Antiliiny příběhy

Svět se pomalu rozmazával do bílé skvrny. Všechny ty knihy měly pravdu. Mráz nejprve nesnesitelně studil, pak pálil jako tisíce ohňů, ale nakonec přišel klid. Poddával jsem se vlnám transu, nebyl si jistý, ve kterých chvílích ještě bdím, a ve kterých se propadám do bezvědomí. Netušil jsem, jestli se ještě proberu, nebo to bude tentokrát naposledy, a nezáleželo na tom. Bylo mi konečně dobře. Poprvé za celý život se mi dařilo volně dýchat, jak moje duše, nebo to, co z ní zbylo, opouštěla tělo.

Rozpřáhl jsem ruce, aby teplo unikalo ještě rychleji, ale bílou skvrnu náhle narušil jakýsi stín. Nemohl jsem si být jistý, co patří k realitě a co ne, takže jsem stín ignoroval. Jenže on se mnou začal silně třást a křičel na mě. Ne. Už ne. Nešel jsem sem, aby se mi před smrtí zjevoval on. Měl bych přece vidět něco hezkého. Copak už té bolesti nestačilo? Zavřel jsem před siluetou oči, ale když jsem to udělal, zesílil se zvukový vjem. Chtěl jsem je zase otevřít, ale než jsem to stihl udělat, dolehla ke mně slova.

„Chlapče! Chlapče, tak vstávej! No tak, vím, že jsi ještě naživu, tak se vrať!“ Ten hlas jsem neznal. Což zároveň znamenalo, že nepatří mému nevlastnímu otci. Ten člověk mě chtěl zachránit, ale já jsem se nechtěl vrátit. Už nikdy.

Cítil jsem však, jak se mnou manipuluje. Přitiskl mi ruce nazpět k tělu a prostor kolem mě se zahalil do jakésiho hávu. Teplého hávu, jak jsem si uvědomil. Deka, problesklo mi hlavou. V ten moment jsem se rozhodl. Nezemřu. Ne tady, ne před ním. Děsila mě představa, že si budu muset tím umrznutím projít znovu, ale nechtěl jsem, aby musel vidět mojí smrt. Rozloučím se s ním a nikdy se nedozví, je jeho záchrana byla zbytečná. Vymyslím si nějaký pravděpodobný příběh, proč mě našel ležet na sněhu tak daleko od civilizace. Bude do konce žít s pocitem, že mi pomohl.

Ta myšlenka mě udržela na hranici života a smrti. Mohl jsem snadno překročit na stranu smrti, ale nechtěl jsem. Do života mě můj stav nepustil. Začínal jsem ztrácet vědomí, ale věděl jsem, že to není smrt. Neumím si to vysvětlit, ale v té chvíli jsem to zkrátka věděl. Možnost nepřemýšlet jsem uvítal.

Když jsem se probudil, nohy jsem měl podivně těžké. Přišel jsem o ně? To by snad mělo bolet, ne? Podíval bych se na ně, ale povedlo se mi sotva zahýbat prsty. Což současně znamenalo, že jich mám všech deset. To samé jsem udělal s prsty na rukou. Měl jsem všechny. A ta tíže na nohách bylo něco chlupatého. Pes, došlo mi. Jakoby zvíře slyšelo moje myšlenky, začalo mi olizovat palce. Pálilo to snad ještě více než mráz. Pokusil jsem se psa odstrčit. Musel jsem u toho vydat nějaký zvuk, protože se najednou nad místem, kde jsem ležel, tyčil stín. Ucukl jsem, než mi došlo, že je to muž, který mě zachránil.

Ukázal mi, že má v rukou jen přikrývky. „Bohové, ty jsi mi nahnal strach,“ promluvil na mě. Ano, byl to on, ten hlas jsem bezpečně poznával. „Ty padej.“ Pes poslušně sklopil uši a konečně mi přestal ocumlávat nohy. Pak mi podal všechny ty deky. Konečně jsem byl schopný si ho pořádně prohlédnout. Na první pohled působil trochu děsivě, ne tím, že by byl mohutný nebo vypadal divoce, dokonce měl plavé vlasy i vousy způsobně spletené do drobných copánků, ale vyzařovala z něj autorita. Nicméně to byla dobrá autorita, byla to autorita vůdce, ne tyrana. Muž byl sice stejně starý jako manžel mé matky, ale jinak se mu nepodobal ani v nejmenším. „Uvařím ti čaj. Prozatím, vývar bude později,“ vytrhl mě jeho hlas z přemýšlení. „Ale co jsi v těch horách dělal? To jsi chtěl umrznout nebo co? Tak nevybavený…“

„Třeba jo,“ vylétlo ze mě, než jsem to stihl zastavit.

Muž naklopil hlavu na bok. „Třeba jo?“

„To nic,“ mávl jsem nad tím rukou. „Děkuju za záchranu. Jste hrdina, bez vás bych tam zemřel. Čaj není potřeba.“

Postavil se mi do cesty, protože nejspíš vycítil, že chci odejít. Zamotala se mi hlava. Proč mě prostě nenechal jít, proč byl další člověk, který mi v tom bránil? Podlomila se mi kolena a prakticky jsem mu spadl do náruče. Jen si povzdechl a podepřel mě. Pomohl mi dojít k posteli, kde jsem předtím nejspíš ležel. Toto bylo tak trapné a ponižující.

„Je potřeba víc než čaj. Víš ty vůbec, jak dlouho jsi byl mimo?“

„Ne,“ sklonil jsem hlavu.

„Týden. Přesněji týden a jeden den. Každý den jsem se ti snažil rozproudit krev na místech, který by ti jinak odumřely.“ Pohlédl jsem na něj a cítil, jak začínám rozpaky rudnout. „Nemůžeš teď jít, protože bych tě pak zachraňoval úplně zbytečně. Chápeš, co se ti snažím říct?“

Měl jsem na to jen kývnout. Nechat ho, aby mě dal dokupy, a až pak odejít a dokončit svůj plán. Ale nepřipadalo mi to vůči němu fér. Lhát byla jedna věc, ale už teď mi věnoval až moc péče. Nemohl jsem dovolit, aby se o mě nadále staral zbytečně. Zhluboka jsem se nadechl.

„Bylo to schválně. Chtěl jsem tam zemřít. Prosím, já…“ Ztichl jsem. Co bych po něm měl chtít? Aby nekřičel? Aby mě nebil? „Nechte mě jít. Jakmile to jednou uděláte, tak se stejně zabiju. Je jedno, kdy to bude, tak do mě nevkládejte péči.“

Čekal jsem naprosto cokoli. Křik, vztek, lhostejnost i to, že mě tady zamkne s prohlášením, že nikdy neodejdu. Ale ne to, co udělal doopravdy. Objal mě. Pevně, jako bychom se znali roky, a poplácal mě po zádech. „Dobře,“ řekl nakonec. „Ale dej si se mnou jeden šálek čaje. Na rozloučenou.“

„Já si to nerozmyslím,“ varoval jsem ho.

Jen kývl a přešel několik kroků. Teprve teď mi došlo, že jsme v nějaké chatě. Mohl bych mu utéct, ale vidina posledního čaje mě příliš lámala. Muž zapnul plynový hořák a vyšel ze dveří, aby vzal sníh a vložil ho do oprýskaného hrnce, který poté pověsil nad plamen. Pak mi znovu dokázal, že bych u něj neměl nic předpokládat. Nevytáhl čaj v sáčcích, ale otevřel skříňku plnou sklenic s nasušenými bylinami a z jedné trochu odsypal do sítka.

„Co to je?“ kývl jsem k sušině.

„Nemělo by ti být jedno, jestli tě chci otrávit nebo ne?“ otočil se a usmál se. Pochopil jsem, že je to jen vtip, až když ke mně přišel a podal mi sítko. „Poznáš to?“

Přičichl jsem si. Nebyl jsem žádný bylinkář, ale dal mi lehký úkol. „Kopřiva.“

„Výborně,“ zazubil se a tělem mi projel jakýsi nepoznaný pocit. Hrdost, uvědomil jsem si. Šlo jen o hloupou bylinku, ale odpověděl jsem správně a on mě pochválil. Chvíli mě zpytavě pozoroval, a pak na mě mávl. Opatrně jsem se zvedl a za doprovodu psa, který pojem osobní prostor očividně neznal, k němu přešel.

„Tohle je Yski,“ kývl pastýř ke zvířeti. „Omluvil bych se za něj, ale až uvidíš zbytek mojí smečky, uvidíš, že v otravnosti moc nevyčnívá.“

„Vy máte smečku?“ položil jsem první otázku, na kterou mě opravdu zajímala odpověď.

„Jen takovou malou. Asi dvacet psů,“ usmál se. Nevěděl jsem, jestli to byl zase vtip, nebo jestli dvacet psů považuje vážně za malou smečku. „Jsem v první řadě pastýř sobů. Ale psy mám rád. Ty máš rád psy?“ Mluvil se mnou trochu jako s dítětem, ale svým způsobem se mi to líbilo.

„Jsem z Ninaji. Tak trochu jsem… no, závodil,“ přiznal jsem. „Nic velkého, největší událost, kterou jsem zažil, byla soutěž mezi městy Ninajského kraje.“

„Víš, že kousek odsud je město, které je proslulé závody ještě víc? Jmenuje se…“

„Aletaso. Já vím,“ dopověděl jsem. „Původně jsem tam mířil, ale…“ pokrčil jsem rameny. „Došlo mi, že už nechci cítit tu bolest uvnitř.“

„Cítíš bolest uvnitř?“ zopakoval. Na chvilku jsem si myslel, že mi na to nabídne nějaké bylinky, které to zaručeně vyléčí, ale on jen pokýval hlavou. „Dává smysl, že ses rozhodl tam umrznout. Čichej.“ Podal mi nějakou lahvičku. Co udělá, když odpovím špatně?

S hořkým pocitem, že mi nic jiného nezbývá, jsem do sebe nosem vtáhl vůni. Polila mě úleva. „Rozmarýn. Divoký rozmarýn. Počkat, ten se používá na dezinfekci, ne?“ vzpomínal jsem na to, jak jsem si z nudy přečetl knihu o bylinkách a pak tento léčivý, ale zároveň nebezpečný zázrak hledal. „A taky je to jed.“

Pastýř se zasmál. „Správně. A poznáš tohle?“

Přičichl jsem si k něčemu trochu nahořklému. Nakrčil jsem nos. To mohlo být cokoli. Po dalším nádechu jsem zavrtěl hlavou a vyčkával na reakci.

„Medvědice lékařská,“ řekl. „Není moc dobrá, ale to bylinky související s vylučovací soustavou nebývají,“ usmál se. „Tebe to nezajímá?“

Zvedl jsem hlavu. „Z-zajímá. Já jsem jen… nevěděl.“

„Dobře. Dáš si tu kopřivu?“ zeptal se. Netušil jsem, co je správná odpověď, tak jsem přikývl. „Víš, překvapuje mě, že jsi poznal ten rozmarýn. Medvědici jsem ti dal uhodnout jen proto, že by tě základní bylinky s tvýma znalostma mohly urážet.“

„Nemám znalosti. Jenom… hodně čtu.“

„To je to samé, chlapče,“ zasmál se. „Můžu ti předvést svou chabou knihovnu, než se nám dovaří ta voda. Tady v horách je vždycky problém, aby byla dostatečně horká, co?“

Kývl jsem a nechal jsem se dovést ke třem dřevěným policím. Měl rozhodně více knih než já doma. Přečetl jsem toho sice hodně, ale většina byla z knihovny. I ve dnech, kdy mi Otssi za trest zakazoval číst si, jsem to dělal doma tajně, nebo, když náhodou spolu s tím nezakázal i odchod z domu, jsem strávil všechen volný čas právě zašitý v koutě místní knihovny. Ani jsem si nemusel nutně číst, vážil jsem si jen ticha a klidu, co tam vládli.

K mému překvapení měl pastýř podobný vkus jako já. Encyklopedie, nějaké dobrodružné nebo fantazijní romány, pár pohádek, nejspíš, když neměl chuť na nic náročného. Většinu titulů jsem už četl, některé jsem znal po jméně, o pár z nich jsem ještě nikdy neslyšel. Moje hlava si okamžitě snažila zapamatovat názvy, abych se později v databázi knihovny podíval, o čem by mohly být, i když jsem věděl, že to neudělám. Přišel jsem sem přece zemřít.

„Víš,“ promluvil na mě muž. „Kdybys tu zůstal, mohl by sis je všechny přečíst. Naučil bych tě všechny bylinky, co tady mám, naučil bych tě jezdit na sobech a starat se o ně, rybařit, zkrátka všechno, co znám. Neprokazuju ti tím žádnou službu, jsem trochu osamělý.“

Šokovaně jsem na něj hleděl. „Já… nejsem normální. Chtěl jsem se zabít. Tím chci říct, že bych vás tu akorát obtěžoval.“

Potřásl hlavou a jeho pohled ztvrdl. Tak se mi ho konečně povedlo naštvat. „Jestli na tomhle světě tak moc nechceš být, tamhle jsou dveře,“ ukázal na ně. Sevřel se mi žaludek. „Můžeš si na cestu vzít termosku s čajem, aby sis to umírání užil dýl.“ Zamrkal jsem, protože se mi do očí draly slzy. Proč mi něco takového říkal? Málem se mi to povedlo, nebýt něj. Možná by bylo lehčí skočit z nějakého útesu. Myslel jsem, že mě děsí představa, že bych to přežil a ochrnul bych a zemřel bez možnosti pohybu v bolestech, ale nebylo by to nakonec lepší než umrznutí? „Ale já do háje chci, aby sis sedl na tamtu zatracenou židli a dal si se mnou čaj!“ Ztišil hlas. „A abys zůstal. Prosím.“

V hlavě jsem měl nekonečno otázek. Proč nejde někam, kde jsou lidé, když se tady cítí osaměle. Jak ho osud zavedl zrovna tady. Jestli tu chatu postavil a jak. Proč tak moc chce, abych zůstal naživu a v bezpečí. Ale on se mě také neptal, proč se chci zabít ani co vlastně dělám tak daleko od Ninaji, ani proč jsem nedošel do Aletasa, když jsem neměl od začátku v plánu to skončit. Rozhodl jsem se proto také neptat.

„Já… já to zkusím. Zůstat. Nemyslím jen tady, ale celkově. Zůstanu v životě.“

Pastýř se na mě usmál tak srdečně, až mě to málem rozdrtilo. Nebyl jsem na to zvyklý. „Jak se jmenuješ?“

„Jyrki,“ odpověděl jsem. „A vy?“

„Říkej mi Paju,“ odpověděl. Něco v jeho výrazu mi potvrdilo, že to není jeho skutečné jméno. Matně se mi vybavovalo, že místní kmeny tak nazývají nějaký strom.

„Bříza?“ zkusil jsem to.

„Skoro. Vrba,“ odvětil, zatímco nám zaléval čaj dřevěnou naběračkou. „Nic za tím nehledej, mám vrby prostě rád.“ Ano, byla to přezdívka. Ale jak jsem řekl, neptal jsem se. Jen jsem přemýšlel o tom, jak mě dokázal tak rychle přesvědčit, abych zůstal.