Antiliiny příběhy

S rychle bušícím srdcem čekal na svou nevěstu. Nedali mu na výběr, ani jí nedali. Jejich svazek měl znovusjednotit pře desítkami let rozdělený kmen, aby se předešlo válce o území. Už tak na obou stranách umírali kvůli kruté zimě. Společně budou silnější. Přál si to pro svůj kmen udělat, navíc stejně nevěděl, kterou dívku by si měl vzít. Žádná mu nebyla bližší než jiná. Třeba si tu novou zamiluje. Proč se kmen vůbec rozdělil, to už nikdo nevěděl. On sám mezi oběma polovinami neviděl rozdíl, ačkoli se do kontaktu s tou druhou dostal zřídka.

Do stanu, kde rozjímal, vklouzl jeho otec a protočil oči. „Vždyť to oblečení máš od krve a špíny!“

Pokrčil rameny. „Stejně mě bude znát hlavně takhle. A neuteče z vlastní svatby jenom proto, že nejsem slavnostně oblečený.“

Prošedivělý muž zavrtěl hlavou. Bylo jedno, co svému synovi řekne, nikdy ho neposlechne. „Tak za ni pojď, až to už máme za sebou.“ Také ho netěšila představa ženit svého syna za neznámou dívku, která ho navíc z důvodu, který si neuměl vysvětlit, znepokojovala, ale nebyla jiná možnost. Navíc oba zůstanou tady, bude ho mít pod kontrolou.

Usko vyšel ven a dav zatleskal. Přibližně polovinu tváří nepoznával. Vyhledal očima kámen, na kterém stála nevěsta. Rád by řekl, že byla nádherná, ale nebyla to pravda. Prostě jen… byla. Postavu oděnou do jednoduchých šedých šatů shledal útlou a nevýraznou, až ho napadlo, kolik jí vlastně je. Ale musela to být náčelníkova dcera, jinak by neměla  na čele vytetovaný rodinný znak – tři pravotočivé spirály, uprostřed ta největší, na stranách dvě menší. Slunce a dva měsíce, které se střídaly na nebi. Polkl a následoval cestičku ve sněhu pokrytou podle tradice starým listím. Tak to dělávali, když zrovna nekvetly žádné květy. Stoupl si naproti nevěstě.

Ulevilo se mu, že vypadala stejně stará jako on, byla i podobně vysoká. A měla krásné, měděně hnědé vlasy a jasně modré oči, i když na něj hleděly s odporem. Spodní část tváře jí zakrýval černý šál který pokračoval i přes krk. Váhavě k ní natáhl ruku.

„Pracky pryč,“ zaznělo z jejích úst. Mluvila překvapivě hlubokým hlasem, ale se zvláštním nádechem, který mu rozechvíval celé tělo. Nebyla krásná, ale něco v ní ho přitahovalo. Snad ten vzdor. Možná to s ní nebude tak zlé.

Vzal ji za bradu a jemně zaklonil její hlavu. Druhou rukou chtěl sundat šátek, ale zastavila ho vlastními, trochu moc velkými dlaněmi. Na ženu měla překvapivou sílu.

„Chci jen vidět tvůj obličej,“ povzdechl si.

Jeho nevěsta protočila očima a strhla si šátek. Potěšily ho pěkně tvarované rty a širší, ale rovný a pěkný nos. „Stejně se musíme vzít.“

„Já vím, ale… No, ještě bych rád znal tvoje jméno.“

„Oni ti ho neřekli? Jsem… no, jsem Kiimi. Ty jsi Usko, viď?“ Přikývl. Nastalo mezi nimi trapné ticho, ale naštěstí ho přerušil Uskiho otec.

„Vážený lide,“ začal dramaticky místní náčelník. Usko potlačil  úšklebek. „Jsme zde, abychom sjednotili naše kdysi rozdělená srdce. A protože vím, že se stejně těšíte na dobré jídlo a pití, tak tímto vyzývám Nejváženější, aby poctila tento důležitý svazek. Nechť do nich projde láska.“ Usko pohlédl na svou nevěstu a jejich oči se setkaly. Ne, nebyla šťastná, nechtěla to. Jakmile si uvědomila, co její budoucí muž vidí, sklopila hlavu. Bylo mu jí líto. Celé by to zastavil, kdyby mohl. Místo toho zdálky, jako by byl jen pozorovatel, sledoval starou šamanku, jak jim ovazuje kolem zápěstí provázek. Kiimi sebou škubla. Když šamanka odešla, pohlédla směrem ke svému kmeni a pak na Uska.

„Co se sakra tohle?!“ vyprskla a ukázala na lanko, co obepínalo jejich zápěstí a spojovalo je.

„To je součást našeho svatebního rituálu.“

„Věděli o tom. A nic mi neřekli,“ kývla hlavou ke svému kmeni. „Kdy to sundá?“

„Zítra při úsvitu.“

„Zítra…“ Sáhla volnou rukou k Uskově boku. V davu to zahučelo. Usko dívku odstrčil.

„Co to děláš?!“ Nyní už je slyšely oba kmeny.

„Chci přeříznout to lanko!“

„To ale nemůžeš!“ Ztišil hlas. „V té pochvě stejně není nůž. Nepřišlo mi ho správné brát ho na svatbu, která to má vyřešit beze zbraně. Ale to tvůj kmen neví a tímhle pohybem jsi mohla vyvolat válku.“

Několikrát rychle zamrkala. „Takže spolu musíme být do úsvitu.“

„Ano. Promiň.“

„Asi to nemůžeme nějak obejít, viď?“

„Ne. A pojď, ukážu ti kmen, když tu ode dneška budeš žít. Svatba skončila. Ať žije láska!“ provolal Usko a vydal se k okraji kamene. Nevěsta ho k jeho úlevě následovala. Začali  obcházet teritorium a on jí ukazoval, co kde leží, zatímco se snažil nemyslet na to, že spolu stráví zbytek života.

Náhle ucítil trhnutí. V zápěstí mu bolestivě zatepalo. Zlostně pohlédl na dívku. „Co zase děláš?!“

„Bylo to tak rychlé, ale... Musím něco říct svému náčelníkovi. A ty musíš bohům žel se mnou.“

Přitiskl  ji na nejbližší dřevěnou stěnu nějakého obydlí. Hleděla na něj neskutečně vyděšeně. „Už to není tvůj náčelník,“ zašeptal  a opřel si ruku vedle ní, aby neutekla. Zároveň  si ale dával pozor, aby ho nekopla nebo mu nedupla na nohu. „Já vím, že je to pro tebe těžké, ale zítra to všechno skončí. Dám ti čas pro sebe, kolik jen budeš potřebovat, abys to všechno přijala. Teď ale potřebuju, abys spolupracovala. Proč nic neříkáš?“ Poodstoupil, protože byla strachy bez sebe. A pak se to stalo. Prostor mezi nimi se zvětšil ještě víc, ale dívka se nepohnula. To jen její ňadra. Přesněji řečeno látka kterou byly šaty vycpány, sklouzla až k jejím nohám. Urychleně ji sebrala a vklouzla do obydlí. Ještěže se zrovna všichni opíjeli nebo přejídali. Usko se pousmál, alespoň než ho provázek vtáhl dovnitř také. Pootočil se, aby dívce dopřál soukromí.

„Víš… nemusela ses na mě snažit zapůsobit. Stejně bych si tě musel vzít i bez větších ňader. A nezáleží na tom, stejně máš takovou… drobnou postavu.“ V odpověď se nic neozvalo „Líbí se mi to,“ přiznal ji i sám sobě. Nevěstě se náhle zatřásla ramena. Otočil se. Měla povytažené šaty, pod které se snažila znovu nacpat látku. Usko slabě vyjekl, když viděl skutečný tvar postavy osoby, kterou si právě vzal. Kiimi pochopil, že jeho tajemství bylo prozrazeno a slzy mu stékaly ještě rychleji.

„Promiň, Usko,“ zašeptal. „Náčelník jiné dítě než mě nemá.“ Jeho hlas byl teď mnohem hlubší a ještě více v Uskovi rezonoval.

Jmenovaný se chytil za hlavu. „O-oni ti teda řekli, že si mě vezmeš ty? Vždyť… by se na to stejně přišlo.“

„Šlo jen o tu svatbu,“ odpověděl a sklopil pohled. Přestal plakat.

„A co zítra? Další dny?“

„Nemělo být žádné zítra!“ zaúpěl a na okamžik zavřel oči. „Zítra odsud uteču. Ale dnes jsme museli zahrát tu svatbu, abychom zastavili válku. Musíme jít ven a dokončit naši hru. Myslíš, že to půjde, i když jsem muž?“

Uskovi se otočil žaludek naruby a chtělo se mu zvracet. Ne z Kiimiho, ale z celé té situace. Sesunul se k zemi a samozřejmě s sebou vzal i druhého muže, který si z vlasů vypletl drobné spony ve tvaru květin a podal je Uskovi.

„Proč mi je dáváš?“ nakrčil dotyčný nos.

„Jsou z labradoritu. Prosím tě. Opravdu potřebuji, abys to se mnou dneska hrál.“

Usko pochopil. Byla to platba. Podal mu sponky nazpět. „Nech si to. Jdeme?“ Natáhl ke Kiimimu ruku, druhý muž se však zamračil.

„Jsem muž.“

„A já jsem jediný, kdo to z našeho kmene ví. Navíc to vlastně není problém.“ Kiimi váhavě přijal ruku a společně vstali a vydali se po obvodu území kmene. Usko už mu nic nepředstavoval, protože Kiimi stejně neměl zůstal.

„Jak jsi to myslel?“ zeptal se po chvíli Kiimi a sklopil tvář před ženou, která šla naproti nim v obavě, že by mohla něco poznat. Usko se nad tím jen usmál. „Že to není problém.“

„Náš kmen věří, že duše se nedělí na ženské a mužské. Mohli jste si tu maškarádu ušetřit, Kiimi. Jmenuješ se tak vůbec?“ Dotyčný chabě přikývl. „A mimochodem, víš, že nevypadáš jako dívka, že ano?“

„Já vím. Snažil jsem se, co jsem mohl.“ Odmlčel se. „Kdy ti to došlo?“

„Až v tom příbytku. Ale kdybych nad tím víc přemýšlel, asi by mě to napadlo dřív. Byl jsem moc nervózní, že někdo tam přece jen někoho zamorduje. Proč jste teda ale nevzali náhodnou holku, nenakreslili jí na čelo ty věci a neposlali ji místo tebe? Vždyť jsi náčelníkův syn!“

Kiimi se suše zasmál. „A zneuctili naše předky. Skvělý nápad, Usko. Musel jsem to být já."

„Tohle mohlo skončit hodně zle," neodpustil si Usko.

„No, ale zvládli jsme to,“ usmál se na něj Kiimi. Byl to první opravdový úsměv, který od něj Usko viděl.

„No určitě ne tvou zásluhou,“ popíchl ho.

„Zpanikařil jsem! Myslel jsem, že po mě budeš chtít se milovat,“ bránil se Kiimi, i když stále napůl v žertu.

Usko se ušklíbl. „No, tady docela chápu, proč jsi zpanikařil.“

Kiimi se na něj zadíval. „Ale nemůžeme prostě jít někam, kde bydlíš, a předstírat, že přesně to děláme, nebo spíme?“

Druhý muž si smutně povzdechl. „Ne. Je naší povinností být vzhůru až do rána. Je to problém?“

Kiimi se zamračil. Uskovi přišlo, že trochu zbledl. „Ne.“ Chvíli šli v tichosti, ale nepustili se. Usko to celé vnímal jako osud. Strávit noc s ne tak špatným cizincem, aby zahnali válku, a pak ho nechat odejít a žít jako doposud.

Pro Kiimiho to celé bylo matoucí. Jejich kmen rozhodně nebyl nakloněný lásce dvou mužů, ale doufal, že si budou myslet, že to jen předstírá. To ostatně dělal. Nebo alespoň měl dělat. Čím dále noc postupovala a čím více se držel Uska a povídal si s ním, tím více mu bylo jasné, že nemůže pokračovat v tom, co bylo třeba udělat. Ale měl jinou možnost?

„Kiimi,“ prohodil Usko, když si všiml, že je druhý muž zadumaný. „Jestli jde o ten zítřejší útěk... Pomůžu ti. Ukážu ti, jak by to podle mě šlo nejsnadněji.“

Kiimi kývl, ale pak na něj pohlédl prázdnýma očima. „Víš, začínám si myslet, že to není nejlepší nápad. Když uteču, bude to jen další záminka na válku.“

Usko zaváhal. „Myslím, že tady budeš moct žít. Jako muž. Jako můj muž.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne. Válka stejně bude, protože… Jedině že bych… Pojď,“ trhl s provázkem. „Musím si promluvit se svým otcem.“

„Kiimi, co se děje? Řekni mi alespoň, k čemu se chystáš!“ Oslovený zrychlil.

„Omlouvám se.“

„Za co přesně?!“

„To pochopíš.“ Usko byl vystrašený, ale stejně neměl jinou možnost než ho následovat. Dostali se až k náčelníkovi.

„Náčelníku!“ zvolal Kiimi o něco vyšším hlasem, ale když si ho dotyčný všiml a přišel blíž, už zase mluvil jako muž. „Zastavte přípravy. Je tu i jiné řešení.“

„Co tím myslíš, s-dcero?“

„On to ví,“ kývl k Uskovi. Jeho otec vytřeštil pohled a zaměřil zrak na lanko. Vyvolá válku tím, že ho přesekne, aby si se svým potomkem promluvil o samotě? „Je to v pořádku. Můžu tady s ním žít i jako muž. A udělám to. Neuteču. Jen zastavte přípravy.“

„Nenechám tě se obětovat a dělat tak zlé věci s tímhle mužem.“

Kiimi poprvé za život na svého otce, kterého se bál, zpříma pohlédl. Pak se otočil k Uskovi, popadl ho volnou rukou za halenu a přitáhl si ho k sobě. Divoce ho políbil. Jeho otec zklamaně zavrtěl hlavou.

„Takhle jsem tě nevychoval,“ řekl napjatým hlasem.

„Ne. Ty jsi mě pro jistotu nevychoval vůbec,“ odpověděl Kiimi s chladným úsměvem. Usko stále malátně vstřebával ten polibek.

Náčelník na něj hodnou chvíli hleděl. „Nikdy ses mi nevzepřel. Jsem hrdý na to, že z mého chlapce vyrostl muž,“ zašeptal a pevně ho objal. To bylo poslední, co Kiimi čekal, ale předpokládal, že je náčelník zkrátka rád, že se nebude bojovat. Znal ho moc dobře na to, aby věděl, že o otcovskou lásku se nejednalo. Pak náčelník podal Uskovi ruku. „Dávej na něj pozor.“ Pak se otočil a mávl na svého nejoblíbenějšího rádce a nejlepšího přítele. Kiimi táhl Uska pryč, takže poslední, co slyšeli, bylo: „Zastav přípravy na boj. Kiimi se pro nás rozhodl obětovat. Konečně k něčemu je.“ To bylo nejblíže pochvale, co kdy od otce slyšel.

Když ušli pár desítek metrů a ocitli se sami, Usko přiměl Kiimiho zůstat na místě. „Dlužíš mi vysvětlení. Vy jste nás chtěli napadnout?“

Kiimi rozhodil pažemi. „Ano. Svatba vás měla rozptýlit.“

„To byl nápad tvého otce?“ zavrčel Usko.

„Ne,“ sklonil Kiimi hlavu. „Můj.“

„No…ehm… je to dobrý nápad,“ zhodnotil Usko. „Nejspíš byste nás díky prvku překvapení porazili. Tak proč ses obětoval?“

Kiimi protočil oči. „Neobětoval. Já jednoduše nechci válku a jiná možnost tu nebyla. A taky…“ Odvrátil se.

„Taky?“ naléhal Usko.

„Můj otec vždycky bude můj otec. Ale myšlenka přijmout nového náčelníka a kmen pro mě… nebyla od začátku tak děsivá, jak bych čekal. Nikdy jsem tam doopravdy nepatřil.“ Usko se zaťátými zuby přikývl. „Bohové. Snad sis nemyslel, že řeknu, že je to proto, že jsem se do tebe zamiloval. Známe se asi tři hodiny.“

Usko potřásl hlavou. „Ne, já… nevyznám se v tobě. Nevím, jestli bych ti vůbec měl věřit. Jestli mě za chvíli nezabiješ.“

„To chápu. Ale… víš, nepolíbil jsem tě jen kvůli otci.“

„Tak to dokaž,“ vyzval ho Usko. „Tady a teď.“

Kiimi se na něj zamračil, ale pak ho prostě přirazil ke stromu. Usko si toho ani nevšiml, ale položil mu dlaň na týl, aby se nepraštil do hlavy. „To je za to, jak jsi mě natlačil na stěnu toho domu,“ zasyčel mu Kiimi do ucha a pak ho překvapivě něžně políbil. Tento polibek byl mnohem delší než ten předchozí, vzájemně ochutnávali své rty a zkoušeli, co to s nimi samotnými i s tím druhým dělá. Usko nakonec uhnul hlavou jako první a Kiimi ho nechal. Ustoupil o několik kroků.

„Dobře,“ vydechl Usko. „Tohle bylo přesvědčivé.“

Kiimi kývl, ale nějak posmutněle. Usko ho vyzval pohledem, aby mu to řekl. „To… já jen, že bych rád někdy svůj kmen viděl. Nebo alespoň tátu. Bez hrozby války.“ Ustoupil Uskovi z cesty.

„Vždyť jsme teď propojení zapomněl jsi? Zvládli jsme to.“ S těmi slovy vzal Kimiho za ruku a nasměroval ho k dalšímu kolečku kolem kmene. Přece jen tedy bude muset vysvětlit, co se kde nachází.

Ani jeden netušil, jestli takto křehký mír a ještě křehčí vztah mezi nimi vůbec může vydržet, ale snažili se v to věřit, protože jim nic jiného stejně nezbylo. Když noc pokročila, oba se připojili ke skupině a zůstali mile překvapeni tím, že jejich svazek zafungoval, všichni seděli společně u jednoho ohně. Obavy se rozpustily a zůstala jen zábava.