoval stan i vařič. Jestli se ještě někdy dostanu domů, přísahám, že tím vším pořádně vybavím své letadlo a nebudu spoléhat na to, že se mi nikdy nic nestane jako doposud. Pokud ovšem ještě někdy budu pilotem. „Můžete tady přečkat tu bouřku se mnou. Akorát co se týče toho čaje, mám jenom dva hrnky. Budete se muset střídat."

„Nejprv děti," rozhodl jsem a pohlédl na Mirju, jestli s tím souhlasí. Trochu nepřítomně přikývla. Pastýř Jarimu podal jeden kouřící šálek a sám si vzal druhý. Jari začal foukat, aby vonící tekutina rychleji vychladla.

„Jaké to je, hlídat kozy a ovce?" zeptal se po chvíli Taneli a napil se už studenějšího čaje, který se k němu mezitím dostal.

„Byl to vždycky můj sen," vysvětlil se pastevec a začal mu vyprávět o tom, co všechno zažil. Přesně jako u Mirji, nedokázal jsem se na to už po krátké chvíli soustředit. Ostatní ale napjatě hltali každé jeho slovo. Po chvíli muž dopil svůj čaj a podal další šálek mně. Vyprostil jsem svou dlaň z té Mirjiné a chytil ho do obou rukou. V prvních momentech nepříjemně pálil, ale poté začal krásně hřát. Možná bych ho ani neudržel, kdybych nebyl tak promrzlý. Pak jsem se odvážil i napít. Trochu jsem si spálil jazyk, ale teplo se mi rozlévalo po těle. Cítil jsem, jak se mé žíly roztahují a znovu pouští krev i do konečků prstů.

„Mirjo?" oslovil jsem plavovlásku tak tiše, abych nepřerušil vypravování. Zvedla se a sedla si ke mně z druhé strany. Podal jsem jí šálek.

„Díky," zašeptala a převzala si ho. Když dopila, usmála se na mě. Trochu mě to znepokojilo. Raději jsem předstíral, že jsem se zaposlouchal do vyprávění. „Já vím, že ho nevnímáš, Niilo." Její hlas byl náhle tak měkký a hebký, úplně jiný, než jaký jsem u ní slyšel doposud.

„Jak jsi to poznala?"

„Už jsme spolu strávili nějakou dobu," pokrčila rameny. „Chtěla jsem se ti za všechno omluvit."

„Za co?" podivil jsem se.

„Jak se k tobě chovám. Prostě, děje se toho moc najednou a už jsem to nějak přestala zvládat. A pak ještě přijdeš ty a já vůbec nevím, co si mám myslet. Vždyť jsem už dávno porušila snad všechna pravidla, co jsme kdy měli!" Potřásl hlavou. „Jak jsem se tě ptala, jestli tě někdo pochválil..."

„Poznala jsi, že se něco stalo, že jo?"

„Nechtěla jsem se tě dotknout."

„Nedotkla. Akorát jsi narazila na citlivé místo, to je všechno."

„To je to samé, ale nechci se hádat. Nebudu se na to vyptávat," prohlásila a já jsem jí byl neuvěřitelně vděčný. „Jenom mi došlo, že to asi nemáš o moc lehčí než já, ať se ti stalo cokoli."

„Nechovej se ke mně jinak jenom proto, že teď víš, že se mi něco stalo. Já to taky nedělám."

„Jasně, asi máš pravdu," povzdechla si. „Já už ani nevím, co bych měla dělat." Znělo to strašně odevzdaně. Došlo mi, že shodila jakousi masku, za kterou se přece mnou celou dobu skrývala. Uvnitř to byla zraněná a unavená žena, která to na sobě nesměla dát znát. I když jsem předtím říkal, že se k ní nechovám jinak, přivinul jsem jí k sobě. Když jsem ovšem cítil, že se brání, pustil jsem ji.

„Niilo," zašeptala. „Tohle nemůžu."

„A držet za ruku mě můžeš?" podotkl jsem.

Povzdechla si. „Ne."

„Udělej jednou to, co chceš, ne to, co musíš," prohlásil jsem.

„A co když nechci? Jsou tady děti."

Měl jsem na jazyku ještě další věci, ale nechtěl jsem, aby si to vyložila špatně. „Ať jde o cokoli, prosím tě, alespoň teď to neřeš. Ne dneska." Odmlčel jsem se. „Můžu?" otázal jsem se a znovu se k ní natáhl. Pohlédla na mě a jemně přikývla. Pak ovšem sklopila hlavu. Spatřil jsem několik nenápadných slz. Proč plakala?