Antiliiny příběhy

Zhluboka jsem se nadechl svěžího ranního vzduchu. Jednu věc jsem musel uznat. Nebylo nic krásnějšího než tato krajina po ránu. Zasněžené vrcholky v dáli osvětlovaly paprsky vycházejícího slunce a ony se třpytily jako ty nejdražší drahokamy. Mirja měla pravdu. Slyšel jsem ten samý vítr, který v noci zněl děsivě, ale teď mě uklidňoval. Znělo to jako nádherná a dokonalá symfonie, trochu jako píšťaly. Vzduch voněl po jehličí a, i když to bylo zvláštní, po sněhu. Nikdy bych nevěřil, že sníh může být nějak cítit, ale naplnil všechny mé čichové buňky.

Až o chvíli později jsem si uvědomil, co tady vůbec dělám a že jsem vůbec neměl důvod k radosti. Zaprvé jsme samozřejmě byli ztracení. Zadruhé jsem slíbil, že navštívím dvouplošník. Nebál jsem se, že teď vybuchne, uběhlo dost času. Ale nechtělo se mi tam. Moje chlouba, moje láska nemohla dále letět. Byla jako mrtvá. A jako by to nestačilo, slíbil jsem Mirje, že jí povím, proč jsem jim pomohl. Neměl jsem problém o tom mluvit ani tak proto, že by mě to zraňovalo, i když to samozřejmě také. To jsem to uměl překonat. Jen mi to přišlo hrozně osobní.

Vůbec se mi nechtělo z teplého spacáku, ale všichni ostatní už byli pryč. Sotva jsem vylezl, obklopil mě neskutečný chlad. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, jak nás to učili, abych rozproudil krev. Musel jsem uznat, že to trochu pomohlo. Přešel jsem naše tábořiště až k téměř vyhaslému ohništi. Seděla tam jen Katta, otočená ke mně zády. Jednou rukou se, zdálo se, z nějakého důvodu objímala, druhou drbala Satu. Opatrně jsem ji obešel, abych jí nevyděsil. Stejně však s sebou trhla a urychleně od feny odtáhla ruku.

„Ahoj," usmál jsem se. „Klidně ji hlaď, ona to prostě miluje."

„Dobré ráno," zašeptala a stydlivě sklopila hlavu. Opatrně se znovu dotkla mého psa. Pohlédl jsem na místo, které si držela. Úsměv mě přešel.

„Ty jsi zraněná?" zděsil jsem se. „Ví to Mirja?"

„Ne-nejsem," zakoktala. Chvíli na mě zmateně hleděla, až poté si nejspíš uvědomila, kam se dívám. Sáhla pod kožešinu a vytáhla jakousi nádobu z mě neznámého materiálu s vodou. „Roztápím sníh, aby se dal pít."

„A nebylo by to lepší nad ohněm?"

Upřela oči ještě níže. „Děláme to takhle vždycky. Mirja říká, že na to se oheň neplýtvá a akorát by nás to zdrželo. Chcete se napít?" Když mi kulatou nádobu podávala, trochu se jí třásly ruce.

„Je ti zima?" ujišťoval jsem se, i když jsem odpověď už znal.

„Ne," odvětila. Napil jsem se. Voda měla příjemnou teplotu. Podal jsem jí nádobu zpět.

„Kde je Mirja a kluci?"

„Ona prozkoumává cestu a kluci se pokoušejí najít něco k jídlu." Jako na zavolanou mi zakručel žaludek.

„Jasně. Prozkoumává cestu? A kam chce jít?"

„Podél toho lesa, ať se tam můžeme schovat, kdyby něco." Moc jsem to nechápal, ale Mirja toho jistě věděla více než já, takže jsem jen pokrčil rameny.

„Chtěl jsem se jít podívat na to letadlo, případně z něho něco vzít, kdyby se to hodilo," objasnil jsem své plány. „Půjdeš se mnou?" Váhavě přikývla. Netušil jsem, jestli byla vážně zvědavá, nebo se bála odmítnout mou nabídku. „Satu, vstávej, lenochu," pobídl jsem i fenu. Trochu neochotně se přiřadila k mému boku.

Stoupali jsme zpět k letounu. Mezitím se začaly k zemi snášet drobné vločky, které zakrývaly naše stopy. Nikdy jsem neviděl tak krásný sníh. Tak dokonalý. Obloha byla stále blankytně modrá a přece sněžilo. Vzpomněl jsem si mimoděk na Mirjino nebeské moře. Jestli ho něco skutečně připomínalo, pak právě tato obloha. Všechny vločky byly neskutečně dokonalé, i když každá jinak. Neuměl jsem sám sobě obhájit, proč se mi líbí něco tak obyčejného a proč mi to připadá tak jiné, ale zkrátka jsem to tak cítil.

Když jsme došli na místo, byl to pro mě zoufalý pohled. Měli jsme před sebou zdánlivě plně funkční stroj, ale nemohli jsme jím odletět. Položil jsem dlaň překrytý rukávem bundy na ten chladný kov. Musel jsem si dávat velký pozor, abych se ho nedotkl holou kůží, mohl bych k němu také přimrznout. Katta mě sledovala se semknutými rty. Pokusil jsem se na ni usmát.

Hodnou chvíli jsem tam stál a letadlo jen pozoroval. Prohlížel jsem si ho ze všech stran, dokonce jsem se vsunul i pod něj, ale i když měla závada něco společného s nádrží na benzín, zvenčí nešla vidět. Nebyl jsem mechanik, ani jsem k tomu neměl ti správné nástroje, abych se podíval i dovnitř.

„Potřebujete pomoct?" zeptala se mě Katta.

„Zatím ne," odvětil jsem. „Tohle jenom tak nepoletí. Kdyby to bylo něco venku, asi bych to opravil, ale takhle... Tohle už prostě nepoletí." Přikývla, jako by jinou možnost ani nečekala. Já vlastně také ne. „Jdeme dovnitř, jo?" Díky podvozku jsem se dostal až ke dveřím od kabiny. Protože jsem předtím nechal odemčeno, stačilo jen zatáhnout za madlo. Když jsem to ale udělal, nic se nezměnilo.

„Je to zamrzlé," prohlásila černovlasá dívenka.

„Já vím," odvětil jsem a zkusil to ještě jednou. Dal jsem do toho mnohem více síly. Zapraskalo to, ale dveře se neotevřely. Na letišti jsme takové věci řešili horkou vodou. Tady by to teoreticky šlo taky, ale to bychom potřebovali oheň – obyčejné teplo lidského těla by nestačilo.

Zhluboka jsem se nadechl a popadl madlo mnohem pevněji. Prudce jsem škubl. Dveře se konečně otevřely. Neměl jsem však čas se radovat. Plát kovu do mě narazil a já jsem ztratil rovnováhu. Ještě než jsem dopadl, ucítil jsem prudkou bolest v noze. Pak jsem se ponořil do sněhu. S námahou jsem otevřel oči. Spatřil jsem Satu, jak běží někam pryč.

„Jste v pořádku?" slyšel jsem Kattu. Zněla dost vyděšeně. Poklekla si ke mně.

„To nic není," odpověděl jsem, přestože se mi téměř zatmívalo před očima z tupé bolesti v pravé noze. Na důkaz svých slov jsem se chtěl postavit. Nicméně jsem to nedokázal. Bolest byla příliš silná.

„Co se děje?" zeptala se mě Katta a bylo vidět, že neví, co dělat. „Kde je Satu?"

„Já... myslím, že mi běžela pro pomoc. Ale bude to dobrý, jen... za chvíli to bude dobrý." Pokusil jsem se znovu postavit. Tentokrát se mi to povedlo, ale omylem jsem zaúpěl bolestí.

„Pane," vydechla Katta nevěřícně.

„Niilo," zavrčel jsem, protože už mi to její vykání a úcta začaly připadat zvláštní. Pokusil jsem se udělat krok, ale koleno se mi podlomilo. Dobrá zpráva ovšem byla, že jsem si nohu nejspíš nezlomil, jen ošklivě narazil. Jinak bych se pravděpodobně nepostavil.

„Nemám sehnat Mirju nebo...?"

„Satu už tam běžela," připomenul jsem. Asi byla otřesená, když se ptala na věc, kterou jsem před chvílí vysvětlil. „Ale mohla bys vylézt do kokpitu. Hned pod mým sedadlem je lékárnička. Zvládneš to?" Podívala se nahoru a přikývla. Navigoval jsem ji, kam si má stoupnout. Po troše úsilí se tam opravdu dostala. Opřel jsem se o letoun a ulevil si tak od bolesti. Katta mezitím vyhodila ven lékárničku a sama seskočila na zem. Usmál jsem se. „Díky. Výborně." Zase jsem se opatrně posadil a prohmatal zraněnou končetinu. Žádná kost mi netrčela, což jsem považoval za dobré znamení. Jemně jsem se nohy dotkl. Bylo to, jako bych jí i přes ty vrstvy svými prsty pálil. Bude z toho obrovská modřina. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo nohu stáhnout. Tolik mi v ní tepalo, že jsem ani necítil chlad.

Když jsem s tím končil, protože jsem se to snažil udělat opravdu poctivě, Satu přivedla celou zbývající trojici. Chvíli na mě jen překvapeně hleděli.

„Co se stalo?" zeptal se nakonec Jari.

„Chtěl jsem otevřít ty dveře, ale byly zamrzlé. Škubl jsem a ony mě praštily. Spadl jsem. Cestou dolů jsem se asi bouchl do podvozku, nevím," pokrčil jsem rameny.

„Je to zlomené?" zeptala se Mirja. Zavrtěl jsem hlavou.

„Nemyslím si."

„Tak jako tak, musíš se nějaký způsobem dostat dolů. Doufám, že se s tím dokážeš udržet na sobovi. Máme takový plán, že..."

„To mi povíš až dole," přerušil jsem ji. Znovu jsem se pokusil postavit. Jari a ona mi tentokrát pomohli. S vypětím všech sil jsem udělal několik prvních kroků. Okamžitě mě podepřeli.

„Půjdeme pomalu," rozhodla Mirja. „Nikam nespěcháme."

Něco mi to připomnělo. Doufal jsem, že zrovna v této chvíli mi odpoví. „Předtím jsi říkala, že to chceš stihnout do polární noci. Proč?"

„A ty jsi to nechtěl řešit," připomenula mi. Musel jsem uznat, že na tom něco je. „Ale nesejde na tom, protože hlavně musíme přežít. Jde o to, že polární noci jsou tady strašně nebezpečné. Všude je pořád tma nebo šero, špatné počasí a prostě je to celé takové..."

„Depresivní?"

„Ne," odvětila překvapeně. „Je to krásné. Ale jen když se máš kde ukrýt. Nebo je to možná krásné i tak, ale zároveň to bude ještě horší než teď."

„Nemám to období rád," přiznal jsem. „Miluju slunce."

„Nejsi jediný," odvětila a kupodivu to bylo všechno, co k tomu řekla. Snažil jsem se na ni i na Jariho co nejméně spoléhat, protože jsem byl mnohem těžší než oni. Stejně jsem se ale o ně musel chtě nechtě opírat. Dole na nás čekali sobi.

„Nasedni si na Hilju." prohlásila Mirja a nevědomky mi tak prozradila poslední jméno.

„Já si myslím, že děti to potřebují víc. Jak dlouho jste vůbec na cestě?"

„Ty si děláš legraci. Podívej se na svoji nohu," zamračila se.

„Já vím," povzdechl jsem si. „Ale cítím se kvůli tomu blbě. Já si za to zranění tak trochu můžu, kdežto vy..."

„Proč si myslíš, že za to můžeš?" přerušila mě. Byl jsem tím, že mě zrovna ona musí přerušovat, tak vyvedený z míry, že mi trvalo bezmála půl minuty odpovědět.

„Mělo by dojít, že když prudce trhnu, tak se to taky prudce otevře."

„Nepraštil ses u toho náhodou i do hlavy?" usmála se na mě. „Sedni si, nebo se nedostaneš nikam už vůbec." Nečekal jsem, že to dodržela, ale raději jsem ji poslechl. Vylezl jsem na kopeček, abych byl co nejblíže hřbetu soba.

„Sedni si až za lopatky. Je to pro ně lepší," navigovala mě Mirja. Popravdě, sotva jsem se dokázal vyškrábat nahoru. Pevně jsem se chytil srsti. Možná to nebylo úplně nejlepší, ale Hilja zůstala klidná. Pomalu následovala Sädea, na kterém se nesl Jari.

Trochu se mi povedlo nohu natáhnout. Raději už jsem se nedíval, jak to s ní vypadá. Soustředil jsem se na Kattino řízení, protože jela přede mnou, a doufal, že když ji budu pozorovat dost dlouho, naučím se to. Pravda byla, že po chvíli jsem začínal chápat, jak to dělá, ale problém byl v tom, že jsem přesně nerozuměl tomu, jak vykonává jednotlivé pohyby. Její ruce se totiž pohybovaly nepatrně, jen občas je rozpohybovala více a zřídkakdy si musela vypomoct celým tělem.

Po několika hodinách pouhého zírání na ni a na nízké borovice, které nás obklopovaly, jsem se rozhodl, že už toho bylo tak akorát. Noha mě stále bolela, stále jsem přepadával, ale připadal jsem si hrozně hloupě, že tu tak sedím. „Zastavte, prosím," pronesl jsem. Chtěla to udělat, ale Mirja zasáhla.

„Ne. Nejprve mi řekni, proč to chceš." Černovláska na nás zmateně pohlédla, ale rozhodla se poslechnout Mirju. Ne, že by mě to překvapilo.

„Protože chci jít po svých," odpověděl jsem a podíval se do jejích očí, aby pochopila, že to myslím vážně.

„To není dobrý nápad," varovala mě. „Znala jsem..."

„K věci," povzdechl jsem si.

„To bylo k věci," ohradila se. „Zkrátka, vydrž to alespoň do zítra, dobře? Bude to lepší, než kdybys pak nemohl chodit vůbec."

Protočil jsem oči. „Moc se všeho bojíš. A vůbec, proč se o mně staráš ty? Nepotřebuješ mě."

Neodpověděla. Jari nechápavě pohlédl na ni a pak na mě. „Líbíš se ji, to je jasné, ne?" Nevěřícně jsem na něj pohlédl. Chtěl jsem, aby mu Mirja dala pohlavek, že si vymýšlí nesmysly, ale ona jen zavrtěla hlavou a promluvila pár slov k Jarimu.

„Pojď sem." Znělo to nazlobeně. Poslechl ji. Zpomalili. Jari něco Mirje horlivě vysvětloval a máchal u toho rukama. Ona si založila ruce na prsa. Pak se mi začali ztrácet v dálce a přibližovala se jen Satu, která by mě nenechala samotného.

„Jari někdy říká až moc věcí nahlas," promluvila Katta.

„A co to znamená?" zeptal jsem se. Doufal jsem, že to prohodil jen tak, že to z jeho strany byla nějaká provokace. Černovláska mi to ale nepotvrdila. Už neodpověděla. Složil jsem tvář do dlaní. To by mi ještě tak chybělo.