Antiliiny příběhy

 Naštvaně jsem odhodil rukavici. Sice se pro ni pak budu muset natahovat, ale rozčílilo mě, že mi překáží při zapalování ohně. Sirky jsem v té hrubé kůži s kožešinou dokázal sotva držet, ne ještě používat. Najednou jsem vedle sebe ucítil pohyb a moje holá dlaň se ocitla v sevření. Otočil jsem se na toho, který mi ji stiskl.

„Tuivo?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Zahřívám ti ji.“ Okamžitě mě pustil. „Tohle bys neměl dělat.“

Zamračil jsem se. „Co přesně?“

„Sundávat si rukavice v takový zimě. Myslím, že dneska to je v pohodě, není zase taková zima, ale takhle daleko v horách si tím můžeš ublížit.“

Přitáhl jsem si odhozený kus oděvu a přitiskl si dlaň k tělu. „Je to jen pár sekund.“

„To stačí. Raději obětuj nějaký čas, aby ses naučil věci dělat v rukavicích, než přijdeš o prsty. Viděl jsem, co z ruky zbylo lidem, kteří to ignorovali.“

Spolkl jsem všechny otázky o tom, kde takové lidi potkal. Tuivo je neměl rád. Sice se na mě nikdy nenaštval jako na ostatní, když jsem je položil, ale stejně nikdy neodpověděl. Raději jsem se soustředil na to hlavní. Stále mi nešlo do hlavy, že by mě pár sekund mohlo ohrozit, ale Tuivo se v horách očividně vyznal, navíc jsem s ním cestovat dále za polární kruh, než bych si kdy sám dovolil. Rozhodl jsem se jeho radu brát vážně a sundal si i druhou rukavici a krabičku zápalek. Podal jsem mu je. Nejprve je automaticky vzal a až pak nasadil zmatený výraz. Zasunul jsem si dlaně do kapes u bundy.

„Ukážeš mi to?“ požádal jsem ho. Na moment se zamyslel, ale pak s úsměvem přikývl. Nasadil si moje rukavice na své. Věděl jsem, i když bych to neměl vědět, že má menší ruce než já, ale netušil, že o tolik. Pravda, byly mi trochu větší, ale ne zase o tak moc. Nejspíš se ale chtěl hlavně pochlubit, protože pak bez problému rozdělal oheň i tak. Překvapeně jsem na něj zíral a skoro nevnímal, že mi vrací rukavice.

„Jak?“ vydechl jsem.

„Nevím,“ usmál se. „Trénuj. Sirek máme hodně, klidně si to zkoušej.“ s těmi slovy mi podal krabičku. Jedno dřívko jsem vytáhl a pokusil se napodobit jeho pohyby. Nejprve se nestalo nic, napodruhé se zápalka zlomila. Vyšlo ze mě neurčitě zavrčení, které zaujalo pět z šesti psů, kteří nastražili uší a asi čekali na povel. Tím šestým byla Kaleva, kterou jsem momentálně zajímal ze všeho nejméně, protože chytala sníh padající z větví stromů do tlamy.

„Skoro,“ vytrhl mě Tuivo z přemýšlení.

Škrtl jsem zápalkou, která se opět zlomila. „Myslíš?“ pozvedl jsem obočí. Uchechtl se a na tváři se mu zjevil podivný výraz. Chtěl se mi vysmívat, sledovat mě jako Otssi nebo matka, jestli dělám všechno správně? „Co je?!“ vyhrkl jsem ostřeji, než jsem měl v úmyslu a nešetrně po něm hodil zápalky. Rozsypaly se a nevím, jestli by vůbec byly použitelné, i kdyby se jeden z nás pohnul a sesbíral je. Tuivo měl ale až moc dobré instinkty a samotnou krabičku chytil.

Tuivo jen zavrtěl hlavou a láskyplně se usmál. „Je roztomilý, jak se snažíš to zapálit. Promiň.“

Sklopil jsem oči k tmavé kožešině, na které jsme seděli. „Tuivo.“

„Jo. Já vím. Ale ptal ses.“

Opatrně jsem na něj pohlédl. „Víš, že není v pohodě říkat kamarádům, že jsou roztomilí?“

„Jo. Asi,“ kývl, ale vydrželo mu to jen pár sekund. „Když jsem to řekl Auri, začervenala se a poděkovala. Jestli se červenáš ty, teď v tý zimě nepoznám, ale…“

„Tuivo,“ zopakoval jsem bezmocně. Nemohl za to, že mě přiváděl do rozpaků.

Odkašlal si. „Dobře. Vím, že je to proto, že je holka. Ale nějak to nechápu. Jestli je vztah dvou mužů u vás v pohodě, proč vám tolik vadí, když muž pochválí muže?“ Vždy označoval lidi z Aletasa tak, jako kdyby mezi ně nepatřil. Někdy mě napadalo, jestli si vůbec uvědomuje, že je součást státu Joisseenu, světadílu Havila, planety Tacada, galaxie Hovera Sinter. Jestli se vůbec považuje za obyvatele tohoto vesmíru.

Pokrčil jsem rameny. „Tohle asi nemá logický důvod. Nevím, prostě to tak je. Neřekl bych, že je vztah dvou mužů úplně stoprocentně v pohodě. A i kdyby, tak muži nemají vyjadřovat emoce. A ani některým holkám se nelíbí, když jim někdo skládá kompliment.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Ale děkuju. Vím, jak jsi to myslel a no… těší mě, že ti to tak přišlo.“ To byla pravda, když jsem se přenesl přes rozpaky, vlastně mě těšilo, že si to o mně myslí.

Povzdechl si. Neměl rád, když se něco dělalo proto, že to tak společnost chtěla. „Ty si nemyslíš, že tu neznalost světa předstírám?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Tak dlouho a dobře by to nevydržel hrát nikdo. Navíc nevím, k čemu by ti to bylo?“

„Možná abych tě mohl objímat?“ navrhl.

„Ne. Ne, já prostě vím, že ty bys toho nezneužíval.“

„Jyrki, ty mě vlastně vůbec neznáš.“ To mě vykolejilo jen na vteřinu, podobná prohlášení pronášel často, ale nikdy je nevysvětlil.

„Až se dozvím pravdu, která se mi nebude líbit, tak to budu řešit. Dneska to ale nebude.“ S těmi slovy jsem se k němu přisunul a položil mu hlavu na rameno. Abychom se dostali do naší oblíbené polohy, přehodil přese mě paži a přitiskl mě k sobě. Na okamžik jsem zavřel oči a vnímal jen praskání ohně, teplo, vůni zimy ve vzduchu a to neviditelné pouto mezi mnou a Tuivem.

Pak mi ale došlo, že on je napjatý, takže jsem se odtáhl. Dlouze vydechl. „Já nevím. Připadám ti jako úchyl?“

Uchechtl jsem se. „Co?“

„Řekla mi to jedna psovodka. Že tě prakticky osahávám. Proč si to necháváš líbit?“

Zamyslel jsem se. Možná to tak mohlo zvenčí vypadat. Nešlo jen o objímání, Tuivo mě k sobě často tiskl a dotýkal se i tam, kde by nejspíš neměl, třeba na koleni, na stehnech nebo na zádech a nešlo jen o přátelské poplácání. Vždy přes oblečení, ale stejně. Ale proč jsem si to nechával líbit, těžko říct. Ano, Tuivo sice naprosto očividně nechápal, jak tenhle svět a mezilidské vztahy fungují, ale třeba Joni, jeho kamarád, ho při tom nenechával. Možná mi to bylo příjemné. Určitě bylo, i když asi zároveň nevhodné.

„Mám tě rád,“ vyšlo ze mě nakonec. „A nejde jen o tohle. Od začátku jsi ke mně laskavý a… chtěl bych ti to nějak vrátit.“

„Jyrki, já to vracet nepotřebuju,“ namítl.

„Já vím. Já to takhle chci.“

„Takže… Jyrki, vysvětli mi prosím, co si k tobě můžu dovolit.“

Zhluboka jsem se nadechl. Věřil jsem mu. „Cokoli. Když něco nebudu chtít, řeknu ti to. Ale na veřejnosti se mnou raději jen mluv, žádný doteky, jestli nechceš poslouchat blbý kecy.“ Vypadal, že to zpracovává. „A objimej mě. Na to asi nemůže nikdo nic říct, maximálně si budou myslet, že jsme spolu.“

Tuivo si odfrkl. „To si stejně myslí.“ Pohlédl na mě a nejistě se usmál. „Ne že bych si to neuměl představit.“

Vykulil jsem na něj oči. „Cože?“

„Klid, to není žádost,“ zasmál se. „Jen že mi to nevadí, že si to budou myslet.“ Nějak mě nenapadalo, jak se s tou informací poprat, tak jsem ji prozatím poslal někam dozadu do mysli, kde se postupně shlukoval celý mrak otázek ohledně Tuiva, na které asi nikdy nezískám odpověď a možná ji ani nechci znát. „Jyrki, měl jsi někdy někoho?“ zeptal se.

„O tomhle se bavit nebudeme,“ zavrčel jsem. On měl také svá tajemství, navíc jsem nechtěl být jako on, kdo randil v podstatě s celým Aletasem. Postupně, ale to na tom nic neměnilo. Až následně mi došlo, že jsem mu vlastně svou reakcí stejně odpověděl. Proto jsem se zvedl. „Nechoď za mnou,“ oznámil jsem mu a chtěl jít za psy, ale ten idiot věděl, co na mě platí, a zabránil mi v cestě tak, že mi ji zastoupil a pevně mě sevřel do náruče. Kdybych něco namítl nebo ho odstrčil, pustil by mě, ale místo toho jsem se k něco přitulil.

„Čemu na nechoď za mnou nerozumíš?“ neodpustil jsem si.

Tuivův smích mu zarezonoval tělem. „Řekl bych, že to nechápu. Jsi nádherný a máš úžasnou duši, ale…“

Rozhodl jsem se ignorovat ty lichotky. „Já vím. Straním se lidí.“

Tuivo mě sevřel ještě pevněji, prakticky mi teď mumlal do ramene. „Chápu to. Navíc já tě mám rád přesně takového, jakej jseš.“

Trochu jsem se odtáhl, abych mu viděl do tváře, ale nepustil jeho dlaně. „Já tebe taky. I se všema tajemstvíma a s tím, že jsi občas strašný kretén.“

„Kretén?“ zazubil se.

„Jo,“ odvětil jsem pobaveně, ale pak jsem měl potřebu mu ještě něco říct a to s vážnou tváří. „To, co jsem řekl, jsem myslel vážně. Můžeš cokoli. Když to bude moc, zastavím tě.“

„A co když ne?“ zašeptal. „Nechci ti ublížit.“

„Já ti věřím, že mi neublížíš. Tak věř mně, že tě ublížit mi nenechám,“ odpověděl jsem. Nebyl jsem si tím úplně jistý, ale bylo by hloupé najednou zakazovat doteky, které už pro nás byly obvyklé, jen kvůli názoru ostatních, kteří tu teď nebyli.

„Ale na veřejnosti raději nic, maximálně objetí.“

Kývl jsem. „A veřejnost jsou všichni kromě tebe a mě.“

Tuivo však nevypadal spokojeně. „Když jsem se tě kdysi ptal, proč ti to vadí i mimo veřejnost, říkal jsi, že v tom není rozdíl.“

Podíval jsem se mu do očí, protože na toto jsem měl v hlavě jasnou odpověď. „Změnil jsem názor. Bude… bude to pro tebe takhle v pohodě?“

„Takže… jsme kamarádi, ale s doteky, co k tomu nepatří?“

Neovládl jsem se a začal se smát. „N-ne. Teda, jo, ale nikomu to takhle neprezentuj, prosím tě. Jsme kamarádi. Ostatní nemusí zajímat, co mezi náma je.“

„Já bych si to spíš potřeboval ujasnit pro sebe,“ namítl tiše.

Zhluboka jsem se nadechl. „Jsme kamarádi. Na tom se nic nemění.“ Už jsem se na něj nedokázal podívat a vidět jeho reakci. Vlastně jsem mu neodpověděl, ale netušil jsem jak. Rozhodně jsme nebyli přátelé s výhodami, to by tam byla obsažena sexuální stránka. Mezi mnou a Tuivem to bylo jen o blízkosti daleko za hranicemi kamarádství. Jestli to vnímal jinak, měl mi to říct. Každopádně jsem tomu odmítal dávat nálepku, protože jsme to byli prostě my a náš vztah byl naprosto jedinečný. Pomalu jsem Tuiva pustil a znovu se usadil k ohni. Po chvíli mě napodobil. Upozornil jsem ho na Kalevu, která vystřídala chytání sněhu za hru na babu, nebo co to vlastně hráli, s Yskim, a odvedl tím naše téma rozhovoru ke psům.