První kapky
Vita vrhla toužebný pohled k trojici choulící se ve stínu. Ona byla vytažená na přímé slunce, které vinou té zatracené kletby tak nesnesitelně pálilo, že měla pocit, že každou chvíli musí začít hořet. Založila si ruce na prsa a pohledem vyzvala svého přítele, aby začal. Jestli nechtěl, aby jeho slova slyšeli ostatní, mohlo se jednat jen o jediné. K jejímu vzteku se však k ničemu neměl.
„Máš problém s Eleanne,“ začala a protočila oči, aby dala najevo, jak nevraživost mezi svými přáteli považuje za přehnanou. „Nemusels tu vůbec chodit.“
Casim sklopil zrak. „Ostatní jí bezmezně věří. Kdo tě ochrání, když…“
„Když co?“ uchechtla se Vita. „Když budu taky věřit svý nejlepší kamarádce? Casi, fakt nechápu, proč se tak nesnášíte. Vím, že ti přijde namyšlená, ale už jsem ti vysvětlovala, že je to zástěrka.“
„Já jenom říkám, že bys měla jít domů. Prober se, Vito. Nikdy jí na tobě nezáleželo tolik jako tobě na ni.“
Tmavovláska se uchechtla. „Zajímavý, to samý mi říká ona o tobě. Ale pravdu nemáte ani jeden. Prostě… nechápeš to?! Tady jdou veškerý neshody stranou, ona to našla. Našla místo, kde prší.“
Casim potřásl hlavou. „Jenom tak. Mies po tom pátrá každou volnou chvíli, ale ona si jenom tak vyrazí na procházku a… jak to říkala? Spadla do jeskyně a na jejím konci to našla?“
Vita přikývla. „Jo. Protože to se prostě občas stává. Měl bys být poctěnej, že tě tam vede jako prvního, než se tam přesune celá naše vesnice. Že o tom víš dřív než ostatní.“
Casim se uchechtl. „Já jí prostě nevěřím.“
„Jo. To ani ona tobě. Konec rozhovoru, než se tady upeču.“ S těmito slovy vyrazila pod přístěnek za zbytkem své party. Budou muset přečkat ještě zhruba dvě hodiny, než žár přestane svět kolem nich tak nesnesitelně spalovat, ale Eleanne slíbila, že dnes večer dorazí na místo. Vita se sama pro sebe usmála. Bezmála deset let necítila déšť na své kůži. Dávno zapomněla, jaké to je. Když dorazila k přístěnku, její kamarádka se zrovna snažila Miesovi vnutit lahev s vodou.
„Ale no tak!“ zaslechla Vita její hlas a pohlédla na lahev. Zamračila se, když si uvědomila, že ubyla bezmála čtvrtina vody, kterou měli pro ně všechny na celou tuto výpravu. „Večer budeš mít vody, kolik jen chceš. Už nemá smysl se trápit a šetřit.“
„Ne, El, fakt ne,“ zabručel Mies a odstrčil její ruku. Víta zaťala zuby, když trocha drahocenné tekutiny málem vyšplíchla na vyprahlou zem bez nejmenšího užitku.
„Proč? Říkám ti přece, že tam prší!“ namítla dívka.
„A já ti povídám, že taková místa už jsem viděl. Ten déšť bude dost možná jedovatej, a ty kytky, cos viděla, budou pravděpodobně stejně tak přizpůsobený, že nám budou k ničemu.“
„Proč seš takovej pesimista? Říkala jsem ti přece, že jsem ochutnala vodu z jedné z kaluží. Byla čerstvá. Dobrá.“
Mies si založil ruce na prsa. „Pochybuju, že seš tak blbá, abys tohle riskovala. Neochutnala jsi. Víš, co je v sázce.“
„Já zapomněla, že pan vědec ví všechno.“ Vita už toho měla akorát dost. Vešla mezi ně a Mies spolkl další námitku.
„El,“ začala tmavovláska uklidňujícím tónem a ignorovala vražedný pohled, kterým ji kamarádka probodávala. „Víš přece, jak dlouho se tomu věnuje. A Miesi,“ otočila se k vysokému blonďákovi, který se netvářil o nic nadšeněji než její kamarádka. „Věř ji. Chápu, že tě sere, že náhodou našla něco, co ty hledáš tak dlouho, a jo, já vím, že to nemusí být vhodný místo, ale jestli El říká, že ochutnala, tak ochutnala.“
„Eleanne by nám nikdy nelhala,“ přitakal Lar. Vita ho v tom nechala. Byl do její kamarádky beznadějně zamilovaný, ale znal ji jen krátce. Nevěděl o těch desítkách případů, kdy Eleanne lhala. Tmavovláska nicméně pochybovala, že tohle je ten případ. K ničemu by jí nebylo, si to vymyslet. Jen by Casima ještě více utvrdila v přesvědčení , že je s ní něco špatně, kdyby si to vymyslela.
Casim si to však na rozdíl od ní nenechal pro sebe. „Jo?“ nevesele se usmál na Lara. „To ti neřekla, že dva roky předstírala, že s někým chodí, jenom aby nebyla pozadu za ostatníma holkama? Nebo že si vymyslela, že jí umřela babička, protože si jí ostatní nevšímali?“
Eleanne se zamračila. „To jsou starý věci.“
„Já jenom říkám,“ nevzdal se Casim. „Že si to dost možná mohla vymyslet i tentokrát.“ Mies váhavě přikývl. Eleanne si teatrálně povzdechla a Lar na ni hleděl s otázkou v očích. „Měli bysme se vrátit domů. Tohle je nějaké divné.“
„Přestaň,“ napomenula Vita svého přítele. „Ty věci se staly dávno. Já El věřím. Věřím, že něco našla. A tyhlety pochybnosti nám teď rozhodně nepomůžou. Pojďme se bavit o něčem jiném. Už jste slyšeli, že se Kales a Manelle dali zase dohromady?“ Bodlo jí u srdce, když si uvědomila, že poslední dobou se buďto hádají nebo pomlouvají ostatní, a všechno to odstartovala ta zatracená nevraživost mezi Eleanne a Casimem. Jejich parta se dost možná rozpadala. Zaplašila tu myšlenku, ale zůstala po ní hořká pachuť v krku.
Téma, které nadhodila, se však naštěstí ujalo, a probírání cizích záležitostí jim vydrželo až do doby, než mohli vyrazit. Chtěla se připojit ke své kamarádce, ale ona se zdála být najednou napjatá a nervózní. Neupřímně se na Vitu usmála.
„Mohla bych teď být sama, prosím?“ Tmavovlásku to zmátlo. Eleanne skoro nikdy o nic neprosila. Položila jí ruku na rameno a pokusila se ztišit hlas.
„Ale ta voda tam fakt je, že jo?“
Eleanne protočila oči. „Věděla jsem to. Casim tě naočkoval. Kdysi jsi mi věřila.“
Vita spolkla poznámku o tom, že jí nevěřila nikdy. Ne od doby, kdy si Vita vymyslela imaginárního přítele. Říkat to nahlas by k ničemu nebylo. „O Case tu přece vůbec nejde. Jenom… jenom se ptám. Řekni mi pravdu, prosím.“
Eleanne zrychlila na znamení, že svá slova o samotě myslela vážně, ale ještě se ohlédla přes rameno. „Fakt tam prší,“ řekla Vitě, která přikývla. Eleanne nikdy nelhala, pokud položila přímou otázku. Alespoň v tomto jí mohla věřit.
Chtěla se připojit ke Casimovi, ale do cesty ji vešel zamyšlený Lar, a když ji nesměle oslovil, nedokázala si nevyslechnout, co má na srdci. „Je pravda to, co říkal Casim? O tom lhaní?“ zeptal se.
Vita se na něj usmála. Bylo jí ho vlastně dost líto. Pro někoho jako Eleanne nikdy nemohl být dost zajímavý, ona toužila po dramatu a Lar byl zkrátka moc hodný a moc přímý, ale měla za to, že to musí zjistit sám. „Párkrát to vážně udělala. Ale jsem si jistá, že to s dneškem nesouvisí. Už kvůli Miesovi. Neudělala by mu to, když ví, jak se za tím žene.“
„Proč se snaží být zajímavá? Vždyť je… okouzlující.“ Vita kývla. O tom nebylo pochyb. S tou její kulatou tváří, velkýma modrýma očima a dokonalou postavou mohla mít každého kluka, kterého by si zamanula.
„Nevím. Třeba si myslí, že pak bude ještě víc. Ale ty ji máš rád doopravdy. Takovou, jaká je.“ Lar přikývl. „Snad to pochopí. Víš, ona měla vždycky raději, když si lidi oblíbili tu její přetvářku.“ Lar otevřel ústa, aby se na něco zeptal, ale rázem zapomněl, co to bylo.
„Hej, lidi!“ křikla Eleanne kdesi zepředu. „To je ta jeskyně!“ Ukázala na masu skály před nimi jen s malým úzkým otvorem. Protáhnou se tamtudy, ale příliš příjemné to nebude. Vitě se sevřel žaludek. Temných malých prostor se nebála, ale vědomí, že ji tato jeskyně pozře bez možnosti rychlého úniku, jí přece jen příliš netěšilo. Alespoň že v jeskyních většinou bývalo chladněji. Vlhkost i život z kamene dávno zmizely, ale příjemný stín nikoli.
„Jseš si jistá, že tam znovu trefíš?“ zapochyboval Mies.
Eleanne po něm vrhla vražedný pohled. „Je to pořád rovně. A buďte zticha.“ Čtveřice si vyměnila tázavé pohledy.
„Proč máme být zticha?“ zeptal se Casim kupodivu dost vyděšeným tónem. „Hrozí nám něco?“
„Prostě jenom buďte zticha!“ zopakovala Eleanne příkřeji, než sama chtěla. Raději se od svých přátel odvrátila, aby neřekla příliš, a svižným krokem vešla do jeskyně. Na pár vteřin si dopřála užít si chladivý vzduch, a poté pokračovala v cestě.
Slyšela za sebou kroky svých přátel, kteří si po jejím varování nedovolili ani špitnout, a poprvé za celou výpravu zaváhala, jestli jim vážně chce to místo ukázat. Mohla tam dovést kohokoli, nebo by technicky vzato stačil i Mies. Přestože protestoval, věděla, že šanci najít svůj sen by si nenechal ujít. Nicméně jejich přátelství by další lží, dalším tajemstvím, stejně nepochybně skončilo. Bude to tak lepší. Sama pro sebe si kývla a ještě zrychlila. Nikdo si nedovolil protestovat, následovali ji.
Těsně před koncem jeskyně se na moment zastavila. Věděla, co je čeká, a dostala strach. Strach, že to možná přece jen byla chyba. Strach, že si to nikdy neodpustí. Lhala jim. Znovu jim lhala, ale tentokrát to nebudou oni, kdo se bude muset vypořádat s následky. Možná by jim měla říct, že si to všechno vymyslela, že to byla jen legrace, a snést pár týdnů nedůvěry. Možná to budou stále omílat, tak jako jejího imaginárního přítele, ale jejich názor na ni to už nezmění.
„To jsem si mohl myslet,“ vytrhl ji Casim ze zamyšlení. Pohlédla na něj. Hleděl přímo před sebe. „Je tam sucho. Sucho jako všude jinde.“ Zněl dost zklamaně. Že by jí přece jen i on trochu věřil? Eleanne však nepočítala s tím, že ji odstrčí a vykročí dopředu. Pak zkrátka zmizel. Zavřela oči. Teď už nebylo návratu.
Vita vykřikla a Lar zalapal po dechu. Mies na Eleanne nechápavě pohlédl. „Kde je?!“ téměř vykřikl.
Dívka se nejistě usmála. „Magický portál. Za ním prší. Chtěla jsem vám to říct nějak líp, ale on už tam vešel, tak… pojďte.“ Chtěla to vzít zpět, chtěla se zkrátka vrátit, ale stejně by se Casima snažili zachránit a stejně by sem znovu došli. Stalo by se to tak či tak, dokud by jim neřekla pravdu, a to nemohla. Slíbila to. Slíbila to Stínům, stejným Stínům, které byly zodpovědné za kletbu sucha, stejně jako jim slíbila, že své přátelé přivede. Zemřela by, kdyby to neudělala. Odevzdaně vstoupila a zbývající trojice ji následovala.
Pohlédla na Casima, který klečel na zelené trávě a fascinovaně promílal čerstvá stébla mezi prsty. Vita se k němu přidala. Lar stejně zaujatě sledoval mraky. Mies si podepřel bradu a zjevně přemýšlel. „Vypadá to tady živěji než cokoli, co jsem kdy viděl.“ Eleanne zachmuřeně kývla a začala couvat.
„Zaprší. Zaprší i nad naší vesnicí. Stíny mi to slíbily.“
„Zadrž,“ vyjekla Vita a pokusila se ji chytit. „Ty jsi uzavřela dohodu se Stíny?!“
Eleanne na moment zavřela oči, aby zůstala klidná. „Ano. Jediné, co potřebují, je čerstvá krev. Lidská krev.“ Sledovala, jak se Vitě rozšířily oči, když jí to došlo. Došlo jí, že poslední Eleannina lež byla větší než cokoli, co řekla doposud. Její poslední lež je měla všechny zabít.
„Neměli jsme tu chodit,“ uchechtl se Casim. „Měli jste mě poslechnout, když byl ještě čas. Ale už stačilo, Eleanne. Tohle už není vtipný.“ Myslel si, že je to legrace. Eleanne mu to nevyvracela. Neplánovala tady zůstat, ona samotná mohla znovu odejít portálem, ale neudělala to. Neunesla by vinu.
„Daruji vám tyto kapky krve výměnou za kapky deště,“ zašeptala a rozpřáhla ruce. Pak vnímala jen bolest, jak ji Stíny trhaly na kusy, a křik, křik svůj i svých přátel. Na prahu smrti ucítila na tváři osvěžující déšť. Dokázala to. Zachránila svou vesnici.