Antiliiny příběhy

Usmyslel jsem si, že pokud nenajdeme toho zatraceného soba, přistanu prostě na dalším letišti, jak jsem plánoval, než jsem potkal Mirju a ty děti. Tam je vysadím, nechám si doplnit palivo, vrátím se zpátky pro krabice, celé to absolvuji ještě jednou a pak zamířím za hory. Doufal jsem, že něco tak náročného biplán zvládne a že to stihnu. Kéž by měl větší dolet a já bych se nemusel na každém letišti na několik hodin zdržovat.

Možná jsem se na ně přece jen měl vykašlat. Za ten náskok bych určitě dostal nějakou prémii. Ta by se mi rozhodně hodila. Pilot možná vydělával dost, ale také v těchto končinách hodně utrácel. Proč já jen nedělám něco normálnějšího? I zde se přece musela najít nějaká běžná práce. Letadla, tyhle hory, všechno jsem to miloval, ale občas jsem přemýšlel, jaké by to bylo, žít někde jinde, být někým jiným.

Nicméně, tady a teď jsem je tam prostě nechat nemohl. Ten malý kluk, Taneli, myslím, si mě získal už první větou. Řekl, že mám krásné letadlo. Bylo v tom něco neskutečně roztomilého. Jari se mi zamlouval svou přímostí a odvahou. Tu malou holku, mám dojem, že se jmenovala Katta, jsem obdivoval, protože i když na ní bylo poznat, že ať se stalo cokoli, nese to ze všech nejhůře, neplakala.

Ale tím hlavním důvodem byla Mirja. Ne, že by byla právě příjemnou společnicí. Neměl jsem moc v lásce lidi, kteří nikdy neztichli. Mluvila dokonce i teď, jen jsem ji nevnímal. Jenže mi tím, jak se starala o ty děti, něco připomněla. Něco, co mělo zůstat hluboko uvnitř mě a teď se to dralo na povrch. Kdybych jim nepomohl, udělal bych další tak sobeckou věc jako tehdy. No, a také jsem jim to vlastně dlužil. Přece jen, Satu vyděsila toho jejich soba.

Protože už jsem se nechtěl potápět v těch ne moc radostných úvahách, zaposlouchal jsem se do Mirjina monologu.

„...no, a tak mi řekla, ať s sebou vezmu Aamu a..."

„Aama je kdo?" zareagoval jsem, aby si nemyslela, že neposlouchám. Možná by to byla ale ta lepší možnost, protože po mě vrhla dost vražedný pohled.

„Další sob. Říkala jsem ti to už několikrát."

„Odpusť mi, že si nepamatuju asi tak těch tisíc jmen, které jsi na mě vychrlila." Nemyslel jsem to zase tak zle, ale z toho, co jsem pochopil, ona si to ani špatně nepřebrala. Přišlo mi, že se vlastně ani nedokáže urazit.

„Odpusť mi, že..." Čekal jsem, co odpoví, ale ona se podívala někam vedle mě. „Taneli, nech to!" Podíval jsem se na toho kluka. Se zaujetím sledoval jednu ze součástek letadla a chtěl se jí dotknout. Když ho oslovila, trhl sebou a odtáhl se. Pohlédl na mě neuvěřitelně jasnýma modrýma očima.

„Promiňte," zašeptal a stáhl se zpět do zadní části dvouplošníku. Ušklíbl jsem se. Byl zvědavý, což mi nevadilo, ale budu si na něj muset dávat pozor, ať něco vážně nevezme nebo nezkazí.

„To je výškoměr," vysvětlil jsem. „Existují i jiné druhy, ale tento ukazuje absolutní výšku nad zemí, což znamená, že ukazuje skutečnou výšku, abychom třeba nenarazili do hory nebo tak. Ten přístroj vedle něj je výškoměr aktivní, který pomocí rádiového signálu zjišťuje svou výšku nad povrchem z doby potřebné k odrazu a návratu tohohle signálu, takže je to něco jako takový radar, který ..." Pohlédl jsem na chlapce, který se tvářil dost zmateně. Došlo mi, že bych to měl podat jednodušeji. „Prostě, ukazuje to, jak jsme vysoko."

„Vida, ty se umíš rozpovídat," popíchla mě Mirja. „I když jenom o letadlech. Vlastně, to mi připomíná, znala jsem jednoho muže, a ten se stejně jako ty uměl rozpovídat jen o jedné věci, až na to, že u něj to bylo rybaření. Jednou nám vyprávěl, že úplně sám chytil desetikilovou rybu, ale nikdo z nás mu to nevěřit, ne proto, že by to nezvládl, ale protože..." Vypnul jsem. Možná to ode mě nebylo hezké, ale ta holka měla naprosto bezmezné množství historek, a i když byla většina zajímavá, má hlava už je prostě nepobírala. Zrovna když byla v polovině nějaké věty, ozval se Taneli.

„Promiňte, pane," oslovil mě. „Ale k čemu je tamto?"

„Taneli," povzdechla si Mirja. „Do řeči se neskáče."

„Promiň, Mirjo," odpověděl zkroušeně. Dříve, než mohla znovu spustit, promluvil jsem já.

„Zaprvé, nemusíš mi vykat. Říkej mi Niilo. A co tě zajímá?"

Ukázal na malou baňku, kterou jsem měl vždy v zimním období zavěšenou nad hlavou. Byla na ní podobizna nějaké vesnice za zimní noci, nad kterou zrovna prolétala kometa. Pousmál jsem se. „Normálně to věšíme na stromy jako vánoční výzdobu. Ale protože já lítám i na Vánoce, tohle mi alespoň trochu dává pocit, že je slavím taky."

„Ale na Vánoce bys přece měl být s rodinou, s přáteli. Tedy, chci říct..." začala Mirja, ale já jsem to nedokázal poslouchat.

„Jaká další věc tě zajímá, Taneli?" zeptal jsem se.

Chvíli přemýšlel. „Tamto!" prohlásil nakonec a nasměroval prst k palivoměru.

„To je..." Zarazil jsem se. O palivoměr jsem se při letu zatím nestaral, vždyť jsem měl plnou nádrž. Ručička však byla nebezpečně nízko. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a přemýšlel, jak jim to řeknu. Protože jsem létal s letadlem zásobovacím, nikdy mě neučili, jak komunikovat s posádkou. „Musíme přistát."

„Cože?!" zděsila se Mirja. Doufal jsem, že nezačne panikařit.

„Něco se pokazilo, že jo?" zeptal se o trochu vyšším hlasem, než mluvil předtím, Jari. Neodpověděl jsem. Nebyl jsem si jistý, co se vlastně stalo. Přece palivo doplnili, to jsem si kontroloval. Ještě před letem jsme měli plnou nádrž.

„Niilo, co se děje?" zeptala se mě Mirja třesoucím se hlasem. Znělo to hodně naléhavě. „My... spadneme?" Satu vstala a změnila polohu. I ona byla neklidná. To mě však nerozptylovalo. Mnohem horší byl Kattin hlasitý pláč. Nemohl jsem přemýšlet.

„Mirjo," poprosil jsem tu plavovlásku. Snažil jsem se stále ještě ovládat, ale nevěděl jsem, jak dlouho mi to vydrží. „Prosím tě, vezmi Kattu k sobě, obejmi ji, cokoli. Nemůžu se soustředit."

„J-já se omlouvám," hlesla dívenka. „J-já se bojím."

„Katto," zasáhla Mirja. „Pojď ke mně." Vzala ji k sobě do náruče. „Já vím, že se bojíš. Všichni se bojíme. Ale Niilo je zkušený pilot, určitě to nějak vyřeší. Podívej, nepadáme ani nic takového." Mluvila dále, ale to mi nevadilo, protože mě nerozptyloval zvuk jako takový, ale projevy zoufalství. Znovu jsem zhodnotil situaci. Všechno v letadle se zdálo být funkční. Jen v nádrži by mělo být o několik desítek litrů leteckého benzínu více. Možná někam vytékal. To by ale bylo hodně zlé, a navíc, přesně tuto závadu jsem přece nechával opravit.

Zarazil jsem se. Zkontroloval jsem si, jestli to vážně udělali správně? Byl to sice jen předpis, ještě nikdy se mi nestalo, že by si někdo něco dovolil opravit špatně, ale co když? Usoudil jsem, že jsem se na to asi nepodíval. Mirja a ty děti si vyžádaly mou plnou pozornost. Jestli to ovšem bylo tohle, měli jsme velký problém. Buďto za chvíli vyteče všechno palivo, nebo ho dokonce zažehne nějaká jiskra a my shoříme. Byli jsme stále hodně daleko od dalšího letiště a navíc už celkem hluboko v horách. A jako by to nestačilo, čekaly nás strmé hřebeny, kde se nedá přistát. Podíval jsem se znovu na přístroj. Ne, s takovým množstvím paliva to opravdu nepřeletíme. Máme ho dost tak na čtvrthodinku letu. Akorát na to, najít alespoň trochu vhodné místo a přistát. Ale tady jsme nemohli. Bylo to příliš daleko od civilizace. Na druhou stranu, máme jinou možnost?

„Mirjo," oslovil jsem ji tiše. Katta se k ní přitiskla ještě blíže a tak tak v sobě držela pláč. Pohlédl jsem na kluky. Jari se snažil uklidnit Taneliho, ale oba vypadali dost otřesení. „Budeme muset nouzově přistát."

„Vždyť tady není žádné letiště," namítla.

„Já vím. Máme palivo akorát tak na to, abychom rychle našli nějakou plošinu." Jen přikývla, ale zbledla. Začal jsem kroužit kolem. Všude jen samé skály. Mirja k sobě přitiskla mladší dívku. Nebyl ale čas je litovat. Sevřel jsem pevněji knipl a pátral očima po dobrém místě ještě usilovněji. Nakonec jsem ho opravdu našel. Malá plošinka mezi skalami. Když jsem se k ní rozletěl, mé srdce se sevřelo. Věděl jsem, že to, co se právě děje, je hodně špatné.

„Nebude to příjemný dopad," ohlásil jsem. Katta špatně potlačila další vzlyk, ale nemohl jsem jí nic vyčítat. Také se mi chtělo plakat. Klesl jsem ještě níže. Ližiny sklouzly po ledu a letoun tvrdě narazil do země. Vymrštilo mě to dopředu, ale já jsem byl alespoň připoutaný. Taneli zděšeně vykřikl a začal se třást. Katta už nedokázala zadržet pláč. Jari se to snažil skrýt, ale také mu tekly slzy. Obrátil jsem se na Mirju. Zhluboka dýchala, ale zatím se držela.

„Musíme vystoupit," pobídl jsem ji jemně. „Bojím se, že to vybouchne. Satu, ke mně!" Fenka, očividně také zcela zmatená, se přitiskla k mé pravé noze. Popadl jsem dva spacáky, více jsem totiž neměl, nějaké zásoby jídla, zápalky, pušku a další drobnosti. Nedalo mi to a sebral jsem i baňku. Nikdy jsem si na takové věci nepotrpěl, byl jsem víceméně praktický člověk, ale ta ozdoba pro mě znamenala až moc na to, abych ji tu nechal. Mirja se na mě zvláštně podívala, ale nic neříkala. Pomohla dětem vystoupit ven a pak se rozhlédla kolem. Stejně jako já ale viděla, že tady nic není. Jen pustina, skály a zalesněné údolí pod námi.

„Máš nějaký plán?" zněla její první otázka.

„Jo. Dostat se od toho letadla. Podívej, tamhle by se dalo sestoupit do toho údolí. Mohli bychom si tam rozdělat oheň nebo tak něco a rozhodneme se, co dál."

„Chápu," odvětila pouze a vykročila. Mlčela, což bylo strašně děsivé. Co bych teď dal za jednu z jejích historek! Ani děti nemluvily a Satu mě následovala se sklopeným ocasem, jako by se na ni ta pochmurná nálada také přenesla.

„Říkal jsi, že jsi doplnil palivo," prohlásila Mirja a zuby jí drkotaly. Zimou to nejspíš nebylo, ona byla na tyhle podmínky zvyklá, takže se tak moc bála.

„To doplnil. Ale taky mi měli opravit..." Zarazil jsem se. Chtěl jsem jí popsat, co přesně se stalo, ale nevěděl jsem, jak to udělat jednoduše. „Měl jsem problém s palivem. Přijde mi, že... že to vlastně neopravili."

„A to si můžou dovolit?"

Odfrkl jsem si. „To ne. Ale víš, oni dobře vědí, že když nějaký pilot zemře v horách, prostě se to dál neřeší. Bere se to tak, že někde narazil. Stačí, aby se na ten stroj kouknul nějaký blbec, kterému přeskočilo... víš, proto si má každý pilot před letem své letadlo ještě překontrolovat. Ale já jsem to vlastně neudělal. Nepodíval jsem se dokonce na tu ručičku ani za letu." Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou.

„Vážně si myslíš, že tě prostě jenom tak poslal bez opravy, i když věděl, že nedoletíš?"

„Já nevím, jasný?!" vykřikl jsem. Pak jsem si uvědomil, že musím zůstat klidný. „Promiň. Nevím, co se stalo, jenom to odhaduju. Možná prostě špatně vypočítali množství paliva, to se taky může stát, ale je to teď vlastně jedno. Ale kdybychom letěli dál, narazíme do těch skal." Ukázal jsem před sebe. Jindy by mi ta scenérie vzala dech. Ale dnes byly špičaté hřebeny až příliš děsivé.

„Ohledně toho letadla," ozvala se náhle Mirja. Byl jsem neskutečně rád, že mluví, i když by mě více potěšilo jiné téma. „Nemohl prostě přestat fungovat ten měřič paliva? Nebo nějaký jiný přístroj? Třeba je to letadlo funkční, nebo doletí ještě alespoň malinký kousek... "

Obrátil jsem se k ní. „O co vlastně zrovna tobě jde? Jestli tu uvízneme, já jsem první, kdo zemře."

Zbledla ještě více. „Takové věci neříkej. Vždyť po tobě musí pátrat nebo něco podobného! Vysvobodí tě odsud, ty se do bezpečí určitě dostaneš." Semkla pevně rty.

Povzdechl jsem si. Nikdo mě hledat nebude, ale to jsem jí zatím nechtěl říkat. „Vážně bych rád věděl, o co ti jde. Myslím, kdybys fakt hledala jenom ty soby, asi bys byla spíš ráda, že jsme se dostali až sem, ne? Můžou tu přece někde být. Podívej se na ten les. Je to dokonalé místo pro ně."

„Povím ti to, až mi řekneš, proč jsi nám vlastně pomohl. Vím, že ti jde o to, že si myslíš, že můj cíl je důležitý, ale to ten tvůj taky. Když nevím, kdo vlastně jsi a jaké máš plány, budeme spolupracovat jen velice těžko." Ohnula se, aby sebrala nějakou větvičku. „A navíc jsem se původně ptala na to, jestli ta závada nemůže být v něčem jiném."

Nechtěl jsem jí vysvětlovat ani jedno. „Nemůže. A to, proč jsem vám pomohl, jsou moje osobní důvody, s tímhle nemají nic společného."

„Tak se taky nic nedozvíš."

Zasmál jsem se. „Ty nevydržíš mlčet." Ohnula další větev, podle všeho schválně tak nešikovně, že mě málem praštila. Nejspíš jsem to neměl říkat, protože opravdu dobrých pár minut nepromluvila ani slovo. Ta holka byla prostě divná a já jsem ji nedokázal porozumět, ať jsem se snažil jakkoli. Ještě zvláštnější bylo, že pak, když jsem se už smířil s tichem, se náhle ozvala.

„Nehledám soby. Teda, jo, ale není to můj cíl. Chci jenom přežít. Víš, ono to není tak, že když jsem z hor, tak jsem v bezpečí. Znám je, vím, jak přežít v různých situacích, není mi ani moc zima, což tobě asi jo, ale žijeme ve skupinách. A já tu svou teď nemám."

„Proč?" Zavrtěla hlavou. Rozhodl jsem se změnit otázku. „Takže ty hledáš svou skupinu, chápu to dobře?"

„Ne tak docela. Nebo... jo, ale ne tak, jak si myslíš." Čekal jsem, že k tomu řekne více, ale neměla se k tomu.

„Souvisí s tím ti sobi?"

„Tady zůstaneme," prohlásila a ukázala mezi stromy. „Je tu závětří." Začala hrabat se sněhu díru, protože kdybychom rozdělali oheň rovnou na něm, roztopil by se a zmařilo by to naši práci, a do ní ukládala sesbírané větvičky. Abych se necítil tak neschopně, škrtnul jsem sirkou. Fascinovaně mě sledovala.

„Vy nepoužíváte zápalky?"

„Nemáme k nim moc dobrý přístup. V horách většinou žiješ z toho, co sám najdeš, ulovíš, není šance vytvářet jiné než primitivní nástroje."

„Chápu. A hele, odpovíš mi na ty soby?" Zapálil jsem hromádku dřeva. Mirja i děti začaly přidávat další kusy.

„Souvisí s tím trochu," odvětila a nezdálo se, že by chtěla pokračovat. Odběhla pro další větve. Když se vrátila, upřela na mě ledově modré oči. „Bojím se s tebou pokračovat, když nevím, kdo jsi, už kvůli dětem." Znovu jsem se musel pozastavit nad tím, jak moc se o ně starala. Bylo to fascinující.

„Udělal jsem pár chyb, víš? A teď nechci nic jiného, aby ses dostala domů alespoň ty."

„No," zaváhala. „Já vlastně teď tak nějak domov nemám. A asi teď ani mít nebudu." Překvapeně jsem na ni pohlédl. Ať to myslela jakkoli, měli jsme společný problém.

„Já taky ne," zašeptal jsem. Nechápal jsem, proč jí to vlastně říkám. Asi jsem byl moc rozčílený. Možná to nebyla ani úplně pravda, ale to místo, které bych měl, jsem za domov nepovažoval. Usadil jsem se k plápolajícímu ohni. Napodobila mě. Děti něco kousek od nás hledaly, možná k snědku. Dal bych jim jídlo ze svých zásob, ale třeba se potřebovaly nějak zabavit, aby nemyslely na to, co se stalo. „Souhlasíš s tím, abychom se pokusili najít nějakou civilizaci?"

„V tuhle chvíli je to nejlepší řešení," přitakala. Nechtěl jsem jí říkat, že i když něco najdeme, ani pro jednoho z nás to nebude spása. Ona tam jednoduše nepatřila a já jsem nevěděl, co vlastně budu bez svého letadla dělat.