Antiliiny příběhy

Stáli jsme kousek od moře, z něhož vanul severní ledový vítr. Zaplétala jsem dívence, která zde uvízla se mnou, cop z hustých černých vlasů, které by jí jinak padaly do tváře a pozorovala jedno z letadel, žlutý dvouplošník, který se právě připravoval na vzlet. Stejně jako tolik strojů předtím a potom.

„Mirjo, Mirjo," slyšela jsem. Vytrhlo mě to z přemýšlení. Otočila jsem se na Taneliho, který mě zatahal za cíp kožešiny. „Zůstaneme tady, že jo?"

Usmála jsem se. „Vždyť dobře víš, že nemůžeme. Musíme najít ty soby, než přijde polární noc. Nebo přinejhorším pak." Pohlédla jsem na jedno ze zmíněných zvířat, které s nezájmem sledovalo okolí. Nebylo moc pravděpodobné, že by zrovna on utekl, i kdyby mu něco hrozilo. Naštěstí. Jako jediný nám z devítičlenného stáda zbyl. Muselo se mu po jeho druzích hrozně stýskat. „A navíc to není místo pro nás. My patříme do hor." S láskou jsem pohlédla na hřebeny v dálce.

„Ale mají tady letadla!" namítl Taneli a rozpřáhl ruce a začal vydávat zvuky podobné těm, co jsme tady v posledních dnech tolik slýchávali. Vlastně se zdržujeme v této části Vuori hlavně kvůli němu. Nikdy předtím letadla neviděl, ale naprosto si je zamiloval. Navzdory situaci, ve které jsme byli, jsem se mu musela smát.

To mě však rychle přešlo, když přestal předstírat létání a někam se rozběhl. Jak jsem brzy pochopila, tak k tomu biplánu. Chvátala jsem za ním. Byl to jen malý chlapec, ale mohlo nás to přivést do problémů.

Vzápětí jsem pochopila, kam se Taneli vydal. Za pilotem. Z kokpitu vykoukl hnědovlasý muž, myslím, že mohl mít tak kolem dvaceti pěti jako já. Taneli se ho na něco s úsměvem zeptal. Muž krátce odpověděl, ale moc nadšeně se netvářil. Váhala jsem, jak chlapce nenápadně upozornit, že toho má nechat, ale Jari, nejstarší ze všech tří dětí, to vyřešil za mě.

„Dobrý den," pozdravil hlasitě pilota. Nebylo pochyb o tom, že ho muž slyšel. Neodpověděl mu, jen směřoval pohled na mě. Rozhodla jsem se to napravit, jak se jen dalo. Přešla jsem k němu a natáhla k němu ruku. Musela jsem ji zvednout, protože kabina se nacházela docela vysoko. Druhou jsem uchopila paži Taneliho.

„Mirja," představila jsem se. Váhavě mi ruku stiskl. Přes jeho hrubé rukavice jsem to skoro ani necítila.

„Niilo."

„Omlouvám se ti za ně. Víš, je nadšený, protože je to vůbec poprvé, co vidí takové město a také letadla. Žijeme v horách, ale teď jsme se trochu ztratili, protože..."

„Chápu," odvětil pouze.

„A co sem přivádí tebe? Tedy, jestli mi to nechceš říkat, nemusíš, ale je..."

„Doplňuju palivo a nechávám si tu něco opravit," odpověděl stručně. Mohl mě alespoň nechat dokončit větu. Až teď jsem si všimla, že nějací pracovníci letiště stojí s obrovským strojem u křídla letounu.

„Můžeme se podívat dovnitř?" zeptal se Taneli a stoupl si na špičky, aby lépe viděl do kokpitu. Chytila jsem ho za paži ještě pevněji. Věděla jsem, že je moc malý, než aby to chápal, ale stejně jsem se za něj dost styděla.

„Ne. A přestaň pána otravovat." Otočila jsem se zády, abych skryla své rudnoucí tváře. Táhla jsem svého Tanelia pryč a očima hledala soba. Stál tam, kde jsem ho nechala. Jak jinak.

Chtěla jsem zrychlit, ale náhle jsem uslyšela štěkot. Hrozivý a mohutný, přecházel až do zavrčení. Urputně jsem se bránila všem těm vzpomínkám, obrazům, které vstupovaly do mé mysli. Potřásla jsem hlavou. Musela jsem se sebrat. Opatrně jsem se otočila, s rychle bušícím srdcem.

„Satu," zaslechla jsem naštvaný hlas. „Ticho." Ten hlas mi byl nějaký povědomý. Spatřila jsem toho pilota. Když jsem pochopila, že to je jeho pes, konečně jsem si dovolila vydechnout. Myslela jsem, že už jsem to, co se stalo, překonala. Musím být silná, už kvůli dětem. Naštvalo mě, že mě to tak vzalo.

„Promiň," věnoval mi malý úsměv.

„T-to nic," vykoktala jsem. Obvykle se mi to nestávalo. „Te-tebe otravoval Ta-Taneli, tvůj pes tě asi pomstil." Chtěla jsem to vyjádřit úplně jinak, ale má mysl nespolupracovala s mými rty.

Neodpověděl, jen mě chvíli pozoroval. „Jsi bledá. Pojď si sednout." Rozhlédl se kolem sebe. Stejně jako já ale musel vidět, že jediný blízký objekt je jeho dvouplošník. Zavrtěla jsem hlavou, ale on na tom nejspíš trval, protože dokonce seskočil na zem.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě malá černovláska a vykulila na mě obrovské černé oči.

„Jo," odpověděla jsem a vzala jí za ruku, aby se o mně nebála.

„Lempi utekl, když ten pejsek zaštěkal," pravila pak. Zděšeně jsem se po zvířeti podívala.

„Kam?!" vykřikla jsem téměř hystericky. „Kam utekl?"

„Kdo je Lempi?" zeptal se Niilo. Přemýšlela jsem, jak mu odpovím, aby to nevyznělo zvláštně, protože on nebyl z hor a tak to nemohl pochopit. Jari to ale znovu vyřešil za mě.

„To je náš sob."

„Sob?" podivil se pilot přesně tak, jak jsem očekávala. „Vy máte soba? A brali jste ho na letiště?"

„A ty létáš se psem," odsekla jsem. „Myslím, že si nemáme co vyčítat. Omlouvám se za to, řekla bych ti, co se teď stalo, ale nemyslím si, že je to důležité. Teda, ono to je důležité, ale ne pro tebe." Chtěla jsem ještě pokračovat, ale on o to očividně neměl zájem.

„To je dobrý," prohlásil a mávl nad tím rukou.

„Tak šťastnou cestu, já musím najít toho soba. Je to poslední, který nám ještě zbyl. A pak osm dalších." Dvě poslední věty jsem spíše řekla sama sobě. Vždy jsem své myšlenky pronášela nahlas. Vzápětí se dostavila ještě jedna a já jsem jí vyslovila dříve, než jsem si uvědomila, jaká je to hloupost. „Nemohl bys nás asi vzít s sebou, že ne?" Obrátila jsem se k pilotovi. Teď už se to nedalo vzít zpátky.

Nechápavě na mě hodnou chvíli hleděl. „Cože?"

„Nic," odpověděla jsem se sklopenou hlavou. „Napadlo mě, že když se potřebujeme dostat někam, kde nám pomůžou, i když ty o tom vlastně nevíš, mohl bys nás tam vzít ty. Tady nemůžeme zůstat, protože i kdyby byl někdo ochotný, nemá do hor to správné vybavení, a stejně potřebujeme najít zázemí. Ale pak mi došlo, že asi budeš mít plné letadlo, a taky, proč bys to dělal, že?" Sama jsem si uvědomovala, jak to zní zmateně, ale byla jsem nervózní.

Povzdechl si. „A máš peníze?"

„Ne," přiznala jsem. „Jsme z hor, tam se penězi neplatí. Někdo se to pokoušel zavést, ale mnohem praktičtější je pro nás výměnný obchod." Nadechla jsem se k další větě.

„Chápu. Ale nejde to. Je vás moc a vyvolalo by to akorát zbytečné otázky, protože já mám prostě akorát doručit nějaké zboží. Ale až daleko za hory a tam to lidem není jedno, co nebo koho mám na palubě."

„A alespoň je?" vložil se do toho Jari a ukázal na Kattu a Taneliho. „Jsou malí." Chápu, jak to myslel. Delší cestu možná nepřežijí. Navíc by mohli být i za horami shovívavější, kdyby vzal jen děti. Byla jsem na něj pyšná. Jednou z něj vyroste úžasný muž, když už teď myslel na ty dva. Niila něco z toho možná napadlo také, protože zaváhal.

„Jak jsou staří?"

„Tanelimu je sedm a Kattě jedenáct," odpověděla jsem.

„A tobě?" pohlédl na Jariho.

„Třináct," špitl. Pilot se znovu podíval na mě.

„Pojďte všichni." Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechápala jsem, jak s tím souvisel ten věk, ale nesešlo na tom. Musela jsem pilota obejmout, protože jinak jsem svůj vděk v té chvíli vyjádřit nedokázala. Netvářil se zrovna nadšeně, ale přišlo mi, že on se tak netváří na nic. Každopádně, nejspíš to myslel vážně, protože jsme přešli až k letounu. Pomohl všem třem dětem nahoru. Chtěla jsem je následovat, ale on mě pohybem ruky zastavil. Vlezl do kokpitu a začal vytahovat nějaké krabice.

„Co to děláš?"

„To letadlo už víc neunese. Pak se pro to vrátím. Stejně mám dva dny náskok." Odmlčel se a vyhodil další krabici. „Jo, a je ti snad jasné, že tím pádem neletíme nikam daleko, že jo? Jestli jsem tě pochopil, chcete až do nějakého kmene a to prostě nejde. Ale minimálně najdeme toho soba."

„To je víc, než jsem vlastně čekala," hlesla jsem. „Proč to pro nás děláš?"

„Mám své důvody," vyhnul se odpovědi a natáhl ke mně ruku. „Tak pojď." Nějak mě dostal do kokpitu. Hned jsem očima hledala psa, ale on si mě naštěstí nevšímal. Hrál si s dětmi. I když jsem věděla, že jim nic neudělá, že nejspíš předtím vrčel jen na Lempiho, stejně mě děsilo, že je jim tak blízko. Mohl kdykoli kousnout. Mohl trhat maso z kostí, mohla téct krev, mohl být slyšet ten hrozivý křik. Do očí se mi začaly tlačit slzy. Ne. Satu byla podle všeho hodná fena a myslím, že Niilo by ji nenechal nám ublížit. Přisedla jsem si k nim, ale od psa přece jen co nejdále, jen pro jistotu. Pilot sáhl po nějaké páce.

„Hej, Niilo!" ozval se náhle neznámý hlas, ještě než stihl zavřít dveře. Pilot si povzdechl. Zmateně jsem na něj pohlédla. Nahnul se ven z kokpitu.

„No?" otázal se muže, kterého jsem já neviděla.

„Co to má znamenat? Stávkuješ nebo co?"

„Ne, proč?" odvětil pilot.

„A co mají znamenat ty krabice?"

„Musím někoho vzít s sebou. Na zásoby není místo," odvětil Niilo.

„Počkej, ty bereš pasažéry? Ale to přece nebylo v plánech dnešních letů! A ani na to nemáš letadlo. Nemůžeš..."

„Jdi do háje, Veri," zavrčel a znovu zatáhl za páku. Ještě než zrychlil, otočil se ke mně. „Toho si nevšímej. Byl to jenom můj kolega. Příšerně dbá na předpisy."

Jen jsem přikývla, protože jsem tomu nerozuměla natolik, abych do toho mluvila. Raději jsem se soustředila na let jako takový. Došlo mi totiž, že mimo něj jsem tady jediná, kdo už jednou byl v letadle. „Vzlétání bude dost nepříjemné, hlavně když nejste připoutaní." To byla pravda. Já jsem seděla vpředu vedle Niila, ale další sedadla tady nebyla. „Vlastně bude lepší, když se něčeho chytíte. Pravděpodobně vám zalehne i v uších," poučila jsem děti. „Pak se ocitneme ve vzduchu, hodně metrů nad zemí, ale to nic není, to je v pořádku. Je to krásné, uvidíme všechno z výšky! Budeme jako ptáci."

„A Mirjo," ozval se Taneli. Hlas se mu trochu třásl. Těžko říct, jestli se bál, nebo to snad bylo kvůli Lempimu. Či byl prostě už unavený. Možná všechno dohromady. „Mává taky letadlo křídly tak jako ptáci?" Niilo se z nějakého důvodu zasmál. Mně to tak legrační nepřipadalo, také jsem si to kdysi myslela.

„Ne, myslím, že ne," odpověděla jsem.

„A jak teda létá?" nedal si s otázkami pokoj.

„Myslím, že má motor," odvětila jsem, ale nebyla si tím jistá.

„Samozřejmě, že má motor, ale v tom to není," vložil se do toho Niilo. „Vysvětlím ti to, až vzlétneme, dobře?" Netušila jsem, jestli to řekl mně nebo Tanelimu. Stroj stále zrychloval a jeho přední část se začala zvedat. Někdo mi kdysi říkal, že toto je pro pilota nejnáročnější část. Tajila jsem dech. Pak se zvedl i zadek a letoun mírně zakolísal. Černovláska potlačila výkřik a přitiskla se ke mně. Odlepili jsme se od země a začali stoupat. S úlevou jsem vydechla.

„Bez obav, už jsem nalétal skoro sto hodin."

„A to je hodně?" zajímala jsem se.

„Ne, ale není to ani málo. Proč vůbec potřebuješ ty soby?"

Tu otázku jsem vůbec nečekala, proto jsem netušila, jak přesně odpovědět. „Má je ráda."

„To je všechno?"

„Ne. Ještě je tady spousta věcí," řekla jsem jen tak hlasitě, aby mě přes burácení motoru slyšel. Neodpověděl. Netušila jsem, jestli se vážně věnuje řízení, protože musí, nebo mi nemá co odpovědět. Pravda byla taková, že bych mu to ráda vysvětlila, ale stejně by to nepochopil. Byli jsme moc jiní. Já jsem na oplátku nerozuměla jeho světu. Proč by nemohl vzít nějaké pasažéry navíc nebo doručit zboží trochu později?

Biplán náhle přestal stoupat a Niilo ho vyrovnal. Všimla jsem si, že jsme trochu níže, než když jsem seděla v letadle poprvé.

O to to ovšem bylo nádhernější. Slunce svými třpytivými paprsky osvětlovalo sníh na vzdálených vrcholcích hor, díky krásnému počasí dobře viditelných, se kterým kontrastovala jasně modrá obloha. Ze svého úhlu jsem dolů moc dobře neviděla, ale líbilo se mi, jak rozlehlá planina se pod námi rozprostírá, zdobená jen několika málo stromy, kterým, kdybychom letěli jen o trošku níže, bychom čechrali jehlice na jejich vrcholcích. Za sebou jsme nechávali Vuori, pobřežní město vzdálené stovky mil od dalšího a stali jsme se součástí nebe nad joiseenskou divočinou.