Průvodce temnou nocí
Ostražitě sledoval stíny kolem sebe, všechny ty pařáty, které se k němu natahovaly. Hlavou se mu honily všechny děsivé scénaře. V tomto lese žilo mnoho vlků a medvědů, a přestože obvykle turisty nechávali na pokoji, jeho tma svedla na scestí. Byl na jejich území. Nebo stačilo přehlédnout jednu z četných děr a spadne do ní a jeho kosti se roztříští na malinké kousíčky. Nebo už nikdy nenajde cestu ven a umře hlady. Netušil, co z toho ho děsí nejvíc. Světlo jeho baterky navíc povážlivě sláblo, dokonce do ní musel několikrát udeřit, aby se znovu probrala k životu, a tušil, že ji nemůže resuscitovat napořád.
V jeden moment onen zdroj světla sklopil, aby viděl terén přímo před sebou, ale než stiskl sklopit i pohled, něčeho si všiml. V dálce něco svítilo. Nejspíš dům. Někdo tu žil. Byl zachráněn. Odolal silnému pokušení se za světlem rozběhnout. Stále si musel dávat pozor, kam šlape, světlo by mu bylo k ničemu, kdyby si vyvrtl kotník a nemohl tam dojít, pokud by se samozřejmě nepokusil plazit. Přinutil se ke klidu a krok po kroku prostupovat stínem, až došel na louku. Konečně mohl vidět i zdroj onoho světla – malou chatu.
Až když zaklepal, napadlo ho, že možná dělá hloupost. Co když obyvatelé nechtěli žádné nezvané hosty? Nebo ho zabijí a snědí? Je lidské maso dobré? Zavrtěl hlavou nad svými myšlenkami. Trochu mu kručelo v břiše, ale tak hluboko, aby přemýšlel nad kanibalismem, přece ještě nemohl klesnout. Všechny myšlenky ale najednou odvál ledový noční vítr, když se otevřely dveře a ucítil teplo. Doteď si neuvědomil, jak moc mrzne. To ale nebylo to, co odneslo jeho myšlenky. Otevřel mu totiž jeden z nejkrásnějších lidí, co kdy viděl. Líbilo se mu všechno. Plavé vlasy, nekonečné, nyní zvědavostí doširoka otevřené, modré oči, neuvěřitelně štíhlý pas… Ale proto tu nebyl.
„Zdravím,“ vydoloval ze sebe. „Já… jsem se ztratil.“
Muž, možná o pár let starší a rozhodně minimálně o dvacet centimetrů vyšší než on sám, se ušklíbl. „To vidím. Pojď.“ Měl trochu chraplavý hlas. Buďto se zrovna probudil, byl nemocný, nebo prostě jen musel být přitažlivý i takto. Na Samua to totiž rozhodně fungoval, přejel mu z toho mráz po zádech.
Tmavovlásek zaváhal a o krok ustoupil. „Chtěl bych jenom vědět, jak se dostanu do Vuori.“
Blonďák potřásl hlavou. „Je to sedm kilometrů, ale přes vrcholky. To jít v noci nechceš, hádám.“ Natáhl ruku. „Jsem Valo. A nemám motorovku. A ty asi nemáš mapu ani GPS, co?“
„Samu,“ představil se a s posledním zaváháním vkročil dovnitř, váhaje, co Valo myslel tou motorovkou. „Moje GPSka se vybila“ vysvětloval, aby zakryl rozpaky. „Myslel jsem si, že vím, kam jdu.“
Valo zapnul konvici a zazubil se na něj. „Zvláštní, jak ve tmě vypadá všechno stejně, co?“
Samu kývl. Nakonec mu to nedalo a musel se zeptat. „Proč si myslíš, že potřebuju motorovku?“
Valo se rozesmál se zakloněnou hlavou. „Ty jsi případ. Potřebuju ji já, ne ty.“ Samu na něj prázdně hleděl. „To jsi nikdy neviděl žádný horor?“
Samu se pomalu vyzul a sundal si bundu. „Jo. Haha,“ ušklíbl se, když pochopil, že si z něj druhý muž utahuje. „Já… tady nechci obtěžovat.“
„Žiju tu sám,“ pokrčil blonďák rameny. „Sice jsem si to vybral, ale… no, někdy je té samoty moc. Co chceš za čaj?“
„Nemusíš mi vařit čaj,“ vydechl Samu a opřel se o futra dveří.
„A co budeš dělat? Stát tam celou noc? Hele, dám ti klidně i kafe, jestli čaj nepiješ, ale…“
„Čaj, jakýkoli ovocný,“ vyhrkl tmavovlásek. Proč byl tak nervózní, když právě našel záchranu? Valo rozhodně nevypadal, že by se mu chystal jakkoli ublížit. Bylo to zlé tušení nebo jen paranoia?
„Ovocný čaj není čaj,“ odfrkl si Valo a na okamžik vypadal opravdu pobouřeně, ale pak se ušklíbl. Samu protočil oči nad jeho přehráváním se.
„Dvě lžičky cukru.“
„Ještě lepší,“ zamumlal si Valo pro sebe. Samu nevěděl, jestli ho ten humor více rozčiluje nebo okouzluje.
Valo si na svého neočekávaného hosta ještě nevytvořil názor, ale nelhal v tom, že někdy na něj bylo té samoty příliš. Nedokázal žít dlouhodobě ve městě, ale společnost čas od času potřeboval. Už pár dní přemýšlel, že by se za ní vypravil, ale takto to bylo lepší. Společnost se totiž vypravila za ním. A Samu nebyl otravný ani nepříjemný. Dovařil čaj, vzal oba hrnky, jeden červený s bílými puntíky a druhý čistě zelený, a položil je na stůl. Přisedl si k zamyšlenému cizinci.
„Odkud jdeš?“ zapředl konverzaci.
„Z Kemy. Chtěl jsem vylézt na Šedou horu, všechno šlo podle plánu, ale…“
Valo se hned dovtípil, co se stalo, protože na zmíněnou horu vyšplhal nesčetněkrát. „Málokdo ví, o kolik je ten sestup na téhle straně horší, než kdyby ses vrátil do Kemy. Takže tě to zdrželo a v lese bývá tma dřív než mimo.“
Samu přikývl „A pak jsem uviděl světýlko tvý chaty. Zářilo jako… jako bludička,“ usmál se. Věděl, že zní jako blázen, ale teplo a přítomnost hostitele ho omamovaly.
„Bludička?“ usmál se Valo a od toho momentu ho jeho host začal doopravdy zajímat. „To nevíš, že bludičky svádějí poutníky na scestí? Obvykle do močálu, co vím.“
„Toho se nebojím. Všechny močály, co jsem potkal, byly zamrzlé.“
Valo hraně otevřel ústa překvapením. „To byl vtip. Ty máš smysl pro humor!“ obvinil Samua. Samu se zasmál a trochu se uvolnil. Položil ruce na hrnek a zvedl k Valovi oči. Ten se na něj zadíval se zvláštním zaujetím. Samu věděl, co teď přijde. „Ty máš každý oko jiný!“
Samu zaúpěl. „Děkuju, to bych bez tebe a těch tisíců lidí, co mi to řekli před tebou, nevěděl.“ Valo si jeho heterochromie ještě všiml pozdě, většina lidí fakt, že měl jedno oko modré a druhé zelené, uvědomila hned.
„Promiň,“ hlesl Valo. „Je to jenom… je to hezký.“
Samu se pokusil nedat najevo, jak mu ta věta zrychlila tep. „Ukázal bys mi radši na mapě cestu do Vuori?“
„Nechceš tam jet radši ráno autobusem?“ navrhl mu Valo. „Myslím, že dobrodružství sis užil dost. Jestli nemáš peníze, zaplatím za tebe tu cestu.“
Samu se nad tím zamyslel, ale ne na moc dlouho. Zítra se mu po jeho zážitku v lese, kdy se bál při každém zašustění větru, na další výlet nechtělo. Proto přikývl. „Peníze mám,“ dodal ještě.
„Dobře. Zavedu tě na zastávku a než něco řekneš, tak já tam jdu taky.“
„Jedeš někam?“ zajímal se Samu.
„Ne, ale jdu tam někoho vyzvednout.“ Samu čekal, že jmenuje svou přítelkyni nebo někoho z příbuzných, ale Valo ho překvapil. „Nebo jdou možná oni vyzvednout mě, jak se to vezme. Jsem průvodce po okolních horách.“
„Říkal jsi, že samota je někdy moc.“
Valo se usmál. „Tohle je jiný. Musím si od turistů přece jenom držet nějaký odstup, být profesionální, takže žádný vtipy, co by mohli být za hranou a tak,“ pokrčil rameny. „Ale ta práce mě baví. Jsem navíc rád, že ji můžu dělat i odsud, vlastně je i jednodušší, protože mi odpadá cesta z města.“
„Fajn,“ zamyslel se Samu. „Pletl jsem se. Nejsi bludička, ale průvodce. Průvodce temnou nocí,“ usmál se.
„Průvodce temnou nocí,“ opakoval Valo. „To si dám do životopisu. I když by to v něm spíš měla mít moje chata, ta svítila.“
„Tak jí tam napiš, že je malá, ale útulná.“ Samu se rozhlédl kolem. „S trochu neladícím nábytkem, ale zato pěknými obrazy,“ kývl k různým výjevům z hřebenů hor. „Je tu teplo. Výhled nevidím, ale…“
Valo vstal a natáhl k Samuovi ruku. Váhavě ji přijal. Netušil, co má blonďák v plánu, ale teď se nepopiratatelně drželi za ruce. Valo ho vedl k vypínači a zhasnul. Místností se rozprostřela bezbřehá tma, ale nebylo to jako v lese. Samu necítil strach, když mohli vnímat teplo druhého člověka. Valo ho dovedl k oknu. Samu si myslel, že teď se pustí, proto zvolnil stisk, ale Valo ho naopak zesílil a jejich spojené ruce položil na parapet. Samu odolal nutkání na něj tázavě pohlédnout a podíval se raději ven. Zatajil se mu dech. Viděl jen nekonečné ledové planiny, skály a miliony hvězd.
„Přišel jsem na to,“ prohlásil náhle Valo. Samu ve tmě viděl jen jeho obrys, ale cítil ho, až příliš dobře ho cítil, protože se k němu Valo spíš mimoděk o trochu přisunul a dotýkali se lokty. „Měli by si to tam napsat elektrikáři, co tu dotáhli kabely. Nikdy jsem neslyšel víc nadávek než tehdy.“
Samu se zasmál, i když ho někde uvnitř zklamalo, že ať znamenalo Valovo držení za ruku cokoli, zřejmě to nevnímal romanticky. „Ty jsi tu chatu postavil?“ zeptal se ho.
„Ne. Moji rodiče, nebo teda spíš firma, co si najali. Ale já tu trávím víc času než oni. Jinak jsem právě z Vuori. Ty jsi teda z Kemy, hádám.“
„Trefa,“ kývl Samu.
„To není tak daleko od sebe, teda, už jsem tu trasu několikrát šel,“ zamyslel se Valo.
Samu nechtěl podléhat falešné naději, ale vážně Valo řekl, že by šel do Kemy? Hodnotil to jen z turistického hlediska, nebo do toho plánu Samua zahrnul také? „Myslíš, že… že bych se třeba mohl přidat? Nabiju si GPSku, slibuju.“
Valo se uchechtl. „Já jsem GPS.“
„Myslel jsem, že jsi průvodce.“
„Já jsem všechno,“ vydechl Valo. „Akorát… že teď jsem trochu ztracený.“
„Jak to myslíš?
„Moc nevím, co dál,“ vyslovil s obavami a uvolnil stisk. Samu se rychle stáhl. Blonďák zaváhal. Bylo to příliš? Cítil se jeho host nepříjemně?
„Jako v čem?“ zeptal se ho Samu. Měl chuť ho odbýt, ale nakonec zariskoval.
„Nemůžu si vzpomenout, jestli je v Kemě nějaký gay bar, protože ve Vuori ne.“ Ve skutečnosti to ani nemohl vědět, protože ve městech průvodce nedělal a sám taková místa nevyhledával, ale na tom nezáleželo.
Samu cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Ještě že stále měli zhasnuto. „Teď nevím, jestli se mi tím snažíš říct, že chceš navštívit gay bar, nebo… nebo se mě to dotýká nějak víc.“
Valo předvedl zamyšlený výraz, i když věděl, že ho Samu nemůže vidět. „Možná chci, abys mě vzal do gay baru?“ Samu ztuhl. Přestřelil snad?
„Máš dojem, že je to můj styl?“ zeptal se ho jeho host. Zněl trochu sklesle.
Valo přešel k vypínači a rozsvítil. „Ne. Ne, samozřejmě že ne. Promiň.“
„Myslím ten bar,“ upřesnil Samu. „Nešel bych ani do normálního baru. Leda pokud by tam nalívali džus.“
Valo uznale kývl. „Nepiješ. Já taky ne.“
Samu také pokýval hlavou. „Takže nepůjdeme do baru. Do žádnýho. Jsem rád, že jsme si to ujasnili.“
Valo se usmál. Nechtěl už nadále chodit kolem horké kaše. „Poznám, když se někomu líbím.“
Samu sklopil hlavu. Měl pocit, že ví, kam tohle směřuje. „Nepotřebuju slyšet odmítnutí, umím si ho představit.“
Valo k němu přešel a vzal ho za ruku. Jemně mu palcem přejel po hřbetu. Teď za světla to bylo jiné, opravdovější. Samu se trhavě nadechl. „Taky že ho neuslyšíš. Ale musíš vědět, že ten výlet myslím vážně. Nechci tě na jednu noc.“
Samu na něj trochu vyděšeně pohlédl. „No, pomalu na to rozhodně nejdeš.“
Valo rozhodil ruce. „Já se ti líbím, ty se mi líbíš, v čem je problém.“
Samu se uchechtl. „Já tu přemýšlím, jestli ti vůbec dát pusu, a ty mluvíš o sexu.“
„Nemluvil jsem…“ Valo nad tím mávl rukou. „Odpověď je ano.“
„Co?“
„Ano. Máš mi dát pusu. Není to snad tvoje první pusa, že ne?“
Samu se zamračil. „Ne.“ Udělal k Valovi jeden krok a ten se nejprve sklonil, ale pak si to rozmyslel a vzal svého hosta za pas. Rozhodně by ho neunesl, ale to neměl ani v plánu, jen ho vysadil na kuchyňskou linku, aby byli v podobné výšce. Naklonil se k němu, ale zastavil ho Samuův vyděšený výraz. Polekaně odstoupil.
„Promiň.“
„Měl jsi mi říct, že to uděláš,“ vyčetl mu Samu a seskočil. Prošel kolem Vala a pak do něj trochu strčil. Blonďák mu chtěl nejprve říct, že se nechce rvát, ale když se na něj Samu téměř natiskl, pochopil, že o boj nejde. „Jsem menší, ale to neznamená, že si se mnou budeš dělat, co chceš,“ zavrčel. A přidržel Valova zápěstí u jeho boků. Možná čekal, že se blonďák pokusí převzít kontrolu, ale Valo to neměl v plánu.
„Jenom jsem nám chtěl ochránit krční páteř,“ namítl a usmál se, aby zlehčil situaci. „Měl jsem ti to říct. Máš pravdu. Omlouvám se.“
Samu se zmateně zamračil a povolil stisk. „Jsi první, kdo reaguje takhle.“
„Jak reagovali ostatní?“ zajímalo Vala.
„Většinou mi říkali, že tak malý skrček by si neměl vyskakovat. A že si se mnou budou dělat, co chtějí.“
„Prosím tě, kolik vlastně měříš?“
Samu se zamračil mnohem víc. „Sto šedesát.“
„A měříš to v centimetrech?“ Samuovi chvíli trvalo zpracovat, že si z něj Valo utahuje.
„Ne, v kilometrech,“ protočil oči.
„Promiň. Nechci si z toho dělat srandu, když máš tak blbý zkušenosti. Je mi to jedno, jasný? O tohle mi nejde. Jsi hezkej a myslím, že si rozumíme.“
„Tobě je jedno, jak jsem vysoký?“ podivil se Samu. „To je taky docela novinka. Když už nejsem skrček, tak se jim to většinou líbí. To mi přijde úchylný. Nikdy jsem neslyšel, že by to někomu bylo jedno.“
Valo pokrčil rameny. „Vždyť na tom nezáleží. Ale musíš počítat s tím, že vždycky ten vtip nezadržím.“
„Fajn, ale jenom občas,“ usmál se konečně Samu.
„Jenom občas,“ kývl Valo. Protože netušil, co dodat, vydal se zpět ke stolu a nespokojeně zamručel, protože mu vychladl čaj. Samu ten svůj na rozdíl od něj stejně vypil.
„Nemusel jsi to dopíjet,“ podotkl blonďák. „Uvařím nám nový.“
„Mně nemusíš, stejně už mi není zima,“ prohlásil Samu. „Ehm… nepočítal jsem, že budu někde přespávat. Mohl bys mi půjčit nějaký spacák nebo něco?“
Valův pohled zalétl k rozkládacímu křeslu. „Jasně. Hele, můžeš spát u mě v ložnici. Je tam dvoulůžko. O nic nejde, nechci s tebou spát, teda, ne dneska. Ale to křeslo není moc pohodlné, věř mi, mám s ním velké zkušenosti.“
Samu se pousmál. Ta nabídka ho uvedla do rozpaků. „Můžeme si ještě dát jeden čaj?“
Valo se otočil ke konvici a když do ní napouštěl vodu, málem ji upustil, protože mu Samu položil dlaň na lopatky. „Myslím to vážně. Nechci tě dostat do postele.“
„Jo. Já vím,“ hlesl Samu. Počkal, až jeho hostitel položí a zapne konvici, a omotal mu ruce kolem pasu. Zabořil tvář do jeho svetru v oblasti lopatek. Valo se opatrně, aby ho nevyděsil, otočil, a Samu k němu vzhlédl. Natáhl ruku a dotkl se Valovy tváře.
„Co myslíš, mám si k tobě lehnout, nebo bude dřep stačit,“ zazubil se blonďák.
Samu ho volnou rukou šťouchl do ramene. „Kreténe.“
„Varoval jsem tě.“
Samu se rozesmál. Valo na něj nechápavě hleděl. Nemyslel si, že řekl něco zase tak vtipného. Povytáhl obočí a trpělivě čekal, až se černovlásek uklidní. „Já jenom… teprve teď mi došlo, že se známe tak… hodinu?“
Valo se podíval na hodiny za sebou. „Spíš tak třičtvrtě.“
„A už jsem ti řekl, že jsi kretén.“
„A já jsem zjistil tvoji výšku.“
„Ne že bych ji nějak tajil. Když se někdo zeptá, odpovím.“
„Pst. Nech mě se cítit výjimečný.“
Samu protočil oči. „Ty jsi výjimečný, Valo.“ Postavil se na špičky a druhý muž se trochu sklonil. Nedokázal si pomoct a když se jejich rty poprvé setkaly, usmál se do polibku.
„Čemu se zase chechtáš?“ obvinil ho Samu, přestože to byl on, kdo se před chvíli bezdůvodně smál.
„Ničemu. Jsem šťastný,“ zamumlal Valo a trochu se odtáhl. „Musím dát nějaké ocenění i tvý GPSce, že se vybila. A ty jsi díky tomu skončil tady.“
„Napiš jí to do životopisu, stejně je pitomá, rád ji předám někomu jinýmu.“
„Pst, uslyší tě a bude smutná.“
„Neuslyší, spinká,“ zašklebil se Samu. Chvíli na sebe hleděli a pak oba sehraně vyprskli smíchy. Konvice už dávno dovařila vodu, ale nikdo si jí nevšímal.
„Víš,“ dostal ze sebe nakonec Valo. „Ty jsi taky docela slušný kretén. Budeš mi konkurovat.“ U Samua to vyvolalo novou salvu smíchu. „Jo. Jsi kretén.“ Pak už ale ani on neudržel vážnou tvář a smál se spolu s ním. Na konci už ani jeden nevěděl, čemu se smějí.
Když se dosmáli, líbali se. Přesně jak Valo předpovídal, oba je bolelo za krkem, jeho z toho, jak se musel předklánět, a Samua naopak ze zaklánění. I tak nepřestávali a jemně, stále trochu rozpačitě, ochutnávali ústa toho druhého, ať měli oba oteklé rty. Netušili, kolik uběhlo minut, uvízli v polibku v podivném bezčasí. Nakonec to byl Samu, kdo se první odtáhl.
„To bylo…“
„Valo kývl. „Jo. Jsme úžasní,“ vyslovil. „Chceš teda ten čaj nebo…“
„Vlastně bych možná radši šel spát. Na křeslo. Nezlob se, já prostě…“
„Chápu,“ mávl nad tím Valo rukou. „Alespoň se můžu roztahovat v měkoučké posteli.“
Samu se ale neusmál. „Možná to byla chyba, líbat tě. Jsem ti strašně vděčný, že jsi mě tu nechal přespat, ale napadá mě…“
Valo protočil oči. „Ale ne, morální panika, že ses líbal s někým ani ne po hodině od toho, co jsi ho potkal, chodí normálně až ráno. Ne že bych ji někdy zažil, ale představoval jsem si ji vždycky ráno. “
„A ty? Ty máš morální paniku, když tomu tak chceš říkat?“ zeptal se Samu a Valo vycítil, že tu otázku myslí vážně. Zamyslel se nad tím.
„Ne. Víš, většina lidí by nad tím ani nepřemýšlela, neudělali jsme nic špatného. Chci říct, oběma se nám to líbilo a setkali jsme se trochu za zvláštních okolností. Vím, že o sobě skoro nic nevíme a tak, ale máme hromadu času na to, poznat se. Pro mě je důležitý, že respektuješ můj humor, že jsi upřímnej, sebejistej, a vlastně i to, že chodíš po horách, protože bych nemohl být s někým, kdo je nemiluje.“
Samu nad tím přemýšlel. „Já nevím, čeho si na tobě cením.“
„Nemusíš…“
„Ale vlastně mi pro teď stačí, že je mi s tebou dobře.“
Valo kývl a dovolil si malý polibek na kraj Samuových úst. „Donesu ti ten spacák. A polštář. A deku, kdyby ti byla zima. Vodu si, hádám, naliješ sám, když budeš mít žízeň. A ještě záchod, ten je na chodbě vpravo. Vedle je koupelna. To mi připomíná, že ti musím dát i ručník. Mýdlo tam je. Měl bych mít i čistý kartáček, snad ho vyhrabu.“
Samu se to pokusil vstřebat. „Děkuju. Za všechno.“
„V pohodě,“ usmál se Valo a Samu se přistihl, jak se usmívá i po tom, co zmizel ve vedlejší místnosti. Netušil, proč si toho muže hned oblíbil, ale zkrátka to tak cítil. Věřil, že je čekají krásné společné časy. Usmíval se i během provádění hygieny, usmíval se i zabalený ve spacáku.
Usnul jako první, noční procházka si vybrala svou daň v podobě únavy. Valo chvíli s klidem v duši poslouchal tiché chrápání z vedlejší místnosti a tiskl k sobě přebytečný polštář, představuje si, že je to jeho host. Pocitu, jako když držel černovláska, se to vyrovnat nemohlo, ale představa to dokázala dokreslit dost věrohodně.
Když přišlo ráno a Valo opatrně vklouzl do kuchyně, zjistil, že je jeho host vzhůru. Kývl mu na pozdrav a Samu se na něj zazubil. „Už přišla morální panika?“
„Ani ne,“ odvětil Valo.
„A co gay panika?“
„Mně je celkem jedno, jestli jsem s holkou nebo klukem. Čaj? Kafe?“
„Čaj.“
„Já mám taky jednu otázku,“ reagoval Valo, když chystal nápoj.
„No?“ odvětil Samu zvědavě.
„Pracuješ? Studuješ?“ Když Samu chvíli neodpovídal, ohlédl se. „Citlivý téma?“
„Ne, ne, vůbec, jenom se snažím odhalit pointu.“
„Pointu čeho?“
„Vtipu.“
Valo protočil oči. „Ne všechno, co říkám, je vtip. Chci tě poznat.“
„To ti nežeru, ale dobře. Pracuju v Kanakunalle.“
Valo kývl. Tento řetězec rychlého občerstvení měl nejraději. „Budeš mi dávat slevové poukázky?“
„Tobě to nevadí?“
Blonďák se nad tou otázkou zamračil. „Mělo by? Každý někde začínal. Dost možná si tam vyděláš víc než já.“
„Akorát tebe to baví.“
Valo přikývl. „Pracuješ tam jako většina jenom dočasně, hádám.“ Donesl ke stolu dva kouřící hrnky a chléb s vaječnou pomazánkou, který jim stihl přichystat, když spolu mluvili. Napadlo ho, že se mohl zeptat, jestli to Samu vůbec jí, ale vzhledem k tomu, jak rychle se do jídla pustil, to už nepovažoval za nutné.
„Jo, je to dočasné,“ odpověděl Samu po pár soustech. „Ale moc nevím, co chci dělat. Baví mě chodit po horách, ale spíš sám nebo s pár lidma, ne jako průvodce. Hraju na kytaru, ale nejsem v tom tak dobrej, aby mě vzali do kapely. Tak jsem ztracenej.“
„Úplně nevím, co ti na to říct, já jsem se v průvodcovství našel, ale možná tomu prostě nech volný průběh.“
Samu se ušklíbl. „Nebo bych se v té kytaře mohl zlepšit.“
Valo kývl. „Takže chceš do nějaké kapely.“
„Nebo možná vystupovat sólově. Umím zpívat. Ale to nebude práce, minimálně ze začátku si nic nevydělám.“
„Ale možná si přivyděláš a nebudeš muset brát tolik směn v Kanakunalle.“
Samu překvapeně přikývl. „Takhle jsem nepřemýšlel. To by bylo super.“ Obličej se mu rozzářil. „Jinak děláš tu nejlepší vaječnou pomazánku, co jsem kdy jedl. Nepřemýšlel jsi nad kariérou kuchaře?“
Valo se zasmál. „Tátův recept. A taky to jediný jídlo, co pořádně umím.“
„Restaurace, kde se bude prodávat jen pomazánka? Pečená, smažená, namazaná na chleba…“
„Jak chceš usmažit a… to je jedno,“ mávl nad tím Valo rukou a vložil si do úst poslední sousto pochváleného jídla. Když dojedl i Samu, podíval se na hodiny a rozhodl se, že nádobí umyje až potom. „Máš deset minut. Nic nemusíš uklízet, ale pokud nechceš jet v pyžamu a nechceš, abych já v pyžamu šel do hor, tak sebou musíme hodit.“
Samu ho shlédl od hlavy k patě. „Oba máme tričko a tepláky.“
„Jo, jak říkám, jestli nechceš v pyžamu jet autobusem, tak pohni.“
Samu se zašklebil, ale nakonec byl hotový asi o minutu dříve než Valo. „Hele, jak často tu jezdí autobusy?“
„Teď v zimě? Když se řidičům chce.“ Samu povytáhl obočí. „Sranduju. Dvakrát denně. O víkendu jednou. V létě je to lepší, ale neboj, mám auto, akorát je teď v opravě.“ Vyšli ven do mlhy.
„Co se mu stalo?“
„Nevím. Nejede.“
„A nezapomněl jsi natankovat?“
Valo se usmál. „Moc vtipný. Tak pojď.“
Ani jeden z nich neplánoval, že se celou cestu budou držet za ruce, ale stalo se. Samu si uvědomil, že se opět ocitl někde, kde neviděl pomalu ani na krok, ale opět s sebou měl svého průvodce, průvodce, který ho provede temnými nocemi, tímto oparem a vším dalším, průvodce, kterého bude vždy moct chytit za ruku a uklidňovat se jeho teplem.
Pustili se, až když se ze tmy vynořili další lidé. Valo proto, že si nemohl být jistý, že někoho z nich nepotká v práci a nechtěl, aby ho měli hned zaškatulkovaného jako gaye, a Samu, protože jednak vycítil, že Valovi by to mohlo přivodit nekomfort a on sám neměl potřebu to kdovíjak dávat na odiv. V tomhle si porozuměli beze slov. Nicméně objetí na rozloučenou si neodpustili. Valo svému odjíždějícímu hostovi vtiskl něco do ruky.
„Telefonní číslo. Zavoláš, že jo?“ zašeptal mu do ucha, a rychle, nenápadně políbil svého zřejmě přítele na čelo. Cítil, jak se Samu zachvěl.
„My jsme si málem zapomněli vyměnit kontakt,“ obrátil černovlásek oči v sloup.
„Jo. Úplně vidím, že budeš ten, co zapomene na naše výročí nebo tak něco.“
„Hej! Jedete nebo ne?“ zavolal na ně řidič. Samu sebou trhl a rychle vlezl do autobusu. Omluvně se usmál na řidiče a zaplatil jízdenku. Zamával naposledy Valovi a rozevřel lístek, který mu jeho hostitel dal. Zazubil se. Nebylo na něm číslo, ale adresa a čas. Čas na dnešní večer. Za pár hodin budou zase spolu u Vala doma.
Valo hleděl do mlhy za mizejícími světly autobusu. Než přijedou jeho turisté, má asi půl hodiny, naštěstí věděl, že dvě minuty odsud je stánek, kde prodávají kávu. Přemýšlel, jestli ji Samu pije a měl zkrátka jen chuť na čaj, a pokud ji nepije, tak proč. Přemýšlel, jestli dnes přijde a pokud ano, co spolu budou večer dělat. Přemýšlel, jestli na to opravdu nejdou moc rychle. Ale především přemýšlel, jak nádherně mu v přítomnosti druhého muže bylo. Trvalo dlouho, než se přistihl, jak se široce usmívá.